otєrєzє.cz

O nadšeném foniatrovi

Už zase jsem unešená!
Já prostě nejsem schopná neradovat se. (A proč bych to jako měla dělat? Celý život se snažíme vymyslet, jak to udělat, abychom byli šťastní a když jsme šťastní, máme se brzdit, abychom tolik šťastní nebyli? Snad jen proto, abychom si nenamleli, až poletíme zpátky na zem? Nesmyslný přístup tohleto. Tohle nikdy nepřijmu za svojí filozofii.)
Ředitel nás pustil dřív domů. Začíná nám totiž 14denní celozávodní dovolená, při které se bude malovat a dělat nové podlahy, takže jsme museli odstěhovat všechen nábytek na jednu stranu a u toho nemohou být puštěné počítače, tak bysme tam akorát seděli a koukali a mluvili o tom, jak bysme chtěli jít domů :).
Tedy – já nic nestěhovala 🙂 Nosila jsem lehčí věci, protože ty těžší odtáhli kluci.
Líbilo se mi, když kolegyně volala na kolegy: “Potřebujeme nějakého chlapa!” :)Jelikož v kanceláři zrovna žádný nebyl 🙂
Já se nebráním tahání těžších věcí, ale dneska jsem zápolila i s kancelářskou židlí, kterou jsem dávala nahoru na stůl. Kolegyňka na mě kouká a říká: “Ale já ti zrovna nemůžu pomoct, Terez”. Držela krabici. Z jejího výrazu jsem pochopila, že má strach, aby mi ta židle nevyklouzla.
“To zvládnu!”
Už některé svaly hezky ubývají. Ale nebudu toho zneužívat. (Jen po mě už konečně nikdo nechce, abych s mýma úzkýma rukama nosila 50 kg skříně, jako jsem to musela dělat dva roky v obchodě, ve kterém jsem pracovala a tahat takové skříně z kamiónu 10 hodin vkuse (v ruce!) si tak akorát koleduje o průšvih).
Tím, že nás ředitel pustil domů dřív, mám možnost napsat tu ještě než pojedu pro Kačenku článek.
Musím se totiž s něčím pochlubit 🙂
Po první hodině hlasové terapie v Praze mi p. Huťa řekl, ať si dojdu na foniatrii, kde mi zjistí, zda mám hlasivky zdravé a vpořádku, aby s nimi mohl pracovat.
Objednala jsem se tedy u nás na foniatrii – jediné, kterou jsem na internetu našla – sestřičce jsem se představila jako Tereza Nováková, ale při objednávání jsem jí řekla, že mám jiné (podobné) dočasné jméno, pod kterým jsem u své pojišťovny. Jenže když jsem jí ho začala diktovat, tak v půlce řekla: “Tak končíme. Tohle je na mě moc složité. Nechávám si tu napsané Tereza Nováková.” 🙂
Neprotestovala jsem. Byla jsem ráda. A líbilo se mi to potom i v čekárně, protože jsem věděla, že mě bude volat rovnou jako paní Nováková (ne Nováků).
Měla jsem tam být dnes v 8:45. Přičemž v 9:30 mi v práci naplánovali tu studentku ekonomie, která se přišla podívat na elektronickou aukci, která zrovna od 10 h. probíhala a já byla její administrátor. Takže jsem to měla tak trošku na honem a raději přišla do čekárny o 20 minut dříve.
V čekárně byly dvě starší paní, pak přišla maminka s chlapečkem a pak ještě jeden starší pár.
Byla jsem úplně v klidu. Ale současně mi bušilo srdce RADOSTÍ, jak mě nikdo neřeší. Žádné civění, žádné podezřívavé pohledy.
Tak tohle jsem si fakt užívala.
Lidé se v ordinacích obvykle dost nudí, takže zkoumají okolí včetně ostatních lidí.
Jenže já necítila žádné negativní reakce. Žádné pohledy. Byla jsem pravděpodobně nezajímavá, jako všichni ostatní navzájem 🙂 Ale zase nerada bych si moc fandila. To taky není dobré.
Vyšla sestřička a vyjmenovala jména všech sedících kromě mě. Představila jsem se jako Nováková – hned věděla – vzala si kartičku pojišťovny, ale tam bylo “Nováků”, tak jsem jí poprosila, jestli bych jí mohla vysvětlit situaci a zavřela za sebou dveře. Jenže skrz ty dveře šlo slyšet dost nahlas, co si tam s ostatními povídají (“jéé pane doktoreeee helejtee, dostali jsme med!” :), což jsem zjistila při čekání v čekárně, takže jsem mluvila obecně a řekla jsem jí, že jméno na kartičce pojišťovny je jen dočasné, to ať použijí při vykazování úkonů mé pojišťovně, ale ať mě normálně oslovuje Nováková a víc jsem jí nevysvětlovala. Sedla jsem si zpátky do čekárny.
