otєrєzє.cz

Bod zlomu

Někde jsem četla, že přijetí je normální reakce.
A pak tam taky psali, že pokud vás někdo nepřijme, může mu trvat přibližně 2 měsíce, než se s tím srovná.
Je to dva měsíce a několik dní od mého coming outu (včetně mého záměru operace pohlaví, což jsem jí při mých dřívějších přiznáních neřekla) manželce, která to nepřijala a každý den mi připomínala, jak se jí to hnusí, měla vztek a snažila se mě co nejdříve zbavit.
Včera se ale stalo něco, co jsem nečekala…
U mé manželky nastal bod zlomu.
Ještě odpoledne, když přišla z práce, jsme se dohadovali o řešení s bytem.
Večer jsem přišla z koupelny, začla jsem si dělat čaj a ona za mnou přišla do kuchyně a z ničeho nic mě se slzami v očích objala…
Začala jsem taky bulet.
Řekla mi, že mi nic nevyčítá, že jsme se přeci měli rádi a že všechno musíme vyřešit v klidu i kvůli malé. Že se nemůžu zlobit ani já, protože mě má v očích jako někoho jiného, koho si vzala…
Najednou ze mě spadla ta strašná tíha, kterou jsem si nesla přes dva měsíce na srdci. Nespadla úplně všechna, protože každý rozvod bolí a tady je nevyhnutelný, ale moje vlastní manželka mě přijala!
Budu se snažit jí do doby než se odstěhuji první moc netrápit svým vzhledem, protože je mi jí taky líto.
Je zvláštní, jak psychika funguje. Že nikdo nevydrží být naštvaný věčně. Jednou se to musí zlomit!

A tím chci podpořit vás ostatní, pokud se někdy budete trápit tím, že vás někdo, koho milujete, odmítá nebo nepřijímá, že to nemůže trvat napořád. Že se to jednou zlomí.

Normální reakce je přijetí!
Nečekám od manželky žádnou podporu a ani jí nechci. Stačí mi, že mě začala chápat. A že se konečně můžeme na všem normálně domluvit.
Jsem šťastná, že mě včera objala. Na tu chvíli jsem čekala strašně dlouho… už skoro třičtvrtě roku od chvíle, kdy mi v autě na tom parkovišti řekla, že už dál nemůže… V ten moment mi bylo jasné, že jsem jí ztratila. A začaly dlouhé týdny mlčení, neřešení všeho a tam nastal bod zlomu u mě.
Najednou víte, že je konec. A že nemůžete najít dalšího člověka, se kterým byste šli životem, aniž by věděl, kdo ve skutečnosti jste. Tajit to zase další desítky let? Prožívat to samé trápení? A tak jsem se po přečtení všech možných studií a pocitů lidí v podobné situaci našla… Došlo mi, kdo jsem. A došlo mi, že s tím musím něco udělat. Zlomilo se to a nemůžete to zastavit. Přirozený vývoj, který nemůžete ani ovlivnit. To je ta správná cesta. A taky jediná. Nenastala-li by teď, nastala by za rok, za pět let…možná za deset… kdo ví? Ale teď mám ještě šanci prožít druhou půlku života taková, jaká jsem… bez skrývání, bez všudypřítomného studu, bez lhaní všem i sama sobě…

One Comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.