• otєrєzє.cz

    Rozkvetly orchideje

     
     
    Rozkvetly orchideje.
    Všechen sníh roztál během jednoho dne.
    Budou nám dělat nové stoupačky.
    V Pompu neměli velké pastelky.
    Všechna zvířátka pečlivě seřazená vedle sebe v pokojíku mají před sebou svačinu z barevných plastových kroužků.
    Budeme mít na sídlišti druhou webkameru.
    Šéfová odlétá na měsíc a půl do Ameriky.
    Žena mého kolegy odlétá sama na měsíc do Brazílie.
    Zlobí mě auto při startu.
     
    Laborantku, co se mi líbí, vždycky v práci propásnu.
    Přišel mi spam, abych se seznámil s nějakou Renatou, co chce sex.
    Zítra je únor a v něm se každý rok vždycky něco stalo.
    Únor je jiný než ostatní.
    Sousedka mi ve výtahu ukazovala plato plné větrníků.
    Pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštil neexistující hlavu naší kočky, co teď bydlí s vámi.
    Stále se budím v pět navzdory všem práškům.
    Všude vidím Kačenku.
    Musím dojíst 500gramové jogurty s trvanlivostí do 2.2.
    Z práce nespěchám, protože nemám kam.
     
    Manželka jednoho staršího pacienta ležícího v Praze na dialýze a akutní kardio jednotce mu posílá tašku plnou věcí i s řízky, protože se jí stýská.
    Ája měla na vysvědčení samé jedničky.
    Roman zase marodí.
    Na poště jsem Kačence koupil krásné omalovánky s Ferdou Mravencem, nutili mi pastelky.
    V únoru s Kačenkou zasadíme lesní jahody.
    Pořád mě večer zastavují auta a ptají se na nějaké doktory.
    Nerosí se nám okna.
    Sousedi nad námi čůrají příliš hlučně (aha, to oni mě budí! :).
    Občas zapomínám, jaký mám hlas.
    Ale dnes jsem si v autě zpíval s radiem:
     
    (Takhle krásně to vždycky začíná… hrajou jí ob den v rádiu v práci…
    a vlastně mě doprovází celý můj život…)
     
     
    (A takhle to končí…)
     
    „…už se nebudem nikdy radit,
    až pak někdo z nás dvou bude v nesnázích…“
     
    Kéž bych už tohle dokázal konečně zazpívat mé manželce…
  • otєrєzє.cz

    4 dny v měsíci

    Vedle mě v posteli leží malá, spokojeně oddechuje, ještě jí pohladím, zhasnu, uklidím knížku s pohádkama a uvědomím si, jak je mi dobře. Jak jsem šťastný a jak klidně zavírám oči a spokojeně usínám, jakobych nikdy žádné trápení neměl. Kam se hrabe tisíc Xanaxů a Lexaurinů! Ani jeden nedokáže to, co moje Kačenka.
     
    Bohužel je tenhle stav jen 4 dny v měsíci.
     
    Když jsem dnes Kačenku vracel mamince, pokusil jsem se s ní domluvit, že bych si jí aspoň jednou týdně ve školce vyzvedl. A byl zase oheň na střeše. Že jí používám proti ní (manželce), že bude mít zamotanou hlavu, že takhle je to lepší… a zase ses začala mračit, přitom o víkendu jsem Tě v telefonu, když jsme probírali Kačenky spaní, poprvé od 4.6.12 slyšel zasmát! Věděl jsem, že budeš v pohodě, protože byla sobota dopoledne a to nikdo nic nemusí.
     
    Když jsi zabouchla s Kačenkou dveře, nemohl jsem kvůli tomu tíživému pocitu u srdce ani nastartovat, abych odjel. Na auto se snášel sníh a přál jsem si v tu chvíli, abych tu celý na věky zapadal. Díval jsem se skrz ty tající vločky na okně na oranžové světlo lampy, co nám vždycky svítila do pokoje, ve kterém jsme všichni tři spokojeně spávali. Nepotřeboval a nemohl jsem odjet, protože vše, co potřebuji, je tady. Ale nejhorší byla ta představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní.
    Nestačí mi to.
    Říkáš, že to je můj problém, že tady jde o Kačenku a kvůli mě jí přeci nebudu motat hlavu. Mám si dojít pro lepší prášky. Posíláš mě k psychologovi, jako jsi chodila Ty. Říkáš, že konečně vidím, jak Ti bylo, když jsi ty prášky musela brát Ty. Nevěděl jsem, že je bereš. Nemluvili jsme už spolu o tom. Nechci Xanax ani žádné jiné svinstvo. Chci Kačenku. Ale nemůžu jí chtít jen proto, aby bylo líp mě. Nevím, co mám dělat. Když zajdu k psycholožce, bude prosazovat střídavou péči. Ale ta je dobrá akorát tak pro rodiče. Dítě lítá zmateně od mámy k tátovi a přitom chce mít oba. Nejsem si jist, zda mi je zrovna psycholožka schopna pomoct.
     
