otєrєzє.cz

I transsexualita má své dějiny aneb Co se stalo v Praze v r. 1912?

I transsexualita má své dějiny. A rozhodně jsou zajímavé! Chvílemi i strašidelné, když si uvědomím, co se s tehdejšími možnostmi dalo vůbec s lidským tělem vlastně udělat. A tajil se mi u toho dech… protože dějiny transsexuality mají s naší zemí (i když nepřímo) společného více, než jsem předpokládala.
Když vynechám různé kmeny v Americe, Africe a Asii, kde se na transsexualitu pohlíželo jako na něco nadpozemského, co je nutné uctívat už před stovkami let a budu se soustředit jen na Evropu, nejsou tyto dějiny tak rozsáhlé, jako dějiny celého lidstva (ač transsexualita sama o sobě existuje tak dlouho, jako lidstvo samo a sahá hluboko do dějin (i těch relativně nedávných, kdy žila např. Johanka z Arku, u které je teorie o tom, že byla FtM, poměrně reálná)).
Hledala jsem informace o historii přeměn pohlaví v našich zemích. Vím, že první operace (šlo o FtM) u nás byla provedena v r. 1942, ve Velké Británii (FtM Michael/Laura Dillon, 1946 – 1949, celkem 13 operací a u MtF 15.5.1951 Roberta Cowell, 1918 – 2011), v Polsku (MtF) 19.1.1963.
Chtěla jsem tuto informaci porovnat s okolními zeměmi, ale na polských stránkách jsem se chtěně zasekla:
Úplně první operace pohlaví na světě byla uskutečněna v r. 1930.
Lili Elbe (obrázek z r. 1926 vlevo) se narodila 28.12.1882 v Dánsku jako Einar Wegener (pův. uměleckým jménem Andreas Sparre) (foto vpravo) a stala se prvním člověkem na světě, který v roce 1930 prodělal operaci změny pohlaví. Zemřela 13.9.1931. Tedy rok po operaci ve svých 48 letech.
Pojem transsexualita byl definován až v r. 1948 jako “porucha pohlavní identity zahrnující touhu po změně pohlaví.”, ale poprvé byl použit už v r. 1941.
Einar byl pravděpodobně hermafrodit se ženským i mužským pohlavním orgánem. Ale rodiče se rozhodli, že to bude kluk. Stal se malířem, čehož později zanechal, neboť se domníval, že je tím až příliš poután k minulosti. Ještě jako Einar se v r. 1904 oženil s půvabnou dánskou ilustrátorkou a malířkou Gerdou Gottlieb (Wegener) (foto níže vlevo pod fotografií Lili), známou pro svou erotičnost obrazů (některé sem ani nemohu volně vložit, jak jsou silně erotické! :), která ve druhé dekádě 20. století namalovala sérii portrétů “štíhlé postavy s malým poprsím a fascinujícíma očima mandlovitého tvaru” (barevný obrázek vpravo níže – Lily Elba od Gerdy Wegener (moc se mi líbí!)).
V den sňatku bylo Lili 22 a Gerdě 19 let.
Einar ze sebe údajně svou pravou identitu ženy vypustil ve chvíli, kdy se ho Greta zeptala, zda by nemohl nahradit modelku, která nepřišla na schůzku. Oblékl si hedvábné šaty, punčochy a tehdy se rozhodl zůstat Lili.
Lili Elbe byla tehdy považována za velice talentovanou malířku. Gerda patřila k partnerkám, které zůstaly svému partnerovi po boku i během přeměny. (Tedy – ona byla první. Neměla žádný vzor a přesto to udělala.)
Velmi intenzivně Lili podporovala a tak se nakonec Lili stala Gerdiným oblíbeným ženským modelem. Jejich manželství bylo po operaci v říjnu 1930 prohlášeno dánským králem Christianem X. za neplatné.
