Všudypřítomné vzpomínky
Jedna strana mi říká: „Ty jsi žena! Chovej se jako žena. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“
(to říká Hanka a nejbližší)
Druhá strana říká: „Ty jsi netvor. Ani muž ani žena. Co tedy jsi? Je to proti přírodě. Fuj. Hnus.“
(to říkají kolegové)
Třetí strana říká: „Ty jsi muž! Chovej se jako muž. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“
(to říkají některé kolegyně a kamarádky)
Mluví na mě tyhle tři strany. A každá zní tak přesvědčivě. Jen si vybrat… Nabídka dne. Proč jsou ty nabídky tři? Proč není jen jedna?
Co ta taxikářka z našeho města, o které si lidé vypráví? Pořád slyším kolegy, jak znechuceně říkají: „Z dálky dobrý, ale z blízka?“ Jaké jsou šance? A jaké šance má tenhle můj život? Vždyť ani nemůžu mít holku. Pořád bych jí jen ubližoval. 🙁
Tom:
Chtěl bych říct své ženě: Všecko to hezké, co mohlo být, jsi už teď zazdila jen Ty. Proč? Vím, že jsem udělal chybu, ale napravil jsem jí a chtěl jsem druhou šanci. Přeci jsme se milovali. Máme spolu krásnou dceru. Nechceš jí dopřát zase rodinu? Vzpomínky jsou všude a pořád. Bylo jich totiž tolik. Měli jsme dar prožívat všechno intenzivně a uměli jsme si dělat radost maličkostmi. Denně je mám a denně na ně narážím. Nechci je mít, ale bohužel nejdou jedním tlačítkem vymazat. Bůh nebo kdo nás stvořil zapomněl na tlačítko Delete. (Můžu to reklamovat?)
Psychika je kurva (pardon). Jde s kýmkoliv a kdykoliv a dělá si co chce. Úplně na vás kašle. Je jí jedno, co pak máte v hlavě.
Když jedu autem z práce a před bránou na kolegyni čeká manžel. Nechá jí sednout k volantu. Mávají na mě. Oba se na mě smějí. Oni se mají rádi, jako jsme se měli rádi my. Taky jsem na Tebe čekával a pak jsme jeli spolu domů. DOMŮ. Tam, kde jsme byli spolu. Hodili jsme se k sobě. Myslím si to. Víš přeci, jak nám to říkali i úplně neznámí lidé (tenkrát v nemocnici ta babička). Vidím páry, které se k sobě hodí. Tohle nemělo končit. Podle mě je to chyba, ale nedáváš mi na vybranou. Jsi tak chladná a nepřístupná. Odhodlaná mlčet. Absolute ignoration. Jakobych nikdy neexistoval. Nechceš si se mnou ani povídat. Bojíš se? (Pokud ano, je to špatně, protože tomu neutečeš. Pokud ne, jsi za vodou.) Odstřihla jsi mě a já se s tím pořád nedokážu smířit. Miluju naší dceru. Chybíte mi. Chybí mi všechno, co jsme měli a co si tak živě dovedu představit zase. Nedáváš nikdy druhou šanci? To Ti to za to nestojí? Štve mě to. Mrzí mě to. Trápí mě to. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.
Na to se nedá zvyknout nebo se s tím smířit. Ty to máš jednodušší. Tys udělala šmik a hotovo. Neexistuju.
Tolik se těším, až to šmik udělám taky… Kolikrát jsem už tady tuhle větu pronesl…
Tereza:
Tak já měla ráno takovou úžasnou náladu a Ty myslíš na tohle? Já vím, že se tomu nedá ubránit. Chápu, že si pořád myslíš, že se jednou vrátí. Máš za sebou 14 měsíců úplně bez nich. Vím, jak Ti chybí. Možná to ještě chvíli potrvá. Já nevím. Tak si třeba mysli, že tohle je stav, který bude trvat celý život. To chceš? Já vím, že ne. Že si nemůžeš pomoct. Myslíš si, že Ti nikdo nemůže pomoct? Říkáš si, že si vždycky se vším poradíš sám? Že všechno zvládneš? Že Ti nikdo nemůže říct nic nového?
Dneska mi napsala Hanka (když budu říkat Hanka, myslím tím Fifková) jednu moc hezkou věc. Nečekala jsem, že mi napíše. Vlastně mě ten názor překvapil! Hrozně mi to pomohlo. Jedna věta, ale mě tak potěšila… Nemám co ztratit. Jen získat. Tak si spolu jen tak popovídáme. Tom nebo Tereza, to je teď jedno. Nejen o Tereze, ale i o manželce, o životě, o šancích, které by se neměly nechávat promarnit. Není si co rozmýšlet, protože se nevrhám pod nůž chirurgovi, aby mi uřízl penis. Je to jen rozhovor, který mi může pomoct se konečně ze všeho vyhrabat… Tak šup šup 🙂 A nikomu to neřeknu! 😀 😉
**********************
nechceme vypadat takto…………………………………chceme vypadat takto
Moc se omlouvám australskému surfaři Peterovi Drouynovi (58), který se nechal přeoperovat na ženu, že jsem použila jeho (podle mě před HRT) fotku jako foto ilustrující nedokonalou ženskost. Nechci nikomu ubližovat, jen tu chci ukázat na ten rozdíl… (Už vidím, jak za to budu kritizována. 🙂 Oba chtějí být šťastní, já vím! Já taky nejsem žádná nádhera z druhého obrázku 🙁 A ve skutečnosti už vůbec ne.
Druhé foto je transsexuál z Itálie. Kdybych to sem nenapsala, tak to stejně nepoznáte…
Obě varianty jsou skutečností. Oba tvrdí, že šťastní jsou. Ale ta druhá je jiná.
A přišla jsem na to proč.
Je to věk.
Ale je tu ještě jeden rozdíl. Přirozenost.
Ta vpravo má vlastní vlasy a tričko, které holky prostě nosí. Ale která z žen se obléká jako Peter? Jde tu o přirozenost. Říkala mi to i Hanka hned na první schůzce. Extravagance je rána do zad, která vás může položit. Nepůjdu ven v podpatkách, když mi ještě rostou vousy, přestože cítím, že to tak chci a je to tak správné. Myslím, že ženu z vás dělá to, jak vás vidí okolí. A já na druhém obrázku ženu vidím.
A taky je tu ještě jeden rozdíl – testosteron, který denně páchá víc a víc škod. To ale souvisí s tím věkem…
Proč tu píšu zrovna o tomhle?
Většina lidí nás vidí jako ty na prvním obrázku. Připadáme jim směšné.
Ta většina lidí ale najednou úplně akceptuje ty z druhého obrázku.
Tak o co tady sakra jde?
Jdu povečeřet pomelo.