otєrєzє.cz

S rodinou v Praze

S rodinou v Praze…ale ne kvůli mě, ale kvůli malé. Na kontrole v Motole, jak hezky roste.
Manželka chtěla jet svým novým autem, takže řídila a já odpočívala vedle dcerky, která byla veselá a šťastná (asi jako já, že jsem zase s ní). Bylo to moc příjemné být zase pohromadě. Kdybych nikdy neměla dcerku, tak bych si zakázala se s manželkou vídat, protože tím, že jí mám pořád ráda mám problém se od ní odpoutat a každé setkání mi to moje stýskání jen prohlubuje. Ale tohle zakázat prostě nejde. Malá tu je a bude pořád.
Ale asi dvakrát (jak jsem zapomínala, že vše je jinak a ne jako dřív) jsem měla hroznou chuť jí obejmout a říct: Pojď, jedeme všichni tři domů, do našeho bytečku…
Takže jsem si užívala skoro “rodinný výlet” jako dřív, zašli jsme si po odjezdu z nemocnice i na oběd a bylo to moc příjemné. Tedy – jako dřív to nebylo, protože jsem přišla na to, že manželka se chová pořád nějak divně. Ke všemu má negativní postoj. Ale takový hodně odmítavý, až se bojím na ní někdy promluvit (třebaže se jí nechci nějak dotknout), tak ona to vždycky obrátí proti mě a vždycky se naštve a já se hádat nechci.
Chtěla jet bez navigace, kterou jsem jí nabízela. Koukla se do mapy a vzala si papírový autoatlas. Já jí tu navigaci pořád nutila, ale když jsem vycítila z jejího hlasu, že se začíná zlobit, tak jsem toho nechala. Ale i přesto, že mě manželka ujišťovala, že navigaci nepotřebuje a hlavně v žádném případě nechce (a k tomu milión neopodstatněných důvodů, proč jí nechce), jsem si jí vzala a taky na zadních sedadlech zapnula. Malé se to hrozně líbilo, držela jsem jí u ní v autosedačce na klíně a ona koukala, jak autíčko jede po žluté silnici a míjí koleje, potůčky a hlavně obrázky jako lidičky (škola), křížek (lékárna) apod. Vydržela se na to koukat snad hodinu! 🙂 Nejvíc se jí líbily ty modré čtverečky, které byly na silnici, protože to naše autíčko do nich naráželo (to byla čísla silnic :).
Takže jsem věděla, kde jsme a kudy manželka jede. V Kralupech nastal problém a já na manželce poznala, že je nervózní a začíná se ztrácet. Ztrácela jsem se i já, kdybych se nepodívala na navigaci, kterou jsem měla ztišenou. Ale já bych bez toho chytrého přístroje nikdy do Prahy nejela.
No a pak musela zastavit, protože se ztratila totálně, musela jsem jí podat autoatlas a zkoušela v něm hledat, kde jsme. To už mi jí přišlo fakt líto. Pořád listovala tím atlasem jako jsme to dělávávali všichni dříve a nemohla se zorientovat, kde přesně za Kralupama jsme. Tak jsem se vykašlala na všechno to mé trucování a děsnou hrdost, navolila tam celou trasu (jak jí původně chtěla jet z hlavy), znahlasila jí a z navigace se ozvalo: “Zahněte doleva.” Tak se rozjela a po pár minutách vymotávání, kdy jsme se dostali tam kam máme usoudila, že ta navigace je možná fakt dobrá věc…
Jenže takhle ona se chová ke všemu. Automaticky vše odmítá. Nechce o tom diskutovat a stojí si za svými neopodstatněnými závěry.
Ale proč o tom zase tak sáhodlouze píšu… i přesto, že je taková, jsem si na té jedné chodbě plné maminek a tatínků a smutných dětiček uvědomila, co chci.
Jo.
Přišla jsem na to a potvrdila jsem si to. Teď jde o to, jak s tím naložím. Jsem dost tvrdohlavá, takže se jen tak něčeho nevzdám…
A v tomto případě jsem přišla na to, že ke svému životu potřebuji partnerku a dítě. Bez toho nedokážu existovat. Potřebuji to rodinné štěstí a nemohu dopustit, abych ho neměla.
Jenže k tomu jsem současně přišla na to, že chci být Terezou…