Kariéra Gerdy se rozvíjela díky jejímu fenomenálnímu talentu, ale také z její notoricky známé pečlivosti a čerpala z výhod, které jí přineslo její neobvyklé manželství.
Po smrti Lili se v r. 1931 provdala za důstojníka, letce a diplomata Fernanda Porty, se kterým se později odstěhovala do Maroka. V r. 1936 se rozvedla, vrátila se do Dánska, kde v r. 1940 zemřela.
Několik Gerdiných obrazů:
Další její krásné obrazy plné ženskosti si můžete prohlédnout zde nebo zde.
Obraz, který ještě jako Einar namaloval kolem r. 1920.
Na obraze vpravo dole Gerdino oblíbené opakující se téma jejích obrazů – společnosti dvou žen.
(Mně se ty Gerdiny i Einarovy obrázky líbí.)
View of Capri, Itálie
Další Einarova díla najdete zde.
Einerova přeměna
V roce 1930 odjel Einar do Drážďan. V místní klinice Dr. Magnus Hirschfeld (foto vlevo) měl během pěti operací odstranit jeho mužské genitálie a vytvořit ženské. Poté měl transplantovat vaječníky a dělohu z 26leté ženy. Šlo tehdy vyloženě o experiment. Z okna kliniky Einar pozoroval řeku Labe, což ho inspirovalo změnit jméno na Lili Elbe. Jméno Lili měl už vybrané dříve. Dr. Magnus Hirschfeld byl v té době velký aktivista za práva homosexuálů, zavedl termín jako “transvestismus” a napsal mnoho děl na toto téma, za která byl (samozřejmě že jak jinak než “jak se patří”) kritizován.
Tehdy si mysleli, že transplantovat vaječníky a dělohu nebude problém… Lili si chtěla splnit svůj sen stát se matkou, ale tři měsíce od páté části operace její tělo nepřijalo cizí dělohu, na čež v r. 1931 zemřela. Pohřbena je na hřbitově v Drážďanech.
(A jak je to s transplantacemi děloh a vaječníků v současnosti? O tom bude jeden z příštích článků, protože i doba se změnila a pokrok v medicíně je obrovský.)

O Lili Elbe byl natočen (nebo je natáčen) film ” The Danish Girl” (2014) podle knihy Davida Ebershoffa z r. 2000. (Ve filmu hraje Einera/Lili “Nicol Kidman” a Gwynet Paltrow její partnerku).

Jediné, co se mi o tomto filmu podařilo zjistit je, že se měl začít natáčet v červnu tohoto roku v Německu. Ale uvidíme, co to způsobí, až se film dostane do běžné produkce.

Na další operace pohlaví se muselo počkat až do roku 1951, kdy byla provedena operace u Christine Jorgensenové z Dánska (obrázek vpravo).
Našla jsem, že v r. 1932 provedl Dr. Hirschfeld v Německu ale ještě jednu operaci. Jeho pacient byl Němec Rudolph/Dörchen Richter (obrázek vlevo), který se narodil v Krušných horách u hranic s Československem. Dörchen pracovala jako servírka v berlínských hotelech. Byla často zatýkána policií za nošení ženských šatů a vězněna v mužských věznicích. Podstoupila v r. 1922 kastraci (orchiektomii) a v r. 1932 vaginoplastiku. Dörchen poté pracovala jako zdravotní sestra v Hirschfieldově Sexuologickém institutu, na který však v květnu 1933 provedli nacisté nálet a ten byl zcela srovnán se zemí. Zda Dörchen přežila se neví a tak není jisté, jak její tělo přijalo transplantovanou vagínu.
Některé prameny uvádí Doru R. jako první osobu s vaginoplastikou, kterou začátkem roku 1931 (zatímco někde se právě uvádí rok 1932) provedl dr. Ervin Gohrbandt včetně amputace penisu a Lili Elbe jí v roce 1931 následovala. Vaginoplastika byla tehdy vysoce experimentálním pokusem.
