otєrєzє.cz

A vem si ponožky!

Mám krásně růžově nalakované nehty u nohou. Nemůžu se jich vynadívat.
Hned ráno jsem si vzala kraťásky (bohužel klučičí, protože manželka mi nedovolí vzít si jiné) a bez ponožek. Takže jsem se kochala celé dopoledne.
V poledne jsme šli nakoupit kousek odsud do obchodu, vzala jsem si růžovobílé ponožky, které mám taky hrozně ráda a když jsme přišli domů, převlékla jsem se z riflí zase do kraťasů. A k těm se ponožky moc nehodí, takže zase bosky… A hned slyším manželku, jak říká: “A vem si ponožky!”
🙁
Nic neříkám.
Vybírám schválně ty nejhnusnější šedivý ponožky co mám. Sundávám si kraťásky a beru zelený tepláky. Děsný.
Asi nechtěla, aby malá okukovala moje nehty. Přitom už je viděla a říkala, že jsou krásný! Hlavně že prý nic před dětmi netajit. Asi by to na malou mělo negativní vliv. Nevím tedy na co, ale prostě jí to vadí. Neberu jí to. Má právo na to, aby jí to vadilo.
Ještě že můžu mít na sobě dívčí aspoň to, co nevidí. I když při převlékání třeba na nákup musím sebou hodit, aby neviděla, že mám nádherně sytě oranžové tílečko “Miss High School”, které mi přišlo díky účasti v téhle internetové soutěži na Libimseti.cz 🙂 A taky bílé krajkové kalhotky. Ale s těma ponožkama mě fakt otrávila. Sedím tak, abych na ně neviděla. Hnusí se mi.
Chtěla bych žít tam, kde to nikomu nevadí.
Ona si na cestu do obchodu vzala riflovou sukýnku, moc hezké jemné tělové silonky a boty na podpatku. A já?
Chtěla bych to samé, ale nemůžu.
Vadí jí zase moje nehty.
Nedokážu je odlakovat.
Jsou nádherný!
Teď už Terezu neubíjím já – dávám jí naprosto volný průběh, ale teď už jí ubíjí společnost, mé okolí, manželka. To všechno se jí snaží zahnat do kouta. Ale čím víc to dělají, tím víc to bolí.
Včera jsem četla v jednom místním časopise výstřižek z novin z r. 1978 o výstavbě panelového sídliště. Bylo to zajímavé – hlavně ty starosti, jaké lidi tenkrát měli. A došlo mi, že kdybych žila v té době, měla bych to strašně těžké. Lidi jako já to prostě v sobě museli utlouct, nic jiného jim asi nezbývalo. A museli se s tím naučit žít, i když je to těžké.
Já jsem v situaci, kdy se s tím naučit žít nemusím! Mám možnost volby. Mohu se svobodně rozhodnout a ta svoboda je úžasná.
Ale čeká mě ještě dlouhá cesta plná překážek.
Teď jsem doma a nesmím nic.
Všechno je mi vyčítáno.
Všechno je mi zakazováno.
Všechno, co mi přijde přirozené, příjemné a hezké.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.