• otєrєzє.cz

    V hloubce noci

    Ticho té noci přerušil jeho hlas: “Láska je tak krásná!”
     
    To všichni hladoví po lásce moc dobře znají.
     
    Ten hlas mě probudil.
    On nespí? Nebo se budí jako já, abych zkontrolovala, že tu pořád je?
     
    Odkryla jsem jeho deku a zkopírovala kontury jeho těla vtisknutím do sebe. Vzal mě za ruku. Tak krásně hřál.
    “To jsi teď řekl něco moc krásného…”, stihla jsem mu ještě pošeptat a dál zůstali jsme potopeni v hloubce noci.
     
    “Láska je tak krásná.” To řekl on mně!
     
    Jeho doteky způsobují ve mně šílenství, jeho dotekům nedokážu vzdorovat, jeho rty ukusují ze mě kousky lásky a já si je beru zase zpět, abych roztála pokaždé, když se vrátím domů vržena do jeho objetí.
     
    Tuhle chvíli uložit chci si navždy.
     
    A přemýšlím, co se stane, až se zeptá, kdo je to Tom…
  • otєrєzє.cz

    Napodobenina?

    Já nevím no. Jak zhodnotit 16 měsíců po operaci, zda byla úspěšná nebo ne? Není to snad to, co každého zajímá? Jenže kdo spokojený by měl nutkání to někde vyprávět? Slýchávám lidi i mrmlat, jak spokojení nejsou, kritizují kde co a kde koho a ti, co si žijí už ten svůj vysněný život se přirozeně neozvou. Teď už si říkám, ať si stěžují, ať řeší, co chtějí, oni jsou teď na té palubě, ze které jsem já už vystoupila a stejně jako ostatní holky (prostě kterékoliv holky), tyhle jejich problémy neřeší. Proč taky?
     
    Jo, nejsem aktivistka. Ani jsem jí nikdy být nechtěla, protože bych se musela rvát, když slyším některé názory a bránit ty, kteří si zaslouží pochválit, podpořit, ne jim podrazit kolena. Radikální názory může mít kdo chce, ale jakmile se jimi snaží někoho ovlivnit, je to manipulace. Já vždycky prosazovala, ať si každý přijde na to své sám. Vyslechla jsem si všechny strany a pak to stejně udělala po svém a udělala si svůj vlastní názor. Jinak to totiž ani nejde. A taky za to mohla moje víra. Víra v to, že se to podaří. Bez ní bych byla vyřízená.
     
    Za to, že teď píšu tenhle článek, může ve skutečnosti moje gynekoložka. Byla dnes oblečená tak krásně barevně. Žádná černošedá myš s vražedným pohledem v metru. Je to velmi milá paní v letech s desítkami let zkušeností a jezdím za ní do Prahy, protože v okolí 20 km mého bydliště žádná gynekoložka nepřibírá.
     
    Byla to běžná kontrola, já si tam tak ležím, ale evidentně jí na mně něco zaujalo, protože mi říká: “Terezko, budete mě muset nějak přesvědčit, že jste tam dole měla vůbec kdy něco jiného. Tohle je tak anatomicky dokonalé! Tady byl někdo opravdu šikovný. Neuvěřitelné tohleto.” [To je práce doc. Jarolíma v Motole a jeho týmu]. A nepřestávala do toho hledět upřeně. (Něco jako když mi zubařka vytrhla osmičku a říká: To je krásná osmička, podívejte se, ty dlouhé kořínky a jak je pravidelná, vidíte to? Nádhera! 🙂 Každý profík se holt kochá tou svou chloubou.)
     
    Já na tohle neměla co říct. Jen jsem se culila.
     
    K mojí gynekoložce jsem šla poprvé asi před 5 měsíci a všechno jsem jí o své minulosti řekla, protože jsem s ní tehdy chtěla řešit právě přirozenou mikroflóru ve vagíně, o které jsem se potom v dubnu 2016 tak rozepsala.
     
    Její nadšení se mi líbilo. I když mě vlastně nepřekvapilo. 🙂
     
    Najednou jsem byla ale především tak hrdá a vděčná za to, že žiju v Česku, že tu máme docenta Jarolíma a jeho tým, že odvádí takhle dobrou práci a vše je funkční, anatomicky dokonalé a… Co chtít víc? Myslím že je netřeba to prostě více komentovat, stejně jako jeho výtvor nekomentovali muži (protože nebylo proč), kteří se v mém životě teď objevili a jaksi nebyl prostor, chuť a ani důvod jim o své minulosti něco říkat. (Navzdory všem mým předchozím názorům, jak důležité je to svému partnerovi říct… Ne, není to důležité a hlavně na to ani není prostor, protože život a vztah tak nějak samovolně běží a hodit do toho vidle se prostě nedá, i když jsem to nakonec přeci jen udělala a dopadlo to dobře. Ukázalo se tehdy, že větší problém jsem s tím měla já to říct, než on přijmout: “Fajn, tak jedeme dál. A stejně ti to nevěřím.“) Je přeci jasné, že jsem tam dole nikdy neměla nic jiného. I já to tak vnímám a nepamatuji se, že by tomu bylo kdy jinak.
     
