otєrєzє.cz

Ošklivá a krásná

Cestou od kouzelného Olbersdorfského jezera na německé straně Lužických hor, kam jsem si jela jen odpoledne odpočinout ke šplouchajícím vlnkám, k pískání labuťích mláďátek a štíhlým rybičkám v průzračné vodě, naskakovala mi potom v autě husí kůže na rukách, i když bylo horko. Představovala jsem si totiž samé příjemné věci, které by mě mohly s Majom čekat.
Mám ho plnou hlavu.
Ale v zápětí jsem si své sny zakázala, ačkoli to obvykle nedělám.
Nejprve jsem si ten klid, slunce a stříbrné odlesky od hladiny užívala, ale pak jsem začala cítit, že jsem jakožto osamocená žena toulající se po pláži divná. Kdybych měla aspoň psa. A já jediná jsem tam byla opravdu sama. Jako vždy.
Popisovala jsem Majovi, jak je to tam hezké, že sem vezmu v sobotu Kačenku. Ta malá šedivá labuťátka ke mě pořád plavala, pískala a chtěla něco do zobáčku, ale maminka je chránila a vždycky udělala to své “ga ga ga” (nebo něco podobného, tohle dělá husa, já vím). Byly tak roztomilé, rozčepejřené a pak kolem nich proplula kachní rodinka. Táta vpředu, šest minikachniček uprostřed a mamča vzadu. Dokonalá formace.
Bavila jsem se.
Ale jenom chvíli.
Po dvou hodinách jsem v autě ve zpětném zrcátku zjistila, že jsem v koncích a nevím, jak dál.
Majo – v tuto chvíli bezstarostný, šťastný a spokojený muž plánující naše první setkání netuší, že to první setkání (pokud k němu vůbec dojde) může být současně i posledním. Ne, že bych ho pustila k vodě já. Ale on mě. Ani bych se nedivila, protože jsem v autě ztratila veškeré iluze o tom, že se mu můžu líbit, sebevědomí mi spadlo do neskutečné hloubky a jako jediné řešení jsem vymyslela posunout čas o rok dopředu. Ale jen u mě. Pokud možno teď hned.
Jinak nepomůže nic a on takovou dobu jen těžko počká.
Teď ve mě vidí ženu, líbím se mu, myslí si, jak dokonalá už jsem (ačkoli ví, v jaké fázi se nacházím).
Ale až k tomu prvnímu fyzickému kontaktu dojde, nemůžu obstát. Možná pokud se od něj budu držet tak pět metrů.
Sednu si k jinému stolu a budu na něj mrkat.
Půjdu na protější straně ulice a budu na něj mávat.
V kině si sednu na opačnou stranu řady, a když mě půjde vyprovodit domů (jak pořád sním o opření o vchodové dveře), zůstane daleko ode mě.
Jo, to je taky dobrý plán. :/
Přestože jsou dny, kdy si připadám jako supermodelka, ten dnešní je přesným opakem a já stojím před volbou, zda mu připravit zklamání na prvním rande mou účastí nebo ještě dříve mým odmítnutím. Nechci ani jedno. Chci, aby to pokračovalo.
Nechápu, jak můžu přemýšlet o tom, že to vzdám 🙁
Takže to nevzdám!
Prostě se s ním normálně domluvím, ať se do ničeho nenutí. Hold mu vezmu jeho iluze, že ta slečna na fotkách jsem sice já a ta slečna z webkamery jsem taky sice já, ale… ta slečna, co tu teď stojí před ním já nejsem… Cooo?
Dnes jsem mu chtěla poslat svojí fotku (selfie) s pozadím toho romantického jezera.
Šíleně foukal vítr, takže jsem byla neustále rozcuchaná, pak začalo svítit slunce a já se křenila tak příšerně, že jediné krásné záběry zůstávaly vždycky v pozadí za mnou (jo, ty byly super).
Udělala jsem těch fotek mraky, ale ani na jedné jsem se nelíbila, tak jsem z toho začala být smutná a řekla si, že to zkusím aspoň v autě, kde tolik nefouká a nemusím koukat proti sluníčku. Čert to vem, že v pozadí budou disky druhého auta a křoví místo stříbrných vlnek hladiny, kterou čeří vítr.
Neúspěch přicházel jeden za druhým a nebyla fotka, kterou bych mu mohla poslat. Žádná neprošla mojí cenzurou, až pak nakonec jedna ano. Tu jsem mu poslala na mobil s pozdravem z Německa, aby věděl, že na něj myslím.
Přála bych si být jako jakákoliv jiná žena, která vezme mobil, vyfotí se a pošle fotku. Nemusí jich udělat sto.
To mě tak totálně rozhodilo, že už nejméně stopadesát let z tohohle bytu nevylezu a shniju radši tady.
