otєrєzє.cz

Dva druhy štěstí

O dítěti se mi těžko mluví.
Ale od toho tento blog je. Abych si ujasnila některé věci. Aby mi bylo líp.
Existují dva druhy štěstí, které vás v životě mohou potkat.
1) štěstí, které dostáváte téměř denně tím, že jste se svým partnerem, dítětem, taková rodinná idylka. Výlety, rodinná pohoda, jistoty. To je štěstí – mít rodinu.
Pro mě to znamená Terezu v sobě ubít. Respektive ubíjet, protože nejde zničit. Nemůžu. A ani nechci. Nejde to, ač si říkáte, že tohle své rodinné štěstí máte, jste šťastní (ano, skutečně pociťujete ten pocit) a jediné, co vám chybí je život Terezy…
2) štěstí, které prožíváte, když budete sami sebou. Štěstí, které se vám v tomto případě dostane je obrovské. Najednou jste to, co chcete, máte všechno, po čem jste kdy toužili a dosud si to užívali jen v útržkách. Ano, to je štěstí. Ale nemáte rodinu. Zůstanete navždycky sama. Maximálně tak s partnerem. Ale jaký ten partner bude? Muž nebo žena? Co vlastně chcete? Bude to štěstí? A tak jste šťastní, ale jediné co vám chybí je rodina…
Teď co je víc. Ne, nejde to takhle říct. Předně bych chtěla říct (pro toho, kdo ještě není rozhodnut a je v podobné situaci, jaké štěstí si vybrat), aby nikdy neměl děti. Budete se trápit dvojnásobně! Kvůli tomu, že nemůžete být Tereza a kvůli tomu, že vaše dítě, které nadevšecko milujete nebude mít nikdy normálního tatínka. Protože to můžete chvíli potlačovat, ale trápení vám zůstane.
Nedávno jsem četla, jak jedna dcera popisovala, jak jí maminka sdělila, že existují lidé, kteří se narodili tak, že mají v sobě někoho jiného. Že i takový je tatínek. A popisovala, jak se nikdy od tatínka nedozvěděla, jak to s ním doopravdy je. Tohle by přeci děti řešit neměli 🙁
Tohle je ten důvod, který mě brzdí a nechává trpět. Dává mi totiž radost a energii. Miluji svou dceru. Teď jí bylo 5. Nemá ani nejmenší tušení, co se ve mě děje a ani nechci, aby to věděla.
Pokud už to dítě máte, pak máte jen dvě možnosti: buď ho přenechat jinému tatínkovi, u kterého bude mít vzor a vidět jej, jak si dává s maminkou pusu, jak se milují nebo být rodina a vše v sobě dusit. Za odměnu vám pak bude radost toho dítěte a ta radost vás bude naplňovat štěstím alespoň z jiné strany.
Je to úžasné, krásné a nejkrásnější mít dcerku. O to větší utrpení pro Terezu. Něco za něco.
Kdybych mohl něco změnit ve svém životě, nesnažil bych se v sobě něco dusit. Nejsem ale člověk, který to vykřičí do světa. A nejsem člověk, který dokáže přijít za psychologem, říct mu, že má problém (navíc když si ten problém nepřipouštíte) a říct mu o všech nejtajnějších snech i s detaily. Brrr. Jsem bezradná. O to víc teď, když v této situaci konečně řeším, co dál…
Miluji i svou ženu, ale nemluví se mnou. Nedává mi pusy, nepodporuje mě v ničem. Nedávám ji to za zlé. Má doma člověka, který je na okraji společnosti – není to ani muž, ani žena. Je to tedy někdo, kdo nemá šanci žít normální život. Neboť lidé jako já nemohou nikdy žít normální život, protože jsou ze společnosti vyřazeni. A na druhou stranu chápu ty pravé muže a ženy, jak tyto lidi (ne)berou. Také jim to nemohu dávat za zlé. Nemohu po nich chtít změnu. Nikdy mě nebudou brát tak, jak bych chtěla.
Pokud mi nekomunikující manželka jednou sdělí, že je konec (já sama to totiž zřejmě nikdy neřeknu), pak mám připravenou onu druhou Terezinu alternativu. Znovu pokoušet první druh štěstí už nechci. Život mi dal šancí to zkusit…
Teď jsem na mrtvém bodě, ze kterého se nemohu pohnout. Rodina, žena, dítě, Tereza, trápení…nikoho nechcete ranit, nikoho nechcete zklamat. Bolí vás pomyšlení, že zradíte svou dceru a bolí vás, že zradíte Terezu.
Je to rozcestí s mnoha cestičkami, ale žádná z nich není označená.
Takže dva druhy štěstí.
A které byste si vybrali vy?
p.s. Dnes vyšel článek “Tak vypadá štěstí: švédská princezna s miminkem.”
Mám z toho mokré oči. Naštěstí už odlíčené…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.