otєrєzє.cz

Deichmann

Malá potřebuje boty na jaro.
Je neděle, tak jsme se sebrali a jeli do Deichmanna.
Strašně ráda tam chodím. Místo toho, abych koukala na levou stranu po pánských botách, nemůžu se vždycky odtrhnout od pravé strany s botičkama, které bych si nejradši vyzkoušela všechny. Chodím tam pořád dokola a představuji si, jak v nich chodím.
Koupili jsme moc hezké boty pro malou a než jsem jí obula ty její původní, manželka říká, že se jde ještě podívat na boty.
Před měsícem si koupila jedny na docela vysokém podpatku na běžné nošení (mimochodem moc hezké) v CCC, ale jsou šedivé a ty se prý nehodí ke všemu, takže teď by to chtělo černé. Nakonec si koupila fakt moc krásné botky na užším vysokém podpatku – taky na běžné nošení.
Takže 1.000 Kč celkem a to mi každý den říká, že už na účtě peníze nemá.
Teď tu napíšu náš rodinný rozpočet. Říkám si, proč ne, žejo.
Mě přichází na účet výplata ve výši 14.000 Kč čistého každý měsíc.
Každý měsíc se mi odečítají tyto položky:
7.725 SIPO (nájem, elektřina, voda, topení, TV poplatky)
490 internet
100 Axa důchodové připojištění (to musím zrušit, protože teď tam nebude stát nic přispívat)
1.300 úvěr ze stavebního spoření (skončí v prosinci 2013)
150 splátka notebook manželky
3.116 splátka úvěr auto (skončí bohužel až v říjnu 2014)
204 pojištění úvěru auta proti neschopnosti splácet
364 poplatky za vedení účtu (šílené!)
500 debetní úrok – jsem pořád v mínusu, takže za to platím
————
-13.949 CELKEM
Takže mi tam zbývá každý měsíc 51 Kč na útratu.
Dále jsem musela nějak zaplatit školku a stravné ve školce (celkem 900 Kč měsíčně) a manželky splátku úvěru ze stavebního spoření také 1.300 Kč.
S tímhle rozpočtem jsem to táhla dva roky, když manželku nevzali po rodičovské dovolené zpátky do práce. Hrůza. Takové zoufalství jsem ještě ve svém životě nezažila. Naštěstí to, co jsem vydělala na aukru (1000-3000 Kč měsíčně) jsem mohla dát na jídlo a na manželčiny platby. Nebýt toho, tak jsme nejedli. A ještě jsme museli zaplatit ručení a naftu – vozíme malou do školky 9 km odsud.
Na sociálce jsme 3 čtvrtletí v roce dostávali příspěvek na bydlení – nejdřív asi 1500, pak už 3500 Kč. Ten jsem nechala posílat manželce, ať z toho kupuje jídlo a drogerii. A hlavně nám pomáhali naše maminky – trochu finančně (třeba když jsme jeli s malou na kontrolu do Prahy), trochu jídlem nebo botičkama pro malou…
Teď manželka už dva měsíce pracuje. A ještě dva měsíce jí k platu 10.000 Kč čistého přichází 3.000 Kč příspěvku na bydlení (protože se počítá z příjmu zpětně, takže na něj máme ještě nárok).
Nedávno byla doma roztržka, protože se mě ptala, kdy zaplatím malé školku a její stravné.
Říkám jí, že mi přeci přichází 14 tisíc a odchází také 14 tisíc, takže teď to bude platit přeci ona.
A byl oheň na střeše. Prý jsem to platila doteď, tak nechápe, proč bych to nemohla platit dál.
Z jejího účtu odchází 1.300 Kč + 200 Kč poplatky. To je 1.500 Kč. Přichází 13.000 Kč čistého, takže zbývá 11.500 Kč čistého.
Nechápu její logiku.
Kdybych měla partnerku, která je na tom finančně špatně ne její vinou, nic jí nevyčítám a táhnu to, ale jakmile by začala pracovat, společně bysme se přeci dělily o výdaje. Navíc kdybych byla já v situaci, že jsem ta bez příjmu a najednou bych ten příjem měla, tak bych se snažila jí to co nejvíc vynahradit. A byla bych ráda, že už jí konečně můžu ulevit.
Když jsem dostala (v minulé práci) nějaké odměny, byla jsem šťastná, že z toho něco budeme mít všichni a koupíme si něco společně. Brala jsem to tak, že je to celé rodiny. Ale když dostávala odměnu manželka, vždycky říkala: “Já jsem dostala odměnu.”
Teď jsem jí řekla, že prostě musí platit jídlo, naftu a nákupy. Mě tam prostě nic nezbývá. Je to strašný, protože si nemůžu koupit to, co chci. Netvářila se na to nijak nadšeně, ale co může dělat, když já to prostě nemám z čeho vzít.
Chtěla jsem si v Deichmannovi koupit aspoň ty blbý ponožky – měli tam tři páry takových moc hezkých barevných – fialových, růžových a modrých za 49 Kč. Ale nemohla jsem. Nemůžu mít ani nalakované nehty, natož si kupovat dámské věci. Asi se tam vydám sama. Až něco vydělám na aukru. Z toho žiju já.
Ale proč jsem chtěla původně napsat tenhle článek:
Po levé straně jsou pánské boty. Mimochodem i docela hezké. Nejlevnější pánské tenisky za 549 Kč.
Po pravé straně jsou dámské boty. Nádherné a sexy! Snad každé druhé se mi líbily. Byly tam i tenisky – jenže nejlevnější už za 299 Kč!!! To je rozdíl!
A tak je to se vším!
Chcete rifle?
Pánské nejlevnější za 399 Kč, ale dámské za 199 Kč!
Nechci už si kupovat nic pánského.
Protiví se mi to.
Budu se snažit koupit si něco dámského aspoň v neutrální barvě. Nechci vrážet peníze do něčeho, co budu nosit nerada.
Představila jsem si, jak jsem nezávislá a jak tam jako Tereza vejdu a zkouším si nové botičky. Strávila bych tam hodinu.
Jsem z toho zase trochu přešlá.
Ze všeho.
Zjistila jsem taky, jak se mi trochu změnil pohled na sex. Najednou mám jiné priority. Sex je mi ukradený a nedovedu si ho teď představit tak, aby mě uspokojil. Potřebuji něžnosti, potřebuji mazlení, potřebuji si povídat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.