(Mimochodem o žádné MMS ode mě se nezmiňoval (že by třeba řekl: “Děkuji ti za tu krásnou fotku!” (hmm, to jo), takže buď mu nepřišla nebo jsem prostě prošla jako obvykle a nebo si na ní nevzpomněl. Každopádně kdyby mu přišla a já na ní byla ošklivá tak, jak si dnes připadám, tak mám stoprocentní jistotu, že by mi to řekl. Ale nejsem blbá, abych mu posílala ošklivou fotku. To snad nedělá nikdo.)
Teď si těch sto fotek od jezera prohlížím v počítači a nejsou tak hrozné, jak jsem je viděla před pár hodinami… (Ale jo, jsou hrozné. I když by mohly být horší.)
Ty křenící se jsou nejstrašnější.
Když jsem ale dojela nakonec té hrůzy, čekalo tam na mě překvapení, o kterém jsem ani nevěděla – medvídek Kačenky, kterého před týdnem fotila v postýlce… Rozbrečelo mě to. Ještě že si pro ní zítra jedu.
Viděla jsem jí dnes šťastnou na balkóně s babičkou v domě, kolem kterého pravidelně při cestách do Žitavy projíždím. Ale nesmím tam ani přibrzdit. Přitom bych jí tolik chtěla obejmout…
Těžko ho připravím na situaci, kterou neočekává – tzn. to, že mám stále některé pitomé mužské znaky, které nějakým pro mě naprosto záhadným a nepochopitelným způsobem ani na fotkách ani na webkameře nevidí a stejně tak je ještě více nepochopitelnějším způsobem nevidím ani já, tak proč teď zrovna ano?
Ani ten ohryzek si uříznout nestihnu, i když mě dnes k MUDr. Chrobokovi milá sestřička objednala na konzultaci místo za 1-2 měsíce, jak je obvyklé, už na příští týden! To je prostě paráda! 🙂 Ptala jsem se jí, čím to, že tak brzo a ona mi řekla, že mě tam prostě dá.
Kéž bych takové štěstí měla pořád.
Ale nejde jen o ohryzek (i když ten mi pije krev).
Dnes jsem se sama sobě po návratu od jezera přestala v autě líbit, vykašlala jsem se na nákup k večeři, protože jsem si neustále opakovala, jak takhle ošklivá a nedokonalá můžu jít vůbec mezi lidi a jak jsem tam mohla vůbec jít včera, před týdnem, před měsícem? Nejsem divná? Já, která říkala, že jako muž v dámském nikdy mezi lidi nepůjdu.
Majo je úžasný.
Nabídl mi skype s webkamerou a já to riskla.
Vyšlo to.
Ještě teď mi vypráví o tom, jak jsem se mu na té webce líbila a těší se, až mě zase uvidí. Protože tam viděl ženu. Nikoho jiného!
Já tam taky viděla ženu! Jinak bych to neriskla.
Jenže dneska tam ženu nevidím.
Doprčic to je tak nelogické.
Znamená to, že ani on by ji ve mě dnes neviděl nebo jí nevidím jen já?
Tím, jak jsem se dnes špatně odpoledne viděla, jsem okamžitě do okolí začala vysílat negativní signály a lidé mi to vraceli svými pohledy. Proto jsem už ani nešla nakoupit a stejně nemám ani chuť k jídlu a potřebuju ještě shodit 1 kg, aby mi zmizel ten minifaldík na břiše.
Moment. Je 18:15 – jdu volat Majovi, má přestávku. Aspoň budu mít lepší náladu, až budu dokončovat tenhle článek.
Už si určitě maže rohlík paštikou a já mu do toho skočím…
Nebudu mu kazit den svými náladami. Budu dělat, že mi nic není. Ještě by se vyptával a moc bych se do toho zamotala. Přesvědčovat někoho – koukni, jak hodně jsem ženská, zatímco to není pravda – je dnes nad mé síly, ačkoli jsou dny, kdy si myslím, že to tak je.
* * * * *
za půl hodiny
* * * * *
Aach, Majo. Miluju, když vytáčím tvé číslo a ty se na mě usměješ z displeje telefonu. Nechtěla bych, aby to byl jediný úsměv, který na tobě za celý život uvidím 🙁
Někdy není na škodu nutit se nemít špatnou náladu, protože ten pokus o to mít dobrou vás okamžitě tou dobrou nakazí 🙂
Má nějaké starosti v práci, tak jsem si ho vyslechla a bylo mi hezky, že si má komu postěžovat. Jeho starosti byly najednou důležitější, než ty moje dnešní s tím, jak jsem ošklivá. Večer se ještě uslyšíme a začíná mu 14denní dovolená, takže bude v euforii, kterou jsem zažívala před necelými 14 dny já, zatímco teď mě již opustila.
Hlavně, že jsem dnes už nechtěla jít mezi lidi. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a to mě taky ničí 🙁
Hned po Majovi mi volala mamka, že přivezli jablka a bude dělat džem, takže musím pro želírovací cukr. Ještě teď, jinak se ta jablka do zítra zkazí, protože jsou padaná (a nádherně voňavá!). To zas bude dobrota 🙂
