Kéž bych byla jen homosexuál
Když sedím tak v kantýně a prohlížím si své nenápadně nalakované nehty (a bohužel pořád i kolegy, jestli se na ně náhodou nedívají, přestože bych je tak ráda ukázala přímo – a přistihla jsem se, že i dívají a co jako? Stejně s tím nic neudělám.) napadá mě, zda je akceptovatelné, abych měla třeba oranžové nehty a jednala s dodavateli? Jak se to asi bude líbit vedení? Jak byste se cítili vy, kdybyste přijeli pracovně za svým odběratelem – mužem – a on měl úplně nečekaně nalakované oranžové nehty?
Tak můžu se snažit buď nelakovat nehty zrovna oranžově nebo když budu vědět, že nějaký dodavatel přijde, tak si je prostě nenalakuju. Ale proč? Protože to vypadá divně? Má to vliv na budoucí obchody či prosperitu firmy?
Jednou s těmi oranžovými nehty přijdu do práce, budu se muset projít po výrobě a už slyším navěky neodpáratelnou poznámku: „Hele to je ten, co si lakuje nehty.“ Zatímco dosud jsem jen „ten, co objednává zboží“. Tuctový a nezajímavý zaměstnanec, které plní své úkoly stejně dobře, jako by je plnila Tereza.
Ráda bych si tohle všechno, co je ve mě, nechala jen pro sebe a nikomu nic nevnucovala (to ani nechci). Tak ráda bych byla Terezou a nemusela nic z toho řešit!
Ale BOHUŽEL transsexualita před okolím skrýt nejde.
Kolikrát si říkám, proč nejsem třeba jen homosexuál. Na nich to (obvykle) nikdo nepozná. Máte to v sobě, žijete s tím nebo se s tím srovnáváte, ale můžete si jít v klidu jako homosexuál koupit chleba nebo zajít do kina. Neřeší to, co já.
VYMĚNÍM TRANSSEXUALITU ZA HOMOSEXUALITU (když už z toho něco musím mít) – MÁ NĚKDO ZÁJEM? 🙂
Nebo to mám snad brát dokonce jako výhodu? (I takové docela hezké názory jsem slyšela.)
Z vnějšího pohledu je na tom homosexuál lépe, i když z vnitřního jsme na tom stejně. Oba se z toho musíme vzpamatovat, bojovat s tím a přijít na to, že nejde vůbec o žádnou katastrofu.
To je boj č. 1 – vnitřní.
A pak ještě ten boj č. 2 – vnější.
Zatímco homosexuál o své orientaci mluvit nemusí, transsexuál když o své identitě nemluví, tak je to na něm logicky stejně poznat. A jak vás okolí nemůže stoprocentně identifikovat, nastává problém. (Tak dělejme něco pro to, abychom byly snadno stoprocentně identifikovatelné 🙂
Chtěla bych být ženou. Už od narození.
Ne se jí teprve stát.
To mě tak napadlo při dnešním obědě v kantýně plné lidí. Že nechci nikomu nic vnucovat, že se o tom nepotřebuju s nikým bavit (ale oni z nějakého důvodu potřebují se mnou), že si chci žít ten svůj normální život člověka jako dosud, kterého se nikdo neštítí a vlastně ho žít nemůžu, i kdybych se stavěla na hlavu.
Protože tohle neskryju. A nakonec budu transsexuální a ještě k tomu vlastně asi homosexuální! Vždyť jo. Jen mi toho naložte.
My vám to všem nevnucujeme. My se jen snažíme být samy sebou. Nechceme se vám záměrně provokativně ukazovat v krátkých šatičkách a podpatkách, zatímco vypadáme směšně. Nepřevlékáme se pro potěšení nebo z rozmaru nebo proto, abychom někoho pobavily a parodovaly. Nebaví nás, když nás řešíte, protože my samy se cítíme být ženami a nemáme pocit, že jsme „někdo jiný“, jak nás vnímáte vy. Líbí se nám, když nás jako ženy berete, řešíte to s námi jako se ženami, když nám nabízíte, že s námi půjdete nakupovat a nemáte s tím vůbec žádný problém.
Ten problém vlastně není v nás, ale někde úplně jinde…
———————–
Jak jsem to dopsala, dostala jsem od Anetky – mojí dloooouholeté kamarádky (moc hezké a strašně milé blondýnky) z Přerova strašně hezkou a milou nabídku, jestli s ní nechci jít nakupovat – jako Terka 🙂 Že by mi dělala doprovod 🙂
A pocity? 🙂 Tyyyjo – zalilo mě úplně štěstí po celém těle při té představě.
Na nákupech takhle jsem byla jen vloni se sestřičkou, ale to jsem byla oblečená uni a i když jsem si mohla v kabince hezky všechno vyzkoušet, stejně jsem byla nervózní. Ale vlastně jsem se neměla čeho bát.
