otєrєzє.cz

Na Žižkově

Nikdy bych netušila, že se mi začne Žižkov tak líbit. Ty jeho ulice v prudkých kopcích lemované vysokými domy, za kterými vždycky někde v dáli vykoukne žižkovská televizní věž jako startující raketa. Chtěla jsem si některé moc hezké kouty vyfotit, ale jak jsem doma nestíhala a řešila, co na sebe, tak jsem si zapomněla telefon. Snad poprvé v životě.
Hřejivé sluníčko se opíralo do zdí domů, do aut a do tváří lidí. Měla bych si pořídit nějaké hezké sluneční brýle, protože jsem se občas ve výlohách pěkně křenila, ale jak bylo vidět, nikomu to nepřišlo divné a už vůbec jsem nevzbuzovala ani rozruch, ani pochybnosti. Dokonce ani tehdy, když jsem schválně procházela skupinkou kluků nebo dělníků, co právě vyšli z pizzerie.
Ráda se takhle testuju, vnímám neverbální komunikaci a pak poslouchám 🙂
Přitom dopoledne, když jsem vyjížděla z domu, jsem si říkala, jak mám pořád tolik mužských rysů… Jenže ty nějak během jízdy do Prahy zmizely a když jsem vyskočila z auta a viděla se v těch odrazech, tak se mi zvedlo sebevědomí a to gradovalo v ordinaci MUDr. Findeisové, která tam měla zrcadla 🙂
Nejela jsem k Hance. Byla jsem pozvána na další nezbytné vyšetření k MUDr. Findeisové (interní ambulance), která se po 36 letech přestěhovala ze své staré ordinace sem na Kubelíkovu ulici do Nemocnice na Žižkově. Hanka mi říkala, ať si zajdu k ní, že teď mám na výběr buď MUDr. Hanuše nebo jí. Mě se líbilo, že to tu už znám, tak jsem si vybrala jí.
V Nemocnici na Žižkově jsem nikdy nebyla. Fascinovalo mě, jak tvoří jeden pravidelně oblý roh v ulici 🙂 Tak tam to bude zajímavé! 🙂
Jenže jen co jsem vešla a začala koukat na informační ceduli, do kterého patra mám jít, šla kolem zrovna nějaká sestřička a zeptala se, jestli něco hledám. Ale než jsem to stihla doříct, už jsem stála ve výtahu a že MUDr. Findeisová je v prvním patře. Nestihla jsem si ani sednout v čekárně, která byla úplně prázdná… v celé nemocnici nebyl jediný pacient – jen já! Připadala jsem si jako Vladimír Menšík v seriálu Létající Čestmír, když byl v nemocnici jako jediný pacient, protože ho p. Nárožný odmítl uzdravit kouzelnou květinou :)))
Sestřička hned vyšla, řekla ať se svléknu do půl těla, sepsala kartu do počítače, lehla jsem si na lůžko a natočila EKG (u mě poprvé v životě). Naštěstí jsem věděla od Andrejky, že si nemám brát punčochy, že mám mít volné nohavice a že si budu moct podprsenku nechat. Takže jsem si jen vyhrnula nohavice a dostala sondy na nohy, na ruce a na hrudník kolem mé nové černé krajkové podprsenky, která mě dělá hrozně hezká prsa! 🙂
Bylo mi strašně krásně. Automaticky mě všichni oslovovali správným rodem (asi bych se už konečně měla přestat divit! 🙂 a tak jsem se cítila nesmírně žensky a užívala si to.
Ještě mi sestřička změřila tlak na obou pažích a šla jsem vedle k paní doktorce, zase do podprsenky (ale kalhoty jsem si mohla pořád nechat). Tam začal výslech, jaké jsem měla nemoce, operace, alergie, atd… standardní dotazy. Co rodina? Je zdráva? 🙂 Jak se cítíte? (No já byla zase v té své euforii, takže jsem řekla, že báječně 🙂 A popovídaly jsme si s paní doktorkou o Žižkově, o krajině, kde bydlím, o staré ordinaci, ve které paní doktorka ordinovala 36 let (tzn. celý můj život! 🙂 a já měla radost, že jsem narazila konečně zase na někoho, s kým se dá normálně mluvit a je přístupný (ne jako odměřená paní na matrice, která nebyla přístupná absolutně ničemu, přestože jsem se o to zezačátku snažila).
Zeptala se, jaké budu mít nové křestní jméno a zda si nechám příjmení (jen přidám -ová). Říkala, že to jméno je v kombinaci s tím příjmením celé moc hezké 🙂 To mě taky tak potěšilo. Všude jsou tak milí!
Pak mi paní doktorka promačkala hlavu na různých místech, krk, záda, břicho, měla jsem říkat, jestli mě to bolí. Nebolelo. Pak jsem si měla stoupnout a ukázat lýtka, jestli tam nejsou křečové žíly.
To se mi líbilo, protože jsem měla úplně dokonale hladké nohy – navíc jak jsem teď pořád všude hladká z těch hormonů, tak to vypadá moc hezky! 🙂
Dostala jsem poukaz na odběr krve a moči, který může buď udělat MUDr. Findeisová nebo laboratoř v místě bydliště, takže si zajdu u nás a v polovině března, kdy jedu zase k Hance (+ na společné sezení) se zastavím i tady a výsledky jim sem hodím. Odběry jsou opět standardní + štítná žláza.
Paní doktorka se ještě zeptala, jestli jsem už byla na endokrinologii, tak jsem odpověděla, že ano a že to tam dopadlo dobře. Na to mi řekla, že u ní to taky dopadlo dobře a už se jen počká na další výsledky…
A tím by měla série “vstupních” vyšetření končit.
Ráno jsem šla ještě na dvě hodiny do práce (ačkoli jsem nemusela). Ale řeším teď zase tolik problémů, že jsem potřebovala aspoň něco dodělat. Do toho mi z ničeho nic ředitel řekl, ať za ním v 9 přijdu kvůli materiálu, ale já jsem v 9 potřebovala odejít… takže jsem tajně doufala, že mu tam v tu dobu někdo vleze a taky že jo! 🙂 On věděl, že jedu dnes do Prahy, ale jako obvykle na to určitě zapomněl. Takže jsem mu to připomněla v mailu a běžela.
Všude byla hrozná vlezlá mlha, ale jak jsem se blížila k Praze, na Evropě 2 začala provokovat Zorka Hejdová, že v Praze je krásně sluníčko a určitě je tak úplně všude, kde se dá Evropa 2 zachytit (což nebyla pravda). Ale já to Zorce odpustila. Kdysi jsme si totiž přes maily hrozně hezky popovídaly o jejích šatech a botičkách 🙂 Ona je úplně posedlá podpatkami! 🙂
Já dnes nejela v kozačkách, ale ve světlých teniskách právě proto, abych neměla problém u sestřičky s natočením EKG. Ale ty podpatky mi tedy vážně chyběly! Musím si koupit nějaké hezké botičky na jaro – a samozřejmě s podpatkem! Dneska jsem koukala po slečnách, co nosí a moc se mi některé líbily. A taky kabátek s úzkým páskem délkou pod zadeček 🙂 To se mi taky líbí moc!
Jak jsem přišla domů, byla jsem v tak dobré náladě, že jsem si jí chtěla navždy zachytit 🙂
Koketovala jsem s myšlenkou, že bych takhle ještě přijela do práce…
Ale na půl hodiny už to nemělo cenu a už vidím říďu, jak protáhne obličej…
Musím ho na to předem připravit. 🙂
Takže teď už jen čekám na telefon z matriky, že si můžu přijít pro rozhodnutí a nechat si udělat svojí krásnou holčičí občanku 🙂 A pak už jen k Hance a dál plout na téhle mé růžové loďce k tomu správnému břehu. Stejně už na něj občas vystoupím a projdu se tam 🙂
Vždycky se nesmírně těším, když mám někam jít oblečená žensky a namalovaná. A ze všeho nejradši mám, když mě někdo někde identifikuje správně. To mi dělá radost a hladí po duši…
Ale radost mi dělá i to, když nikoho nezajímám. Nepoutám pozornost. A přesně o to mi jde.
Chci být jako vy.
Obyčejná dívka.

