otєrєzє.cz

Andílek s kytičkami (Den 8)

úterý, 2.6.2015, Den 8
8:40
Hned po ránu jsem si tu pohovořila anglicky. Přiběhla za mnou spolubydlící, že Miloš (sanitář) hledá někoho, kdo umí anglicky. Nemohla jsem ho v tom chudáka nechat, tak jsem se dobelhala do vedlejšího pokoje, kde už se na mě culila starší paní z Kalifornie. Bylo jí nutné vysvětlit, že po operaci půjde na JIP a tam že musí mít sbalenu jednu tašku se základními věcmi. Good luck, babi 🙂
Před chvílí jsem si dala sprchu – musela jsem už vzít i vlasy, protože se na to nešlo dívat. Přesně jak jsem čekala 🙂 Taková sprcha celého těla, to je jedna z největších slastí 🙂 Nově povléknutá postel, nově vykoupaná a taky jsem dostala nového andílka na sebe – ale ne obyčejného bílého – s kytičkama!!! 🙂
Ten Miloš je hodný 🙂
(Miloši, neměl bys tam jednu červenou jmenovku? 🙂
Ještě jsem nepřišla na to, kdy je nejvhodnější dilatovat (z hlediska ruchu tady). Neustále totiž za námi někdo chodí (doktorky, sanitáři, sestry). Nejlepší je to tedy po ránu mezi 5:30 – 6:30, protože mezi 7:15 – 7:45 je snídaně, tak stihnout to do té doby, ale zase před snídaní chodí doktorka, tak radši dřív, to je ještě všude klid. Nebo po snídani a až nás obejdou sestry. Do oběda je relativně klid. Zbývající časy už ani plánovat nebudu a volím je náhodně tak, abych prostě dilatovala 4x denně. Doma už tomu dám trošku řád.
Takhle vypadá dilatační místnost:
Lehnu si tam, pustím na dvacet minut hudbu, relaxuju, odpočívám, není tam horko, ale příjemně a dá se tam zamknout (to dokonce mám i dělat). Hlavně odpoledních dvacet minut tam trávím ráda, protože u postele praží slunce a tam se krásně zchladím. Já, které je už přes rok pořád strašná zima spí najednou při otevřeném okně. Potřebuji vzduch a taky už nemusím ten pach hojící se tkáně, ale to je v tuto chvíli normální.
Napadlo mě, že kdybych přišla na příjem a měla třeba jen sebemenší kašel, tak s ním po operaci budu prostě absolutně nepoužitelná, protože až teď osmý den jsem se konečně mohla opravdu zasmát i zakašlat, aniž bych nedostala “kopanec” do podbřišku.
9:45
Ach jo, ta milá paní Blanka právě odešla. Normálně je mi po ní smutno. Řekla mi tolik hezkých věcí teď do očí. Nejen takových těch ukončovacích frází, až jsem se divila, jak jsme se tu navzájem oblíbily. Druhá spolubydlící je trošku zmatená babička, která má dva telefony, z nichž v jednu chvíli zvoní zásadně oba a organizuje skrze ně život (jak jsem pochopila) nejméně pěti lidem své rodiny. (Vem tohleto, támhleto, to maso z lednice si upeč, ale tamto nahoře mi tam nech, né tenhle gel na ruce nechci, vem tamten, tyhle časopisy ne, ale tamty ano). A oni běhají a nosí a vidím na nich, jak jsou vyplašení, že mají babičku v nemocnici. Ale jinak jí nic není. Jen má kašel. Což tu řeší všechny doktorky, ale paní chce jen jitrocelový sirup… 🙂
Naštěstí je na opačné straně pokoje, tak tu jsem sama samotinká na té mojí straně.
Vrchní sestra Katka (nepřehlédnutelná krátkovlasá brýlatá Slovenka) mi vypsala konečně potvrzení o trvání pracovní neschopnosti pro zaměstnavatele. Personalistka mi totiž kladla na srdce tak do 5.6., aby ho měli. Lámala jsem si celou dobu, jak to mám udělat, když ležím na lůžku? Jak mám asi dostat k zaměstnavateli neschopenku a tohle potvrzení? Tak jsem si koupila obálku, dala na ní známku a teď to tak hezky vyšlo, že jsem do ní vše vložila a dala paní Blance, aby mi to v hale u východu poslala, protože je tam schránka. Doufám, že to dorazí. Posílám to jen obyčejně, ale co mám dělat?
13:00
No jo, tak nic zajímavého se neděje, takže musím popisovat ostatní pacienty 🙂
Na trojlůžkovém pokoji už jsme čtyři!
Přišla mladá maminka a je totiž těhotná. Takže jestli změny nálad, tak teď dvojnásobné. Slečna se posadila na postel a začala vyřizovat pracovní telefonáty, připojila notebook – zkrátka jako já, když jsem přišla a myslela si, jak to půjde pracovat z nemocnice. Ani náhodou. Jsem ráda, že můžu odpočívat nebo napsat pár slov a smsek. Ale stejně je to frajerka, protože má zánět ledvin a její story znělo vážně drsně. Každý máme nějaký příběh…
Takže dnes jen vyloženě lenoším, pospávám, teď jsem nacpaná po obědě. Vyjdu z jídelny a sanitář Miloš, který tam odebírá tácy od pacientů mi říká: “Teď by to chtělo kafíčko, co? Já tam nějaké mám, tak uvidíme :)”.
Tyyjo takový komfort. Zrovna já 🙂
15:01
Tady je to samé překvapení.
Nová slečna vedle mě není těhotná. Byl to chybný údaj v jejích papírech (gravidita: ano), ale mamince to vyprávěla jakože je to pravda a já jí na to skočila 🙂 Jinak je moc fajn, už není tak negativní. Jen jsem měla problém s vyprávěním, proč tu vlastně jsem. Je hodně komunikativní, takže jí to zajímá. Řekla jsem, že mi rekonstruovali močovou trubici, že nešlo čůrat, apod. Nechtěla jsem vyloženě lhát, ale pravdu jí samozřejmě neřeknu. Naštěstí jí zazvonil telefon a téma bylo přerušeno.
Ale dozvěděla jsem se na zítřek dramatickou zápletku, o kterou jsem tedy vůbec nestála.
Přišla doktorka Joanna a řekla mi, že teď ještě domů nepojedu s cévkou na 14 dní, ale že jí zítra zkusí opět vytáhnout a já se rozčůrat. Pokus číslo dvě. Pomooooc! Bojim bojim. Zase boj s mým mozkem, kdo víc vydrží. Nepříjemné zavádění cévky je mi ukradené, ale čůrat s plným močákem a kapka nikde… Vážně je to dobrý nápad?
