Potrvá to, ale ten den přijde
Občas mi napíše e-mail někdo, díky komu si uvědomím zase něco nového. Že tyhle příběhy se odehrávají na více místech. Jsou v různých fázích a některé mají ještě šanci na šťastné pokračování…
Někdo, kdo má tak stejný průběh života, jako jsem měl já a teď je přesně v té části (s pětiletým dítětem a přítelkyní), kdy si může ten svůj život natrvalo zničit – anebo taky ne!
Co takovému člověku poradit?
Přesně vidím sebe (stejně jako popisuje on), jak přichází manželka s malou ze školky a my jdeme spolu něco dělat… jako dcera s tátou! Jako manželka se svým manželem! Momenty, kdy Tereza ve mě neexistovala. A mohlo jich být víc…
Taky jsem si přál umřít na rakovinu, protože tím by se všechno vyřešilo samo. Člověk se totiž nemůže ani zabít, protože má právě to dítě a rodinu. To by bylo hodně sobecké.
Dal bych všechno za to, abych měl zpátky svojí manželku a dítě. Jakmile se rozhodnete být ženou, navždy právě tyhle dvě nejdůležitější osoby ztratíte jako já. Ani trochu to nikomu nepřeji. I když je pravda, že jsem taky potřeboval svojí situaci „nějak“ vyřešit… stupňovalo se to a najednou jsem to musel udělat – říct si, že do toho jdu (do té přeměny). To bylo prostě přirozené pokračování toho všeho. A mělo se stát to, že jsem o své milované přišel, abych zjistil, jak důležití pro mě jsou, přestože jsem je v žádné fázi svého života s nimi nikdy milovat nepřestal.
Pochopil jsem, že žádná žena ve mě je nemůže nahradit a ani nikdy nenahradí.
Mým jediným smyslem života je teď získat je zpátky, i když je to teď nemožné. Ale já pro ten okamžik žiju.
Nestojím tedy otrocky před domem a necivím jim do okna. Nepíšu své manželce denně sto sms (ani jednu :), aby se vrátila. Snažím se žít svůj život – o hodně chudší než byl ten předtím, ale prostě si tak tiše v koutku duše doufám a věřím, že se to v mé manželce třeba jednou zlomí… Teď o tom nemá smysl ani mluvit, natož na to myslet. Je to tak v člověku naprogramované, aby mě nenáviděla. Je to i můj trest, který musím přijmout, protože jsem prostě udělal jedno rozhodnutí, které jsem udělat musel. Nešlo to přeskočit. Což je škoda. Ale šlo to řešit jinak…
Je to složité a těžké. Ale není to nemožné. Tohle se dá zvládnout, pokud ještě není pozdě!
Bude-li mě chtít opustit, tak mě stejně opustí a tohle bude jen záminka.
Ještě má někdo čas si nezkazit život.
Co bych udělal teď já být v tom momentě před rozhodnutím?
Už jsem to tu psal mnohokrát.
Udělal bych to tak, že bych o tom se svojí ženou mluvil. Ale né v tom smyslu, že se chci stát ženou, ale v tom smyslu, že se té ženy v sobě chci zbavit! Právě proto, abysme zůstali všichni spolu. Spolu se to dá zvládnout.
Říkala mi kdysi dávno, jestli to nechci jít nějak „léčit“. Jde to utlumit, ale já nechtěl. Byl jsem hloupý. Říkala mi, jestli s ní nechci k psychologovi. Odmítal jsem. A pak už zase odmítala ona, když jsem to chtěl já, abych zachránil nezachránitelné.
Nadsadil jsem své zájmy nad všechny ostatní. Myslel jsem si, že jediný smysl mého života je stát se ženou, ale tak to není… Řešit „KDO JSEM“ není tím nejdůležitějším hlavním tématem lidských myšlenek… neměly by být, i když je to mnohdy užírající. Ale rozdíl je, pokud je nám 16 nebo 36.
Kdybych mohl vrátit čas, nikdy jí neřeknu, že jdu do té přeměny, že se kvůli tomu musíme rozvést, odstěhovat se…
Takhle to prostě vidím já. Je to čistě můj subjektivní názor a zkušenost.
Není nic lepšího na světě než mít manželku a dítě, které vás mají rádi (a vy zase je).
Potrvá to, ale ten den přijde. (Den smíření. Já se sebou, já s manželkou nebo manželka se mnou – to je jedno.).