Zatímco na západě se poměrně rychle staly tyto operace rutinní záležitostí, a to zejména na švýcarských klinikách, na které se ale běžní transsexuální pacienti neměli šanci dostat (finanční nákladnost byla nad jejich možnosti), v polsku začal operovat Dr. Waligóra.
První operace byla provedena 19. ledna 1963. Operoval Dr. Joseph Waligóra, primář urologie v Železniční nemocnici v Mezilesí ve Varšavě:

Jaký byl celý průběh léčby se neví, protože doktor Waligóra se výsledky nechlubil. Pro dr. Waligóru přišlo záhy vyčerpávající období, neboť tehdy v Polsku neexistovaly žádné zákony týkající se změny pohlaví a tak se na něj pohlíželo z hlediska trestního zákona jako za člověka hodného “trestu za zbavení schopnosti plodnosti”. Chirurg prostě amputoval varlata a penis pacienta.

O prvním polském pacientovi, který podstoupil operací pohlaví, toho příliš nevíme. Bylo mu asi 30 let, byl to poměrně známý umělec v hlavním městě, zřejmě hudebník. Po chirurgické změně pohlaví požádal o změnu také v jeho dokumentech. První Okresní soud ve Varšavě rozhodl, že je… individuálně asexuální. V důvodové zprávě dodal, že polské právo nezná třetí pohlaví. Precedenční rozsudek dále vydal Krajský soud ve Varšavě v listopadu 1964, který uvedl, že změna pohlaví musí být sankcionována. Pacient později odjel do Austrálie, kde zemřel v 80. letech.

Ačkoli polští lékaři byli ochotni provádět operace pohlaví, po této operaci dr. Waligóra se několik let nikdo k žádné další neodvážil. V puritánské PLR (Polské lidové republice) se o transsexuály nikdo nestaral, byli považováni za zvrhlíky, v nejhorším případě jako šílenci a blázni, kteří byli umisťováni do psychiatrických léčeben. V 70. letech probíhaly psychoterapie tak, že měly za cíl návrat pacienta k mužskému chování.

Ještě v 60. a 70. letech byl polskou medicínou transsexualismus oficiálně nesprávně nazýván transvestismem.

Jak říká nejznámnější polský sexuolog Dr. Stanislaw Dulko: od roku 1964 do konce 70. let se vyskytlo pouze pět případů právní změny pohlaví. Na počátku 80. let se spustila lavina – všichni pacienti z celého Polska byli posíláni na oddělení sexuologie a patologie mezilidských vztahů, které na počátku 80. let vzniklo ve varšavském Zdravotnickém centru.

Prof. Marek Sosnowski, který se od 80. let podílel na operacích pohlaví říká: “Všichni nenáviděli své genitálie, říkali tomu odpornost, se kterou nemohli žít. Vzpomínám na transsexuála, který měl kolem pasu provaz, kterým si zezadu přivazoval svůj penis, aby jeho genitálie připomínaly ženské. Takto chodil dva roky.”

Pokud se pacient dostal k prof. Dulkovi a potvrdila se diagnóza, začal brát hormony. Vyžadoval se život v požadované roli minimálně po dobu dvou let. Poté mohl Ústav sexuologie a patologie vystavit potvrzení, na jehož základě mohl zažádat o úřední (soudní) změnu pohlaví.

Prof. Kazimierz Imieliński (zemřel v r. 2010) považovaný za otce polské sexuologie jako první lékař v Polsku v r. 1963 získal doktorát ze sexuologie a v Krakově založil první akademickou instituci Krakovský sexuologický institut. Bylo nutné reagovat na změny ve světě. Se svým charismatem a jedinečným postavením ve vědeckých kruzích (měl 56 čestných doktorátů) nakonec přesvědčil polskou odbornou veřejnost, aby mohly být operace běžně prováděny. Psal se rok 1980.