    Když jsem svůj zážitek z návštěvy gynekologie dnes líčila své sestře (to my spolu probíráme kde co), ta prohlásila: “To je jasný. Vy to tam máte totiž dokonalejší, než my!” 🙂
     
    Přemýšlela jsem o tom…
     
    Kdo řekl, že je to napodobenina???
     
    Já si to nemyslím, moje gynekoložka si to nemyslí, moje obvodní doktorka si to nemyslí a nemyslí si to ani muži, s nimiž jsem si byla hodně blízko. (Nikomu dalšímu, kromě mého partnera, to ukazovat nebudu a jestli někdo patří mezi ženy, které si vzájemně ukazují své přirození, pak budiž, já jim to neberu, ale až tak ujetá nejsem :). Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, jak je to dokonalé. Dávají mi tu jistotu ti, kterým to nedokonalé nepřijde, aniž by se nad tím nějak pozastavovali, neboť mají tu výhodu, že neví, jak nedokonalé či dokonalé to být má – berou to zkrátka takové, jaké to je a je to takové, jaké to znají u jiných žen. Nestojí u mě s pravítkem, kružítkem, úhelníkem, urometrem, ergometrem, barometrem… Tohle prostě nikdo neřeší. Jen my. Jednoduše mě chytne a je to. A to k dokonalosti stačí.
     
     
    To, že je to jen napodobenina si myslí hlavně lidé, kteří to nikdy na vlastní oči neviděli. A ti, co to přeci jen viděli a stále brblají, v tom zase hledají nedostatky a chyby a… Překvápko! Najdou je. Neboť i na tom sebedokonalejším lidském těle stvořeném (kým vlastně?) přírodou, bohem, sochařem nebo malířem (je jedno kým) jsou nedostatky, které ve skutečnosti ale tvoří právě tu dokonalost, neboť může-li být něco dokonaleji lidského, pak je to člověk ve své nedokonalosti. Jde jen o to, jak se na to každý dívá.
     
     
     
    Opravdu jsem přesvědčená, že jsem se jako žena narodila (což také kromě mého vlastního pocitu říká můj rodný list vystavený od narození s ženským jménem, ženským rodným číslem a ženským pohlavím, stejně jako ho mají vystavený všechny ostatní ženy bez rozdílu, za což téhle společnosti děkuji) a jsem také přesvědčená, že jsem nikdy ani žádné jiné fyzické (a duševní už vůbec ne) pohlaví než ženské neměla. Jak bych taky jinak přišla k tomu, co tam mám? 🙂 (Takhle přesně uvažuje člověk, který o mé minulosti nic neví. Ba i ten, který o ní ví, ale jaksi mu nejde tak nějak uvěřit, že to někdy bylo jinak. Proč by vlastně mělo být?). Tohle není napodobenina. Tohle je originál. A to je přeci ten důvod, proč jsme to všechno dělaly. Abychom nemusely celý život tahat své břímě, abychom nemusely týrat naši duši a abychom žily tak prostě, jako ostatní, kdo něco takového řešit nikdy nemusel. Proč jste to dělaly vy??? Moje vagína není neovagína a já nejsem transžena ani transgender. Já jsem žena.
     
     
    Nevracela bych se ke psaní, stejně jako se k tomuto tématu nevracím už ani ve svém životě – samo se to téma z něj vypařilo – ale cítila jsem tak nějak potřebu někomu poděkovat.
     
    Děkuji pane docente. Tohle se Vám a Vašemu týmu opravdu povedlo. Podezřívám Vás, že používáte kouzelnické praktiky, protože jak jste tohle dokázali? 🙂
     
     
    To, že jsem spokojená já neznamená, že budou spokojení všichni.
    Nechť si každý najde svou cestu, jak uchopit svůj život do vlastních rukou a jaký postoj potom ke svému životu zaujmout.
     
    Vděčnost a pokora se tomu taky někdy říká.
     
    Každopádně vagína opravdu není střed vesmíru… 🙂 Přijde mi, že někdo by třeba kvůli klitorisu, jehož velikost tak neústupně obhahuje, snad položil i život 🙂
    Co se takhle podívat i po jiných hodnotách, které díky svému ženství a naší osobnosti máme? Ženství není samozřejmost. Je to dar.
    A pro nás dvojnásobný.
    Važme si ho, ať už má jakoukoliv podobu.