Asi za tři minuty mě volá: “Paní Nováková, pojďte.” (Mé jméno v ženském tvaru je jedno z nejhezčích slov, jaké mohu slyšet. A to i během dne třeba v práci, kdy jsem takhle oslovována kolegy nebo dodavateli do telefonů nebo v e-mailech). Buď Terezo nebo paní Nováková.
Vzala jsem si kartičku a šla k doktorovi, kterému ještě sestřička vysvětlila, že v počítači jsem Nováků, zatímco mi má říkat Nováková 🙂 (ta je hodná).
A teď to přišlo.
Pan doktor nebyl vůbec starý a mrzutý, jak jsem si ho představovala. Byl to krásný, sympatický, veselý, usměvavý a hezky vonící chlap! Nemohla jsem z něho odtrhnout oči 🙂
Říkám mu, že jsem začala v Praze chodit na hlasovou terapii, kde po mě chtějí vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mohlo pokračovat.
On se na mě tak podíval, usmál a řekl: “Jaké hlasové terapie? Teď vám nerozumím.”
Vysvětlila jsem mu, že u mě probíhá přeměna (lékařům to fakt říkat asi budu 🙂 na ženu. (On mě rovnou identifikoval jako ženu 🙂
Podíval se znovu a říká: “Vážně? A vy tedy ještě nemáte po přeměně? (jakobych měla mít? – To mi lichotilo). Navíc mně přijde, že váš hlas je ženský. Co s ním chcete ještě dělat?”
To mě tak potěšilo, že jsem se na něj už začala culit a zeptala se svým: “Jooo? Myslíte?” 🙂
On se toho hned chytl: “No ano, třeba teď to vaše “joo?”, to bylo vyloženě žensky i s tou intonací na konci. Takovou tou ženskou kličkou.” 🙂
Sebevědomí mi začalo vzrůstat raketovou rychlostí.
Vzal malé zrcátko na dlouhé tyčce, vysterilizoval ho, na jazyk mi položil hadřík a šup ke hlasivkám: “Řekněte éééééé”.
No nebylo to moc příjemné mluvit s tyčí v krku, ale bylo to hned hotové.
Ale on pokračovat: “Já bych se na nějaké hlasové terapie vykašlal. Vy máte krásně sytý ženský hlas.”
Oponovala jsem, že bych chtěla dokonalejší.
“Joo to bysme chtěli všichni mít všechno dokonalé. Váš hlas bych zařadil do kategorie, jako třeba Aneta Langerová. Vemte si, že ona má krásný hlas.”
A kouká mi na ohryzek: “Plánujete operaci hlasivek nebo ohryzku?”
“Ne, jen si chci nechat seříznout ohryzek. Dělají to v Hradci…” “Ano, znám, p. doktor Chrobok. Pozdravujte ho ode mě!” 🙂
A zase ten úsměv.
Byla jsem z něj tak vedle.
Jedna z nejhezčích lékařských zpráv, jaké jsem kdy dostala. Obvykle sem lékařské zprávy nedávám, ale tahle tím slovem “ženský” a “ve správné poloze” přesahuje mé očekávání. Myslela jsem, že to bude jen banální prohlídka mých hlasivek, že tam strčí zrcátko nebo kameru, napíše “hlasivky ok” a jdu.
Tohle ale asi p. Huťa nechce slyšet. Nepotřebuje, abych měla ženský hlas.
I přesto p. Huťu (který je pedagog) vnímám právě jako pedagoga, který umí s hlasem pracovat. I když jsem teď na vážkách, ke kterému z těch dvou specialistů se mám přiklonit. Navíc k Huťovi mě váže i zvědavost 🙂 Jenže dneškem jsem ztratila tu hlavní motivaci 🙂
Dneškem jsem se zbavila některých dalších zbytečných obav.
Můj pan primář foniatr mi ukázal přístroj na měření frekvence hlasu, který tam má taky, kdybych jako chtěla někdy v budoucnu ještě přijít (což bych tedy chtěla, ale zapomněla jsem se s ním na tom domluvit). On se tím přístrojem vyloženě chlubil 🙂 Padl mi hned do oka! 🙂 (Ten foniatr :).
Nevím, jestli jsem ho nakazila tím nadšením já nebo on mě, ale když si to tak vezmu, mám vlastně neuvěřitelné štěstí i na lékaře. Všichni jsou tak milí! Tenhle mě ale navíc připravil příjemné překvapení.