Operace pohlaví byla rozdělena do dvou části. Nejprve byla “demaskulinizující”, tj. odstranění všech mužských orgánů. Dalším krokem byla “výroba” ženských orgánů. Profesor Krzeski to řešil použitím kůže penisu, která byla zavedena do prostoru vytvořeného mezi močovu trubicí a konečníkem. Několik měsíců po operaci musela pacientka dodržovat stanovená pravidla, aby pochva nezarostla. Dnes už posíláme pacientky do sex-shopu pro dilatátory, ale v 80. letech sex-shopy ještě neexistovaly, takže se používaly velké stříkačky.
Po úspěšných operacích prof. Krzeskiho jeho stopy následovali urologové z nemocnice v Lodži.
O výsledcích se ale v 80. letech příliš neinformovalo. Hrozilo, že by mohl přijít zase zákaz jejich provádění.
Profesorka Julia Kruk-Jeromin provedla v r. 1983 první operaci přeměny pohlaví u ženy v muže (FtM) a do konce 80. let takových operací provedla přes 150. (U nás v Motole operuje Dr. Jarolím, v Polsku zase Dr. Jeromin :).
Musela jsem sestavit tým, protože někteří lékaři odmítli zúčastnit se operace těchto pacientů, včetně několika sester na sále.
Imitaci penisu jsme vytvořili z kůže břicha nebo stehna a na žádost pacienta mohla být vyztužena. Ve spolupráci s Institutem textilií v Lodži jsme nechávali vyrábět různé materiály protéz z polyesteru nebo vinylu. Později ze silikonu, které mohly být přišívány tlustou silonovou nití.
Začátky rekonstrukce penisu se ve světě datují k roku 1936, kdy dr. Bogoraz prvně provedl peniplastiku.
Tolik pro zajímavost k historii transsexuality v Polsku.
Na polských stránkách jsem se ale také dozvěděla, že historie prvních pokusů s operativní změnou pohlaví sahají už do roku 1912 při prvních pokusech v Praze a v Berlíně! To mě samozřejmě zaujalo, tak jsem trošku pátrala. Co to ti Češi zase prováděli za experimenty? 🙂 Tahle informace ale v češtině nikde neexistuje (prostě o ní český internet mlčí, což vnáší do celé věci ještě větší tajemno :), takže jsem se pustila do angličtiny.
Našla jsem naskenovaný časopis Univerzity práv v Saint Louis, kde je popisován článek s takovým divným názvem “Protiústavní transsexuální právo: Německý spolkový ústavní soud reformuje právo kvůli konfliktu se základními lidskými právy”.
Zákon o transsexualitě vstoupil v Německu v platnost v r. 1980 (tedy v době, kdy se Polsko silně potýkalo vůbec s tím transsexualitu pochopit, natož strávit). Mluvíme tu o tehdejším Západním Německu. Ve “východní” Německé demokratické republice byla pravděpodobně situace podobná, jako v Polsku.
Podmínkou pro operativní změnu pohlaví bylo tehdy minimálně 3leté období života v pořadované roli.
Němci už tehdy ale vymysleli tzv. “malé” a “velké” řešení.
Malé řešení – změna jména a hormonální terapie bez operačních zásahů
Velké řešení – kompletní přeměna pohlaví včetně právní změny
A jsou tu mimo jiné zmíněny i první experimenty prováděné v Praze již v r. 1912, o kterých hovoří německý sexuolog Sigush. (Kde to ten Sigush jenom vzal? 🙂
Co se stalo v Praze v roce 1912?