Jablkům samozřejmě nesmím udělat, aby do rána shnila, protože by mi jich přišlo líto a maminky taky.
Takže další přemáhání – jet mezi lidi a ještě k tomu ošklivá :/ No nějak to tam v rychlosti proběhnu a budu dál vrhat své vražedné pohledy. 🙂
A to jsem měla mít původně zítra první rande s Majom!
Ještě, že jsem mu dala tu “facku” a on si místo toho naplánoval hned v pátek ráno odjezd za strejdou do jižních Čech, aby tam “vypnul”, jak říká.
Já vypnout nechci. Jsem zapnutá a napnutá.
Ale v případě prvního rande si nevěřím a to mě teď trápí ze všeho nejvíc.
Co chci 5 měsíců na HRT a u prvního kluka?
Co asi.
To, co všechny ženy.
A spousta z nich to také nemá nebo stále hledá.
Akorát u mě to hledání vypadá v průměru tak na 100 let. :/
* * * * *
za hodinu
* * * * *
Nechápu se!!!
Z bytu jsem odcházela ošklivá a vrátila se krásná!
A to jsem jela jen koupit mamce želírovací cukr.
Co to je?
Když jsem vyšla ven, měla jsem vztek a nechtělo se mi mezi lidi. Ani do té šišky na silnici jsem nemohla kopnout, protože holky v balerínkách prostě do věcí na silnici nekopou :).
Tak jsem nasedla do auta, vzala od mamky kratší seznam s nákupem a šla pátrat, kde je v Kauflandu želírovací cukr (jelikož mezi cukry ho nenajdete). (Našla jsem ho u alkoholu, ale to je teď vedlejší :).
Potřebovala jsem si koupit černý čaj. Bez něj nemůžu existovat.
Věděla jsem, kde ho najdu, ale našla jsem tam taky nějakou paní, kterou znám od vidění.
“Mladá paní, myslíte, že tenhle černý čaj bude moc černý?”
(Jůůů! Paní si chce povídat a říká mi paní. 🙂
Dívám se na obsah čaje v jednom sáčku 1,75 g a ujišťuji jí, že ano, že bude hodně černý, protože je to Pickwick Ranní a Ranní je proto, aby vás postavil na nohy, víte?
“No tak to já si vezmu ten černý s citrónem, ten tak černý nebude, ne?”
“Nebude, ten citrón se tam tak hezky rozplyne v hrníčku.”
A pokračovala: “Víte který je ještě dobrý? Kdybyste tu někde viděla Pickwick Zelené jablko s vanilkou…”
Začala ho hledat.
Tak jsem hledala s ní.
Narazila na Pickwick Mango se zázvorem.
“Jééé zázvor, ten miluju!”, říkám.
“No a vidíte? Je skoro vyprodaný! Ten je totiž úžasný. Určitě si ho vemte, abyste ho aspoň ochutnala.”
A následoval asi desetiminutový rozhovor o čajích, kdy jsem byla oslovována “mladá paní” a byla zřejmě považována za znalkyni, zatímco já za ní považovala tu paní.
Mango se zázvorem skončil v mém vozíku taky.
Paní byla moc milá a rozesmála mě.
Celou dobu jsem se pak culila a zjistila, že svět není vůbec tak černý, jak vypadá a že ti lidé kolem na mě nezírají, neciví, neokřikují.
Začalo mi zase stoupat sebevědomí. Ale raketově 🙂
Začala jsem být zase šťastná, jako před pár hodinami a přemýšlela o tom, proč jsem měla tak divný úlet s tou mojí náladou.
A přišla jsem na to, že je to tím, že mi na Majovi záleží. Že je tak důležitý, že mám přirozeně strach, abych o něj nepřišla. Ten strach si nechávám pro sebe a navíc on mi přitom nedává sebemenší důvod se bát. Zatím je to přesně naopak – říká mi, ať mu volám – klidně o každé přestávce v práci, že mě chce slyšet, vylévá si u mě srdíčko se starostmi na lince a pak vtipkuje.
Nastoupila jsem do výtahu, ve kterém máme obrovské zrcadlo a už jsem nebyla ošklivá.
Najednou jsem byla zase krásná!
🙂
Ale jedno ponaučení bych si z toho vzala (už jsem ho tu kdysi zmiňovala): Choďte mezi lidi! Vždycky se objeví někdo, kdo vám to sebevědomí zvedne. Nezničí, jak předpokládáte.
Říkala jsem si: “Kéž bych v tom Kauflandu něco zažila, co mi zvedne náladu. Někoho potkala!”.
Ovšem je mi jasné, že paní, pro kterou je černý čaj moc černý mě vidí jinak, než muž, který touží po ženě.
I tak to nic nemění na tom, že je všechno při starém a prosím, ten začátek tohoto článku se snažte tak nějak ignorovat ano?
Děkuji.
Jdu si udělat čaj Pickwick Mango se zázvorem 🙂

