otєrєzє.cz

Malování

A já, která jsem až do včerejška byla jen líná
Teď jsem ochránce Tvých snů o lásce
Miluji Tě k smrti
Mohou zničit vše, co vidí
Protože Ty to jedním dechem znovu vytvoříš
Jakoby nic, jakoby nic
Miluji Tě k smrti

Zastavuje každé hodiny
A mně pomáhá průhledně malovat bolest
Se svým úsměvem
A zvedá věž z nebe až sem
A šije mi křídla a pomáhá mi stoupat
Ve vší rychlosti, ve vší rychlosti
Miluji Tě k smrti

Nebyla jsem ničím
A dnes jsem strážcem Tvého spánku
Miluji Tě k smrti
Můžete zničit vše, co chcete
Ty jen otevřeš náruč
a vše přestavíš, vše přestavíš
Miluji Tě k smrti

Vymazáváš číslice všech hodin ze sousedství
Přinášíš do mého života papírové slepice
A praská smíchem
Stavíš mosty mezi námi a nebem
Procházíme se po nich vždycky když
Se Ti nechce spát, nechce spát
Miluji Tě k smrti

(Originální volný překlad tohoto textu je mnohem krásnější, ale já ho musela z jednoho důvodu upravit.)
Celý den mi tahle písnička zní v uších…
Nemůžu Ti to napsat. Nemůžu Ti to říct. Jsem vzteklá ze svých pubertálních nápadů a myšlenek, které nenávidím! Jsem tak neschopná se jich zbavit. Protestuji proti své pubertě! Nesouhlasím s ní. Bojuji s ní tak neúspěšně, že z toho pak vznikají tyhle nesmyslné články. 🙁
V kratičkých okamžicích v průběhu dne si uvědomuji, jak jsem divná, jak jsem trapná, jak jsem se úplně celá musela zbláznit, že tohle dělám, říkám, myslím si a představuji. Ale nemůžu se tomu ubránit. Musím být úplně pitomá… Jenže je to silnější, než já. O hodně silnější. Mám z toho horké tváře a mrazí mě po celém těle.
Dnes žádné zprávy v televizi, sprcha i dilatace počká. Všechno “až pak”. I kdybych si měla jít spát až ve 2:58.

