otєrєzє.cz

Tam někde…

Už nejsem ten, který se Ti hnusil a který Tě opustil.
Jsem už zase ten, který na Tebe čekal na autobusové zastávce, když jsi přijížděla z práce a letěl hned v první minutě po skončení pracovní doby za vámi… Za vámi! Ne za něčím nebo někým jiným…
Ale to by mohl říct každý, já vím… Nemůžeš mi to jen tak věřit a já to chápu. Ale věřím, že čas to všecko jednou zahojí. Protože čas prý zahojí všechno… jen kdyby to nešlo tak pomalu :/
Mám za sebou víkend s Kačenkou. To štěstí v pátek je vždycky nepřekonatelné. Její hodinové vyprávění před spaním, které nemá konce, protože mi toho chce tolik moc říct, nemá chybu 🙂 První noc vždycky nespím, protože se nemůžu vzpamatovat z toho, že tu zase je vedle mě. Druhou noc už spím krásně, ale ráno je mi těžko, protože vím, že dnes jsme poslední den spolu a zase 14 dní bez ní 🙁 Je to vždycky tak strašně krátké! A zase ty nedělní večery bez ní s rozestavěným městem v pokojíčku, se srovnanými zvířátky pod televizí, jejími krásně barevně pomalovanými omalovánkami všude po pokoji… Ale stejně jsem šťastný, protože lepší 2 dny než žádný…
Tu první noc mi něco došlo. Tam někde na Moravě se totiž schyluje k další rodinné katastrofě a já tomu nejsem schopný zabránit. Tam někde teď žije žena, která je šťastná, když se jí její přítel věnuje, tam někde chodí jejich malá holčička do školky a těší se domů na svojí mámu a na tátu. Přichází domů, který se však na pár hodin v době jejich nepřítomnosti mění v území, které by tam být nemělo.
Je to časovaná bomba. Tam někde jednou přijde hodně slz a všem bude smutno. Skončí to a všechno štěstí bude pryč. A nejde tomu zabránit, ať to tu píšu stokrát jasněji, protože se to stupňuje stále víc a víc, až to jednou nepůjde udržet. Ztratí se nad tím kontrola a přejde to do fáze, kdy má člověk jen jediný cíl – ten svůj! Hlava nehlava.
Teď je ještě čas a možnost všechno změnit, ale já tu sílu nemám. A nemá jí ani člověk, který jednou zničí život všem třem…
Zase ta beznadějnost. Zase ten strašný pocit, kdy bych chtěl té ženě všechno říct dřív, než se všechno zhroutí jako domeček z karet. Ale mám vůbec právo to zachraňovat já? A je to vůbec v mých silách?
Člověk, který jednou zatáhne za provázek záhuby a v mžiku jediným rozhodnutím bude vše krásné pryč, to změnit nedokáže. Rozumím mu a přesto tak toužím, aby to dokázal! 🙁
Zítra do práce. Tam, kde kolegové žijí svůj šťastný “obyčejný” rodinný život se svými “obyčejnými” starostmi a radostmi, které já nemám (ale můžu čerpat z minulosti). Tam, kde budu teď každý den několik měsíců poslouchat, jak si kolegyně buduje se svým manželem a děckem nový dům. Minulý týden byl první výkop. Vím o každém detailu. Je jasné, že to prožívá, protože to štěstí vítězí nad všemi ostatními pocity. To štěstí z nich vyzařuje. Aspoň někde to vyšlo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.