Celou dobu se na mě tak hezky usmíval a popovídali jsme si krátce o lékařích v Praze, o přeměně, o operacích hlasivek, kdy se někdy k hlasivkám vkládá implantát, který je zvedne výš (což jsem nevěděla).
Probrali jsme i hlasové terapie u p. Huti.
Říkal, že u mě jsou to vyhozené peníze.
Nedávno jsem tu dávala video, na kterém jsem poprvé promluvila.
Ptal se mě, jestli se natáčím. Že bych měla, abych slyšela, jak krásně sytě žensky to zní 🙂 Jak artikuluji 🙂
“Ano, nahrávám se, ale chtěla bych ten hlas mít ještě dokonalejší.” 🙂
Můj hlas mi nepřipadá tak ženský, jak o něm pan foniatr mluví.
Nejsem spokojená, ale když nad tím tak přemýšlím, říká mi to kolegyňka (která se zapřísáhla, že mi vytloukne z hlavy, pokud se rozhodnu pro operaci hlasivek), říkali jste mi to i někteří z vás (zatímco někteří z vás mi říkali, že to tak jednoznačně ženské není), ale teď je mi to všechno jedno.
Lékař specialista mi řekl svůj názor a ten se mi líbí 🙂
Všimla jsem si, že Huťa se nikdy k barvě mého hlasu nevyjadřuje. Jen řekl, že nepatří mezi hluboké. Ale neřekl, že jde o hlas mužský nebo ženský. Chce s ním pracovat, ať je jakýkoliv. I kdybych byla biologická žena, jde s ním pracovat. Však také většina jeho klientů nechodí za Huťou kvůli změně výšky hlasu, ale kvůli tomu, aby se naučili mluvit.
Mám stejně podezření, že potřebuje, abych tam chodila a nosila mu honoráře 🙂
Takže teď přemýšlím o tom, že hlasovou terapii nedokončím. (Ten foniatr mi to neměl říkat :).
Běžela jsem rychle do práce, kde za chvilku dorazila moc hezká mladá slečna s neuvěřitelně modrýma očima (to byly čočky) v modrých šatech s krásně udělanými červenobílými nehty. Už jsem nezáviděla, jako dřív, tu její ženskost, kterou já nemohu mít. Cítila jsem se tak šťastná a přirozená, že za pár minut jsem přestala řešit svůj vzhled a chovala se normálně bez jakýchkoliv obav.
Žádná negativní reakce po celou dobu. Normálně jsme si povídaly (i o mimopracovních věcech – kde studuje, že chodí na brigádu na čtyřsměnný provoz (netušila jsem, že existuje) atd.) Normálně se ptala, já odpovídala a po hodině jsme se rozloučily.
Zase tu píšu o normálních věcech, o kterých biologické holky nepíší, já vím 🙂 Jenže já musím. Protože tyhle “normální” ženské zážitky mi dělají radost. Zvykám si na ně a jednou budou opravdu každodenní záležitostí, ale teď se jich nemůžu nabažit, protože jsem na začátku. Jsou plné splněného očekávání a splněných snů, které si sníme celý život.
Ano, ony holky opravdu do svých blogů nepíší: “Dnes jsem byla v šatech nakupovat a nikdo na mě necivěl.” Protože žena v šatech je běžná záležitost, která nikoho nezajímá (když nepočítám chlapy z úplně jiného důvodu :).
Do toho euforie ze včerejších šatiček a jsem zase na vrcholu blaha 🙂
Sedím tu ve svých bílých kalhotách, které mi kolegyňky pořád tak chválí, v mentolovém tričku s kytičkama a náušničkama ve stejných barvách, venku je léto, sluníčko, za půl hodinky jedu vyzvednout Kačenku, sjedeme pro lístky do cirkusu, který jsem jí slíbila, v pondělí na výlet do Prahy, pouštím si tu veselé písničky a mám neuvěřitelnou radost ze života.
Ze života, který jsem chtěla ukončit. Ze života, který ztrácel smysl a který byl prázdný, nezvladatelný a plný smutku.
Jak to, že se to tak změnilo?
To všechno už je minulostí, protože jsem svůj život vzala do svých rukou a rozhodla se s tím něco udělat.
A krok po kroku, které se stávají snažšími a snažšími, se dostávám tam, kde mohu s klidem říct, že už jsem 4 měsíce šťastná jako nikdy v životě.
Moc bych si přála ještě někdy vidět mého foniatra :).