Já chci být zase vyrovnaná. 🙁

Jediný způsob, jak můžu dostat ven své pocity, které mě budí v 1:37 a nenechají spát, je tento. Nezajímá mě, co způsobí, komu ublíží, koho dojmou nebo kdo si kvůli nim poklepe na čelo. Celou dobu nemyslím na nic jiného, než že se tu vypíšu a budu moct zase znovu dýchat. Je mi jedno, jestli venku padají z nebe žáby nebo mi někdo krade auto. A moc moc moc bych si přála se toho všeho ve mně co nejdřív zbavit, protože jinak z toho asi brzy zešílím.
Jsem akutně vystresovaná, zmatená, červená, v prudké euforii s vážnou mozkovou poruchou. Jsem zasažená a nedokážu spávným způsobem užívat základní hormony upravující náladu a nespavost (adrenalin, dopamin, serotonin). Jsem slabá v kolenou, srdeční tep se zvyšuje o 30 až 60 %. Zrychluje se mi dech. Pánevní a stehenní svaly se stahují. Zorničky jsou rozšířenější, než by odpovídalo momentální intenzitě světla v místnosti. Mé tělo prahne po doteku.
Jsem celá nesvá, ztrácím chuť k jídlu, nespím, neustále myslím jen na jediné.
Použila jsem snad všechna přídavná jména, která charakterizují, co teď jsem, jen to jedno nechci vyslovit nahlas, protože se bojím.
Bojím se svých pocitů, bolesti, že to celé praskne (ale i že to celé nepraskne), že teď už nebudu schopná normálně přemýšlet, protože jsem si šla po cestě, ale někdo na mě zavolal a já se otočila…
“Chci se s Tebou ráno prát o koupelnu a o to, kdo z nás udělá snídani.”
“A já Ti zase krást hřeben a hrníček na čaj, protože chci pít z toho Tvého, protože chci cítit Tvé rty z jeho hrany a vidět Tě létat po pokoji ve spodním prádle a mít radost z úsměvu, který mi věnuješ mlčky u snídaně (mlčky jen na chvíli). Je toho hodně, co bych chtěla a nejsou to věci, co stojí hodně peněz. Jsou zadarmo.”
“A já chci nestíhat před odchodem do práce, běhat po bytě ve spodním prádle a upíjet z tvého kafe, protože to moje je o metr dál.”
“A já Tě plácnout po zadku, jakože jsem naštvaná, že mi piješ kafe a při oblékání kalhot za chůze Tě zastavit a obejmout a sáhnout po Tvém balzámu v autě nebo na zastávce, protože mi ten můj zrovna někam zapadl a pak Ti dát pusu přede všemi. A usmívat se na lidi, co si z toho musí zapálit cigaretu.”
“To by bylo tak dokonalý ráno, že se chci zítra probudit u tebe.”
“Chci jít s Tebou za ruku po městě.”
“A půjdeš se mnou za ruku?”
“Klidně i za nohu, kdyby to znamenalo, že můžu být s Tebou…”
“Víš já ve VŠEM vidím jen to pozitivní, nevidím překážky, jdu přes ně, pokud k tomu mám dostatečný důvod. Nenechám nás v tom plavat. Ani pokud půjde do tuhého, neboj. Chtěla bych Tě do svého života.”
“Teď mi přišla na mysl scéna, kde se spolu procházíme ve sněhu s kafem v ruce.”
“My spolu ve sněhu s kafem? V kelímku? Co hřeje Tvoje zkřehlé prsty, protože nemáš rukavice, tak Ti přiložím ty své ohřáté čerstvě o kávu na Tvoje?”
“Jak víš, že nenosím rukavice?”
“Až přijedeš, půjdeme spolu koupit nějaké nové hezké povlečení.”
“Nic nekupuj, vystačíme si s tím, co máme.”
“S Tebou bych si připadala jako princezna.”
“Miluju, když píšeš o nás.”
“Naučila bys mě tančit?”
“Přála bych si, aby přišel někdo, kdo mě odsud zachrání.”
“Chtěla jsem Ti jít udělat snídani, ale musím se k Tobě vrátit. K ránu už jsem se budila a měla takový ten pocit, když se na něco těšíš. Já jsem se moc těšila, takže už jsem nemohla dospat. A současně jsem měla strach – co když se probudí a bude všechno jinak? To, co je na tom právě to silné a jedinečné – že tohle je NAŠE, je to propletené, vsunuté do sebe, vtisknuté… vhlazené.
Čím víc nad Tebou přemýšlím, tím víc zjišťuji jednu věc: Ty přicházíš, protože mi chceš něco ukázat. Něco, co mi chybělo. Já bez toho žila šťastná (protože jsem teď šťastná bez ohledu na to, co zažívám, mám všechno, po čem jsem toužila – skoro), ale Ty mi najednou ukazuješ, že můžu mít ještě něco.
