otєrєzє.cz

Dárek, který jsem dostala: Juliet a ta druhá

Milá Juliet,
mám pocit, že Vás znám. Že jste to všechno říkala jen mně, já Vás poslouchala na louce nedaleko Sentivánské doliny a teď jste moje přítelkyně. Nemohu se zbavit dojmu, že některá Vaše tajemství znám jen já a přitom jsou tak jasně popsána v knize, která teď leží vedle mě na pohovce. Držela jsem jí několik krátkých hodin v rukách, nemohla vnímat svět okolo a samotný fakt, že jste jí držela v ruce i Vy a ještě člověk, který mi Vaši knihu daroval, z ní činí poklad. I díky Vašim věnováním. To nejsou jen slova. Jsou to Vaše doteky na stránce, na kterou bylo přiloženo Vaše pero Vaší myslí, silou a ženskou energií. Pro mě. Tu energii z těch stránek i celé knihy cítím. A slova, která na následujících stránkách následovala si vztahuji také k sobě, ač jsou určena všem, kdo touží poznat kouzlo ženskosti, něžné ženské duše a něčemu, co bych si troufala říci, že mezi muži neexistuje. Co dokáže napsat jen žena.
A já to všechno směla poznat!
Jsou situace, které prožíváme se zatajeným dechem. Zatajený dech je něco, co nelze vyvolat uměle. Musí přijít sám a zpravidla vychází spontánně od srdce, odkud se velmi rychle rozšíří po celém těle. Jeho kouzlo je v tom, že nikdy nevíme, kdy přijde.
V posledních měsících svého života prožívám některé situace tímto způsobem, ale tahle byla jiná. Když jsem Vaši knihu rozbalila pod stromečkem, nevěděla jsem, co se mnou udělá, až ji dočtu.
Cítím se, jako když skončí film, na který jsem se moc těšila. Néé, ještě nekonči. Nechci titulky! Sedím a koukám do černého plátna – sama uprostřed kinosálu.
O tomhle “filmu” jsem ještě před pár dny ani nevěděla. Ale je to tak, jak píšete: že pokud někoho hledáme, není třeba ho hledat, neboť stačí počkat na setkání s ním, protože máme-li se s někým setkat, ten okamžik jednou přijde. Stejně tak přišla i tahle kniha v tu pravou chvíli a s ní i Vy. Aniž byste to možná plánovala, dala jste mi odpověď na několik mých současných otázek a pochopila jsem, že někteří lidé (ať už muži nebo ženy) vstupují do našich životů s určitým cílem, ale že je na nás, abychom tyto cíle rozeznali.
Měla jsem při čtení tolikrát chuť, aby se to stalo. To, na co myslíte, co si představujete, ale nemůžete to udělat…
Moc se mi líbil třeba Váš rozhovor se Sárou o lahvi plné vína.
Pokud si vytyčíme cíl, že vypijeme celou lahev, určitě se stane to, že vypijeme alespoň dva tři pohárky. Nemusíme jí vypít celou. Ale je důležité chtít. Mít cíl. Věřit, že se náš cíl splní. I kdyby jen z části. Nemůžeme živit myšlenku toho, že to nevyjde jen proto, že se v minulosti několikrát stalo, že náš záměr nevyšel. Podvolit se strachu.
Opravdu nerada se vzdávám svých cílů předem. Mnozí kolem mě říkají: “Já už si raději nic nepřeji, protože se mi to stejně nesplní.” A tak si sami v sobě krásně podporují myšlenku, že se jejich přání nesplní, místo toho, aby věřili, že ano. Svou energii vkládají do nesplnění, místo do splnění.
Přicházejí o radost z toho, že to vyjít může. Ono to opravdu vyjít může! Jde o to, jak se na to umíme dívat. Nejde o zkušenosti z dřívějška, které nám říkají, že to vyjít nemusí.
A jak jste si potom povídala sama sebou v zrcadle. Jak jste objevila samu sebe, Vaši ženskost, Vaši ženskou energii.
Jsem plná myšlenek z Vaší knihy. Některé jsou tak univerzální, že bych je mohla (a chtěla) vložit i sem a podpořit tak ostatní slečny a ženy, které prochází něčím podobným, jako já. Hlavně ty o lásce k sobě, o bohyních v každé ženě (i těch neobjevených), o cestách, na které se vydáváme a na kterých k nám přichází lidé, na které jsme čekali, aniž bychom o nich věděli předem.
Teď víc, než kdy předtím vím, že mezi pojmy erotický a sexuální je velký rozdíl. Že ženskost je absolutně odlišná od mužnosti, že má svá tajemství, nepoznaná zákoutí, o kterých ani spousta žen neví.
Dojímaly mě Vaše vsuvky o myšlenkách na Vašeho manžela Toma, které vždycky přišly z ničeho nic a já chtěla v tu chvíli mít vedle sebe také takového Toma. I s těmi všemi Vašimi otevřenými pocity, které nesmírně lahodily mému srdci, když jste popisovala Vaše milování právě v Sentivánské dolině, v nové chaloupce nebo jak jste šli s Tomem nakupovat dárek pro Vaši starší dceru. Ta touha “chtít být nablízku” a současně “být nablízku” svému muži je krásná a způsob, jakým ten den skočil ještě krásnější.
Už od malička mě Slovensko přitahovalo. Když mi totiž bylo šest let, odjeli jsme s rodiči do zapadlé chaloupky na úpatí nějakého příkrého kopce Nízkých Tater, kde nás každé ráno budilo cinkání zvonů oveček a jejich bééé bééé, které bylo pro nás, děti ze severních Čech, velmi legrační, nepoznané a to obrovské stádo s pobíhajícím psíkem a pasáčkem v typickém klobouku a holí působilo na nás přímo pohádkově. I čištění zubů v nedalekém ledovém potůčku a krajina, kterou jsem už tehdy vnímala jako neskutečnou.
Nezapomněla jsem na ty obrázky nikdy. A vy do svým srdcem psaného příběhu ještě vložíte obrázky z Vašeho slovenského prostředí, vašich nekonečných zelených luk, dřevěných chaloupek a zapomenutých míst, kde se člověk musí zastavit nad tou krásou, co stvořila příroda. Nejradši bych se teď hned sebrala a rozjela se po stopách Vás i Sáry a viděla aspoň kousek z toho, co nadchlo i Sáru a po čem mé oči i srdce už hezkých pár let touží.
Teď to nejsou jen zelené louky plné čarovných bylin. Teď už mají navždy svůj příběh. Díky Vám.
Zbývalo mi ještě pár stránek, než jsem Vaši knihu celou dočetla, ale už jsem nevydržela a musela si začít psát, protože jsem toho plná. Protože tohle sem patří, neboť je to o něčem, co je pro mne stále ještě posvátné (a dlouho zůstane) – o ženskosti.
Jsem z ní (z knihy i z ženskosti) zase plná obrovské euforie, z radosti nad životem, nad krásami přírody, lidí a životní energie lidí, kteří dokáží sednout v obýváku na svou oblíbenou pohovku a napsat tuto knihu.
Věděla (nebo spíš tušila) jsem, že být ženou je výjimečné. Ale nevěděla jsem, že mi to právě dnes, na 2. svátek vánoční, potvrdíte zrovna Vy 🙂
Prozatím Vaši přečtenou knihu odkládám na čestné místo se záložkou s dětským nápisem mé dcery “pro tatínka” a vstřebávám vše, co jste mi dnes řekla.