Třeba to vezme někdo jako výzvu, kterou nechávám v tuto chvíli otevřenou a přijde na to, co se v Praze provádělo v r. 1912 s transsexuály. Tedy 18 let předtím, než byla provedena vůbec první operace pohlaví. Já budu pátrat dál, ale jelikož tenhle článek píšu doslova on-line a chci ještě popsat zajímavé informace z historie vnímání transsexuality a homosexuality v Československu, musím své pátrání na chvíli přerušit 🙂
Ano, žijeme v zemi, ve které byla homosexualita trestná až do roku 1962, kdy byla teprve “odtrestněna”! Přesto jsme byli jednou z prvních zemí Evropy, kde se tato trestnost zrušila.
Léčba homosexuality v 50. letech
V padesátých letech se sexuolog Kurt Freund (československý a kanadský psychiatr a sexuolog narozen v Chrudimi) začal věnovat experimentálnímu léčení homosexuality. Účast na pokusu byla částečně dobrovolná, částečně ale i vynucená. Freund uvádí, že mezi 222 “pacienty” bylo 91, kteří se po soudním stíhání pro homosexuální aktivitu museli podrobit Freundově averzivní terapii. Tato terapie se zakládá na behavioristickém přesvědčení, že se určité nežádoucí chování (v našem případě homosexualita) může odnaučit tím, že se při něm navodí nepříjemný pocit. Pro ilustraci uvádím úryvek z Freundovy studie, kde vykládá svůj pokusný plán:
(…) pacient vypije kávu nebo čaj s emetinem a za deset minut se mu vstříkne podkožně směs ementinu, apomorfinu, pilokarpinu a ephedrinu. Pak shlédne promítané obrazy oblečených mužů, sportovců v plavkách a mužů nahých v životní až nadživotní velikosti. Přibližně 5-10 minut po aplikaci farmak pociťuje nevolnost a začíná zvracet. V promítání se přitom pokračuje. Procedura trvá půl až třičtvrtě hodiny – pacientovi se předtím uložilo představovat si osoby na plátně jako partnery při homosexuálním sbližování a styku.
Druhá fáze postupu promítání filmů, kde vystupují ženy, které u normálních mužů provokují pohlavní apetenci – promítá se večer před spánkem potom, co se pacientovi (ráno) vstříkl mužský pohlavní hormon (25 mg testosteron propionatu – Agovirin). Opakuje se to celkem až 10krát. (…)
Když Freund soudí, že “nepovažujeme samozřejmě homosexuální chování za projev zdravý a pro společnost žádoucí”, stále chápe homosexualitu jako méněcenný jev, který má zůstat stranou, aby neobtěžoval většinovou společnost.
Píše: “Něco však musí společnost požadovat daleko více než od heterosexuálních lidí: diskrétnost v sexuálních záležitostech – vzbuzují totiž svými erotickými projevy snadněji pohoršení, než osoby heterosexuální, a podle toho se musí zařídit.”
Na základě Freundova výzkumu došlo roku 1962 k odtrestnění homosexuálních činů mezi dospělými. V porovnání s paragrafy týkajícími se sexuálních trestných činů mezi osobami různého pohlaví byl ale nadále stanoven o 3 roky vyšší ochranný věk, což dokazuje nepřekonaný strach ze svádění k homosexualitě. Nejproblematičtější ale bylo, že nový zákon stanovil trestnost vzbuzování veřejného pohoršení, aniž by upřesnil, co to vlastně znamená. Stačí např., když dva muži očividně žijí spolu? Nabízel se proto případně k velmi svévolnému užití podle zájmů režimu a způsobil, že se homosexuálové i po dekriminalizaci až do konce osmdesátých let veřejně neprojevovali. Je zřejmé, že skutečná rovnoprávnost vypadá jinak.
Averzivní terapie byla nejprve určena pro homosexuály, ale během 2. světové války byla použita i na transsexuály.
A jelikož se o homosexualitě před listopadem 1989 téměř vůbec nemluvilo, předpokládám že totéž probíhalo i o transsexualitě. 85stránková studie o homosexualitě (narozdíl od transvestismu) mlčí.