    Člověk by se dokázal odprostit od manželky, když ho bude roky tak tvrdě, nesnesitelně a necitlivě odmítat, ale od vlastního dítěte to nejde.
     
    Čeká mě život, kdy budu se svojí milovanou dcerkou jen 4 dny v měsíci. 48 dní v roce, místo 365ti!
     
    Když jsem po půl hodině konečně mohl nastartovat, že jsem už zase mohl koukat a dojel domů, hned jak jsem otevřel dveře bytu,
    slyšel jsem její smích, který mě léčí,
    přeskočil žirafu, u které s dobrůtkami klečí,
    sešel jsem po schodech z polštářů,
    a ve vaně uslyšel: „Koukni co dokážu!“
     
    Smyl z vany některé její vlásky,
    a s každým objetím plným lásky,
    složil její deku, co byl z ní domeček,
    uklidil zpátky proutěný zvoneček.
     
    A víly Winx mi tu kolem hlavy létají,
    v duhových barvách svou přítelkyni hledají,
    tu s křídly z papíru, co si je sama vyzdobila,
    a ani chviličku, ani maličko, mě tu nezlobila.
     
    Všechny ty stopy její fantazie,
    jejích úsměvů,
    jejích slůvek,
    vtípků,
    doteků
    a kouzelných hůlek,
    zapomenuté složené maminčino pyžamo v posteli,
    a koláč s kakaem, co je na něj tak pyšná,
    banánová pěna do koupele,
    nový kartáček na zuby a kelímek – nejlepší hračka do vany,
    a taky nafouknutý pytlík a talířek s hrníčkem její zmrzliny,
    hlaďounká ručička s jizvičkami, co už jsou minulostí,
    fotka s culíčky,
    a pytel posmrkaných kapesníků…
     
    Kam se hrabe tisíc Lexaurinů…
     
    4 dny měsíčně tohoto štěstí stojí za život na téhle planetě.
    Je to ještě pořád víc než 3, 2, 1 nebo nic.
     
    Zbylých 26 dní s vystresovanou důchodkyní v práci,
    stresem, že přijdu o byt,
    černými sny, které mě budí,
    steskem, který mě nedá spát,
    strachem, jak vyjít s pětistovkou měsíčně,
    a těšením se na ty 4 dny v měsíci,
    je život,
    který se nedá srovnat s tím předešlým,
    ale nemám na výběr.
     
    Naštěstí se člověk jednou tak unaví,
    že na pár hodin usne…
     
    A pak všechno znovu.
     
    Dobrou.
  • otєrєzє.cz

    Mhouříte oči?

    Kolegyně mi dnes říkala, že její kamarádka si našla fajn kluka na badoo.com.
    Že tam jde prý vyhledávat podle města.
    Tak na to koukám.
    Bude to zase 1000 profilů a z toho 6 oslovených?
    Proč mám slevit ze svých nároků, že někdo takový existuje?
    Jen proto, abych nebyl sám? Aby mi nebylo smutno? Abych byl šťastnější?
    A budu šťastnější?
    Čím větší kompromis udělám, tím méně budu šťastný.
    Nechci se zase zabývat tím, jak moc mám přimhouřit oči, když jsem si v r. 2000 ověřil, že žádné oči téměř mhouřit nemusím. Jo, každý máme své chyby, ale když jsem poznal mojí manželku, bylo to perfektní. Věděl jsem, že to bude perfektní a věděl jsem, že nebudu muset být nikdy nevěrný, že je to ta pravá, se kterou chci založit rodinu, mít děti a zestárnout.
    A teď mám dělat kompromis?
    To ne.
    Nechci být šťastný málo. Chci být šťastný hodně – jako dřív. Hold mám tu smůlu, že mám vysoko nastavenou laťku. Možná tak blbě vysoko, že už nikdy nikoho nenajdu.
    To musím cítit u srdce. A ne mhouřit oči.
     
    „Jsem inteligentní, pohodová a sexy.“
    Uff. Tak to ne.
    To každý vidí, že taková je! Ale nemusí to o sobě psát.
     
    „Myslím si, že jsem good.“
    Ježiši, co to je za lidi?
     
    Došly fotky.
     
    Asi je to ve mě.
     