“Je tak krásné být ženou.”

Ještě donedávna (zhruba dva roky zpátky) chyběl mému životu tento ženský rozměr. Moc mi chyběl. Tak, že už se nedalo dál žít!
O to víc mě těší, že “je krásné být ženou” jste řekla i Vy. Tedy žena, která měla to štěstí, že se ženou narodila.
Tahle cesta je ta nejhezčí, po které jsem se zatím kdy vydala.
Není to jen díky pozoruhodným zázrakům, které na ní zažívám nebo kvůli krásám, které kolem sebe vidím, ale také kvůli lidem, které jsem na téhle cestě potkala a které ještě potkám.
Venku dnes napadl sníh. Jsem hned jako v jiném světě. Ale to už jsem od rána…
Ve skutečnosti to není jiný svět. Je to ten, ve kterém žijeme. Jen jsem se na něj podívala jinýma očima a na chvíli zpomalila.
Drahá Dájuško, děkuji za hezký dárek, který se mi ani nemohl nelíbit – kousek ženskosti od někoho, kdo jí má na rozdávání a děkuji i Vám, Gábinko, za hezký zážitek, který bych si přála prožít ještě jednou i za věnování. To sluníčko jste Vy. Přeji Vám, aby Vás nikdy neopustila ta radost ze života, z vlastních pocitů a snů o létání, do kterých jste mi dala možnost nahlédnout.
Tohle je svět, ve kterém chci už navěky zůstat.
Cítím se pohlazená, rozmazlovaná, je mi hezky. A může za to žena.
Mám z toho chuť někoho obejmout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.