otєrєzє.cz

Moje teorie

Proč se se mnou děje to, co se se mnou děje, jsem se snažila vysvětlit sama sobě už jako malá.
Tedy jako úplně nejmenší (5-8 let) jsem to neřešila. Nepřemýšlela jsem o tom, proč si chci oblékat sukýnky a proč mám mezi nohama pindíka.
Pak to ale přišlo.
Začnete filozofovat nad světem a nad životem a do toho se vám plete dívčí život.
Po celý svůj život jsem měla několik teorií, které jsem všemožně měnila, přehazovala podle důležitosti nebo vymýšlela zcela nové.
Nedokázala jsem si pořád vysvětlit, proč chci být Terezou (tehdy jsem si ještě říkávala Lucinka a až od 25 jsem Terezou :).
To byla léta 80. a 90., kdy nemáte moc příležitostí zjistit, co to ve vás je. Internet ještě nebyl (k tomu jsem poprvé nadšeně usedla na Univerzitě v Ústí n.L. v r. 1996) a v novinách o tom nepsali. Takže se patláte sama v sobě a jediné, v čem jste si jistá je to, že když se obléknete jako Tereza, je vám dobře.
A z toho také vycházela moje první teorie:
1) TEORIE ODPOČINKU
Protože pokaždé, když jsem se převlékla za holku, jsem byla šťastná, nic mi nechybělo a všechny hrozné starosti byly najednou menšími, napadlo mě, že se převlékám za holku proto, že moje duše potřebuje odpočinek. Že někdo zkrátka relaxuje u knížky, někdo na lyžích, někdo běhá nebo chodí do kina…zatímco já se převlékám za holku.
Líbilo se mi, že pokaždé, když jsem si vzala alespoň dívčí spodní prádlo a silonky, zatímco navenek jsem vypadala tak, jak jsem musela, tedy jako kluk, že jsem se chovala úplně jinak. Moje nálada byla pořád pozitivní, nikdy jsem nebyla rozladěná nebo naštvaná. A svůj optimismus jsem tak předávala na další lidi, kteří ho zase předávali dál 🙂
Taková jako vlna štěstí :))
Zatímco v momentech, kdy jsem byla celá oblečená jen jako Tom a neměla na sobě nic dívčího, co by mi dělalo radost, jsem byla nevrlá, náladová a rozhodně ne příliš optimistická. Také jsem měla víc starostí a většinu z nich jsem si víc brala. Nebyla jsem vůbec v klidu.
Takže proto teorie odpočinku. Jako Tereza jsem byla šťastnější.
2) TEORIE NEDOSAŽITELNOSTI
Jako teenager jsem neměla moc holek. Byla jsem introvert a spíš než mluvení mi šlo psaní. Dopisy jsem holkám psala ráda, ale to bylo tak všechno, na co jsem se zmohla. Zamilovaná jsem byla mockrát, ale o panictví jsem přišla až v 19ti v Ostravě. S holkou, se kterou jsem se seznámila přes internet a odjela za ní až do Ostravy, kde jsem pak rok chodila i do školy na jazykovku. To byl konec 90. let. Úžasná léta. Ale když si to teď promítnu zpětně, prožít je jako Tereza bych uvítala mnohem radši. Jenže tu nikdo nebyl, kdo by mi vysvětlil, co se to se mnou děje. A taky jsem to nikomu neříkala. Protože pokaždé, když jsem sondovala, jaké na to mají dotyční názory, jsem se nesetkala s moc příjemným přijetím. Takže jsem to nechala být a žila si potají svůj druhý život. Omezeně, ale žila, protože bez Terezy žít nedokážu. To není závislost. To je fakt.
A tím, že kluci okolo mě měli holky a já ne a také tím, že se mi hezké holky opravdu hodně líbily a kolem mě jich také pár bylo jsem si začala myslet, že se převlékám za holku proto, abych se líbila sama sobě.
Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se sama sobě strašně líbila. Přitahovala mě ta dotyčná v odraze, milovala jsem její vlasy, výrazné oči, namalované rty… nohy… jak je oblečená, jak je ženská! Najednou jsem si mohla sáhnout na všechno to, co nemám, po čem jsem toužila. Ostatní dívky pro mě byly nedosažitelné a tak jsem si vytvořila Terezu.
