otєrєzє.cz

1937: Může být člověku změněno pohlaví?

Udělala jsem si voňavý horký čajík, uvelebila se na matraci a začala číst Pohlavní štvance.
Hned první fotka nazvaná “Policie nakládá do antonu první z celkem 99 osob, které zatkla za nošení ženských šatů na maškarním plese v New Yorku v roce 1939” v knize mě tak zaujala, že jsem se rozhodla jí na internetu najít (protože nechci porušovat autorská práva a cokoliv z knihy kopírovat). Tehdy existoval zákon, který nařizoval, aby měli muži na sobě alespoň tři mužské věci a ženy tři ženské… (Vždyť to říkám pořád – pošahaná planeta!)
Tu fotku jsem ale zatím nenašla a jak to tak bývá, při hledání najdu vždycky něco úplně jiného 🙂
Mezi různými starými černobílými fotkami, které mi google nabídl, byl i ústřižek z časopisu Physical Culture z r. 1937 s článkem “Může být člověku změněno pohlaví?”
Hned jsem se začetla a už jsem se neodtrhla. Protože se mě ten text dotýká víc než jakýkoliv jiný – je totiž o Češce/Čechovi! Celá první stránka je o Zdeňce Koubkové,
české atletce z 30. let, která 22 let žila jako dívka a poté absolvovala operací pohlaví (myslela jsem si, že je jednou z prvních u nás, ale oficiálně první operace pohlaví v Československu byla v roce 1942). V jiných zdrojích na internetu se v angličtině dočteme, že operace byla provedena na chirurgii Podol (nyní Podil) v Kijevě. Byla 30. léta! To byla prostě senzace. (V uvedených anglicky psaných novinách ale trochu ta jména zkomolili, protože si mysleli, že české ženské příjmení se tvoří jen připojením písmene “á” – proto píší Koubková => Koubkov, ale správně má být Koubek 🙂 No já bych tu češtinu komolila taky, kdybych nebyla Češka 🙂
Na uvedeném odkaze po kliknutí na náhled je k dispozici všech 5 stránek o tomto tématu (v angličtině).
A zde je článek o Zdeňkovi Koubkovi v češtině, kdyby to někoho zajímalo (jako mě) 🙂 Protože až dosud jsem o tom neměla ani ponětí. To je prostě průkopník! 🙂
Na třetí stránce se zmiňují o tom, že je teoreticky možné podávat ženám mužské hormony a mužům ženské, ale že tyto experimenty proběhly pouze na prasatech, myších a opicích a na lidech jsou z důvodu složitějšího tělesného vývoje (oproti zvířecím) neproveditelné. (Narodit se před sto lety, tak si to jdu hodit. A přeci i v té době existovali lidé se stejnými problémy, jako máme teď. Jen museli trpět.)
Pokud se prokoušete až na pátou stránku, na konci stojí za povšimnutí upozornění na “novou mexickou drogu ohrožující naši mládež” jménem marihuana! 🙂
Celý článek je zajímavý právě tím pohledem na věc ve 30. letech, stál by za překlad, ale k tomu se teď tedy nedostanu.
Avšak musím ocenit, že už v roce 1937 se o tom mluvilo! Já jsem se o transsexualitě jako takové dozvěděla teprve před pár lety… nechápu proč. Věděla jsem, že existuje transvestitismus a myslela jsem si, že to je vše.
Kdysi jsem tu psala článek “30.000 transsexuálů” s tím, že je to neoficiální odhad jejich počtu v ČR. Ale jen 1.000 z nich podstoupilo operaci pohlaví… Našla jsem totiž dva články: “Operační změnu pohlaví podstoupí v ČR ročně 50 až 60 lidí” (z r. 2012) a “Změna pohlaví: z ženy na muže je to jednodušší”. Některé informace (včetně historie) jsou zajímavé:
Od první české operace z roku 1942, kdy šlo o přeměnu ženy v muže, podstoupilo tento zákrok podle zástupce přednosty Sexuologického ústavu Iva Procházky už víc než tisíc Češek a Čechů. Zpočátku to byli jednotlivci, do desítek ročně stoupla čísla před 20 lety. Na světě první mediálně známou operaci provedli v roce 1952 dánští lékaři, muže změnili v ženu, ale už ve 20. a 30. letech se operovalo s různým úspěchem v Německu.
“V ČR ročně 50 až 60 lidí jde ke komisi, dokončí proces schválení a operace je provedena,” řekl Procházka. Výskyt transsexualismu je 0,1 na 100.000 obyvatel. Porucha vzniká kombinací vrozených dispozic s hormonální nerovností na počátku těhotenství, kdy se v mozku formují centra pro pohlavní identitu. K transsexualitě nelze vychovat a nelze ji vyléčit. Podle údajů Transfóra žije v ČR až 30.000 lidí, které lze mít do té či oné míry za transsexuály.
Procházkovi spíše vadí to, že transsexualismus má stejnou diagnózu při čekání na operaci i po ní. I když už člověk má občanský průkaz s novým jménem a změněným rodným číslem a k lékaři jde jen pro předpis na hormony, je veden pod původní diagnózou transsexuála.
Některým by stačila jen změna jména.
Část lidí s poruchou pohlavní identity operaci nechce, stačila by jim prý jen úřední změna jména. V ČR to ale bez operace nejde. V řadě zemí tuto možnost mají.
V Česku se při změně do fyzické podoby muže odstraní děloha s vaječníky a prsa, ale ne vždy se vytvoří nový penis, protože funkci v sexu stejně neplní. Při změně do fyzické podoby ženy se zvětší prsa a odstraní penis, který se rovnou využije pro vytvoření pochvy. Přeměna se dělá postupně několika operacemi. Zvětšení prsou si pacienti platí, vše ostatní hradí zdravotní pojišťovna.
