Probudila ses v mé kůži
Probudila ses v mé kůži.
Přivezla jsem ti malou na jeden den v týdnu.
Když jsem si pro ní přijela a malá se tě zeptala, jestli může zítra za tebou zase přijet, řekla jsem jí, že ne, že zítra budeme na zahradě.
Celý týden budeš zase čekat, až jí uvidíš.
My totiž budeme slavit svátek na zahradě a grilovat, jako dřív.
Ty tam nesmíš.
Já totiž razím pravidlo, že po rozvodu se exmanžel(ka) nestýká s mými rodiči.
Že ti chybí?
Že ti chybí malá?
Měla bys chodit častěji k psycholožce, aby ses s tím už konečně vypořádala.
Díváš se do zrcadla.
Pláčeš.
To není tvoje tělo.
Nemáš malou, nemáš manžela, nemáš svůj krásný život.
Nemáš prostě nic.
Jen šanci, že své tělo dostaneš jednou zpátky a k tomu ti dopomáhej …možná bůh…nebo spíš lékaři…
Přijdeš do práce.
Všichni se ti smějou, že máš náušnice.
Nikdo ti nerozumí.
Tvůj partner na tebe kašle, protože se mu hnusíš víš?
Vadí mu, že se takhle oblékáš. A co by na to řekli lidi, kdyby vás spolu viděli? To se radši odstěhuj k mamce.
Bolí tě to.
Máš pár přátel, kterým to můžeš říct a kteří ti umí podat ruku.
Každou vteřinu, kterou si užíváš s malou, se snažíš prožít na sto procent. Nasáknout do sebe tu radost a to štěstí. A přesto každou vteřinu cítíš tu tíseň u srdce, že o ní večer zase přijdeš.
Tvého partnera to nezajímá.
Ale ne.
Takhle by se to nestalo, protože…
…pokud by ses ty probudila v mé kůži, pak bych se musela já probudit ve tvé…
A to by znamenalo, že všechno udělám jinak:
Probudila jsem se ve tvé kůži.
Dívám se do zrcadla a jsem šťastná.
Okamžitě sbírám všechny věci, co mám u mamky a spolu s malou se vracíme do našeho bytečku.
Nebudeme ho prodávat.
Jedu rychle pro tebe, abys mamce poděkovala, ale už nebude potřeba řešit, kde budeš bydlet.
Budeš přeci bydlet s námi!
Už dost přivážení a odvážení malé. My jsme přeci rodina!
Jo, musíme se rozvést, protože se chceš stát mužem, ale já ti pomůžu. Budu dokumentovat tvoji přeměnu. Budu s tebou chodit nakupovat klučičí věci a budu s tebou chodit venku. Kašlu totiž na lidi. Ty jsi pro nás nejdůležitější, tebe jsem si vzala a tebe miluji.
Chceš mě vzít za ruku? Miluješ mě pořád? Tak jo, vezmi mě za ni. Mě se sice líbí holky, ale ty jsi pro mě uvnitř pořád ty. A až se staneš klukem i zvenčí, nějak to uděláme, abychom byli šťastní. Nedovedu si představit, že bych tě kvůli tomuhle opustila! Nezasloužíš si to. Nemůžu tě v tom nechat samotnou. To není lítost, to je láska.
Po operaci pohlaví se o tebe budu starat. To zvládneme!
A malá bude šťastná, že nás má doma pohromadě.
Ve svém pokojíčku se svojí postýlkou a svými hračkami.
Budeme jezdit spolu na výlety, společně nakupovat.
Náš život bude ovlivňován tvou cestou, ale my tě milujeme takovou, jaká jsi. Nebo jaký jsi (když chceš být tím mužem.)
Tělesná schránka nemůže změnit to, co nosíš v srdci.
Spolu dobře zvládneme všechno finančně utáhnout.
A zase nám bude fajn na zahradě u vašich, protože i vaši tě podpoří. A moje rodina taky.
A nebude nám nic chybět.
To nás posílí.
Proč bych tě měla proboha vyhazovat z bytu??? Za to, že ses mi ukázala v pravém světle? Za to, že jsi mi řekla, kým doopravdy jsi? Že jsi našla tu odvahu a udělala to? Těší mě tvá upřímnost! Vážím si jí…
A máme spolu krásnou dcerku! Ona potřebuje nás a my zase jí.
Bože jak se mi teď ulevilo, když jsem tohle napsala. Tuhle utopii.
Jak málo stačí lidské psychice dát, aby byla „okecána“ a uklidněna. Obyčejná představa. Pohádka.
Dnes tu byla skoro celý den malá. Užily jsme si spolu her na víly, ale i atrakce na městských slavnostech, kam jsme každý rok chodili jako rodina. I když pak bylo +34 stupňů, takže jsme byly rády doma v chládku. (Už se tak těším, až jednou půjdu v těch vedrech ven jen v krátkých letních šatičkách!!!! 🙂 Přála jsem si, aby ten den neskončil…
Už mi jí manželka zase odvezla. Zítra chtěla malá taky přijít ale nemůže, protože sem přeci nebude jezdit každý den a budou na zahradě. (Jo, vím že bude na té zahradě šťastná a to mě uklidňuje, i když je mi bez ní smutno.)
Všimla si, že mám její fotku na stolku. Líbilo se jí to. „To aby ti nebylo smutno, když mě tu máš takhle viď? A vem si zase ty dlouhý vlasy a ty zlatý boty a budeme tančit!“
Čím víc jsem šťastná, tím těžší je to večer, když odjede.
Je to jako když se zamilujete do někoho, kdo bydlí hodně daleko a jezdíte za ním. Ale víte, že jednou nastane okamžik, kdy musíte zase odjet (do školy, do práce…)
Ten, kdo tyhle okamžiky prožil ví, jaké to je. Trhá vám srdce, když se vlak rozjíždí. Občas s vámi nastoupí do vlaku a jede aspoň ještě jednu zastávku. Občas taky schválně zmeškáte vlak. A pak druhý… a jedete tím posledním. Nebo radši rovnou ráno – a z vlaku rovnou do školy… Jste zoufalí, protože nechcete odjet.
Napadlo mě dnes, jak by bylo manželce, kdyby tu byla místo mě ona.
A došla jsem k závěru, že k tomu by právě nikdy nedošlo. Protože by pak všechno bylo jinak.
Stačí, aby vás ten druhý miloval.
V tom je všechno.
Nic víc nepotřebujete.