Až v r. 1992 byla homosexualita vyškrtnuta Světovou zdravotnickou organizací (WHO) ze seznamu nemocí.
60. léta v Československu
O pohledu na transsexualitu v 60. letech je možné se dočíst ve věstníku Katedry soudního lékařství FF UP z r. 1969:
Například Rozmarič, profesor soudní medicíny na LF UP v Olomouci se na konferenci o transsexualitě konané roku 1969 nechal slyšet, že “společnost nemůže mít zájem na operativní výrobě artificielních hermafroditů. Z morálně etického hlediska je tzv. operativní přeměna pohlaví nemožná, neboť výsledkem operace se pohlaví nemění, dopomáhá se jen k realizaci homosexuálních (tribadických) praktik podle halucinací transsexuálů.” (Katedra soudního lékařství FF UP 1969). Podobný druh odporu proti provádění SRS charakterizoval Green, když napsal, že v šedesátých letech byla řada lékařů, včetně psychiatrů, kteří dávali najevo, že by své transsexuální pacienty viděli raději mrtvé než po SRS (Green 2000).
Málokdo ví, že Československo mělo v sexuologii vždycky poněkud mimořádnou pozici. Dekretem T.G. Masaryka vznikl v květnu 1921 v Praze první univerzitní sexuologický ústav na světě (po meteorologickém a radiologickém třetí vědecký ústav v republice). Od roku 1934 byl jeho přednostou pan profesor Hynie, vzácný lékař, jenž se zasloužil mimo jiné o to, že v roce 1962 byla v Československu (po zemích Beneluxu jsme byli první) zrušena trestnost homosexuality.
Nejdříve došlo k rozlišení homosexuality a transvestismu, které provedl sexuolog Magnus Hirschfeld v roce 1910.
Pojem “transsexualismus” se v medicínském diskurzu objevuje až začátkem padesátých let 20. století, a to v souvislosti s potřebou odlišit lidi označované za transvestity od těch, kteří touží po operativní změně pohlaví. O popularizaci pojmu “transsexualismus” se zasloužil David O. Cauldwell a zejména pak Harry Benjamin, který jej definoval jakožto “silnou a často obsedantní touhu po změně celého pohlavního statutu včetně anatomické struktury”.
V Československu se fenoménu transsexuality začal věnovat v 60. letech 20. století sexuolog Josef Hynie, na jeho práci pak v 70. letech navázala psycholožka Iva Šípová a další, jako například sexuoložka Růžena Hajnová, Petr Weiss a Hana Fifková.
Hynie kladl velký důraz na odlišování “pravého transsexualismu”, jak jej sám nazýval, od jiných, opět jeho slovy, “poruch duševní rovnováhy”, například transvestitismu či psychického hermafroditismu. Posláním lékaře či lékařky bylo podle něho důkladně prověřit, zda se opravdu jedná o transsexualitu, a v případě že ano, udělat vše potřebné, aby se daný člověk mohl začlenit do společnosti. K začlenění do společnosti měla transčlověku pomoci hormonální léčba a změna jména na neutrální tvar. Hynie však nedoporučoval chirurgickou operaci genitálií s argumentem, že plastická chirurgie není na takové úrovni, aby mohla vytvořit citlivé a funkceschopné genitálie. Kritérium funkčnosti orgánů bylo v tomto období v rámci medicínského diskurzu ústřední při řešení transsexuality a pocit souznění s vlastní identitou byl považován za podružný. Dalším ne méně podstatným důvodem byla obava, že by lidé se změněným pohlavím
a rodným listem mohli uzavírat sňatek, co ž Hynie považoval za nežádoucí. Podle něho takové manželství nemohlo “vést k uspokojivému tělesnému soužití s nedokonalými orgány”.
Základem plnohodnotného sexuálního života byl totiž v jeho pojetí koitus s funkčními orgány. Hynie přímo píše: “Transsexuálové nemají dobré vyhlídky na opravdu hodnotný sexuální život s pohlavím, po němž touží.”
