otєrєzє.cz

Procházka mezi kapkami deště

Antieuforetika / Antieuphoretics – 0 výskytů (google).
Tohle slovo bude teď na téhle planetě na internetu zaznamenáno poprvé. A zrovna na tomhle blogu.
Ale je přeci jasné proč. Antieuforetika prostě neexistují. Nejsou potřeba. Antidepresiva známe všichni, ale léky proti euforii? Na co?
Tak nevím, co má kdo proti mým euforiím. Co ode mě chcete? Abych byla na prášky? Abych byla na antidepresivech? Můžu snad za to, že se cítím takhle? (Svým způsobem můžu. Dostala jsem se do téhle “situace” svým rozhodnutím).
Léky proti euforii nikdy nebudeme potřebovat. Je to totiž povzbuzující a žádoucí stav. Opak deprese.
Já si samozřejmě svojí euforii musím uvědomovat, protože ona je součástí mě. Vzniká z určitých důvodů.
Impuls k euforii může být i maličkost, jako je čokoláda Milka, podržené dveře, úsměv od řidiče autobusu nebo když mi dodavatel při osobní návštěvě řekne: “Já vám budu muset zavolat, protože slyšet váš hlas, to musí mít člověk hned lepší den.” (Každý den mě někdo překvapuje.)
Dnes mi kolegyňka u oběda říká: “Tuhle jsem šla venku kolem budovy a jak tam ti dělníci dělají střechu, tak se najednou všichni zastavili a civí na mě. Šel se mnou kolega a říká mi: Jaké to je, když na tebe pořád chlapi tahle civí? A já mu odpověděla: Nesnáším to. Je mi to fakt nepříjemné, ale vím o někom, kdo by z toho byl v sedmém nebi! Tereza!!!” :)))
Já vím. Uvědomuji si tu nenabaženost a dychtivost a radost z každého náznaku, že jsem žena. Je to úplně jiný svět. Jsem tu doslova vykulená! A jak také správně kolegyňka poznamenala: “Ty se chováš jako když mi bylo 17. Všechno jsem měla poprvé, ze všeho jsem byla překvapená, nadšená a nemohla jsem přestat.” 🙂
Bože, kdy už mě pustí ta holčičí puberta??? Mám se chovat jako dáma a přitom…
To proto byla většina holek a kluků na včerejší vánoční besídce u Hanky tak vysmátá 🙂 Všichni jsou “pod vlivem” 🙂 (Odhadem všech 40-50, co tam zrovna bylo 🙂
Ale ne. Tak nálada byla výborná, přestože někdo mohl být klidně na antidepresivech. Snažila jsem se vařit všem kávu a čaj, abych Hance trochu pomohla a tak jsem měla možnost poznat úplně všechny přítomné. To se mi moc líbilo.
Jak jsem tam tak stála, kochala se některými muži roky po přeměně (pár mi jich vážně vyrazilo dech, prostě paráda, ty vaše vousy, mužské rysy ve tváři, hluboké hlasy…), najednou jsem si uvědomila, že vlastně všichni ti lidé, kteří jsou tady, jsou krásní. Nebyla tam mezi námi žádná zrůda, žádné monstrum nebo jak jsme ještě nazýváni. Všichni se bavili naprosto normálně, otevřeně, jako kdyby žádná porucha identity neexistovala, jakobychom byli odjakživa zdraví a veselí lidé.
Také nesouhlasím s názorem, že jsou nepovedené přeměny. Jak to psala i v jednom z komentářů bluemoon – kterou tímto zdravím a jsem moc ráda, že jsem tě konečně viděla, Dominiko! 🙂
Jak se tam tak všichni spolu bavili a všechno bylo bezstarostné, normální, obyčejné a přitom pro některé z návštěvníků tak vzácné, protože teprve (a jedině) na téhle půdě jsou identifikováni, oslovováni a respektováni jako ti lidé, kterými doopravdy jsou, napadlo mě tohle:
Proč to takhle nejde i za dveřmi tohoto domu u Rajské zahrady, ve kterém právě jsme?