A jak se to slučuje?
No dost blbě, ale moje ideální představa je, že budu mít partnerku, dítě a budu ženou.
Dokázala jsem si to naprosto živě představit, že by to šlo, protože vzdát se nehodlám ani jednoho (i když v tom případě rodiny musím začít někde znovu…)
Tak a teď mi všichni řeknou, že je to blbost, protože se musím rozhodnout buď pro první druh štěstí (rodina) nebo pro ten druhý (Tereza). Že až se stanu ženou, že stejně neseženu žádnou lesbu (ten název je děsný!), která by do toho se mnou šla.
Před pár dny jsem četla článek o aktivistce, která se snaží o to, aby děti v kojeneckých ústavech byly co nejdříve umisťování v rodinách a hlavně chce, aby byla zavedena tzv. dočasná pěstounská péče. Kritizovala, že pěstouni si dnes berou i osm dětí, berou za to peníze a ty děti pak nemají to správné rodinné prostředí, svou intimitu a autonomii. Maximální počet dětí v pěstounské péči by měl být dva – to proto, aby jim ten rodič dokázal dát lásku a poskytnout prostor a klid. V pěstounských rodinách s osmi dětmi se prý často stává, že jakmile dítě dosáhne věku puberty, tak stejně od rodiny odchází, protože na “tlupu” bylo zvyklé z děcáku a v těchto rodinách se to příliš od ústavů neliší…
A mluvila o tom, jak podporuje k vychovávání těchto dětí i homosexuální páry (muže i ženy). Že jsou kolikrát schopni vychovávat dítě lépe, než leckteré hetero-páry. A uvedla příklad, jak si hýčká všechny mužské homosexuální páry, které k ní přijdou.
A co se týče lesbických párů?
Tak ty k ní nechodí.
Doslova řekla, že ženy si vždycky nějak poradí.
Jo, je mi to jasný. Pro ženu je snadnější si obstarat děcko, pokud po něm touží.
Což mi dodalo chuť se do toho fakt pustit 🙂
Za 14 dní budu u Hanky.
Poznala jsem tu přes můj blog jednu slečnu, která je 5 dní na hormonech a která mi řekla opravdu moc důležitých informací… Konečně někdo, kdo stojí také na té druhé straně a říká své vlastní názory.
Každý člověk působí na druhé jiným způsobem, proto si chci udělat svůj vlastní obrázek, až budu u Hanky, o které mám teď poněkud snížené iluze, ale ono je to dobře.
Musím být u Hanky už rozhodnutá.
A dnes mi došlo, že už vlastně rozhodnutá jsem.
Chci s ní probrat šance (nebo statistiky?) nalezení takového rodinného štěstí po přeměně… protože jsem rozhodnutá stát se Terezou a mít rodinu.
Prostě mám dvě podmínky.
Jedna bez druhé nemůže existovat.
Pokud budu mít rodinné štěstí, ale zůstanu Tomem, budu nešťastná Tereza v těle Toma, protože nebudu Terezou (čili to, co jsem prožívala doteď a bylo to strašné).
Pokud se stanu Terezou, ale nebudu mít rodinné štěstí, budu nešťastná Tereza, protože nebudu mít rodinné štěstí (čili to, co mě nejspíš čeká, nenajdu-li si partnerku, která se mnou bude chtít mít dítě (jako dvě ženy)).
Prostě nebudou-li splněny obě podmínky současně, budu pořád nešťastná – ať jsem kýmkoliv.

To jsem si dnes ujasnila.
Nechci, ale hlavně ani nemůžu slevit ze svých podmínek, protože jejich společné nesplnění nevede ke štěstí.
Vůbec nevím, jak to mám udělat co nejopatrněji, abych se neukvapila, ale abych taky něco neprošvihla…
A tohle ještě musím vymyslet.
Protože tohle když řeknu Hance, tak zaklapne desky a řekne: “Tak sbohem. My tady pomáháme jen rozhodnutým…” (což je reálná zkušenost).
Hm, takže jsem vlastně dneska nic nevyřešila :/
Ale hlavně, že jsem si to ujasnila.
Spíš zkomplikovala.
To je jedno.
Je to můj život. Bude takový, jaký si ho udělám. Osud neexistuje.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.