otєrєzє.cz

Táta

Zdálo se mi o tátovi, že jsem s ním u moře a že se potápím pro mušle. Bylo to jako před lety. A mně bylo fajn.
V tom se na mě z úkrytu vrhla ohyzdná chobotnice. Přitiskla mě ke dnu a odporně studeným a slizkým chapadlem mi šátrala po obličeji. Otevřel jsem oči. Všude kolem byla podivná bílá mlha. Divný pocit v obličeji nezmizel. Posadil jsem se. Do klína mi dopadl pytlík s mlékem a do očí mě udeřilo sluneční světlo. Rychle jsem je zase zavřel a snažil jsem se přivolat si zpátky tátu. Od té doby, co od nás odešel, ho vídám strašně málo. Vlastně jenom o prázdninách.
“Má teď jinou rodinu”, říkává máma. Ale na mě je moc hodný a snaží se mi všechno vynahradit, jak často říká.
“Klid, klid, už je to v pořádku,” uslyšel jsem nad sebou tichý a uklidňující hlas. Nepatřil tátovi, ale byl mi odněkud povědomý. Rychle jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněl náš školník pan Šimerda a povzbudivě se usmíval.
“Můžeš vstát? Zkus to,” podal mi ruku.
“A stav se někdy na kus řeči,” poplácal mě místo dlouhých řečí po zádech. “Seš správnej kluk.”
Zase jsem si vzpomněl na tátu. Jak je to dlouho, co jsme spolu takhle seděli? S panem Šimerdou mi bylo moc dobře. Bylo by to fajn, mít ho za tátu.
Tohle je napsané v jednom výtisku časopisu Ohníček z r. 1988, který jsem si schoval, protože tam otiskli můj kreslený obrázek, jak sedím nad mikroskopem a zkoumám rostliny. Narazil jsem na něj – normálně na mě vypadl a otevřel se na téhle povídce s názvem Táta, když jsem vyhrabával poslední kusy dámského oblečení, které tu mám a které se od srpna neprodaly. Dám je ségře. Už je jich jen pár. Ttady je už nepotřebuji.
A ten článek o tátovi… takhle to vidí děti… :/
Ne a ne se mi ulevit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.