    Nechci jí hledat. Chci jí zase potkat jen tak na ulici, usmát se na ní – dvakrát třikrát – pak promluvit – vhodit jí do schránky pohled se zašifrovaným vzkazem, který rozluští jen částečně a proto se mě vydá hledat, nenajde mě, ale já jdu zrovna úplně náhodou kolem! A bylo to. Příliš mnoho náhod.
    Příliš mnoho náhod = osud, na který nevěřím?
     
    Kde jsou ty náhody teď?
     
    Už jsem je asi vyčerpal a svojí blbostí je zase zahodil.
     
    Někdo se rozjede v autě a napálí to za městem, kde často jezdím, rovnou nepřipoutaný do domu, do kterého udělá díru.
    Někdo žadoní, aby se vrátila, ale čím víc žadoní, tím ještě víc jí ztrácí.
    Někdo se mstí, jak může.
    A někdo píše tenhle blog.
     
    Stejná příčina, jiný způsob.
     
    A pak do jednoho víkendu s Kačenkou vtěsnat všecko to, co jsem během 14 dnů nemohl, po čem jsem toužil, co mi chybělo a co jsem s ní chtěl udělat, vymyslet, navštívit…nejde to stihnout. Nestačí mi to. Ani nemůže. Nemůžu už se dočkat. Ale je to jako když dáte vyprahlému poutníkovi na poušti místo sklenice vody jen jednu malou kapku. Jak dlouho takhle může přežít?
     
    Mé sny mi každý den dokazují, že ještě není ten správný čas na lásku.
     
    Ani na tu, co si sním o jedné moc milé laborantce, která nám občas nosí materiál.
     
    To jí přeci nemůžu udělat… stačí, když z toho šílím já.
     
    Takže co?
    Takže nic!
     
    Z Badoo už jsem se odhlásil. Dobrý pokus no.
    Ono je totiž jedno, kde hledám. Jde o to, koho hledám.
     
    Za těch 10 minut od prvního přihlášení mě ohodnotilo 18 žen.
    Zajímavé 🙂
    Ale holku z druhého konce republiky nehledám.
     
    9.2. budeme mít výročí. Ten večer z r. 2000 si pamatuju minutu po minutě. Nejde to vymazat.
     
    Jdu spát.
     
    Ráno bude obzvlášť nepříjemné.
    Musel jsem vyndat autobaterii, aby byla v teple, protože bude velký mráz a nenastartoval bych. Potřebuji nastartovat, protože hned z práce jedu pro Kačenku. Dnes večer byla schůze SVJ. Musel jsem z práce dřív, ale o to dřív musím ráno přijít. A to ještě musím ráno ve tmě s baterkou zase zapojit autobaterii, která se jen tak nevyndavá, ale musí se šroubovat (to v našem starém Renaultu 19 šlo bez použití nářadí). V tom mraze a nevyspalý to bude báječné. Hlavně myslet pozitivně 🙂 Jen vymyslet, jak na to. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Už zase ty sny

    „Jak Ti je?“
    „Smutno.“
    „Mně taky.“
    „Tak přijeď…“
     
    Jak málo stačí…
     
    Už zase ty sny.
     
    Téměř každou noc záplava štěstí a kámen, který konečně spadl ze srdce. Konečně je mám zase obě u sebe.
     
    A ono nic.
  • otєrєzє.cz

    Doživotí?

    Každý odsouzený ví, kdy mu skončí trest.
    Většina z nich žije pro tu chvíli, kdy bude zase žít svůj vlastní život. Vědí, že to jednou skončí.
    Dokonce mají šanci na jeho zkrácení!
    Jak jim tu naději závidím.
     
    Nejhorší je, když nevíte, kdy to skončí…
    Nevidíte ten bod, který vás jednou vrátí do života.
     
    Něco jsem provedl a teď mě za to trestají.
    Dostal jsem rok, dva nebo doživotí?
    Mohu požádat o milost? Kde?
     
    Chci taky vědět, že jednou to bude zase všechno vpořádku a budu moct klidně spát. I kdyby to mělo být za 10 let…
    Ani metr nemůžu stříhat. Není na kdy se těšit.
     
    Že máme svůj život ve svých rukách?
     
    Tak proč mi je pořád tak svazují mé myšlenky a vzpomínky?
     
    Nenávidím je a nemůžu je dostat z hlavy. Jsou všude. Kdy už to ten trapný mozek pochopí?
     
    V jedné pohádce o víkendu řekla princezna: „Chci, aby můj vyvolený pro mě trpěl, aby si vážil naší lásky.“
    Jenže v pohádce potom následuje svatba a šťastný konec.
     
    Proč nám neřekli, jaký je život?
     
    Proč nás přivádí na tento svět?
     
    Proč jsou všechny jistoty, láska a štěstí v mžiku pryč, jakoby neznamenaly nic?
     