Proč se zkrátka všichni lidé – jako my teď tady – nemohou s námi bavit také tak, jako my mezi sebou? Bez předsudků, bez pseudopředstav o zrůdnosti naší… duše? Těla? Čeho vlastně? To je právě ono. Oni sami nevědí.
Ta neznalost a strach z neznáma je pro některé jedince nepřekonatelný. A tak stále budeme narážet na nepochopení, diskriminaci a nenávist pramenící nevím odkud. 🙁
Neříkám, že situace je tak špatná. Jen říkám, že nerozumím tomu, proč ten svět musí být vpořádku jen za dveřmi Hanky ordinace nebo po kompletní přeměně.
Viděla jsem, jak jsou někteří “nováčci” šťastní. A pamatuji si sebe, když jsem poprvé vešla na tohle “bezpečné území”, kde mi nikdy nehrozilo nic zlého. Ta úleva, štěstí, euforie… Už zase ta euforie.
Dnes se stačilo rozhlédnout a nadšení jsem viděla na všech.
Ohromně fandím vám všem, kteří se rozhodujete pro tenhle krok a nebo zrovna začínáte. Klukům i holkám. A obdivuji vás, kteří jste roky po přeměně a stejně jdete na vánoční besídku setkat se s námi, kteří jsme teprve na té cestě.
Všichni jste byli impozantní.
K euforii ze včerejšího dne mám více důvodů. Byl to i milý zážitek z vánoční besídky a následného přesunu do nedaleké restaurace (na které bylo ošklivé jen to, že – tak jako v běžné populaci – i mezi námi jsou kuřáci a kuřačky a já svůj svetr v koši na prádlo cítím tím odporným štiplavým zápachem ještě teď. Z kabátku to naštěstí dnes vyprchalo a vlasy jsem si umyla, ale nechápu, jak v tomhle “kouřovém světě” můžete žít? Kdyby to aspoň vonělo!? 🙂 Je to stejné, jako kdybych chodila mezi vás a v restauraci vytáhla třeba psí exkrement jen proto, že ho potřebuji ke svému životu. Ten zápach je pro mě úplně stejně nesnesitelný.)
Popovídání s Danym je vždycky zajímavé (konečně jsem se dozvěděla, jak to udělat, aby byl mužský neopenis funkční pro pohlavní styk se ženou! “Funkční” myšleno schopný erekce. O ejakulaci tu nikdo nemůže mluvit, takže jde spíš prožitek pro dámu, než pro pána, ale i tak mi to přišlo zajímavé. Bylo mi to vysvětleno tak, že (je to jedna z možností) se vezme kousek kůže ze zad spolu se svalem (ten sval je tam důležitý), ze kterého se vytvoří neopenis a k erekci dojde při určitém sevření svalů na noze. Čili vlastně takový milovník nemusí potom řešit dilema některých biologických mužů: “Postaví se nebo ne?”
Na Danym byla vidět také počáteční euforie, protože nejspíš v pondělí dostane ten svůj testosteron 🙂
To jsou okamžiky, na které se nezapomíná!
Další důvod je tajný a nemohu ho zveřejnit.
A ještě jeden důvod je tajný a taky ho nemohu zveřejnit, ačkoli bych ho tu nejradši zakřičela tučným písmem o velikosti přes celou obrazovku! 🙂
A k euforii mám (fakt za to nemůžu!!!) ještě jeden důvod, který decentně zmínit mohu…
Když jsem včera večer jela autem domů, celá šťastná, neohrozitelná, sebevědomá a v rozverné náladě, zastavila jsem kousek od domova v jednom městečku pod okny někoho, koho jsem chtěla moc vidět a kdo chtěl už měsíc vidět mě, ale já stále odolávala a v hlavě jsem měla varování z posledního (a současně prvního) nepovedeného rande s mužem (popsala jsem ho 29.11. v článku “Zase jedno poprvé“), kterému jsem o své minulosti nic neřekla, protože jsem prostě nechtěla, jelikož předchozí pokusy zkusit to s někým, kdo o tom ví, byly zoufalé a tak jsem si to chtěla vyzkoušet i jinak. Tak, jak po tom toužím – prostě přirozeně jako muž a žena.