36 komentářů

  • S

    Sara

    Mila Terezko,ušla jsi takovy kus cesty což ma muj obdiv,občas je nalada pod psa.To krasne co prijde ti to mnohonasobne vrati semtam ten nějakej splin,držim palečky.

  • T

    Tereza

    [1]: 🙂 Ahoj slniečko. Tak teď jsi mě rozesmála a s tím i všechny vzkazy, které jsem dostala mimo blog, protože všechny obsahovaly podobné sdělení – že mám před menzesem, že bych potřebovala na zadek, že jsem zamilovaná puberťačka, atd.

  • S

    Sara

    Čauky Terezko,dekuji za kompliment,jsen rada ,že už je slunečno,ja jsem teprv  na začatku,mam za sebou dvě navštevy u dr. Entnerove mam uspešně za sebou krevni testy, přišti tyden mě čeka psycologicke testy,ale pani doktorka řikala,že jsem ukazkovy případ.Sara je semnou odmalička a už nemam silu se tomu branit a chci jit za svym snem .Tvoje stranky jsou malym zazrakem pro me.

  • A

    A.

    Nemaluj si to zas tak snadně. Taky se sebou nejsme spokojené, taky naděláme sto padesát fotek, než z toho vyjde jedna, kde se samy sobě alespoň trochu líbíme. Taky máme dny, kdy se nám chce štěkat na celý svět, dny, kdy to, co je v zrcadle, se zdá být příšerný a nejradši bychom si narazily pytel na hlavu. :-) Je to normální, prostě se sebou nejsme spokojené, na dívčí vzhled se kladou silné nároky a navíc s námi lomcují hormony.

  • T

    Tereza

    [7]: [8]:  Jo, tak ono to nebylo naposledy? 🙂  To se mám na co těšit. (Ale ono mi to vlastně vůbec nevadí, líbí se mi, že to k tomu patří. Akorát bych se dnes v autě nejradši neviděla.)