    Chci řešit, kam pojedu na Silvestra, jaké boty si mám koupit, proč je ta paní na recepci tak neochotná a večer si o tom doma postěžovat, na jaký film se večer podíváme, proč máš tak zpomalený notebook, jak bude vypadat Káti velikonoční fotka ze školky, kdy pojedeme nakoupit, co si uděláme k večeři, být co nejdřív doma, abych byl s vámi, kde vás mám vyzvednout a ne, jak usnout, jak to udělat, abych každý den byl s Káťou, když každý den jsme zase o den starší, jak přežít, když to nejde, ale musím…
     
    V jeden takový ošklivý den 4.6.2012 v 00:52 jsem ležel sám v posteli. Kačenka už dávno spinkala ve své posteli v pokojíčku a z obýváku se ozývalo jen ťukání do klávesnice… takový běžný obrázek posledních měsíců. Nemohl jsem usnout. Chtěl jsem, abys přišla. Abysme si povídali jako dřív. Měl jsem přijít já…
    Díval jsem se na velkého papírového ptáčka pověšeného u stropu, kterého jsme s Kačenkou kdysi spolu vyrobili, aby nás chránil a kterého hezky vymalovala.
     
     
    Otáčel se pořád dokola a tenkrát jsem si myslel, že už ho vidím naposledy. Byl jsem o tom tak skálopevně přesvědčen, jako jsem teď přesvědčen o svém odsouzení žít bez lásky, bez svého milovaného dítěte! Večer v ten den už jsem byl pryč.
    Teď uléhám do postele, dívám se na něj a vím, že už tu spolu budeme napořád. Uklidňuje mě ten pohled a mám z něj radost. Člověk často vzdává věci předčasně, má zbytečný strach a teprve čas ukáže, že všechno je jinak…
     
    Původně jsem chtěl napsat tak tři věty. Neumím být stručný. Ale jednou přijde ten krásný okamžik, kdy tenhle blog přestanu psát.
    Říkají mi, že rozumí mé manželce, že jí chápou. Já jí chápu taky.
     
    Člověk se honí, trápí, snaží, stresuje… a přitom to máme všichni na světě stejné.
    Projděte se někdy po hřbitově.
    Život jsou jen dva datumy.
     
     
     
    A mezi těmi datumy máme to nejkrásnější stvoření na světě zrozené z lásky – Kačenku.
     
    Květen 2012 – hraje si na klávesy v domě, do kterého už nesmím nikdy vstoupit.
    Ležím na posteli, poslouchám jí a nasávám do sebe tu energii, to štěstí a radost,
    kterou mi tenhle okamžik dává, aniž bych tušil, že o to všechno jednou přijdu.
     
     
    Zatímco naše princezna nic netušíc spinká rozvalená v obýváku na gauči,
    protože v pokojíčku se bála
    a manželka se mě snaží v chodbě naposledy obejmout, jakoby to byl jiný člověk
    já nafoukaně odmítám její napřažené dlaně
    a hážu se slzami v očích věci do výtahu…
    4.6.2012 20:49
    Tuhle podobu má konec?
     
     
    ———————————-
    Prosím vás, nečtěte tenhle blog.
    Já se jen prostě nemám komu vyzpovídat.
    Ale za to vy nemůžete.
  • otєrєzє.cz

    Papír pro blondýnu

    21.1.2013
    Dnes jsem v práci dostal do ruky poslední papír, který mi chyběl k získání hypotéky. (Ne pro moji blonďatou manželku, ale pro mojí finanční poradkyni, která je taky blondýna 🙂
    Mám velkou radost!
    Dnešním dnem jsem získal jistotu, kterou jsem potřeboval k tomu, abych nepřišel o tenhle krásný byt. Jsem šťastný a mám o důvod víc klidně spát, protože budu moct říct Kačence, že byt mi zůstane, že její pokojíček tu zůstane, její samolepky na dveřích tu zůstanou… bude to pořád ten byt, který máme (já a Káťa) rádi. A manželka se uklidní, protože si konečně vyřeší svojí situaci, začne žít svůj život, jak říká. Navíc Kačenka se mě každý víkend ptá, jestli už tu bydlím, jestli už vím, zda tenhle byt budu mít a taky plánuje, jaká zvířátka si mám pořídit 🙂 Těší se, jak tu bude se mnou. A já taky.
     