Jak jsem řekla, ten první pokus mě tak odradil od jakéhokoliv dalšího setkání, že jsem pevně odolávala a vždycky jsem si vybavila ten hrozný zážitek z prozrazení, když jdu vedle někoho, o koho bych i stála, líbí se mi jako muž a kdo mi týdny psal tak hezké zprávy, o které jsem v tu ránu přišla.
To mě brzdilo. Jenže jak jsem stále odmítala živé setkání (ze strachu před prozrazením) a nechtěla jsem přijít o to naše hezké šimravé dopisování, tím víc v něm i ve mě hlodalo to pokušení. Když se s pokušením smíchá ještě holčičí puberta a hezký sympatický muž, ke katastrofě není příliš daleko.
Pokračování uvnitř článku…
(Kdo chce dočíst tento článek, tak musí kliknout třeba zde na “Celý článek”. Trochu jsem to přehnala s délkou, takže jsem to dala “pod čáru”. Nemusí to tu být vidět hned na hlavní stránce, protože to co pokračuje už jsou vážně jen stránky z mého soukromého deníčku a ty někoho zajímat nemusí.)
———————————————————————————-

Pršelo a byla mi zima. Psali jsme si už od rána, oba jsme ten den byli zrovna v Praze a jako náhodou on přijel domů o chvilku dřív, než já jsem projížděla kolem.
Napsala jsem mu, ať vykoukne z okna, že mu zamávám. A hlavně ať nechodí dolů!
Ve skutečnosti jsem si moc přála, aby dolů přišel, ale ten strach byl větší, takže jsem byla připravená utéct rychle do auta a odjet, jakmile ho uvidím. Protože přeci nesmím dopustit, aby mě viděl a všechno bylo zase pryč…
Jenže pak se to ve mě zlomilo. Řekla jsem si: “Když mě uvidí, tak aspoň budu mít klid, že kvůli mě neztrácí čas. Odmítne mě jako ten před ním a oba půjdeme dál svou cestou.”
Byla jsem přesvědčená, že takový scénář musí nastat. Jiný ani nemohl, i když bych si to tak přála, protože jsem byla ponaučená z chyb v předchozím případě. Moc jsem stála o to, aby to byl normální vztah muže a ženy, který by třeba zrovna dnes (když jsem byla v té euforii z Prahy) mohl začít. Ale jak by mohl proboha začít? Vždyť mi to nemůže nikdy projít!
Nikdo z okna nevykoukl. Sedla jsem do auta. Na okna padaly kapky deště a já ve zpětném zrcátku najednou viděla postavu. Byla jsem si jistá, že je to on.
Rychle jsem nastartovala a vyjela. Ujela jsem asi 200 metrů a zastavila ve druhé ulici před večerkou, abych mu napsala, protože mi ho bylo tak líto 🙁
Viděla jsem, jak moc touží mě vidět. Znal mě jen z fotek a z našeho psaní. A každý den zmínil, jak rád by byl, kdybych na ně aspoň zamávala.
Teď tam stál v tom dešti jen v mikině (ohromně mu to slušelo!!!) a já se z toho místa nedokázala pohnout.
Úplně celou mě pohltila romantika toho místa ve starobylých uličkách, rozsvíceném vánočním stromečku na náměstí, liduprázdných ulicích, deště, zimy a mého prince kráčejícího v mikině za někým, na koho si chtěl počkat jak dlouho to bude potřeba, protože mě chce (jak mi psával).
Myslela jsem si, že mě nepůjde hledat, ale on šel!
A já už nemohla couvnout ani utéct a vlastně jsem to ani nechtěla, když jsem ho viděla, jak stojí najednou pět metrů od mého auta.