Reformní zákony o zdravotních službách přinesly od letošního dubna změny i transsexuálům. Žádost posuzuje centrální komise na ministerstvu zdravotnictví, platnost rozhodnutí je dva roky. Dřív rozhodovaly komise na ředitelstvích nemocnic a platnost rozhodnutí byla neomezená.
Než se člověk dostane až před komisi, prověřuje se, zda o přeměnu opravdu stojí.
Současný zákon stanoví pro chirurgickou změnu pohlaví jedinou podmínku, tou je schválení zákroku odbornou komisí. Než komise vyřkne své ano, musí žadatel projít psychologickým vyšetřením, hormonální léčbou a vyzkoušet si, zda dokáže žít jako příslušníci pohlaví, o které usiluje.
Podle Fifkové tělesná vyšetření nejsou důležitá. “U transsexuality je to o zdravém těle a zdravém duchu, jenom to nejde dohromady,” řekla. Přeměna pohlaví transsexuálům výrazně změní kvalitu života, dodala.
Podle zjištění sexuologa Weisse a Fifkové se na odborného lékaře do roku 2006 obrátilo celkem 761 lidí a z nich 331 dokončilo změnu pohlaví. Zhruba třetina pacientů přišla před rokem 1989 a do tohoto roku byla provedena také necelá třetina operací. V posledních letech se lidé mohou obracet i na sexuologické ambulance v některých krajích, takže evidence není úplná.
Operační výkony se postupně zdokonalovaly. Velkou část chirurgických změn pohlaví oběma směry v ČR provádí urolog Ladislav Jarolím z Fakultní nemocnice Motol. První jeho pacientka podstoupila operaci 30. listopadu 1992.
Jarolím řekl, že za 15 let změnil pohlaví celkem 128 pacientům na ženské a 106 na mužské. U většiny pacientů bylo třeba provést dvě operace.
Muži byli většinou ve věku kolem 30 let. Podle Jarolíma je však u mužů ideální pro změnu pohlaví mladý věk, kdy lze lépe bojovat s mužským typem ochlupení a vousy. Více než čtvrtina pacientů a pacientek byla v době operace ve věku do 24 let, ve věku nad 50 let jich bylo 11.
Weiss uvedl, že operaci mohou podstoupit lidé starší 18 let, ale ještě před dovršením plnoletosti mohou začít s psychoterapií. Do sexuologického ústavu přichází s poruchou pohlavní identity již děti, některé ve věku pod deset let. Jen někteří z dětských pacientů jsou transsexuály, většinou se u nich v dospělosti projeví homosexualita.
Fifková uvedla, že mnozí její pacienti se v raném věku domnívali, že se stane nějaký zázrak a oni se ráno probudí a jejich okolí pochopí, že se plete. Zázrak se však nikdy nestal a oni začali propadat beznaději. Drtivý dopad na jejich psychiku pak měla puberta. Dostali se do sociální krize, mnozí propadli depresi. Někteří biologičtí muži se snažili své problémy překonat, oženili se, měli i děti. Biologické ženy, které se cítí být muži, se vdají jen výjimečně a jen v ojedinělých případech se odhodlají k mateřství.
Ještě se vrátím ke knize Pohlavní štvanci.
Knihu přeložila v roce 1996 Tereza Spencerová (MtF) a na konci připsala kapitolu “Jak se žije translidem v ČR”. Nutno říci, že popisovaný značně pesimistický obraz reality opravdu odpovídá období 90. let. Mnoho se od té doby změnilo a jsem šťastná, že se píše rok 2014… Například věděli jste, že ještě nedávno museli transsexuálové v ČR, kteří byli rodičemi, podepsat čestné prohlášení, že se vzdávají rodičovských práv, pokud chtěli podstoupit operaci pohlaví? Údajně to ohrožovalo pohlavní vývoj či sexuální orientaci dítěte, mohlo se stát terčem posměchu okolí atd.
Je to vůbec možné? Tereza popisuje, jak 80 % transsexuálů nemá práci (u nás i v Německu), jak těžké to měli u sexuologů, kteří je sráželi na zem hláškami typu: “Z vás stejně žádnej chlap (ženská) nikdy nebude” apod.
Vždyť je to už téměř 20 let od překladu téhle knihy. Uf, to se mi ulevilo. Tak přeci se společnost nepatrně mění…
Ještě mě zajímalo, zda se o transsexualitě zmiňuje sexuální výchova ve školách ČR a tak jsem hledala. A našla. Ano zmiňuje. Dokonce je tam citovaná Hanka Fifková, ale narazila jsem na to díky článku křesťanského redaktora Davida Louly s názvem “Proč mi vadí sexuální výchova”.
David rozděluje sexuální výchovu ve školách (ze svého studentského pohledu) na dvě části: na užitečnou a závadnou.
Do závadné zahrnuje “Sexuální orientace, Fifková” a “Didaktické náměty, Petrnoušek” a neuvěřitelně mu vadí, že doktorka Fifková všechny přesvědčuje, že homosexualita, bisexualita a transsexualita je normální. Žádá stažení celé publikace.
I takový může být pohled studenta v dnešní době. Je to smutné.
Mě šlo ovšem o to, zda se o tomto tématu mladé lidi dozví a to mi stačí. Nemyslím si, že zrovna studenti jsou ovce, které se budou držet jen jednoho názoru. Spousta z nich má svou vlastní hlavu a názor si umí naštěstí udělat svůj vlastní.
Omlouvám se za roztříštěnost informací v tomto článku, ale nadchlo mě to 🙂
A jdu pokračovat ve čtení…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.