    Na druhou stranu to znamená, že se do konce svého života zadlužím. Ale kdo ví, jak dlouho budu sám. A ve dvou se to lépe táhne a ve dvou to určitě půjde. Je otázkou času, jak dlouho budu takhle živořit v jednom. I kdybych měl ale zůstat sám, tak v tomhle bytě rozhodně zestárnout chci. Miluju ty výhledy na město, na střechy, na kopce, lesy a pole, tu atmosféru tohohle sídliště uprostřed zeleně a mám radost, že všechny ty propocené hodiny strávené nad úpravami, když jsme tenhle byt koupili, nebyly marné. Je to jako když 12 let malujete obraz a pak byste se ho měli vzdát…
     
    Ještě přijde okamžik, který bude těžký – až si manželka bude odsud všechno stěhovat do svého nového bytu, protože jsem jí řekl, že si může vzít co chce. Že nepotřebuji nic, než jí a Káťu. Ale rád jí pomůžu, když bude chtít. Protože Kačenka bude mít svůj pokojíček, manželka své bydlení. Za tu jejich radost mi to stojí. Zůstanou mi tu zase jen dvě matrace, jako v r. 2000, kdy jsme se poznali s manželkou a začali bydlet v malém novém bytečku na druhé straně města. Dvě matrace, jeden starý stůl a pár starých skříněk. A taky úplně stará malá televize. Neměli jsme nic a přeci to byly ty nejkrásnější chvíle mého života. Takhle to prostě mělo být. Správný začátek, správný průběh, akorát ten konec se nepovedl.
    Nepotřebuji tu téměř nic. Důležitější pro mě je, že bude mít Kačenka věci, které zná, které má ráda. Nepotřebuji elektroniku, nepotřebuji nic (jen PC, které mi zůstane). Jediné, co potřebuju, je někdo, kdo mě bude mít rád. To mi stačí. A s ním už se dá bydlet kdekoliv, jakkoliv a v jakémkoliv prostředí…
     
    Moje finanční poradkyně je moc ochotná, sympatická a dlouhovlasá blondýna 🙂
     
    K tomu, aby mi tenhle byt zůstal, už mi tedy nic nebrání.
     
    Teď ještě musí ta milá a ochotná poradkyně vymyslet, jak to udělat, aby mě to co nejméně finančně zatížilo (tzn. doplatit (refinancovat) např. tenhle byt, který měl být za rok splacený a ostatní úvěry jako je auto, notebook manželky k narozeninám, kontokorent…). Bude to jen tak tak, šetřím kde můžu, ale možná si budu moct nechat i auto! To by bylo fajn.
     
    Takže první pozitivní zpráva. Snad to nezakřiknu. A vlastně jí to ani nemusím říkat, protože některé (ty, které se mu hodí) věci, které tu napíšu, jí stejně někdo vždycky řekne. Oni si spolu notují. Nevadí mi to. Neřeším to. Nemám co skrývat a nedělám nic proti své manželce. Neničím jí život ani po ní nic nechci. (I když bych chtěl.) Vím, že nechce, abych s nimi jel na kontrolu do Prahy právě proto, abych jí nefňukal na rameni, abych jí nepřesvědčoval, aby mi nebylo ještě hůř, když jsem s nimi. Potřebuje vidět, že jsem nad věcí. Protože ví, jak moc je chci zpátky a automaticky a přirozeně se brání jakémukoliv kontaktu se mnou.
    Bez toho, abych začal být nad věcí, to nepůjde. To je začátek všeho.
     
    Ale stejně se těším, až jí to řeknu. Čeká na to. Neskočí mi kolem krku, ale bude mít pocit, že už má vše vyřešené. Už mi nebude mít co připomínat ani vyčítat. A snad se to všechno začne konečně uklidňovat. Protože už nevím, co víc pro to udělat…
  • otєrєzє.cz

    Modrá

    Sorry, ale už mě ta růžová barva tohohle blogu štvala,
    takže jsem ji v rychlosti změnil na modrou 🙂
    Ale nechal jsem tu některé holčičí prvky, aby bylo jasné, o co tu vlastně původně šlo…
  • otєrєzє.cz

    Prokleté sny

    Už vím, že spánkem se černé myšlenky zahnat nedají. Spíš je to ještě horší.
     
    Neustále dokola se mi zdávají tyhle sny:
    (Já vím, že je to otravné číst, co se druhým zdá. Tak to nečtěte. Já to sem potřebuju napsat, protože mě to štve. Nechci, aby se mi to zdálo, ale neovlivním to. Noc je ten nejpitomější čas, jaký může být. Všude je tma, melatonin znásobuje strach a do toho se vám zdají sny, které chcete honem rychle zapomenout, protože vás děsí.)
     
    1. Jdu z práce domů. Odemknu dveře. Svlékám si bundu. Netuším, že je někdo doma. V tom se objeví ona. Pomalu přichází z obýváku ke mě. Má svoje domácí dlouhé šaty s velkými fialovými květy, které jí moc slušely, a natahuje ke mě ruce. Chce mě obejmout a taky to udělá. Úplně bez jediného slova. A pak řekne: „Promiň. Už nikdy neodejdu.“
     
    …dál to nikdy nepokračuje, protože mě to probudí a už neusnu, ať dělám co dělám.
     