Položila jsem hlavu do volantu a bylo mi strašně. Dala bych cokoliv za to, aby po vystoupení z auta viděl ženu. Tu ženu, o které si sní. Protože on byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Měl úžasné strniště, černé husté rovné vlasy střižené asi na 8 cm, občas sem tam šedivý vlas, což vypadalo hezky. Oči, kterýma mě uhranul hned první den a úsměv, kterým mě prostě odzbrojil na místě… Protože se na mě culil od ucha k uchu 🙂
No pustily byste takového muže v dešti zase zpátky domů, aniž byste vystoupily z auta?
Otevřela jsem okénko a říkám: “Ahoj. Já jsem ti ale psala, abys dolů nechodil!” 🙂
“Ahooooj. Klidně zůstaň v autě. Mně to nevadí. Jen jsem tě chtěl vidět. Musel jsem tě vidět.”
“Né. Já nezůstanu v autě. Teď už ne.”
Nechala jsem v autě svítit navigaci, otevřenou kabelku a mobil na sedadle, zamkla auto a očekávala první nejisté pohledy, zklamání, smutek…
“Ty tak krásně voníš!”, dostala jsem první lichotku.
“No, spíš smrdím. Byla jsem v Praze s kamarádkama v restauraci a kouřily tam, víš?”
“Ne, voníš.”
Dívali jsme se na sebe, čekala jsem pořád … něco … nevím co. Asi ty pohledy. To člověk pozná. A já už je znala z předchozí situace před měsícem. Ti lidé to neřeknou, ale jde to cítit. Člověk nemá opravdu jen pět smyslů, ale má jich mnohem víc. Vnímat druhého, jeho náladu, pocity a myšlenky – i to někdy jde.
“Proč jsi tak nervózní?”, všiml si mé nejistoty, kterou jsem se moc snažila zakrýt, ale nešlo to, až se to stalo nezvladatelné.
“Víš co? Pojď se projít!”, rychle jsem změnila téma.
To, co následovalo už příliš detailně popisovat nechci.
Můj scénář o odmítnutí nevyšel. Nemůžu to pochopit. Prostě to nejsem schopná vstřebat a nečekala jsem to. Myslím si, že jsem se s ním neměla vidět, že se stalo něco, co se prostě ani nemohlo v téhle mé nedokončené fázi stát. Vždyť nejsem vůbec dokonalá a krásná, jakou mě popisoval a jakou bych si přála být! Jak to, že to nevidí?
Chvíli jsme se spolu v kapkách deště bez deštníku procházeli, nevnímala jsem ani zimu, ani déšť… Úplně jsem zapomněla na mé auto lákající k vykradení. Jen jsme si povídali, smáli se, pak mě vzal na kávu do restaurace, tam jsme seděli naproti sobě, poslouchala jsem ho, ptala jsem se ho, on se ptal mě, pohledy přeskakovaly z jednoho na druhého, pořád jsem byla úplně vedle z těch jeho očí a úsměvu a on lichotil zase mně. (Jak mi může takhle lichotit? Vždyť mě vidí naživo!) Pořád jsem očekávala, že mu něco přijde divné, že se zeptá, že ucítím, jak opadá jeho zájem, ale ten neopadal. Ten narůstal!
A tím narůstalo i mé sebevědomí, které jsem v tu chvíli potřebovala a pomohlo mi.
Začala jsem si připadat nadpozemsky krásně. Přímo božsky. Já tu sedím s krásným chlapem, jehož předchozí partnerka byla stokrát krásnější a ženštější než já a vypráví mi o tom, jakou by mi dal deku, kdyby se mi náhodou nechtělo jet už domů. Jak půjde spát do vedlejšího pokoje, ale že si můžeme povídat, že nemusíme dělat nic, jen být spolu, protože nechce být sám (a ani já nechci být sama).
Pak mi řekl, že ten nejhezčí vánoční dáreček už dostal – kávu se mnou.