Tahle teorie samozřejmě není správná, protože odraz v zrcadle jsem milovala tolik právě proto, že jsem v něm viděla své pravé já. Svět, po kterém toužím žít. Nikoliv mít ho z té druhé klučičí strany.
3) TEORIE DVOJČETE
Toto je má poslední nejpřípustnější teorie (kromě ještě nějakých malých a nepodstatných). Občas o tom přemýšlím dál, nedokážu si to prostě vysvětlit, občas se mě na to ptají holky na chatu a já jim to vysvětluji tak, že je to nevysvětlitelné, že to neví nikdo na světě, proč to lidé jako já mají…
…ale tohle je docela věrohodné.
Kdysi mi mamka říkala, že když jsem se narodila, měla jsem vedle sebe po celou dobu jejího těhotenství sestřičku – dvojče. Byla to holčička. Ale ta se narodila mrtvá. Někdo, kdo tam byl spjatý celou dobu se mnou a bůhví, jak se to tam všechno semlelo, že mám kousek z ní. Možná jsem to měla být já ta sestřička, ale vyšla jsem ven jako Tom.
Jo, je to trochu sci-fi. A nevysvětluje to, proč jsou tu na světě ti ostatní, kteří touží žít v těle s jiným pohlavím. A třeba to bude podobný důvod. Prostě kiks v mozku v době jeho vývoje. Protože když už ve třech letech cítíte, že s vámi něco není vpořádku a pak si to i zpětně vybavujete znamená, že tuhle věci jste si nevymyslela. Že vás nemohla ovlivnit společnost ani rodina ani nikdo jiný.
A tak možná ani jedna teorie není ta správná.
Možná je to jednodušší, než si myslíme.
Možná se to pokazilo ještě v těle matky, která za to nemůže.
Jisté však je, že pokud někdo cítí, že nemůže žít ve svém těle, měl by to řešit.
Navždycky už mě bude mrzet, že jsem to neudělala dřív i já.
Nevím vůbec, co mě čeká, ale rozhodně to už nemůže být horší…
A kdybych nedoufala a nevěřila, že se to jednou podaří, tak bych tenhle život už žít nemohla…
Kromě toho ale máte každý den výčitky, každý den přemýšlíte, jestli to co děláte (že se převlékáte za holku) je normální, jestli nejsem divná (to jsem :), co budu dělat, když to praskne, vyčítáte si to a říkáte si, že nemůže být přeci důležitější být Terezou než třeba mít holku a opravdový vztah. A hlavně si myslíte, že to přejde! (Tak tohle opravdu opravdu opravdu nepřejde…)
Tak do toho vztahu jdete a on vás chvíli naplňuje.
Ale ve skutečnosti ve vašem životě neexistuje nic důležitějšího, než být Terezou…
Jenže to pochopíte pozdě. A pak jste už stará. Už nikdy si neužijete svá mladá léta jako dívka. Se všemi těmi oblečky a ztřeštěnými nápady. Ale ani to vás nezastaví ve svých touhách.
Čím víc o tom přemýšlíte a čím víc věcí si uvědomujete, tím víc popouštíte uzdu svému holčičímu já.
Můžete to tutlat celý život.
Nebo můžete být Terezou.
Někde jsem četla (a vyčítá mi to i moje manželka), že se jeden kluk, co na tom byl podobně jako já, strašně bál vyjít ven v holčičím spodním prádle třeba i jen pod pánskými kalhotami. Že prý co kdyby ho přejelo auto a v nemocnici ho ošetřovali a zjistili to…
…a co jako? 🙂
Jo, je to divný. Budou si o vás povídat. Budou na vás koukat divně. Ale musíte vystupovat sebejistě a pak vás budou respektovat. Budete-li polokluk nebo poloholka, budete divní pořád 🙂
Je třeba si stát za svým. Neutečete mu. Chcete-li to tutlat, utrápíte se. Chcete-li to vykřičet do světa, odsoudí vás. Ale naštěstí ne všichni. Ale chce to pevné nervy.
I tak to za to stojí…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.