otєrєzє.cz

Neschopenka a manželka

Není “TO” silnější než já. Ani nemůže. Protože “TO” jsem já.

Přemýšlela jsem, jak to řeknu manželce, až se rozhodnu udělat tu radikální změnu i v životě (budu-li to smět vůbec udělat). Napadlo mě říct: “Promiň, ale je to silnější než já.”
Ale ona to není pravda. Protože TO není silnější, TO jsem já – úplně celá se vším všudy. Nemůže TO být tedy silnější. Už teď je to 100% mě.
Dneska jsem dostala neschopenku. Včera zase kamion a ruce bolí. Ke všemu i nohy, jak tam běhám 12 hodin, pořád něco nosím a pak ještě pozdě večer 40 minut pěšky domů přes celé město.
Moje neschopenka asi po deseti letech!
Věděla jsem, že největší problém bude s manželkou.
A taky že jo.
Vůbec mi to neusnadňuje.
Tvrdí, že jsem na to čekala, až bude chodit do práce, abych se mohla válet doma.
Nezajímá jí, že mě bolí ruce. Že neuzvednu ten 35kg nábytek, kterých se tam denně vydá desítky a jsem na to sama. Tvrdí, že neschopenku nepotřebuju, že jsem si měla najít nejdřív jinou práci. Ale to jsem dělala, jenže ono je to složitější se mnou a s prací (nemůžu mít takovou práci, při které nebudu moci být ve volném čase Terezou). Je naštvaná.
Když mi volala, říkala že “nebude rozebírat, co tam (doma) teď děláš”… Nesnese to, co dělám. Nedokáže se s tím smířit a já jí to nedávám za zlé. Jen je mi z toho smutno.
Vlastně jsem to ani jiné nečekala. Beru to jako začátek řešení… spoléhám na to, co proberu s psycholožkou. Toho 27.4. je první schůzka a chudák nebude ani vědět, co jí čeká, ale na některé z dalších schůzek bych téma “práce” chtěla probrat.
Ale včera jsem četla v odborné zprávě “Transsexualita – diagnostika a léčba” 1.díl a 2.díl, že transsexualita a rodičovství je vždy problém, který má dvě řešení: buď adaptace (tzn. žít s biologickým pohlavím a trápit se, ale mít “jakousi” rodinu, která stejně nefunguje tak, jak má) nebo přeměna na své psychické pohlaví (u mě stát se ženou). Co se týče dětí, tak ti to prý berou dobře. Dokonce čím mladší, tím snadněji to chápou.
Osobám, které se rozhodnou přeměnu uskutečnit, mají na světě již potomka a rodinu se doporučuje tuto rodinu opustit.
Včera mi bylo smutno.
Chtěla jsem se přitulit k manželce. Ona je nejkrásnější ženou na světě. Nicméně ona mě ráda nemá. Možná se jí hnusím…
V mojí posteli v ložnici ale spí malá – zvykla si tam po nemoci a manželka jí odtamtud nevyhání. Takže spím v dětském pokoji sama.
Takže teď čekám na pátek 27.4. a do té doby si chci obarvit vlasy, propíchnout ouška a taky si udělat radost novýma dívčíma botičkama – nějaké pěkné bílé tenisky. Dneska jsem si tu radost už chtěla udělat, ale ono sehnat číslo 41 není zrovna jednoduché. Měli tam ze všech dívčích tenisek jen jedny – byly úžasné, ale měly růžové pruhy a já teď potřebuju, aby byly tak trochu dámsko-unisex 🙂 Abych je mohla nosit i normálně a manželka nic nenamýtala. Kdyby tam byl růžový pruh, tak už jí slyším… To je jasný, že se mi líbily, ale zkusím se podívat na netu. Tak jsem si udělala aspoň menší radost dvěma novýma tílečkama s kraječkou. Jedno černé a druhé šedé. To šedé má krajkový okraj i dole. Jsem nadšená!!!
Ale nemám se tím komu pochlubit 🙁 Sdílet tu radost. Vědět, že mi to sluší…
A jdu zase čelit náladám mé manželky, až se vrátí z práce naštvaná, že “já se válím”…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.