• Transrealita v Rusku

    Transrealita v Rusku IV. – Alina

    30. 10. 2015 / 22:56 / 4 Comments
    Osudy dalších aktérů je možné přečíst si zde:
     

    Alina

    Jmenuji se Dmitrij Khozhukov a v cestovním pase mám uvedeno, že jsem muž. Přátelé a lidé, co mě znají, mi ale říkají Alina.
     
    Mám dvě plastické operace – tváře a bradu, aby můj obličej vypadal ženštěji. Plánuji ještě další dvě: nadočnicové oblouky a čelo. A možná ještě čelist. Chtěla bych také feminizační operaci hlasivek.
     
    „Nikdy jsem nechtěla měnit své biologické pohlaví. Jsem spokojená tak, jak to je.“
     
    Jak by řekl můj bývalý kolega: „Je to prostě číča.“ 🙂
     
    Alinin hlas je ok, když si ho hlídá a nehádá se zrovna s Alisou. Na holkách se mi líbí, jak jsou vyloženě takovými věčně provokujícími rebelkami. I když: Holky, máte v tom svém bytě faaakt pěkný nepořádek! A občas jste asi fakt na zabití!
     
     
    Alina (vpravo) uzavřela se svojí přítelkyní Alisou (vlevo) manželství. Oddány byly sice dvě nevěsty, ale jen jedna z nich měla v dokladech ženské pohlaví. Tuhle ruskou provokaci už znám i u jiných případů a moc takovým lidem fandím.
     
    Trochu se plete Alina a Alisa. Takže ALINA je ten „chlap“ a ALISA je ta slečna 🙂 Myšleno úředně. Jinak jsou to obě holky jako lusk 🙂
     
    „Když jsem poprvé viděla Alisu, měla jsem hned dvojnásobný důvod být ženou.“
     
    Alisa: „Byla to láska na první pohled. Hned jsem jí šla říct, jak je krásná. Povídaly jsme si spolu celou noc. Po týdnu jsme se k sobě nastěhovaly a rozhodly se vzít.“
     
    Alisa a Alina si jdou vybrat svatební šaty.
    Prodavačka: „Která z vás je nevěsta?“
    Holky: „Obě dvě.“
    🙂
     
    „Jsi tak krásná.“
     
    „Úřednice na matrice byla tak nepříjemná. Říkala, ať nechodíme v šatech. Fakt stupidní. Neexistuje žádný zákon, který by nám diktoval, do čeho se máme obléknout na svatbu. Můžeme si vzít, co chceme. Nemohla bych se vdávat v pánském obleku. Ta stará paní nemá právo mi diktovat, co mám nosit a jak se mám identifikovat.“
     
    Alinina matka objednala pro nevěsty svatební kytici. Nevěsty se ale nemohou dohodnout, která ji ponese, protože není jasné, kdo z nich je nevěsta 🙂 „Obě jsme přece nevěsty!“
     
    Před svatbou dojde ale mezi děvčaty k hádce. Matka Aliny, žijící s nimi v jednom bytě, oslovuje Alinu mužským jménem Dmitrij. Skvělý ruský guláš.
    Na poličce má matka Aliny stále její klučičí fotku Dmitrije, kterého vychovávala od 4 let sama, protože mu otec zemřel…
     
    VKV (vékávéčko) – Velmi Kyselý Výraz úřednice na matrice 🙂
     
    „Zeptala se nás na velmi hloupou otázku: Proč jste přišly takhle oblečené?“
    „Zeptala jsem se: Jak to myslíte?“ „Lidé, kteří sem chodí, chtějí založit rodinu.“
    Říkám jí: „To my taky.“
    „Tak proč se tak znemožňujete? Jste muž, který má na sobě ženské šaty!“
    „A koho to zajímá? Život se netočí podle toho, co máme mezi nohama. Člověk je takový, jaký je.“
     
