otєrєzє.cz

Mezinárodní den rodiny

“Oslavte s námi Mezinárodní den rodiny”…
Já vím, že je ve středu Mezinárodní den rodiny! Nemusíte mi to připomínat. Je to v kalendáři, ale že mi to přijde i do mailu jako nevyžádaná pošta s letákem lékárny, abych koupil malé laktobacílky a dostal kachničku zdarma, to jsem nečekal.
Na to vytržení z rodiny si pořád nemůžu zvyknout. V práci musím poslouchat sáhodlouhé rozhovory kolegů o rodině, kdy se řeší starosti, které jsem řešívával i já. Najednou k tomu nesmím nic říct. Jakobych nikdy žádnou rodinu neměl. Jakobych nikdy každý den nečekal od manželky tu radostnou zprávu, jestli je těhotná, pak se neradoval a 9 měsíců (vlastně jen 6) nehladil a neposlouchal každý večer její bříško. Jakobych k ní v noci spolu s manželkou nevstával a nedělal jí každé dvě hodiny mléko. Jakobych jí nevozil v kočárku a nebyl pyšný na to, že jsem táta. A každý den se těšil z práce domů, abych byl s nimi. S těmi, které miluji.
Najednou nemám nic. Jen útržky. Ale i za ty jsem vděčný.
Taky chci rodinu, děti a manželku.
Někdo jí má a někdo ne. Nemůžeme jí mít všichni. (Proč ne????)
Často na Tebe myslím a ani si to neuvědomuji. Zadávám v práci čísla do počítače a u toho přemýšlím, proč se na mě pořád zlobíš. Vybavuji si chvíle, kdy ses nezlobila, kdy to bylo jako dřív. Ještě pořád to má hlava i srdce nedokážou pochopit. Jak to, že Ti nechybí lidský dotek? Povídání před spaním? Společné procházky? A radosti ve třech? Že Ti nikdo nevolá, jestli pro Tebe může přijet do práce, když tak prší nebo v neděli večer si postěžovat, že zítra musíme zase vstávat? Vůbec nevím, kdy budu smět zase někoho vzít za ruku. Cítím Tvou dlaň na místech, kdes mě za ní vždycky brala. Jako vzpomínka na vůni konvalinek hluboko zarytá v nás. Ten pocit spojení je jedinečný a nenahraditelný. Vždycky jsem si ho užíval. Ale Tobě nechybí. Ani ten můj ani žádný jiný. Proč?
Proto si myslím, že to nejsi ještě pořád Ty. Že je v Tobě někdo, kdo živí Tvou nenávist vůči mě a já se pak ptám, co jsem Ti vlastně udělal, že mě pořád tolik nenávidíš? Nemůžeš si říct, že mě začneš mít ráda a prostě si to poručit. Rozumím Ti. Jen to, co jsem Ti udělal, muselo být strašné, když to nejde překousnout, spláchnout, odpustit… Ať pykám a trápím se. Co čekám??? :/
Ty jsi zmáčkla tlačítko STOP a DELETE.
Neřešíš, jestli odpustit, spláchnout nebo nespláchnout.
Ty jsi utekla.
A nechtěně režíruješ život nám všem už jen Ty. Jsou to Tvá rozhodnutí a Tvé cíle.
Nic neslyším.
Je tu pořád ticho.
Nejsem mrtvý?

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.