otєrєzє.cz

Co je silnější než láska?

Fyzický stav prý odráží stav mysli.
Jak se cítí naše podvědomí, tak se cítíme i my. Pokud budeme pořád otrávení, nespokojení a nešťastní, budeme na to neustále myslet, budeme skutečně otrávení, nespokojení, nešťastní. Pokud budeme často jezdit autem a začneme přemýšlet o smrti, o autonehodě, o sebevraždě, naše vědomí nám uvolní prostor k tomu, aby se to stalo. A podle tohoto vzorce by mělo fungovat, že když si budeme říkat pořád dokola: “Jsem šťastný, jsem šťastný, jsem šťastný…”, že se i tak budeme cítit. To je ale jen začátek. Naše podvědomí neoblbneme. Prostě je. V nějaké fázi a v nějakém rozpoložení. Tak, jako si můžeme hladoví říkat, že jsme nasycení, náš pocit to neovlivní. Ale můžeme být šťastní i hladoví…
A tak přemýšlím, jak z toho ven.
Pokud budu myslet na prognózy, tak to můžu rovnou zabalit. To co vidím u lidí, kteří jsou o několik let dál než já po rozvodu, jak jsou sami, jak to zkouší, jak se pokoušeli několikrát o nový vztah, který netrval dlouho… a pokud jsou to ženy, mají ještě k tomu děti a tím ještě menší šance na nový šťastný rodinný život. Zase je to o šancích. Ale já nechci šance, ani je počítat. Já chci svojí rodinu.
Pokud budu chtít začít úplně od začátku, je mi 36. Není mi 20, abych se seznámil jako 20tiletý s 20tiletou a začal hezky od začátku tak, jak se má se vším všudy.
Nemám řešení.
Už nevím, jaký krok udělat.
Nevím ani, kterým směrem, protože mám pocit, že jsem vyzkoušel už všechny. Ještě že už nemusím řešit práci. Snad. 13.2.13 mi končí zkušební doba. A pak nastane okamžik, kdy musím vyřešit byt. Když mě v noci neprobouzí vyděšené sny o nepřítomnosti manželky, dcerky, tak mě probouzí obavy z toho, že nedostanu hypotéku na půlku tohohle bytu, že budu muset vzít podnájemníka, že tím vezmu Kátě pokojíček, že to neutáhnu, že mi ten byt seberou nebo že na sebe budu muset vyhlásit osobní bankrot. Zase ty peníze… Jediné, co Tě zajímá jsou peníze za půlku tohohle bytu. Vidíš v tom svoji budoucnost – nový život.
Nemůžu hledat ani novou partnerku, protože to nejde. Nemůžu se pohnout! A do toho Ty ještě kopeš. Kdybys mě aspoň nechala být, ale Ty křičíš, máš své nepravdivé pseudopředstavy o tom, jak Ti chci ubližovat, jak Tě chci všude pomlouvat, jak Ti chci škodit… a přitom bych Ti snesl modré z nebe… nestačím říct ani slovo a už se Ti v hlavě urodí zase nějaký prapodivný závěr, který ani mě nenapadl. Jakoby Ti ho někdo vkládal do hlavy. Jakoby mě někdo trestal za to, co jsem provedl. A ještě, ještě…pořádně, ať je mi ještě víc hnusně…
Nenávidím všechno, co tohle způsobilo. Tereza je minulostí. Hnusí se mi i to jméno. Poslední hadry rozprodávám pod cenou, abych měl aspoň na naftu za Káťou, když jste se rozhodly bydlet 16 km odsud. Nenávidím všechno, co se dělo od jara 2011 do léta 2012. Obviňuji Terezu (a tím i sebe) a právem, protože to všechno mělo být řešeno jinak. S panickou hrůzou vracím vše do původního stavu – protože je mi to příjemnější, protože je to správné, protože Terezu nepotřebuji – v domění, že se vrátí vše… Při otázce od kohokoliv na Terezu se mi dělá špatně. Ale to by nemělo… A já vím proč. Je to něco, co sem nechci veřejně psát a nechám si to pro sebe.
Tohle jsou fakt žvásty. Jenže já je potřebuju psát. Není jiný způsob, jak se uklidnit a utřídit si myšlenky.
Všechno je špatně.
Měli bysme být rodina.
Jaká je to síla, že předčí i lásku dvou lidí k Tobě (mě a Káti) nad Tebou? Jak to, že nenávist je silnější než láska? Jak to, že když je láska silnější než smrt, že nenávist zvítězí nad vším? Kde se bere tolik té ničivé energie? Odkud tu energii čerpáš? Proč jí vkládáš zrovna do nenávisti? Až doteď jsem si myslel, že láska je nejsilnější silou ve vesmíru. Není. Nerozumím tomu. Nechci tomu ani uvěřit. Nemůžu přijít na to, proč to tak je.
Mám si prý žít svůj život.
Hold mám tu smůlu, že u mě nepřevládá ta všemocná nadpozemská síla nenávisti nad vším, která mě žene kupředu. Jak snadné je zapomenout a žít si svůj život, když toho druhého nenávidíme. A jak těžké je to pro toho, kdo stále miluje?
Když jsem byl pro Tebe v létě autem v Praze po operaci čelisti (a po rozvodu) zjistil jsem, jak moc se mi líbíš. Jak jsi krásná, i když jsi nebyla namalovaná, i když jsi měla jizvy, opuchlý krk… tak strašně rád bych Tě obejmul. Ani jsi v nemocnici neuvedla do kontaktního formuláře moje telefonní číslo. Prostě pro Tebe neexistuju.
Oddechl jsem si, protože jsem si to v hlavě konečně srovnal. Řeším jiné věci, ale je to těžší, než jsem si myslel. To proto, že mi každý den dokazuješ, jak beznadějné vše je. Vidím jen tmu. Ani jiskřičku naděje – spíš opak – ještě se snažíš to uhaslé víc a víc utlouct a přitom ani nemusíš… To asi jen tak pro jistotu.
Sakra. Jsem se nechtěl rozepisovat. Chtěl jsem jen napsat odstavec o tom stavu podvědomí. A urovnat si myšlenky nad tím, jak to vlastně s těmi pocity je. V jedné pohádce před pár dny někdo řekl, že jsme šťastní, pokud nejsme nešťastní – a naopak to platí také.
Takže pokud někdo není nešťastný, může se podvědomě cítit buď šťastně nebo nešťastně – to podle toho, jaké je jeho podvědomí. Ale pokud někdo nešťastný je, nemůže se dostat dál. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, tak by všechny světové filozofie neřešily otázku štěstí. Že k němu vede dlouhá cesta… A všichni lidé na světě by byli šťastní.
Na změně letopočtu je určitá pozitivní věc. Lidé si myslí, že když se změní číslice, přijde s tím i nějaká další změna. Věří tomu, dávají si předsevzetí, těší se na nové zítřky. Nechávají to staré špatné za sebou a přejí si jen to lepší. I já chci nechat letopočet 2012 definitivně za sebou a mít rok 2013 plný nadějí. Prý je to rok srdce. Tak uvidíme, kdo bude mít to štěstí…
Tak abych to ukončil, zalezl do postele, pokusil se usnout, abych zítra mohl vstát zase do té práce s důchodkyní s vražedným pohledem… Vy, kteří jste teď šťastní (myšleno nejste nešťastní) a třeba si to ani neuvědomujete, chraňte si to své štěstí jak jen můžete. Kdykoliv se může stát, že budete zase na druhé straně a už nikdy NIKDY nebudete moct zpátky…

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.