    Alisu a Alinu oddávala ale jiná paní, velmi sympatická a profesionální, která sice pronesla větu: „Od teď jste muž a žena“, ale jinak popřála novomanželům hodně štěstí a byla celkově milá.
    Při předání oddacího listu do řeči ale vstoupila velmi nevrlá úřednice a začala prudit:
    „Dmitrij by se měl stát skutečným mužem, pánem domu, ne dívkou. Přeji mu, aby se stal živitelem a podporoval svoji rodinu a nakonec si uvědomil, že je teď manželem!“
     
    Do toho si rýpla i matka Aliny: „Myslím si, že je to jen taková jeho fáze. Celé tohle je fraška. Ono ho to přejde.“
     
     
    „Chtěly bysme mít jednou dvě děti, ale ještě na to nejsme dost zralé.“
     
     
    Moc v tomhle holkám fandím! Tohle je prostě skvělé udělat svému okolí i ruským úřadům, kde není možné ani registrované partnerství. 🙂 Bravo girls.
     
     
    V dalších dílech už jsem ale to „bravo“ moc zvolat nemohla.
    Holky se totiž rozhodly ukrást nějaké oblečení v obchodě. Jenže si jich všimla ochranka u kamer.
     
    „Ty holky mi byly hned podezřelé. Byly totiž zvláštně oblečené.“ (Obě mají dost extravagantní šatník. I v pravé ruské zimě si prostě musí vzít mini a tak na sebe poutají pozornost).
     
     
    „Druhá dívka se mi zdála divná. Nevypadala totiž jako dívka. A tak jsem je začal sledovat.“
     
    Zajímavé, jak si pan strážce na té maličké kameře mohl všimnout, že Alina nemá být dívka. Já v ní tedy dívku jednoznačně vidím. Když už, tak bych se přikláněla k její partnerce Alise, že vypadá méně ženštěji než Alina (Dmitrij), ačkoli obě jsou pro mě jednoznačně holčičí. To je asi ten šestý smysl některých našich spoluobčanů.
     
    „Když zašly do kabinky, slyšel jsem, jak stříhají nůžky. Když odcházely, měly na rukách barvu, která se rozpustí při pokusu o odstranění ochranných prvků, tak jsem za nimi běžel a poprosil je, aby šly zpátky do obchodu, kde jsem je zadržel. Jedna byla dívka, druhá byl kluk. A byli to manželé. Všiml jsem si jejich prstýnků. Řekl jsem jim, co udělaly, ale ony se pořád jen smály. Jako malé děti.“
     
    Alina: „Potom přijeli policajti a zavřeli nás do cely, kde jsme strávily noc až do rána. Nikdo nám v téhle situaci nechtěl pomoct. Zkoušela jsem volat kamarádům, mamce, ale nikdo nechtěl přijít. Až nakonec dorazil náš kamarád Pavel.“
     
    Dámy jdou domů.
     
    Alina: „Už jsem problémy se zákonem kdysi měla. Když mi bylo 19 a studovala jsem chemii, vytvořila jsem si bombu, kterou jsem odpálila v jedné kavárně.“
     
    Protože byla škoda menší než 1000 rublů, jde pouze o přestupek, takže musí zaplatit jen pokutu. Cely jsou sice zvlášť pro ženy a pro muže, ale jak Alina uvedla, jakmile řekla, že je transsexuál identifikující se jako žena, policisté se lekli, že by mohli porušovat její základní lidská práva a tak jí dali raději do jedné cely s Alisou.
     
    Pokoj Aliny a Alisy. Tohle už není nepořádek. Tohle je neskutečný bordel a já bych se v takovém pokoji zbláznila! Navíc není vidět znečištěná deka čímsi hnědým, čehož si všimla i matka Aliny… Radši nechci vědět, od čeho to je.
     
    Holky jdou ráno podat vysvětlení na policii a je jim v minisukýnkách veeeliká zima. Alisa navíc zvolila extravagantní ruský make-up.
     