Chtěla bych ještě chvíli zůstat u Tebe pod vyhřátou peřinou a užívat si té chvilky. Těším se, až taky budeš vzhůru. Chtěla bych se dívat, jak spíš… poslouchat Tvůj dech a pak si lehnout tak blízko, že mě budou šimrat Tvoje vlasy. Vím, že víš, že se na Tebe dívám, i když máš zavřené oči, ale necháš mě, protože víš, že se na Tebe ráda dívám.
“Chci toho tolik, probudit se do ticha, přetočit se na druhý bok a kručením v břiše tě požádat o snídani?”
TOHLE POTŘEBUJU.
Tohle mi chybí.
S kým si to dáme navzájem?
S člověkem.
Měla jsem v mžiku naplánovaný celý Tvůj a můj život. Chtěla jsem Tě zachránit, chtěla jsem Tě odvézt, přijet za Tebou, rozhrnout Ti vlasy z čela, obejmout, poslouchat a povídat a usnout s propletenýma nohama. Viděla jsem nás v Paříži pod Eiffelovkou, v londýnském metru i u islandských gejzírů, ze kterých jdeme potom hezky do tepla vyhřátého hotelového pokoje a všichni mi můžou být ukradení. Viděla jsem Tě tu bez starostí, které máš teď, každý den ráno v autě, ve kterém jedeme do práce a Ty mě chytíš za ruku, protože víš, že potřebuji doteky, potřebuji Tvá objetí a cítit, jak Ti buší srdce, když se přibližujeme k sobě navzájem.
Během pár minut jsem věděla, že musím Tvé oči vidět, že bez toho nemůžu dál existovat (a už jsem se do toho nořila hlouběji a hlouběji, protože jsem chtěla a protože jsem dostávala to, co mi tolik chybělo a nikdo jiný mi to zatím nedal.) Víš, že pro mě není NIC problém. Vzdálenost, návštěva u Tebe na nemocničním pokoji s něčím sladkým jenom pro Tebe, ať si kouká jak kdo chce. A Ty to máš úplně stejně jako já. Máš své sny, za kterými si jdeš. Neohlížíš se na lidi kolem. V tomhle jsme dokonalý pár.
Opravdu jsem si to tu malovala…
Když jsem se na téhle své cestě otočila za Tvým roztomilým hláskem, nevěděla jsem, co dělám. Jsem od přírody zvědavá a vždy si myslím, že každá překážka se dá zvládnout. To jsem ale ještě netušila, co se mnou provedou Tvé myšlenky.
Já už se nikdy nemohu vrátit tam, kde jsem byla předtím, než jsem Tě potkala. Jen mi to prosím všechno nedávej, když mi to potom všechno zase bereš.
Chybíš mi.
I všechno to, co jsem si s Tebou vysnila, co jsem si s Tebou namalovala, co jsem si s Tebou naplánovala a co jsem si s Tebou řekla.
Tak. Bezva.
A je to ze mě pryč aspoň trošku. Tohle je kouzlo deníčků.
Co od tohohle čekám?
Že se mi uleví.
Že to přejde.
Že se mi vrátí klidný spánek.
Že přestanu být smutná a trápit se.
Jen jediného už se nikdy nezbavím: myšlenky na něco, co můžu mít s někým, kdo mi to může dát.
Já už nechci drobečky. Chci být opravdu spokojená a šťastná.
A ty jsi člověk, který to mohl dokázat.
Děkuji Ti, že jsi tu. (Asi jen na chvíli, viď?).
Tenhle článek psaný s rozmazanýma očima bych chtěla věnovat TOBĚ… protože i od Tebe jsem dostala část Tvého času.
Byť cítím, že mi to stejně nepomůže, já už nejsem schopná se vrátit do místa, kde jsem byla oslovena, když jsem si šla na té své cestě. Bez ohledu na to, jestli to budu mít nebo ne mi aspoň došlo, co mi tak moc chybí…
Což mi jen “trochu” zkomplikovalo život.
Je dobré vědět, co chceme.
Vím, že se venku vybrečí a bude zase svítit sluníčko.
Chtěla bych zastavit čas.
A tohle nikdy nemuset vysvětlit Tomovi, kterého mám ráda. 🙁
Každý okamžik, ať už je šťastný nebo ne, kdy jsme zamilovaní, stojí zato si navždy zaznamenat.
Já nechci psát o svých pocitech a mých pubertálních náladách.
Měla bych to nechat být.
Kluky i holky.
A bude klid.
Odmítám tohle prožívat.
No jo, jenže ono si to nevybírá. Nedá se tomu vyhnout. Najednou to přijde a svět se točí podle úplně jiného slunce.
Jestli tohle vymyslela evoluce, tak je trochu na omylu…
Jenže já to nevzdám.
Jakmile se vydáme hledat lásku, láska se vydá hledat nás. A zachrání nás.
Příště až mi dá do ruky zase někdo štětec, tak stejně budu znovou malovat.

20 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.