otєrєzє.cz

Ahoj, já jsem kráva

Je šedivé říjnové čtvrteční ráno. Nechci teď psát, ale je to silnější 🙂 Chci si teď hřát dlaně horkým čajem s kapkou pomerančové šťávy v hrníčku s krávou (né uvnitř) a u toho pojídat něco dobrého. Třeba štrůdl z krásně kyselých obrovských jablíček ze zahrady, které jsem dostala. Ale on zmizel. Někdo ho snědl.
Ahoj, já jsem kráva.
Včera jsem strávila celý den v Praze. Byl to moc hezký (a taky studený, sychravý, propršený) den s Vlastou z Moravy (s tou slavnou, co taky píše blog :), se kterou jsme si ráno zašly do McCafé na Václaváku. Já tu jejich čokoládu prostě miluju.
Říkám té osamocené trochu smutné prodavačce, které mi bylo líto, jak toho má moc, protože do kavárny proudily vyloženě davy lidí, řekla bych že skupiny třeba o dvaceti lidech:
“Je ta čokoláda fakt horká? Mám úplně ledové ruce.”
“Ano, velice.” A už se začala usmívat.
To jsem chtěla.
“Já chci ale velkou.”
“Dobře, dám větší hrníčky.”
“Ještě k tomu budu objednávat zákusky.
“Aha, dám vám větší tác.” 🙂
Už jsem byla spokojená.
Za mnou fronta.
Zatímco Vlasta na mě čekala v patře a hlídala místo u stolu, já si chtěla asi povídat.
“Co to tam sypete? To je čili?”
“To je kakao na hladinu…”
“Jéé, kakao na hladině – to je krásné.”
A na hladině v hrníčku s béžovou čokoládou se vykreslil kouzelný tmavě hnědý abstraktní obrazec. To není obyčejná čokoláda.
Prodavačka si svlékla mikinu.
“Vám není zima?”
“Je, ale momentálně toho mám moc, tak je mi teplo až až…” A začala se mi svěřovat, kde má kolegy, že ty davy jsou dnes šílené, ale dávala to, usmívala se u toho na všechny.
To mám ráda.
Přesto jsem cítila jakousi potřebu obejít pult, stoupnout si vedle ní a odbavit tu dlouhou frontu, za kterou jsem tak trošku mohla já.
To je celé.
Žádná pointa.
Líbilo se mi tam, tak jsem si na to vzpomněla.
Vlastu jsem viděla po osmi měsících a zůstala jsem na nádraží koukat, jak se změnila. Nejde to jinak říct, než že rozkvetla. Přeměna je o rozkvétání.
Na (řekla bych že) posledním mém společném sezení u Hanky jsem viděla i Zuzku, MarkétkuX, Míšu, Janu z Litomyšle, kterou bych chtěla moc pozdravit. Jani, držím ti palce! A další holky…
Ale taky kluky, protože bylo společné. (Společná sezení jsou dvakrát do roka a ti kluci… no být některým o 10 let víc, musela bych se krotit 🙂 Jak jsou ukecaní, vtipní, chytří, vousatí… skvěle jsem se bavila. Milan mi potom nabízel svojí pepsi kolu, chtěla jsem mu říct, ať se o mě klidně opře (seděl mi u nohou :).
Nikdy mě nenapadlo, jak složité může být pro některé kluky (FtM) chtít použít veřejné záchodky na pánech, kde jsou ale třeba kabinky zamčené… K pisoáru se asi ještě dlouho nepostaví.
Ráda jsem je viděla.
Po sezení následovala příjemná debata s Hankou, to už jsem byla hrozně rozpovídaná a vylétla jsem ven za Vlastou, Zuzkou a Niki, které na mě čekaly, zatímco ostatní šly do restaurace, do které jsem tentokrát nešla, protože jsme chtěly trochu komornější rozhovor, ale… ta slečna důležitá tam byla Niki!
To je pražanda, která opravdu dokáže překvapit. Včera měla svojí premiéru poprvé v “girlmode” a výsledek mě šokoval: Jennifer Lopez s dokonale ženským přirozeným chováním. Takže Niki – s tebou lovit kluky nejdu, protože s tebou nemám šanci 😀 Stálo by za to hodit sem fotku a uvidíš, že do půl roku nebudeš sama, jak jsme se vsadily 😀
Ale bylo tak hezké vidět, jak překonala ten strach, který známe všechny a úplně přirozeně se posunula dál. Tam, kde být má. Jen to chtělo udělat ten krok. Ale zoufalství je něco, na co se můžeme vždy spolehnout, protože zoufalství nás nenechá do konce života v “boymode” 🙂
Když jsem přijížděla do Prahy, autobus, jehož cesta měla trvat 1:20 h. se před Prahou zase šoural, takže získal 40minutové zpoždění (a teď přijde matematický výpočet, který nikdy nespočítám správně), což je nárůst jízdní doby o 50 %… prostě hodně, místo 80 minut jel o 40 minut déle, ale to je jedno, já už si potřebovala odskočit a to je důležité.)
Na hlavním nádraží v Praze jsem se běžela vyčůrat na WC, které mi ukázala Vlasta.
Takové hezké to tam bylo, ale taky tam byla cedule, že použití WC je za dvacku!
No tak to jsem koukala. Vytahuju dvacku, všude všechno krásně čisté, ta paní u okýnka mi říká, ať to hodím do turniketu, tak to hodím do turniketu, ten se otevře a najednou kuk! Ikona mužské postavy! Bílá na průhledném skle, takže jsem si jí nevšimla. No nemá to sukýnku 🙁 Jejda.
Tak tam já teda nepolezu! Ani jsem tam nevkročila a turniket se zavřel.
Já vztek, že musím vylovit další dvacku, takže jedno vyčůrání za 40, fakt super.
Mužský i ženský turniket totiž každý vedl jinam.
No jo, jenže tím, jak jsem hodila tu dvacku do mužského turniketu, ty ikony nebyly vidět a já tam ještě k tomu zacláněla, tak za mnou fronta chlapů začala házet dvacky do ženského turniketu 😀 😀 😀
Jsem šla do kolen. Ty vyděšené výrazy mužů střídající úsměvy…
Totální chaos jsem tam způsobila 🙂
A vzpomněla jsem si u toho na obrázek z mého hrníčku…
Teď už vím, že levým turniketem se dostaneme na pány, pravým na dámy.
Všude čisto, voňavo, zeleno 🙂
Rekonstrukci dokončila v roce 2008 italská firma Grandi Stazioni. Našla jsem článek z toho roku, kde se redaktor i diskutující pod článkem vysmívají, že takhle čisté toalety určitě v Čechách dlouho nevydrží.
Je rok 2015, tedy sedm let po rekonstrukci a vše je pořád jako nové a čisté. 🙂 Můžete se tam klidně taky přijít vyčůrat za čtyřicet kaček jako já.
V útulné vyhřáté restauraci na Žižkově, kde jsem seděla s Vlastou, Niki a Zuzkou přisedl k vedlejšímu stolu pár. Hned mi bylo jasné, že jsou v tom až po uši. Úsměvy, pohledy, doteky…
Líbila se mi ta atmosféra, kterou tam vytvořili a ta láska, kterou jsem cítila až u mě, včetně toho doteku, který mi ale nepatřil a tak jsem si ho tahle prostřednictvím fotky ukradla:
Láska je tak silná, že je cítit široko daleko a tam pak zůstává.
Jako tahle schovaná v něžných hřejivých dotecích…

10 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.