     
    2. Ležím v posteli vedle ní. Probudím se (v tom snu). Jsem vyděšený, je mi do breku, je mi špatně. Chytne mě za ruku a řekne: „To se ti jen zdál nějaký strašný sen! Všecko to byl jen sen! Já jsem tady u tebe!“
     
    …tenhle sen mě děsí. Na druhou stranu si občas říkám, že třeba jen doopravdy jen dlouho spím a tohle je ten nejhorší sen mého života, ze kterého se jednou probudím. Vedle ní. Ta představa je osvobozující. Ta myšlenka mě uklidňuje.
     
     
    3. Jedu si pro Kačenku. Naložím si jí do auta a jedu s ní do bytu strávit víkend. Když přichází neděle večer a vezu jí zpátky, už nás někdo vyhlíží venku u dveří. Už to mi přijde divné. Je zima, ale stojí tam manželka. Otevřu dveře, vyndám Káťu, ta se jde hned do chodby zout, ale manželka stojí ve dveřích a říká: „Nechceš tu dnes s námi zůstat? Do práce můžeš jet odsud až ráno!“
     
    …tohle mi totiž v minulosti několikrát nabízela a nikdy jsem to neudělal… Teď bych to udělal okamžitě a bez váhání. Byl bych s nimi kdekoliv a kdykoliv, i kdyby to bylo tisíc kilometrů daleko. Můj mozek to ví. Takže když se probudím a zjistím, že tu manželka neleží, že „návrat“ se nekoná, že ty opravdové pocity štěstí, které mi zaplavily tělo i mozek, protože jsem je jakoby skutečně (ale jen ve snu) prožil (nicméně chemie zafungovala) jsou falešné a je po spánku.
     
    Zdají se mi obden.
     
    A když ne o manželce, tak o práci. Čtu si jména pacientů, volám řidiče, hlásím se do vysílačky, křičí na mě kolegyně, bouchá do stolu. Zase se probudím. Bývá to tak ve tři ve čtyři ráno. Zavřu oči a pokouším se simulovat spánek. Nejde to.
     
    Prokleté sny!
     
    Když už se mi daří přes den zaměstnávat mozek, aby neplodil tyhle zatracené myšlenky nazývané vzpomínkami, tak mi to dává pěkně sežrat přes noc.
    Vyspím se jen, když si vezmu prášek. Ten, co vyvolává závislost. Ten, co se s ním nesmí řídit auto. Ten, co mě otupí vůči všemu a jsem pak jak praštěný.
     
    Je neděle večer – nejkritičtější okamžik týdne. Ten příští bude horší – to tu budu zase sedět po víkendu s Kačenkou, kterou už zase nebudu mít u sebe a přede mnou 14 dní bez ní 🙁
     
    Povídám si přes vzkazy na lide.cz s jednou slečnou. Jen tak o všem. O jejím klukovi, o buchtách od babičky. Zaměstnávám mozek a je to fajn.
    Dal jsem si asi po pěti letech opravdovou koupel ve vaně s úžasným vonným olejíčkem, co dostala ségra od Léni.
    Jak jsem si tam tak lehl do horké vody a poslouchal to ticho, vzpomněl jsem si, jak jsem v minulosti právě ve vaně přicházel na ty nejlepší nápady. Tam mi to vždycky pálilo. Ale teď jsem vypnul.
     
    Mrzí mě, že chce jet manželka sama s malou do Prahy na kontrolu. Vždycky jsme jezdili spolu a minule jsem žádné problémy nedělal. Ona mě tak nenávidí. Tak strašně jí vadím!
     
    A přeci existuje člověk, který mi s klidným hlasem říká, že všechno bude zase fajn. Že jednou budu zase šťastný. A možná se i život vrátí tam, kam má…
     
    Nečekal jsem, že po 12ti letech budu někoho hledat. Měla to být láska na celý život. Nechci nikoho hledat. Stojím uprostřed prázdna a nevím kam jít, kudy jít a co dělat. Ale abych jen tak nestál, pokouším se dělat kroky. Vždy je to do neznáma. A vždy zjistím, že to není ten správný směr. Jeden ale přeci být správný musí!
     
    Bojím se zase usnout. Bojím se snů, které mě na pár vteřin či minut poskytují falešné štěstí, kvůli kterému pak nejsem uprostřed noci schopný se zorientovat. Kde je manželka? Neprobudila se malá? Kde spí naše kočička? Nespadla? Proč tu jsem sám? Jak je ten mozek ubohý, že se nechá tak snadno oblbnout.
     