  • C

    Cis zena

    Terko, ja tu vetsinou jenom ctu, protoze moc hezky a autenticky pises, ale ty fakt prozivas to samy, co holky v puberte (budu se libit, nemam hnusny pihy, velkej nos, maly prsa …whatever :)) , to poprve je jen jednou, at to dopadne jakkoli (a tipuju a preju jen to nej), tak na to stejne nikdy nezapomenes :). Uprimne, chlap, ktery se vyrovna s tim omylem prirody u tebe tam dole, tak klobouk dolu – vetsina hetero chlapu (aspon z meho okoli, nechci generalizovat) by to nedala. Uprimne na druhou stranu, ja bych taky nedala ftm:(  ale mozna jenom proto, ze jsem nikoho takovyho nepoznala. Kazdopadne ti moc fandim a udelej vsechno proto, aby ti bylo fajn, koneckoncu my vsichni tady zijem jen jednou – ted a tady, a velmi kratce, takze hlavu vzhuru, narovnat zada, prsa do dekoltu, podpatky, a do sveta, kocko 😉

  • K

    Kiwi

    Závidím ti, že jsi schopná se vyfotit a pak z těch fotek vybírat. Já jsem žena celý život, ale když se vidím na fotce, tak propadám depresi. Proto jsem také fotografovala (téměř profi) – bylo pro mne přijatelnější být na druhé straně foťáku. Poslední rok zažívám pracovně situace, kdy mě lidé fotí. Naštěstí cizí lidé a ty fotky vidím jenom zcela vyjímečně. Snažím se na to zvyknout a naučit se tvářit přirozeně (a třeba i hezky). Snad se časem dokážu podívat na svoje vlastní fotky a nevyděsit se. Naděje umírá poslední, tak se jí chci držet.

  • T

    Tereza

    [12]: Ahoj Kiwi. Děkuji ti za tvůj ženský pohled. Nemyslíš, že by to mohlo být tím, že my samy se prostě vnímáme jinak, než nás vnímá okolí? (Sice to taky nechápu, ale co když to tak je?) Tak strašně sebekriticky a jsme věčně nespokojené? Že ve skutečnosti se nemáš čeho obávat, protože ve tvé blízkosti je určitě někdo, kdo ti dává najevo, že jsi pro něj hezká?

  • L

    Lucka

    ahojík. taky se přidám. prožíváš to jako pubertačka, ale ono není divu, i když už nejsme uplně nejmladší. začala ti rust prsa, už si mužeš vzít boty na podpatku, mužeš se malovat, už ti říkají slečno nebo mladá paní,začíná ti do života vstupovat první kluk. hurá začínáš být dospělá chichi. neboj z puberty vyrosteš chichi.

  • Š

    Šárka

    Odpuzující zápach neovagíny po SRS operaci nápadně připomíná syrečky, tvarůžky či tvargle, či jiné výrazné sýry. I pečlivá hygiena je na tohle chabá.

  • L

    Lucka

    [20]: ahojík Šárko. jo vlhko a teplo je pro bakterie ráj. udajně by se měla pokožka i bioflora po čase uvnitř stabilizovat, a částečně přizpusobyt podobně jako ve vagině. ale ono to bude u každé asi individuální.

  • T

    Tereza

    Můžeme tu mluvit o mykózách u žen i u mužů a popisovat detaily, ale vždycky bude procento těch, kterých se to týká a těch, kterých se to netýká.

  • A

    A.

    [13]: Kdybychom se neřešily, tak výrobci řasenek a krémů proti celulitidě umřou hlady. To, co vidíš na ulici, je výsledek sáhodlouhého kosmetického rituálu každé ráno a nekonečného boje s vlastním sebevědomím. Ani nevíš, jak ti rozumím ohledně pocitů, že nechceš jít na ulici se strništěm, protože je to vidět, obličej se nedá schovat, každý si ho všimne a make-up se taky nedá vrstvit donekonečna, neboť to vypadá nepřirozeně. Až do dvaceti mi ničilo sebevědomí urputné akné, které nešlo maskovat úplně stejně…

  • T

    Tereza

    [32]: Naštěstí teď to strniště už téměř na mé tváři neexistuje – jen pod bradou je takový ostrov, o kterém sestřička z Laser klinik prohlásila, že ho "dělá" ženám (biologickým) často.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.