Venku jako Tereza ve dne jsem byla jen jednou – asi před 3 týdny v tu jednu slunečnou neděli, ze které tu mám i fotky. To už se totiž nedalo vydržet nejít a ta paruka mi dodala takové sebevědomí (možná až moc), že jsem se odvážila (a chtěla) jít ven i za světla. Přitom když jsem se točila na video ze všech stran, tak jsem zjistila, jak moc bych potřebovala natrénovat dívčí chůzi, správně nepřehnaně vzpřímený postoj, pohyby… Pokud vím, že mám široká ramena, pak je musím skrýt, jinak si můžu připadat uvnitř sebeženštěji, ale výsledek bude strašný (a tím i vyšší pravděpodobnost nějaké nepříjemnosti z důvodu špatné nebo nestoprocentní identifikace okolím).
Tenkrát jsem se tak strašně bála všeho. A najednou když už jsem byla venku, přestala jsem to tak moc řešit, že jsem i nakonec zaparkovala u domu a šla domů od auta ten kousek do bytu (tak trochu úprkem, protože zrovna přijížděli sousedi a těch oken je tam tolik – jo jasně a nikdo nemá nic na práci, tak čeká u okna, až přijde Tereza 🙂 Ale jak se znám, tak na to snad existuje zákon, že jestli mám vyjít ven v sukni, ZÁKONITĚ musím potkat někoho ze vchodu. Toho se úplně děsím. Ačkoli trénuju ženský hlas, ono to samostudium není zrovna moc účinné a otázkou je, zda vůbec pozdravit. 🙂 Jsem přeci slušně vychovaná holka! 😀
Najednou tu mám představu, že dvě holky půjdou okouknout obchůdky se šatičkama! Anetka si totiž zrovna koupila troje šaty k legínám! Panebože. Tohle je sen. Kéž by se mi jednou splnil. Když mají tedy v Olomouci nově otevřenou Galerii Šantovka 🙂 A musím se už taky vydat do Prahy za Kačkou, pořád teď nic nestíhám a přitom si můžu jet kam chci a za kým chci a nikdo mi do toho nepovídá. Začínám té svobodě přicházet na chuť. Konečně! 🙂
Včera jsem byla konečně zařídit papírování kolem podnikání a moc jsem tam paní úřednici chválila 🙂 Vyplněnou žádost jsem totiž nemusela vůbec mít (už jste to někdy zažili, aby po vás na úřadě nechtěli žádný papír? :), stačilo jí to nadiktovat, jeden podpis (fakt jenom jeden! :), jedna tisícovka a hotovo. Že by se některé úřady konečně začaly měnit k lepšímu? Těch 12 let na úřadě práce s bojí proti byrokracii i z pohledu zaměstnance mi stačilo.
Hezky vesele jsme si popovídaly (tak to mám ráda:) a co považuji za úplně super věc, která v minulosti nebyla možná je to, že mi tam zaškrtla „automaticky měnit údaje podle skutečnosti“. To znamená, když se přestěhuju, že se jim to tam AUTOMATICKY všechno změní (včetně údajů na internetu), protože už jsou konečně úřady propojené. Tak jsem se samozjřejmě musela zeptat, jak to bude, jestli si změním jméno 🙂 A to se změní automaticky taky! Takže tady nic hlásit muset nebudu. Ani jí to nepřišlo divné. Zbytečně se bojím, že lidé něco řeší a oni zatím neřeší vůbec nic 🙂
No a do toho veselého rozmaru mi sem vkročila naše usměvavá slečna uklízečka a já se na ní tak strašně začala culit 🙂 A teď se kvůli tomu culím na všechny 🙂 A je mi tak nějak hezky, že je mi úplně ukradené, že kamión z Turecka dorazí o týden později, takže bude problém ve výrobě. Tedy, jasně že to řeším, ale s úsměvem 🙂
Jo a koupila jsem si růžové pecky do uší a dnes je poprvé vytáhla v práci (my tu totiž můžeme v kanclu poslouchat do uší co chceme)! 🙂 Uklízečka na mě kouká, tak říkám: Když ony už se černé pecky neprodávají! 🙂
Hlavně, že mám radost 🙂
Přála bych si mít pořád takovouhle radost. A vím, že Tereza jí mít bude, protože bude vděčná za to, co má. To normální, pro co bojuje…
Bože jak můžu být z toho všeho tak vysmátá! 😀
Miluju tenhle opojný pocit štěstí z maličkostí.
3 Comments
Klára
Tohle se tak krásně pěkně čte:))). Ta úleva po těch Tomových ……. . Jindy bych si zabrečela, dneska se jenom směju. Díky za tenhle blog, za tu cestu. Stálo to všechno za to, že?:)
Tereza
[1]: Ahoj Klárko! 🙂 To je hezké od Tebe. Děkuju. Zrovna jsem přijela domů z daleka a čekal tu na mě tenhle vzkaz. Pořád mi tenhle blog dělá takovou radost. Vy mi děláte radost. To já děkuju za to, že tu tenhle blog je
Klára
Ano. "Miluju to tady na tomhle světě." Dneska jsem to cítila:). Stačí neposlouchat ten věčný strach. Proč si ho navzájem věčně očkujeme? A dobrou:)