To je snad poprvé, co tu mám strach. Byla jsem připravená na standardní postup, že mě pustí na 14 dní s cévkou, ale tady mi prostě tak nějak pořád věří 🙂 Joo, to je fajn. Tenhle postup mi ještě nikdo nikdy nevyprávěl. Proč zrovna já?
No nějak to dopadne. Scénáře už znám, teď jde o to, který z těch tří vyjde.
1) cévka se vytáhne, já se rozčůrám a jdu domů
2) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, vrátí mi cévku a jedu na 14 dní domů s cévkou
3) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, cévku mi nevrátí, protože to nepůjde a užiju si potřetí na sále
🙂
Mám ráda překvapení.
16:20
Měla bych myslet pozitivně. Prostě se to povede a hotovo. Takhle se akorát strachy nevyspím a co, tak ta muka ještě jednou přežiju. Zase představa, že jedu domů bez cévky celá svobodná a skotačící (to teď asi ještě dlouho ne, ale alespoň obrazně a v mysli 🙂 je taky hezká. Motivaci bych tedy měla.
Dnes mám ale asi krizi. Mám zvýšenou teplotu, hrozně mě bolí hlava a nechce se mi ani ležet (protože z toho ležení už mě bolí za krkem) ani chodit (protože dlouhé chození mě vyčerpává a chci si pak lehnout). Dostala jsem na bolest hlavy a teplotu pilulku, takže za chvilku pookřeju. Takové drobnosti proti celé té operaci a člověka to tak rozhodí! Vůle chodit a vyběhnout do světa je v tuhle chvíli větší než mé možnosti, ale já se nevzdávám! Já tenhle pokoj taky jednou opustím a už na to všechno budu jen vzpomínat.
Za Martinou (nová slečna vedle mě) přišel přítel s květinou. Myslím, že něco takového by mi teď asi dokázalo zvednout náladu taky. Takové jediné pořádné objetí a důkaz, že i ošklivá, zmuchlaná, rozcuchaná, nevonící, ohnutá a bez energie mě někdo obejmout chce je asi ten největší lék nade všechny.
16:50
Tak teď jsem samu sebe pobavila, čímž se mi zvedla nálada. Akorát to odnesl operátor v call centru O2.
Jako na potvoru mi zrovna došel FUP limit, který jsem měla na Motol 1 GB. Chtěla jsem si aktivovat další 1 GB, ale v mobilu mi to neustále psalo “navýšit limit se nepodařilo, zkuste to znovu”. Tak to zkouším znovu a píše to totéž znovu, což mě tak vytočilo (navíc jak jsem nebyla zrovna v náladě), že volám na linku O2.
“Volané číslo neexistuje.”
Jak neexistuje? Vždyť *11 je normální linka O2.
Tak hned volám ségře, že mi O2 nechce navýšit datový limit a prosím jí, ať mi najde číslo na O2 linku, ale že *11 to prostě není.
Za chvilku mi volá, ať zavolám na 800020202. To je taky linka O2.
“Dobrý den, tady Nováků, já se tady pořád dokola snažím navýšit datový limit a píše mi to, že se ho navýšit nepodařilo, ať to zkusím znovu, tak to zkouším znovu a pořád nic. Můžete mi ho tedy prosím navýšit?”
“Moment, já se podívám. Na jaké jméno je toto číslo?”
“Nováků.”
“Ne, tak to není správné jméno.”
“Tak Novák. To se pak měnilo.”
“Takže momentík…”
“Co je za problém? Tak si ty dvě stovky prostě nechte, když mi to navýšit nechcete!”
(Taková jsem tak jednou za rok, opravdu 🙂
“Už jsem to prověřil. Toto číslo bylo před rokem převedeno k T-mobile.”
🙂
Tak jsem se omluvila, nahodila úsměvný tón hlasu a Martina tady ze mě teď nemůže.
Takže O2 mi nechce navýšit datový limit u T-mobile!?
Tam už to šlo snadno vyťukáním přes automat, takže jsem ani operátora otravovat nemusela a trošku jsem se styděla.
Prostě bezva odpoledne.
Ještě že už se blíží večeře. Ta jídla tady jsou takovým příjemným zpestřením vždycky. Hlavně když poslouchám ty veselé historky z operací všech těch dědečků a chlapů tady bez ohledu na přítomnost dam. 🙂
No, ale náladu mám zpátky 🙂
Nechcete mi tu cévku vytáhnout třeba už dnes? Že bych to jako měla za sebou. Rozhodně chci ještě mojí dr. Čechovou a probrat to s ní. Pokud ona řekne ano, tak já taky řeknu ano. A ona to řekne! 🙂
17:12
Martině se hodně přitížilo a je jí fakt zle, až začínám mít o ní strach. A nepřivolá sestry a nepřivolá. Přišla jsem ale na to, že jakmile vidím někoho, kdo je na tom momentálně hůř, má to pozitivní vliv na můj stav, protože si říkám, že jsem na tom vlastně proti němu dobře. Ale nejlepší je, když není zle nikomu a je veselo. To má ještě mnohem pozitivnější vliv na léčbu.
17:17
Tak dobrý, už si brouká 🙂
18:16
Tedy to je zajímavé, jak psychika ovlivňuje stav pacienta. Teď jsme tu všechny tři půl hodiny řešily samé strašně důležité věci a fakt jsme se nasmály. Tohle mi chybělo. Přišla vnučka třetí spolubydlící a řešíme je ve čtyřech. Já najednou zjistila, že mě všechno bolí dvakrát míň, úplně jsem pookřála a Martina, která tady ještě před chvílí skuhrala, je samý vtip. Teď se mě ptala na dcerku, že už se určitě těší na maminku…
Stejně mi není jasné, jak můžu procházet i v tomhle mém naprosto neupraveném a řekla bych i zoufalém stavu. Prostě to nechápu. Asi bych si na to měla už konečně zvyknout 😀
Tak já musím končit, protože jdeme komentovat Prostřeno.
Jsem úplně podlehla dojmu, že mi nic není. 🙂
19:11
Jéé, moje usměvavá dr. Čechová! A copak mi nese za zprávu? 🙂
“Tak paní Nováků, nic se vytahovat nebude, Joanna je tu krátce, zůstanete s cévkou 14 dní doma, ať se to hezky zahojí a zítra vás propustíme.”
Já věděla, že mě zase potěší 🙂
Ach jooo, tak to už si zítra tak hezky nepopovídám s Martinou ani s dr. Čechovou.
🙂