17 komentářů

  • L

    Lucka

    no vidíš, však jsem ti to říkala že nemáš zapotřebí někam chdit s hlasem. na prvním videu jsi měla ještě trému, a chvílemi to nebylo uplně dokonalé, na druhém už jsi zněla vyloženě žensky, možná i ten krátký odstup mezi videi něco udělal. to výš že když muže hlasový terapeut vydělat tak tě nepošle pryč. na druhou sranu, když máš peníze nazbyt tak proč ne chichi. a jo vlastně už nemáš, koupila sis šaty chíííí chíííí.

  • L

    Lucka

    když ti to řeknu já, tak tomu nevěříš. ale jak ti to řekne pan doktor, který na to musel mnoho let studovat, a ještě má mnoho let odborné praxe, tak tomu nejednou věříš chichi. no to nechápu chichi.

  • ž

    žába

    Terezko, nechte hlas tak jak je (koukala jsem na video).Já mám hlubší hlas a většinou se to lidem líbí. No, v telefonu už mě párkrát oslovili "pane", ale to je tím, že nemám ve jménu -ová, ale -á, takže pokud neřeknu celé jméno, je to legrace 🙂

  • T

    Tereza

    [4]: Lucko, co řekneš ty, je pro mě svaté 🙂 Přesto mě ten foniatr překvapil. Jak se tak na mě nevěřícně díval a ještě mi říkal, ať se podívám, jak hezky při mluvení hýbu dolní čelistí 🙂

  • L

    Lucka

    [6]:já vím, bohyně YINDY chichi. jasně že to od odborníka potěší, je to profík. já jen mužu říct jak to slyším já, mě by to taky nenapadlo dívat se na čelist. ale hloubku, barvu, a ton hlasu mě přijde že máš opravdu ženský. ty máš vubec ty koncovky pěkně ženské, toho jsem si všimla. no jak ty to Terko děláš.

  • L

    Lucka

    [8]: tak ten tvuj hlas už komentovat nebudeme. já si stejně myslím že nějaký dobrý základ hlasu už jsi měla i předtím, jinak tomu nerozumím, ale to je jedno, hlavně že ho máš pěkný ženský.

  • T

    Tereza

    [9]: ale já bych tě taky ráda viděla postupovat dál + jak baštíš pilulky 🙂 Takže šup, honem pro ně 🙂 To jsou vlastně takové bonbónky, pro které si dojdeš skoro stejně jako pro bonpari do Kauflandu 🙂

  • L

    Lucka

    [10]:Terezko, já jsem se i k těm zeleným dokopávala asi rok a pul. u mě to bude dloooouhá cesta. já jsem člověk který nad vším dlouze přemýšlí, pozitiva, negativa, ze zhora ze spoda ….. atd. a ještě jako každá žena jsem nerozhodná + bojím se změn, a to jakýchkoli. u mě všechno musí dozrát do bodu zlomu chichi. a tohle je změna hodně zásadní, řekla bych až životní chííí chííí. škoda že nejsme sousedky, možná by mě to hodně inspirovalo, možná. ale nechme toho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.