otєrєzє.cz

Teď jsem to konečně já – pořad ČT, 2006

Né, tenhle pořad není o mně 🙂 Je o lidech jako já.
Tedy já říkám “jako já” a přitom nemám zatím žádnou diagnózu, nemám nic potvrzené a už vůbec ne jisté… 🙁
Už jsem chtěla jít spát, ale zase jsem si brouzdala po youtube a 4.4.2012 (tedy před měsícem) tam Sven Larsson (aspoň tak si říká) vložil pořad ČT2 rozdělný do tří částí “Teď jsem to konečně já” o několika českých transsexuálech (MtF i FtM). A myslím, že je to moc zajímavé i poučné, i když je to už z r. 2006. A Hanka Fifková tam je jako vždy moc milá.
Tento jeden pořad je rozdělen na youtube do tří částí:
Takže jsem tu necelou půlhodinu ještě strávila před monitorem, až mi z toho srdce buší.
Mám strach a současně jsem nadšená. Zvláštní kombinace. Místo toho plácání tady a psaní chtěla bych už něco udělat. Ale víc teď dělat nemůžu, než čekat na termíny schůzek u odborníků… chtěla bych to hned a nechápu, proč když jsem dovedla tak dlouho čekat, je to najednou tak těžké 🙂
Byl tam i biologický muž, který toužil stát se ženou a kterému bylo 56 let. Svoji přeměnu v ženu nemohl uskutečnit, protože žije s manželkou, ti dva se mají rádi, on bere sice hormony, ale na těch pár let (jak říká) by to stejně nemělo cenu. Podle mě mělo, ale má ještě problém s tím, že ho v okolí všichni znají a on má strach…
Tak a přesně sem bych se dostat nechtěla. Říct si v 50ti, že jsem to prošvihla, když jsem ve 36ti měla tu šanci něco udělat. Takhle mě těch let ještě čeká hodně. Stojí to za to, i kdybych jako žena měla prožít jeden jediný rok!
Je zvláštní, jak je to jednoduché.
Stačí jen udělat první krok.
Ten je nejtěžší a pak už to jde samo. Pak už se s vámi otevírá celé vaše já světu, problémy se začínají řešit a věci se dávají do pohybu. To, co bylo před pár lety ve vaší mysli nepředstavitelné, se najednou jeví jako snadný cíl.
Bývala jsem vždycky zoufalá z toho, že ač se nalíčím nebo obléknu sebevíc žensky, nikdy se nezbavím svých mužských rysů – ramen, svých vousů, svých sice do hladka oholených, ale ne dokonale oholených nohou, že moje postava nikdy nebude už ženštější, protože to prostě nejde, protože jste přece (biologicky) muž.
Ale ono to jde!
Proč jsem to nevěděla dřív? 🙁
Je to hrozný. Nedokážu se teď soustředit na jiné věci. Neustále na to myslím. A bolí mě, když si u toho nadšeného malování budoucnosti vybavím dcerku. Bolí mě, když jí vidím spokojeně oddechovat v postýlce, když mě ráno volá “táto” nebo když přiveze ze školy pyšně namalovaný domeček se stromy a říká: “Tohle je náš domeček!” (bydlíme v paneláku). Mám slzy v očích.
A pak mám slzy v očích, když si představím, že bych mohla být Terezou, že bych mohla žít svůj holčičí život úplně normálně jako každá jiná dívka a tak strašně po tom toužím, že čím víc dosahuji jednoho cíle, tím víc bolí ztráta té druhé věci… to je to obětování, já vím.
Někdy mám pocit, že se z toho zblázním. Nemít tenhle blog, zešílím. Potřebuju to ventilovat, potřebuju někomu sdělovat své myšlenky, pocity a sny. Je to pitomý, že zrovna do blogu, ale pořád lepší než skočit z okna, což je taky řešení.
Moje aktuální pocity:
je mi špatně, smutno, těžko, úzko, slabo, ale jsem nadšená, tak nadšená, jak jen dokáže člověk být, a šťastná, když myslím na Terezu a na splněný sen.
Třeba jednou tyhle pocity zmizí. Třeba jednou, až se stanu Terezou.
Tenhle blog zůstane jen jako záznamník mých pocitů z dřívějška, z mé minulosti.
Třeba se Terezou nikdy nestanu 🙁
Doprčic proč já mám někdy tak nízké sebevědomí?
Jsem zoufalá a musím to sem napsat. Otisknout to sem, abych mohla vůbec usnout, i když to ze mě nespadne úplně.
Mám tak strašnou chuť se přitisknout k manželce, která už spí v ložnici v posteli… ale nesmím… nebo ke komukoliv jinému aspoň…
Jak to, že manželce nechybí lidské doteky?
Jdu si vzít rychle své náušničky do uší jako každý večer, k ránu (kdy už je trochu světlo) je musím skrývat peřinou, protože světelný budík je na mé straně na stolku a manželka na něj přes mě občas kouká, a těšit se z nich, i když je nevidím, ale jen cítím…
Dobrou noc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.