11 komentářů

  • N

    Niki

    Terezko. Už mám všechno vyběhané jen na žádance o provedení předoperačního je – Prosíme o předepsání poukazu na elastické punčochy. Mě je doktor nechce napsat, že je dostanu tam a mám na ně tam nárok. Měla jsi je sebou, nebo jsi je dostala v Motole. Jinak díky tobě všechno ostatní jasné.

  • T

    Tereza

    [1]: 🙂 prosímtě Niki, to jsme tu probíraly už s ženskýma. Na té žádance to je, ale žádný obvodní je předepisovat nechce (nevím proč). Tak to ignoruj. Až sem přijdeš, punčochy už leží na stolku nebo ti je sestra přinese a zeptá se, jestli ti je předepsal obvoďák. Ty řekneš, že ne 🙂 Jako všichni.

  • A

    Aneta

    Jéé, Terezko, já teď měla státnice a úplně jsem zapomněla, že už přišel den D. Všechno jsem zpětně pročetla a moc se těším z povedeného výsledku i za tebe. Budeš mi chybět, ale konec cesty je konec cesty 🙂 ta nová snad bude taky hodna vyprávění a já na tebe třeba někdy ve vodách internetu narazím jako na anonymní ženu, která popisuje svoje životní příhody 🙂

  • T

    Tereza

    [5]: odvoz je dnes zrovna trosku problem, sestra muze az po praci, takže u me bude az kolem 18 h. To ma židli v jídelně nevydrzim. Vubec netusim, jestli mi vyjimecne dovolí lezet na posteli, musim se zeptat sestry. Vim jen, ze jakmile dostanu propouštěcí zprávu, ze mam hned vyklidit pokoj a uz ji pripravuji pro dalsiho :-/

  • l

    littleone

    [9]: Lucko, úplně stačí nafukovací kruh, to máš stejnou funkci za poloviční peníze:)Vezla jsem si ho do porodnice, kolegyně na druhém lůžku se smála, ale den po porodu jsem se smála já, vsedě, na kruhu:)

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.