12 komentářů

  • M

    Majti

    Ahoj terezko. Moc ti to sluší, závidím ti tyhle výlety, a vypadáš moc krásně na to, aby si tě někdo pletl z mužem. A botiček je tolik co bych chtěla ach jo, ale lehké botky na podpadku!! na jaro mít musím, jenže jak vlezu do krámu z botkama tak je to na celé odpoledne, a musím se krotit.Naštěstí se vejdu do poslední dámské velikosti.

  • M

    Majti

    Terezko…To mi povídej já první kozačky kupovala na Mělníku v Daichmanu, ještě jako muž to byla psina, byla jsem tam snad hodinu než jsem si vybrala. Mně to nedělá problém ani v mužském ale máš pravdu že v dámském je to o něčem jiném. musím nějakou z kamarádek ukecat aby šla se mnou.

  • T

    Tereza

    Majti, joo Deichmann v Mělníku 🙂 znám 🙂 Tam se odehrál poslední pokus Toma o zabití Terezy s jednou moc milou slečnou, se kterou jsem tam byla nakupovat kozačky pro její nožky… to byl jeden z momentů, kdy jsem se přistihla, že už na to zase myslím… že bych chtěla být já na jejím místě… :/

  • ž

    žába

    Vy víte, že jsem rodilý Žižkovák, takže také víte, že jste se mi trefila do nálady. Úplně vás tam vidím, jak do té nemocnice vcházíte v tomto nádherném slunném dni s euforickou vizí a svým jasným snem. Vlastně vám to závidím (v dobrém samozřejmě), ten sen, který se vám splní:)

  • P

    Péťa

    Ahoj holky dnes jsem si koupila nový svetřík a jelikož vysvitlo sluníčko hurá do svetříku a mini hmmmmm to bylo super už se moc těším na další hezké dny už těch kalhot mám plný zuby

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.