     
     
  • Transrealita v Rusku

    Transrealita v Rusku V. – Valeria (FtM)

    30. 10. 2015 / 22:56 / 6 Comments
    Osudy ostatních aktérů je možné přečíst si zde:
     

    Valeria (FtM)

    Jmenuji se Valeria Syrbu a už od mala se cítím jako muž. Nikdy si na sebe nevezmu šaty. Je pro mě velmi důležitý rap. Jako jediná dívka – myslím biologická dívka – jsem se zúčastnila rapové soutěže. Občas vystupuji i v moskevských klubech. Zkouším to. V mé rodině mě přijala jen sestra. (Ta o Valerii mluví v ženském rodě). Sestra žije v Moskvě a chci se k ní nastěhovat.
    Máma si pořád myslí, že se změním. Bratr je velmi negativní k celé věci.
    V Moskvě jsem poznala mojí současnou přítelkyni Valerii. Opravdu ji miluji a plánujeme spolu budoucnost. (Máme tu už dvě Valerie, takže FtM Valerie bude Valerie a její přítelkyně Valerie 2, abych to rozlišila).
     
    Valerie o sobě mluví v ženském rodě. (Ani jsem nic jiného nečekala.)
     
    „Od mé sestry jsem se přestěhovala do malého bytu k Valerii. Žijeme tu celkem tři na 10 metrech čtverečních. Já spím tady na kraji, Valerie vedle mě a vzadu Eugenie – majitelka bytu.“
     
    Valerie s Valerií a jejich koťátky
     
    Valerie: „Chci jistotu, děti, žijeme ve 21. století, je tu mnoho způsobů, jak mít děti.“
     
    Vlaerie 2: „Když jsem poprvé uviděla fotky Valerie na sociální síti, nemohla jsem si nevšimnout jejích modrých očí. Chvíli jsme si psaly, pak mě pozvala na její vystoupení a když jsem jí uviděla na živo, úplně jsem se v jejích očích ztratila.“
     
    Při účasti na rapovém festivalu Valerie neuspěje, ale všimne si jí producent, který jí nabídne natáčení ve studiu. Líbí se mu, že Valerie vystupuje jako jediná dívka a její vzhled „tomboye“. Nabízí jí kontrakt na tři roky.
    „Jsi první raperka, která má ráda dívky a ještě o tom rapuje. Neskrývej to! Zpívej o tom. Vyděláš víc peněz.“
     
     
     
     
     
    Mé dojmy z tohoto 15dílného dokumentu RTD, který jsem sepsala do 5 článků:
    • Kira se občas tváří, jako kdyby jí uletěly včely. Úsměv holka, sluší ti!
    • Pokud si pletou mluvnické rody samotní aktéři, pak se nemohou divit, že si je pletu i já. Pokud jsem kluk, neříkám si Valerie. (Pokud jsem žena, neříkám si Zdeněk, Zdeňku! A už vůbec ne, když jsem 8 měsíců na HRT! Ale to nepatří do tohoto dokumentu. Jen jsem si chtěla rýpnout :). Rusko nebo Česko. Ono je to jedno. Identita je jen jedna.
    • Jestli se na vás někdo někdy v životě vykašle, pusťte ho z hlavy i ze života. Je tu ještě pořád obrovské množství lidí, kteří vás vždycky podpoří. A ti vám ke štěstí stačí.
    • Mé největší sympatie si získala Veronika a všichni lidé kolem ní (její maminka, její kamarádka Samira z USA, původně jsem tu měla i přítele Veroniky Alexandra, ale po zhlédnutí posledního dílu jsem ho musela vymazat), FtM Valerie a svým způsobem i Alina, i když byla kolikrát na zabití. Ostatním se ani po patnácti epizodách nepodařilo získat mé sympatie. Přišli mi až příliš teatrální, nepřirození a nevyhranění.
    • Díky tomuto „prokletí“, jak někdo poruchu identity nazývá, je možné poznat tolik zajímavých a jedinečných lidí
    • Tenhle dokument je prostě skvělý. Je neamerický, rozsáhlý, pravdivý a lidé v něm jsou tak skuteční, že už skutečnější ani být nemohou, včetně lidí, kteří jim jsou na blízku.
    • Po zhlédnutí tohoto rozsáhlého dokumentu jsem dospěla k názoru, že je úplně jedno, jestli si někdo úzkostlivě chrání svoji minulost a nevytahuje ji, nebo se k ní otevřeně hlásí. Že je jedno, jestli jsme VIP nebo obyčejným člověkem. Transsexuálem nebo nějakým jiným slovem končícím -sexuálem. Dokonce na to nemá vliv ani to, že máme zdravotní handicap, vůbec v tom nehraje roli naše výška a už vůbec ne, zda milujeme muže nebo ženy (nebo obojí).
     

