otєrєzє.cz

Andrejky příhoda z chirurgie

Zase ty vzpomínky. Kolegovi se narodil syn. Takže jsem si ráno vyslechla detailní popis všech zážitků a pocitů a vzpomněla si na ty své před skoro už 7 lety, ale rychle jsem se vrátila zpátky na zem. I tak to bylo hezké vyprávení. A fotečka, jak ten malý človíček sotva pár hodin na světě drží velký tátův prst.
Je únor a to je pro mě další důležitý měsíc. Proto se na něj těším. Něco končí… (zima a tma třeba :)… a něco začíná (světlé zítřky). Musím na finančák kvůli vrácení daní, tam ale ještě se starým jménem. A hned potom na matriku, abych mohla na OSSZ kvůli pojištění už s novým jménem. (A všude jen pondělky nebo středy, protože dělám do půl čtvrté a jindy to nestíhám). Mohla (a měla) bych na OSSZ jít už teď, ale za 14 dní bych tam musela znovu přehlásit své jméno. Nechci zase další fronty, ztracený čas a papírování. A v polovině února bych ráda na endokrinologii do Modřan už za sebe. Bez dlouhých vlásků, ale budu to já. Tom už neexistuje. Den poté k Hance. A tam už tohle potřebuji (a chci) mít vyřešené. Abych mohla postoupit zase o dalších pár krůčků dál. Není už na co čekat ani proč se ohlížet. A teď už nejsem jediná, kdo se těší 🙂
Často si uvědomuji, jaké mám na rodinu, přátele a kolegy štěstí… I když se samozřejmě ještě časem ukáže, jak moc je to pro všechny, co se tváří nadšeně, skousnutelné 🙂 Ale nemyslím si, že by s tím měl být nějaký zásadní problém. Necítím to tak.
Jsou lidé, kteří takové štěstí nemají. A vůbec nejhorší je to, když vás nepřijme vlastní rodina.
Jako třeba táta Andrejky (Andrejka je moc milá slečna několik měsíců po operaci):
“Úsměvná příhoda z chirurgie, když tam teď ležel (táta) a já za ním přišla. Hned mezi dveřmi mne přivítal: “No konečně jsi tu synu (zásadně mne neuznává a dává mi to neustále sežrat), konečně jsi tady, to víš my chlapi se domluvíme, ne jako ty slepice”, a já tam stála v kozačkách a minisukni a culila se: “dobré odpoledne pánové” a celý pokoj povídá: “dobré odpoledne slečno” a pacient co ležel vedle povídá: “posaďte se slečno prosím, tady máte židli, to víte, váš otec už moc nerozezná, kdo z rodiny za ním přišel” :-)) Já se culila a nechala jsem ho to sežrat. Vím, asi tvrdé, nicméně prostě realita.”
Veselé i smutné zároveň. Poprosila jsem jí, jestli sem zrovna tuhle část vyprávění můžu vložit, protože v těch pár větách je toho tolik.
Kde se v některých lidech bere ta nekonečná energie stavět se neustále proti? A kde se bere dokonce u těch, kteří nám dali život? Tohle nikdy nepochopím. S největší pravděpodobností brzy také na takového člověka někde narazím, ale s tím se musí počítat. To je to dobro a zlo. Černá a bílá. Světlo a tma. Jedno bez druhého by ztratilo význam…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.