Já, puberťačka největší pod vlivem hormonů, které se mi v tu chvíli v těle bouřily v maximálních hladinách, touze, pokušení, představách o přitisknutí, o objetí, o polibku… zaháněla jsem ty myšlenky, ale čím víc jsem to dělala, tím víc jsem to chtěla a tím víc to na mě viděl, protože jsem k němu vysílala impulsy, které jsem k němu vysílat chtěla, on je přijímal a vysílal mi zase ty své.
Takhle nějak jsem si vždycky představovala dokonalé první rande.
Po 1,5 hodině povídání u kávy (u jedné kávy! 🙂 (pak si dal ještě pivo, aby mohl říct, že ještě nemůžeme jít pryč, než to dopije) jsem řekla, že bych už ráda šla. Ve skutečnosti to nebyla pravda, ale byla jsem po celém dni v Praze utahaná a těšila jsem se do postele.
Jenže v tom byl háček. On mi vložil do myšlenek představu, která se mě nechtěla pustit. Jít s ním nahoru…
Říkal mi, že mu tam zatím vychladlo kafe. Že ani nestihl jít kvůli mě do sprchy a že propásl volejbalový zápas v televizi 🙂
Vyjádřila jsem svou lítost.
Ježiši Terezo! Na co to myslíš? První rande a už bys s ním šla nahoru?
No co. Je to stejně všechno v mých rukách. Stane se jen to, co chci.
Jo, a to je právě ten problém. Musím předcházet tomu, aby se nestalo to, co chci, protože na to ještě není ta správná chvíle. Ale představa, že si vydržíme jen povídat hezky v teple pod dekou, kterou mi půjčí a v jeho kraťasech, které mi sliboval na noc, když nemám s sebou tu noční košilku… byla moc hezká. Náhradní podprsenku prý nemá, tu si nechal u rodičů 🙂 (Vtipkoval) 🙂 Bavilo mě to. On mě bavil.
Jsem si jistá, že bych to byla já, kdo by neodolal a tomu jsem musela zabránit.
Myslet v takových chvílích hlavou je ale prakticky nemožné.
Šli jsme zase po tom hezkém náměstí, zastavovali jsme se pořád, protože nikdo z nás nechtěl tenhle okamžik ukončit a tak jsem mu navrhla, že ho svezu autem domů (bylo to asi 100 metrů za zatáčkou :).
Sedl si ke mě do auta, kde bylo teplo, ale já cítila úplně jiné teplo. Poprvé seděl v autě vedle mě muž. Který se mi navíc líbil.
Po deseti vteřinách jízdy jsem zastavila u jeho vchodu a … takhle jsme zůstali ještě půl hodiny. Povídali jsme si. Připadala jsem si jako v pohádce. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Že jsem tam zastavila, že jsem neutekla, že mě neodmítl, že mi pak napsal, na co všechno měl chuť a já ho tak chtěla vzít za ruku a cítít konečně tu velkou chlapskou teplou dlaň, po které tak toužím.
Ne, já se svých hormůnků nevzdám. Navzdory tomu, že ve mě způsobují takovéhle bouře.
V tu chvíli vstoupila do příběhu další postava 🙂 Nevím, který scénárista jí tam naaranžoval, ale bylo to chytré 🙂
Velký splašený vlčák, který před jeho vchodem začal z popelnice dost drastickým způsobem vytahovat zbytky jídla a nikde nikdo. Jen my dva v autě a ten pes, co pořád vyskakoval nahoru a dolů a vždycky něco vytáhl a sežral.
“No tak tam nejdu. Podívej se. Ten mě sežere!”, bránil se Pája.
Byla jsem ráda.
“Tak tu zůstaň se mnou, než odejde. Nechoď pryč.”
“Tak pojď se mnou nahoru. Teda až ten pes odejde.”
Celá ta situace byla tak zvláštní.