    Mám jeden opravdu oblíbený film, nad kterým neustále (už několik měsíců) přemýšlím.
    Sice mi zase připomíná chvíle, kdy jsme na něj koukali s manželkou, ale dám tu odkaz na jeho český trailer.
    Moc to tam sluší Emily Blunt 🙂
     
    Správci osudu / The Adjustment Bureau (2011)
    Romantický sci-fi thriller 🙂 – dobrá kombinace ne?
     
    ŽIVOT
    JE ŘADA
    UDÁLOSTÍ.
     
    TENHLE MUŽ.
    TENHLE POHLED.
    TYHLE CHVÍLE.
    TO VŠE PROBĚHLO
    PODLE PLÁNU.
    JEJICH PLÁNU.
     
    POKUD VĚŘÍTE VE SVOBODNOU VŮLI
    POKUD VĚŘÍTE NA NÁHODU
    POKUD VĚŘÍTE V MOŽNOST VOLBY
    TAK O TO BOJUJTE.
     
    a jedna moc hezká skladba „Elise“ z tohoto filmu
    (video není z toho filmu)
     
    Věřím v náhodu, protože mi přinesla tolik krásného… jen se ptám, kde je teď? Kdy na mě zase mrkne a přihraje mi do života něco, co bude stát zato. (Pokud možno prosím už na celý zbytek života ano?)
  • Cesty

    Kouzelný dědeček z Ortelu

    Zaměstnat mozek – to je teď můj každodenní úkol. Dávat mu jakékoliv vjemy, jen aby neměl čas se zastavit, protože jakmile to udělám, už se tam zase derou myšlenky, které pořád odháním.
     
    Omlouvám se za tenhle spíš cestovatelský zápis, ale moje vjemy potřebují být vypsány. A přestávám tajit zeměpisné body, které mohou prozradit moji identitu. Beztak je to jedno.
     
    Miluju Luž – nejvyšší vrchol Lužických hor 793 m.n.m. To místo je asi jediné, které mi sice manželku připomíná, protože jsme si tam jednou udělali moc hezký výlet, ale ten výhled a představa, že stojím na nejvyšším bodě východního Německa a dívám se chvíli na jih do Čech a chvíli na sever do Německa, ty lesy, atmosféra, krása všude kolem prostě předčí jakékoliv zážitky z minulosti. Všechno zůstává dole. Té krásy je tolik, že můj mozek nestíhá vzpomínat. Stíhá jen vnímat přítomnost… Je to asi moje nejoblíbenější hora. Také proto, že se dá na ní dostat poměrně nenáročným výšlapem a má ještě jeden půvab – tam jdete z Čech, ale sejít se dá po německé straně a vracíte se už z ciziny. Tenkrát tam šla s námi i malá čtyřletá dcerka, kterou jsem téměř nenesl. Ťapala hezky nahoru i dolů a bylo to myslím v březnu, takže na německé straně byla ještě fůra neroztátého sněhu, do kterého jsme se bořili až po kotníky, byla nám zima (zatímco na české straně nás hřálo sluníčko, že jsme si museli sundat i bundy) a malá z toho měla neuvěřitelnou srandu 🙂
     
    Nejradši tam chodím ve všední dny, kdy tam není moc lidí. Strávím nahoře i hodinu.
     
    Rozhodl jsem se, že se tam dnes vypravím, protože bylo mínus 6 stupňů a krásná slunečná obloha. Takhle uprostřed zimy jsem na Luži ještě nikdy nebyl. Představoval jsem si ty zamrzlé větve stromů a tu krásu všude kolem. Jenže už při příjezdu do Horní Světlé byla silnice lemována automobily a protože k Chatě Luž vede velmi úzká cesta, na kterou se vejde jen jedno vozidlo, bylo mi jasné, že se tam asi nevyhrabu. Přesto jsem to zkusil, ale v půli té úzké cesty bylo zapadlé auto, které se jiné auto snažilo vytáhnout. Musel jsem v tom prudkém kopci zastavit, ale jak jsem se zastavil, už jsem se nerozjel. Takže jsem chvíli couval, až jsem se mi povedlo se otočit a vzít to zpátky. Chtělo to řetězy, které nemám. I tak jsem se ale cestou pod Luží pokochal:
     
    Zimní království pod Luží a slunce, které se snaží prodrat mezi mraky (-8 st.)
    Tady přijde na jiné myšlenky každý.
     
