otєrєzє.cz

Jen do mě

Proč já se vždycky nechám tak snadno srazit na zem?
Psala mi Nikita ze Znojma, že jí taky pořád někdo sráží na zem, ale že je bojovnice a přeci těm všem zabedněncům neudělá radost, aby se nezvedla! 🙂 To se mi líbilo, jenže ono to není tak jednoduché.
Dneska jsem dostala perdu hned dvakrát.
Šla jsem do obchodu, kde pracuji, pro pár věcí. Všechno bylo v pohodě, dokud nevylezl můj kolega, který na mě hned vychrlil: “Tys tu byl včera a prej jsi byl zase nějak divně oblečenej. Jo a dneska už nemáš náušnice jo? Proč? Jo a prej jsi měl namalovaný…obočí nebo co…”
Přitom já chodím právě do obchodu, kde pracuju, v unisex kalhotách i tričku – ale vyloženě unisex! Tzn. opravdu pro muže i ženy, abych je neprovokovala, protože mi bylo jasné, že to tam neskousnou. A včera jsem tam byla pro krabici s náušnicema i namalovanýma očima – když já si připadám nenamalovaná strašně divně a nelíbí se mi to (ty nenamalované oči.)
Nedávno jsem koukala na pořad Sama doma, jak tam líčí a češou vždy jednu divačku, která tam musí dorazit nenalíčená a sama moderátorka prohlásila, jak to není hezké, když se žena nenalíčí, že ta tvář je pak taková “nahá”. Jo. Přesně! Mám stejný pocit! Taky se mi nelíbí, když jsem nenalíčená. Jenže boooohuuužel já se malovat nesmím! To je nefér. Jakoby všem holkám zakázali se najednou z ničeho nic malovat 🙁
Náušnice jsem dnes odpoledne zrovna neměla, protože mě odvážela manželka domů, kde jsem balila balíky a jela na poštu a taky mě bolí trochu ucho, takže jsem ho chtěla nechat den odpočinout… no a oči jsem si výjimečně nemalovala, protože jsem měla odpoledne jet na dětské hry v MŠ naší dcerky, ale to nakonec odpadlo, protože byla promočená zahrada.
Něco jsem na kolegu zamumlala a šla si po svých, ale když jsem odcházela a platila ty věci, tak přiběhl a prohlásil: “No… dneska už aspoň vypadáš jako člověk!”
Řekla jsem mu: “Nech si to, ty… zvíře.” Nenapadlo mě nic adekvátního k označení “ne-člověk”, jakým jsem podle něj byla včera, přestože mě neviděl. Prý mu vedoucí hned volal, protože mě řešili. Ptali se mě včera, jestli mám už holku, když teď nejsem s manželkou. Řekla jsem, že nemám a hned začal vedoucí přemýšlet, jak by to bez manželky nedokázal, že už je zvyklý na ty večeře a tak. Protože on je zvyklý na večeře dvě. Ale né jakože po sobě, ale najednou! On si každý večer totiž může vybrat ze dvou jídel! Takovou má manželku! Takže jsem mu řekla, co mám jako dělat, žejo, když nemám na výběr. A hned jestli teda nemám aspoň chlapa! Na to jsem jim řekla, že chlapa nechci a vymýšleli další varianty, z nichž ta úplně poslední byla, že se chci nechat přeoperovat a budu lesba. Tak jsem jim to nevyvracela, smáli jsme se tomu všichni. Ať si to přeberou.
Když tam příště přijdu vyloženě hnusně mužsky oblečená, nejlépe neoholená a úplně super by bylo pěkně smradlavá, tak budu člověk. Ale jak se navoním, učešu, na uších se mi budou třpytit náušnice a budu mít namalované oči (nedej bože i ženské kalhoty nebo tričko!), tak jsem ne-člověk, nebo jak to nazývají nevím… rozhodně nejsem člověk.
Přijedu domů (do našeho krásného starého bytečku), tam si manželka balila pár věcí ke tchýni a za chvíli odjížděla a já tam byla sama s těma všema židličkama, na kterých seděla malá a koukala šťastně v princeznovských šatech na televizi, byl tam košíček, co s ním chodila jako nakupovat, v kočárku byl sáček od voňavého vanilkového cukru z doby, kdy jsme spolu pekly koláč a který jí tak voněl, že si ho chtěla schovat do kočárku… a byla tam takových věcí spousta! Malá byla všude! Slyšela jsem její smích a viděla, jak se jde krásně vykoupaná schoulit do postýlky, kde jí přečtu pohádku a ona mě prosí, abych tam ještě chvilku ležela, než usne… a povídaly jsme si…
Je mi z toho tak smutno 🙁 Ještě, než manželka odešla, tak jsem jí to řekla, že mi chybí… oba dva. Že s tímhle nikdy nebudu souhlasit (s rozvodem, s odloučením od dcerky, s prodejem tohohle krásného bytu, který voní, který má slunce úplně všude z několika stran, do kterého jsme si přivezly malou Kačenku a ze kterého jsme měly kdysi takovou radost…).
Na to mi řekla, že moje psycholožka by mě měla zvát častěji. Že jednou za 14 dní je málo, protože jinak by byla tak schopná, že by se postarala o to, abych se s tím vším už smířila.
Bavili jsme se o tom, že byl moment, kdy jsem jí nabízela, že do té přeměny nejdu, že chci zpátky náš krásný život a že jsou lidé, kteří i se začátkem přeměny i během ní chtějí zase zpátky (opravdu jen zcela výjimečně, protože je to problém i pro metabolismus, který si zvyká na nové hormony), ale to okamžitě začala odmítat a místo toho, aby mluvila ke mě, mluvila k nějaké skupině osob, do které mám jako patřit… nebo spíš než osob nějakých bytostí… “Jo to vy takhle děláte jo? Že se chcete stát ženou, všude to rozhlásíte a pak se chcete vrátit? A proč jsi teda přede mnou chodil jako ženská? To sis měl rozmyslet dřív.” A podobné výčitky a k tomu přidala zase pár urážek, jak jsem hnusná… tak jsem jí řekla, ať už radši jde.
A to mi ještě prohlásila, že je vidět, že to není vrozené (jako ten můj problém). Nechápu, jak na to přišla. Jo, moje manželka to musí přeci vědět nejlíp! :/
Taky bych byla víc v pohodě, kdybych měla malou u sebe každý den. A taky bych pak řekla manželce, když by si stěžovala, že se jí stýská: “Hele a neměla by tě ta psycholožka zvát častěji? Aby ses s tím jako smířila víš?” :/
A balila hodinu balíky a bylo mi na nic.
Mám zase vztek.
Ale hlavně je mi smutno, tak se tu zkouším z těch všech pocitů vypsat.
A už zase na truc se mi chce najt si holku, vzít si jí a mít s ní děti jako muž.
Blbost no, já vím. Ale uklidňuje mě ta představa, jakože vezmu manželce ten její údajně jediný důvod, proč se to všechno stalo a budu mít další šťastnou rodinu a uvidí, že to byla chyba tohle udělat.
Asi jsem pošahaná taky :)))
Ale vůbec nevím, jak se s tím mám jako smířit. To jde jo?
Chtěla bych být rorýsem, prohánět se v hejnech nad sídlištěm za úžasného nadšeného křiku z té vší radosti ze života a přistát na dlani Monice…
(Mončina dlaň i rorýsek na jejím balkóně)

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.