Já tam poprvé seděla sama za sebe s mužem, který mě chtěl jako ženu. (Vždyť taky jsem žena.) A do toho ten vzteklý pes bez majitele.
Bylo to strašidelné, ale ten symbol toho strachu (ten pes) jen znásoboval pocit bezpečí, protože jsem v tom autě nebyla sama.
Jenže jsme oba museli tuhle situaci nějak vyřešit. Dokončit to.
Bylo na mě odolat té fantastické představě usínat v jeho náruči a odjet domů. Já! Absolutně nerozhodná puberťačka 🙁
Naštěstí pes po dvaceti minutách odešel asi k další popelnici a Pája začal potřebovat na toaletu. A tak mi řekl: “Já si teď odskočím a až vyjdu zase ven, ty tu buď budeš nebo nebudeš. Moc bych si přál, abys tu ještě byla a půjdeš se mnou nahoru, kde bude všechno tak, jak to budeš chtít ty. Udělám všechno proto, aby ti tam bylo hezky.”
Měla jsem v očích slzy.
Bylo toho na mě moc.
Tohle byl sen, který se mi ale nezdál a ten sen měl být tak neuskutečnitelný, že jsem nepočítala s tím, že bych se dnes dostala sem… že bych seděla v autě s mužem, se kterým se nechci rozloučit a chci, aby mě neopouštěl. A který nechce opustit mě.
Nechci to prodlužovat.
Beztak je tenhle článek dlouhý, nudný a naprosto mimo, ale ten zážitek se mnou tak zacloumal. Něco takového jsem prožila úplně poprvé. To, co prožívají všechny holky v sedmnácti.
Jakmile zavřel dveře (ani jsme se neloučili, protože jsme oba věděli, že půjdu nahoru, přestože jsem tvrdila, že nemůžu) jsem mu napsala zprávu, že mě dostal do bezradné situace, ze které nejsem schopná se dostat a nedokážu odsud jen tak odjet.
Začal mi psát tak krásné smsky!!! A byl přitom 20 metrů ode mě ve svém bytě.
Je to přesně 24 hodin, co jsem seděla v autě a řešila tuhle situaci. A cítím všechny ty pocity ještě teď. Celou mě to pohltilo.
I přes všecku jeho snahu a mou touhu to udělat jsem to nakonec udělat nemohla právě z jednoho jediného důvodu. A tím byl ten, že kdybych nahoru skutečně přišla a on by mě obejmul (měla jsem sukni), nastal by pro mě neřešitelný problém.
Ačkoli je androcur téměř všemocný a nádherně, jednoznačně a dlouhodobě všechno utlumil a zmenšil, je moment, který by muž mající povědomí o mé minulosti okomentoval slovy: “Neboj, nic si z toho nedělej. Aspoň vím, že tě přitahuju.”
Já ale nechci, aby kdokoli věděl, že mě přitahuje tímto mužským způsobem! 🙁 Hnusí se mi to. Jenže je to tak neovlivnitelné 🙁
Tohle rozhodlo.
Ještě skoro do půlnoci jsme si psali a těšili se, že se dnes uvidíme.
Já se těšila taky a současně mě popadal zase záchvat strachu, že se vidět nesmíme, protože by to poznal. A to jsem si plánovala vzít k němu šaty! Ženy mají tolik zbraní!
Celý den jsem přemýšlela, jestli se mám nebo nemám zastavit. Tolik jsem chtěla! Tolik jsem ale teď hned potřebovala, abych už měla po komisi, po operaci, po tom úředním kolotoči se změnou příjmení a úředního pohlaví!
Měla jsem srdce v kalhotách (teda v sukni). Nemohla jsem se na nic soustředit. (Pro rýpaly v práci: Na výkon mé práce to nemá žádný vliv! (Teď totiž může být s radostí všechno použito proti mně.))
Tak ráda bych ho viděla. A tak ráda bych mu nějak řekla, že kdybych náhodou nepřijela, tak to neznamená, že o něj nestojím… ale jak mu to říct?