Transsexualita jako deviace
V 80. letech byla již v rámci medicínského diskurzu operativní změna genitálií vnímána jako součást “léčby” transsexuality. Avšak jak vyplývá ze skript Lékařské sexuologie od Jana Rabocha, operativní změnu mohli podstoupit pouze ti translidé, kteří byli “psychicky stabilní” a “sociálně dobře adaptovaní”, tedy jinými slovy na operaci mohli jít pouze ti translidé, kteří byli lékaři shledáni jako dostatečně psychicky stabilní a adaptovaní na život v majoritní společnosti. Ústřední zde již nebyla funkceschopnost pohlavních orgánů, nýbrž psychická stabilita a sociální adaptabilita translidí. V tomto období a pak následně začátkem 90. letech se v medicínských textech či v rozhovorech s lékaři můžeme setkat s pojímáním transsexuality jako sexuální deviace. Raboch přímo transsexualitu definuje jako “sexuální deviaci, při které jedinec vyvinutý jednoznačně mužsky nebo žensky má naléhavé vědomí příslušnosti k opačnému pohlaví”.
Taktéž například Petr Weiss ve svém rozhovoru pro Zdravotnické noviny charakterizoval transsexualitu jako “sexuální deviaci v identifikaci”.
Transsexualita jakožto “sexuální deviace” je konstruovaná v opozici vůči sexuální normě, za niž je považovaná heterosexualita a identifikace s mužskou či ženskou rolí v souladu s anatomickým uspořádáním těla. V tomto ohledu se navzdory rétorice liberalizace ve vztahu k sexualitě diskurzivní logika v 90. letech příliš nezměnila.
Co se však změnilo, byl počet lidí, kteří žádali o transsexuální přeměnu. K této skutečnosti přispěla postupná detabuizace témat spojených se sexualitou a příklon k ideálům autonomie a autenticity související s rozpadem tehdejšího “oficiálního ideologického jazyka”, k němuž došlo v roce 1989. Zároveň se na zvýšeném počtu žádostí významnou měrou podílela změna diagnostických praktik některých lékařů a lékařek a výrazné zkrácení délky procesu přeměny z původních pěti na necelé tři roky. Mezi žádajícími o změnu byla řada těch, kteří přeměnu před rokem 1989 vzdali, ať už kvůli rodině a okolí nebo kvůli značně negativním zkušenostem s tehdejšími lékařskými postupy a chováním některých lékařů a lékařek.
Tato skutečnost se zpětně odrazila v tehdejších medicínských textech. Eva Dungelová například ve svém článku uvádí: “S přibýváním dalších adeptů chirurgické korekce je patrná i změna vnějšího postoje personálu, pozoruji více respektu a věcnosti v přístupu, i když s opravdovější akceptací těchto jedinců se setkávám už vzácněji.”
Z tohoto úryvku je patrné, že spíše než o uznání translidí a jejich identity se mnohdy u lékařského personálu jednalo o profesionalizaci jejich přístupu. O jistých pochybnostech se zmiňuje i sama Dungelová, která si v textu klade otázku: “Nepomáháme něčemu, o čem jsme ve skrytu duše přesvědčeni, že je proti přírodě?”
Vzápětí si sama odpovídá: “Předpokládám však, že se vesměs všichni shodujeme v názoru, že tito lidé ve svém ,nepravém’ těle trpí.”
Za touto pochybností můžeme číst určitou nejistotu v zasahování do z biologického hlediska zdravě fungujícího těla, s níž se v medicínských textech z počátku 21. století již příliš nesetkáme.