    Tenhle zápis je úplně mimo téma. Ale úplně 🙂 Vlastně né tak docela, protože s tím, že jsem se nedostal na Luž jsem se nesmířil a vydal se na jiný kopec – podle psychotroniků na nejnegativnější místo v ČR – kopec Ortel u Cvikova. Byl jsem tam už v létě a člověk se tam cítí opravdu zvláštně. Všude se píše, že je radno se tomuto místu vyhýbat. Je to místo opředené tajemstvím, nazývané někdy Strašidelnou horou, na jejímž vrcholu bývala šibenice. (Článek o negativních silách této hory najdete zde na stránkách časopisu Spirit.) Jsou tu někde i kameny s nápisy podobným runám, které nikdy nebyly rozluštěny. A spousta dalších a dalších tajemství… brrr, až mi jde mráz po zádech! 🙂
     
    Tenkrát v létě jsem tam byl v červenci a našel jsem úplně nahoře jednu rozkvetlou fialku. Dokonce voněla! Červencová fialka! Teď jsem tam slyšel zvláštní vrzání a taky to tam bylo zajímavé. Zima úplně všechno změní k nepoznání. Ale co se mi na tomhle výletě líbilo bylo setkání na vrcholu. Šel jsem tam sám. Říkal jsem si: Třeba potkám nějakou holku! A taky že jo! Proti mě šly se psy dvě sympatické slečny. Zajásal jsem 🙂 Ale ne moc dlouho, protože za nimi šli jejich dva chlapci… Všichni jsme se pozdravili a já pokračoval. Když jsem se blížil k vrcholu, stál tam nějaký starší vousatý pán. Člověku proběhne hlavou ledasco. Díval se na mě a vyloženě čekal, až dorazím.
    Když jsem byl u něj, pozdravili jsme se a on ze svého baťohu vytáhl krásný kovový foťák. Chtěl zvěčnit. Zvěčnil na nejnegativnějším místě i mě a fotky mi poslal e-mailem. Povídal mi o čaji, který má z Nepálu a taky o tom, že už není aktivním horolezcem, ale spíše turistou… vytáhl termosku a v ní měl voňavý sypaný čaj s cukrem a citrónem. Nabídl mi. A povídal o kopcích, o atmosféře, o přírodě kolem. Pak přišel třetí muž. Taky vousatý. Taky dostal čaj. Malá svačinka na kultovním místě, kde se dříve prolévala krev obětí. Tři chlapi na Ortelu.
    Co jsem čekal? Zástup blonďatých modelek? 🙂 A i kdyby, tak by šly se svými partnery hezky za ručičku. To je přeci jasné.
     
    S fotkami, které mi poslal mi do e-mailu mi naprosto neočekávaně napsal: „Máš všechny trumfy mládí – tak si příště vem na kopec nějakou fajn holku.“ Aniž bychom probírali ženy, aniž bychom mluvili o mé situaci. Asi to bylo na mě hodně vidět, že bych tam byl radši s nějakou „fajn holkou“, jak říká. Třeba to byl kouzelný dědeček. Takový moderní. S termoskou a čajem z Nepálu. A chtěl mi jen říct, že nemám ztrácet hlavu… Pak s úsměvem odešel.
    Měl pravdu. Jednou budu starý, vousatý, s těží se vyškrábu na vrchol a ženy už o mě nebudou ani zakopávat. Musím s tím něco udělat, dokud jsem mladý.
     
    Cestou dolů jsem ještě vyfotil zimní západ slunce a měl radost, že jsem tu nebyl sám…
     
    Zimní západ slunce z Ortelu
     
    Když cestujete ve dvou, má vás vždy kdo vyfotit.
    Ale když cestujete sami, poznáte víc lidí.
     
    Ortel je strašidelná hora, kterou mám rád. Lidé tamější atmosféru vnímají různě. Buď máte strach, cítíte negativní energii nebo je vám tam dobře. Nikdy vás ale Ortel nenechá odejít bez zážitku. Tajemství tohoto místa je cítit na každém kroku.
    Místo, kde i stromy mají oči (přirozeně od přírody) a všude vás sledují.
     
    Co za tajemný artefakt je ukryt uprostřed této hory, že její vrchol byl uměle zasypáván od prehistorických dob až po středověk?
     
    Pokud vám bude někdy opravdu hodně blbě, vydejte se sem.
    Dva zápory se totiž negují, takže z negativní energie hory a negativní energie z vás se stane pozitivní 🙂
     
    A kdo ví? Třeba i vy potkáte kouzelného dědečka z Ortelu, který nad vámi vyřkne svůj ortel…
  • otєrєzє.cz

    Kdybych byl žena

    Kdybych byl žena a četl tenhle blog, tak bych takovému zoufalcovi nikdy nenapsal… Ani bych s ním nechtěl mít nic společného. Natož se s ním seznámit, zamilovat se do něj a žít s ním! To bych musel být fakt blázen.