V tom mi přišla smska, že ač se dnes snažil pracovat rychle, aby byl doma co nejdřív, tak bude doma až v devět večer. Vyřešil to tedy za mě. Ale jen pro teď.
Jenže já stejně tak, jako jsem v pokušení chtěla jen zastavit pod jeho oknem a zamávat mu stejně zase udělám to, co chci a ne to, co bych měla.
Koleduji si tak o pěkný průšvih.
Takhle budu aspoň ještě nějaký ten den odolávat, než si mě uloví… a až si mě uloví, tak zjistí, že mě nemůže mít celou, protože určité věci budu z nějakých důvodů odmítat, ačkoli bych je odmítat nechtěla a uvidíme, jestli ještě vydrží.
Dannie, nevím proč se po tobě musím pořád opičit. Stejně do teď nechápu, jak jsi to udělala, že jsi tři měsíce chodila s klukem, který nic neví (doteď), ale ještě před operací! Jak jsi s ním mohla být v jedné posteli jen v kalhotkách? Co kdybys usnula, on se probudil a prostě tě chtěl jen obejmout a přitulit se zrovna tak nešikovně, že by ti tam sáhl? A přesto jsi důkazem, že to jde… (To jsem radši ani neměla vědět…)
Vlastně nevím, co mám dělat. Nic mu zatím říkat nebudu. Měl to poznat 🙂 (Jo, kdyžtak to svedu na něj, že to nepoznal hned! :). A co měl jako poznat? Říkám to špatně. My jsme ženy. Tak co řeším?
Já vím, co řeším.
To, co mě trápí tam dole.
A proč to tak řeším?
Protože strach z odhalení je tak obrovský, že je mnohdy vyšší než ta touha po objetí. Pořád se to mezi sebou střídá. A tak jdu do sprchy a dopsat mu pár dalších zpráv z postele, kterou si zase musím vyhřát sama, ale jednou bude už všechno jinak… Už brzo.
Roku 2015, ty jsi moje naděje.
Ty budeš rokem, kdy se znovu narodím.
Kdy můj strach už bude takhle malinký
a nebudu muset řešit věci,
které ženy řešit nemají…
V pátek, sobotu a neděli budu s mojí Kačenkou, takže se dostanu zase do úplně jiného světa. 🙂
Už to potřebuju…
…ale tu procházku v kapkách deště jsem potřebovala taky…
Prosím vás nevyčítejte mi, že to dělám zrovna takhle. I pro mě samotnou je to těžké a trápím se kvůli tomu. Vím, že komu není rady, tomu není pomoci. Vím, že dělám chyby a taky vím, že tohle jsem měla prožívat za rok, ne teď, ale to nic nemění na tom, že je to něco tak úžasného, že to stojí za to prožívat. I kdyby to mělo skončit teď hned, jakože tomu vůbec nic nenasvědčuje.
I kdyby to byl jen další pokus, už teď jsem pro toho muže navždy ženou, protože jsem u něj prošla a to je něco, co mě včera budilo celou noc. Něco, co by mělo být ale jednou úplně normální a z čeho bysme neměly být překvapené. Bude chvíli trvat, než se dostatečně nabažím všech těch krásných věcí v tomhle světě, než pojmu všechnu tu dosud roky upíranou ženskost, kterou si teď vychutnávám opravdu plnými doušky.
Nedokážu se zastavit.
Chci všechno, co mají ostatní ženy.
A jednou to budeme mít konečně úplně všechny.
Teď tenhle ryze intimní článek zveřejním, přečtu si ho po sobě a rozhodnu, jestli ho zase nezavřu nebo část nesmažu. Pokud je tohle můj deníček, pak jsem tu ale správně.
Ach bože to je tak krásné, holky. Vy v jednom z článků řešíte v komentářích komunismus, exekutory, války, všechny ošklivosti tohoto světa a já se tady vznáším v úplně jiném světě.
Ale už se vracím, počkejte chvíli 🙂

37 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.