otєrєzє.cz

Nikčiny okamžiky štěstí

Fakt se omlouvám, že po chvilce píšu další článek, ale tenhle jsem nenapsala ani tak já, jako Nikča. A tak se mi její e-mail líbil, že jsem jí poprosila, jestli ho sem můžu dát. Je to totiž pohled ženy, která je dál, než já. Děkuji Ti, Nikčo, za to svolení ke zveřejnění.
Pamatujete na Nikču, která nám tu popisovala svoji operaci hlasivek?
Napsala mi moc hezký mail zase plný emocí, ale hlavně je v něm poselství pro nás pro všechny. Jako takový hezký příklad toho, že i když na sobě vidíme spoustu chyb, ve skutečnosti jsme jen příliš sebekritické a dokazuje i to Nikčin e-mail.
Nikča bude mít v září komisi a znám jí od prvního okamžiku, kdy mi kdysi dávno napsala, že s ní není něco v pořádku a musí s tím za někým zajít. Jen mě během těch mých vyčkávacích “modrých” 15 měsíců předběhla 🙂 Ale díky tomu tu můžu aspoň teď o ní psát jako o zkušené ženě 🙂
Dostala se do fáze, o které já zatím jen sním nebo ji prožívám jen virtuálně na internetu: “Nechápala jsem, že si mě začali všímat cizí muži, oslovovat mě a konverzovat jako s normální ženou.”
To se mi moc líbilo, jak o tom píše. (Mám(e) motivaci, holky! 🙂
Tuhle jsem si četla na tvém blogu o tom, jak to jde i nejde. Jak jsou někteří zlí a jiní hodní. Jak jsou důležité penízky, optimismus a pozitivní náhled na věc.
Moje stavy a nálady nebyly do teď ne vždy nejlepší. Deprese z nedařící se přeměny, malicherné a malé negativní podněty měly dopad velkých rozměrů na mou psychiku a vše jsem si zabírala snad nejvíc jak to jen šlo.
Už vím, že přeměna jde i bez penízků, jen musíme hledat tu správnou cestu a vydržet. Čas je to nejdůležitější. Už mi nevadí, že zatím nemám na likvidaci vousů a je to pro mě náročnější, nevadí, že mám nos jako Pinokio a spoustu jiných věcí, které jsem považovala za nepřekonatelný nedostatek. Nevadí, proto že se za poslední 3 měsíce stalo tolik věcí, které jsem absolutně nechápala.
Nechápala jsem, že si mě začali všímat cizí muži, oslovovat mě a konverzovat jako s normální ženou. Ptát se mě kolik mám dětí a jestli ještě nějaké chci a jiné detaily, na které nejsem ještě schopna ani reagovat. Nechápala jsem jak to, že o mně noví pracovníci měsíc nevědí a myslí si, že jsem normální bio žena i když se mnou sdílejí šatnu. Nechápu co se stalo, nevidím na sobě žádnou změnu, ale okolí reaguje o 100% jinak.
Jediná změna byla po operaci hlasu a myslím, že mi dodala tolik sebevědomí, že jsem konečně vylezla s té své negativní ulity a nechala vyjít ven to dobrý co ve mě je.
A ještě k té operaci hlasivek. Byla jsem ve čtvrtek na té kontrole v Hradci a vše v pořádku. Několik testů hlasu a rozhovor na téma proč mě vzali a jiné ne. Nedokázal mi na to Dr. Dršata odpovědět. Potvrdil mi doměnku, že opravdu záleží jen na náhledu věci prof. Chroboka. Toho jsem potkala v parčíku před oddělením. Dostala jsem za uši, že kouřím a moc moc mu poděkovala. Je člověk, který mi asi nejvíce pomohl. Konstatoval, že jsem jedna s nejpovedenějších prací co dělal.
Další věc která mi přinesla sluníčko do dušičky je moje spolubydlící. Je už po operaci a je mi s ní moc dobře. Dům už není tak prázdný a já tak sama. Další věc je můj nový vztah s mužem a komise v září. Už jsem byla v Fakultní nemocnici v Ostravě a můžu se objednat s kamarádkou na vyšetření k operaci už před komisí. Chtěla bych to zvládnout vše před vánocemi. Na ty se moc těším proto, že tu nejsem sama a Vánoce na rozdíl od loňska budou. A ty nejkrásnější. Hlavně proto, že dostanu ten nejhezčí dárek v životě.
Je mi konečně dobře a doufám, že už nebudu nikdy tak smutná jako za posledního půl roku a bude už jen pomalinku líp a líp.
Sluníčko svítí, záhonky jsou plné jahod a tohle je pozdrav od jedné šťastné, co už je jí teď nejkrásněji na světě.
Nikčo, Tvá slova se mě dotýkají. Mám je v hlavě a nemohu je z ní dostat.
Je mi smutno a veselo zároveň a tolik to štěstí Nikče přeju. Přeju totéž vlastně nám všem (ano, i sobě :).
Jak píše o své spolubydlící po operaci a domě, který není prázdný, o Vánocích, které budou krásné, tak přesně vím, jaké to je, když jsem tu měla (a zase budu v červenci aspoň na chvíli mít) taky spolubydlící. Až do Vánoc tu sice asi nebude, ale kdo ví? 🙂
Při popisování toho, jak jí oslovují muži a ptají se, jestli chce ještě děti, jsem se zasnila i já.
Chtěla bych jednou vstát a potkat se na ulici.
Chtěla bych se vidět tak, jak mě vidí druzí a říct si: “Jo, je to dobré, Terezo” nebo spíš “Ještě to není ono.”
Protože kdybych to věděla a byla schopná to posoudit, šla bych do akcí, do kterých si teď netroufnu.
Sami sebe nedovedeme zhodnotit a od druhých to nechci, protože to mnohdy nebývá objektivní a to mě na tom mrzí. Vlastně nečekám chválu. Čekám, jaké mám nedostatky, jak jsem hrozná, ošklivá a neženská a myslím si, že když někdo tvrdí opak, že to říká jen proto, aby mi udělal radost.
Ale jak je vidět na Nikče – ono to najednou přijde samo – z ničeho nic vás osloví první muž a bude si chtít povídat o tom, kolik máte dětí a jestli ještě nějaké chcete.
Neexistuje snad hezčí důkaz.

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.