V medicínských textech z počátku 90. let se již nesetkáme s tím, že by se lékaři vymezovali vůči sňatkům translidí po operativní přeměně. Translidé v té době již mohli požádat o zanesení změny pohlaví do nového rodného listu. Přesto se však ti, kteří chtěli podstoupit operativní změnu, museli nejen rozvést, ale též pokud měli děti, byli nuceni vzdát se svých rodičovských práv, což bylo pro mnohé z nich velmi traumatizující. Jak uvádí Kateřina Beňová a kol., tato situace byla do značné míry způsobena tím, že lékařské komise nebyly kromě zákona o péči o zdraví lidu vázány žádnými etickými a právními normami, a “mohly tak stanovovat de facto libovolné podmínky pro poskytnutí příslušné léčby”.
V 90. letech minulého století došlo k významným posunům v diagnostice transsexuality (například translidé již nemusí podstupovat potupná a traumatizující vyšetření phaloplethysmografem měřícím jejich sexuální vzrušivost) a k výraznému zkrácení procesu přeměny, což ovlivnilo též počet žádajících o přeměnu.
(Tady bych si dovolila vsunout poznámku: K vyšetření phaloplethysmografem bych chtěla říct, že ho někteří naši čeští sexuologové ještě stále provádí! Vím to z vyprávění některých MtF. Jde ale vždy jen o lokální sexuology, pro které je transsexuál vzácnost a potkají třeba jen jednoho za život. Tak proč si na něm nevyzkoušet všechny ty metody?)
První operace pohlaví v Československu
Tato první operace proběhla v r. 1942 a podle záznamů Sexuologického ústavu šlo o přeměnu ženy v muže. Až v r. 1953 poprvé umožnili čeští lékaři muži stát se ženou. Chorobopisy těchto dvou pacientů jsou považovány za tajné.
MUDr. Ladislav Jarolím z Motola (narozen v roce 1949 v Novém Boru) provedl svou první operaci 30.11.1992. Během 15 let změnil pohlaví celkem 128 pacientům na ženské a 106 na mužské. U většiny pacientů bylo potřeba provést operace dvě.
Je tu ale ještě kdysi známá atletka ze 30. let Zdeňka Koubková, která ve svých 22 letech prodělala operaci pohlaví a zemřela v r. 1986 jako Zdeněk Koubek. Psala jsem o něm v článku Může být člověku změněno pohlaví?
Lékařská dokumentace není bohužel k mání. V podolském Ústavu péče o matku a dítě, kdysi proslulém sanatoriu, kde k operaci došlo, by ji mohli mít, ale Němci v roce 1945 veškeré listiny spálili. Je tu pouze svědectví samotného Zdeňka Koubka v Pražském Ilustrovaném Zpravodaji z roku 1936.
První úřední změnu pohlaví také v občanském průkaze se podařilo docílit až v r. 1974.
Na závěr bych tu měla dvě perličky.
Když už jsme u toho “retra” dneska, tak jedna perlička je článek z novin z r. 1998 o Nikole, které prodělala v Brně operaci pohlaví. (Děkuji bluemoon za poskytnutý článek):
A druhou perličku, která mi přistála pro pobavení na facebooku, mám hlavně pro věčně si stěžující Šárku (MtF po SRS). Ta velmi ostře kritizuje práci českých chirurgů a nesouhlasí s operacemi, jelikož se domnívá, že výsledek nikdy nemůže odpovídat ženskému genitálu (zatímco já jsem přesvědčená díky mým osobním zkušenostem s “hotovými” slečnami o opaku. 🙂 (Tyto “zkušenosti” proběhly čistě ze zvědavosti a z vědeckých důvodů, nikoli s nějakými postranními úmysly 🙂
Já tvrdím (a vím), že rozdíl mezi genitáliemi biologické ženy a přeoperované ženyy normální smrtelník (mnohdy ani gynekolog) na první pohled nepozná.
Jak je ale vidět, někdo může mít problém i s těmi biologickými (tedy těmi, které stvořila “dokonalá” příroda):
Tak nevím, co víc si ještě přát, aby se to těm chlapům líbilo! 🙂

16 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.