    Šťastný totiž může být úplně KDOKOLIV.

     
  • Transrealita v Rusku

    Transrealita v Rusku III. – Stas

    30. 10. 2015 / 22:55 / No Comments
    Osudy ostatních aktérů je možné přečíst si zde:
     

    Stas

    Stanislav Fedyanin (Stas) se identifikuje jako osoba třetího pohlaví. „Je mi jedno, jestli mi lidé říkají pane nebo paní.“
    Je známým androgynním modelem.
     
    Už přes rok žije sama a navštěvuje ji otec, který jí podporuje v její modelingové dráze. Řekl jí, ať si dělá co chce, pokud to není ilegální, nesouvisí to s alkoholem a drogami. Stas se chystá na focení do Japonska, kde je zájem o muže zženštilého vzhledu.
     
    Stas nerada uklízí i vaří, nerada navštěvuje svého dědu a babičku.
     
    …Mám opravdu velký problém s používáním rodů v této sérii článků, protože i Stas používá o sobě mužský rod a já tu mám používat ženský? Jelikož je mu jedno, jestli mu budu říkat pane nebo paní, tak si vybírám paní. Navíc jak dále uvádí, chce se stát přeci jen ženou. Tak ať mě nemate tím ruským mužským rodem pořád! Nevím, kdo jiný by měl dát okolí jasně najevo, kým jsem, než my sami??? Je to tak těžké použít ten ženský rod? Zahodit mužské jméno a vůbec ho nevyslovovat? Nutí jí snad někdo? Možná ruský systém a jednoduše zvyk, který v této zemi panuje, ale měly by si holky stát za svým!). Když už jsem žena, tak mám koukat být ženou 🙂 Jenže v Rusku (a v tomhle dokumentu) prostě všichni používají všude mužský rod. Možná je to jednoduše tím, že Kira i Stas se identifikují jako androgynní osobnosti a řadí se jak mezi muže, tak mezi ženy, ne jednoznačně mezi ženy, i když (stejně jako původně androgynní model/ka Andreja Pejić) nakonec inklinovaly k ženskému tělu. A mně to tady pak akorát ztěžují s používáním rodu 🙂 Nebudu už ho výše opravovat. Ale uvědomila jsem si, že bych měla respektovat rod, který si člověk zvolí – v tomto případě tedy u obou mužský. Tak snad to dál už budu dodržovat. (Já za to fakt nemůžu! Kdo za to může? No oni/ony přece. Kdo má hned vědět, že jde o mužoženy. Jenže třeba Kira se ve 14. díle dostane až na operační sál kvůli SRS, tak se mi potom nemohou divit, že v tom mám trochu zmatek. Je to na nich, aby mi to ujasnily. Já budu respektovat to, kým jsou, ale musí mi to říct, když to tedy nepovažují za jednoznačné, ačkoli já ano.)
     
    Tak nevím, jestli by se ten dokument neměl jmenovat spíše „Androgyn Realita“, než „Trans“…
     
    Stejně jako hlas Kiry, nelíbí se mi ani hlas Stase (Stasy?). (Jak mám tohle jméno skloňovat, když je mužské? Bože. Můj mozek potřebuje nutně jasnou identifikaci! Vzhled těchto dvou dívek mu říká: my jsme dívky. Ale hlas, jméno, použitý rod už nikoliv. A nechci obě identifikovat jako třetí pohlaví nebo bigender, když se obě hlásí k tomu, že jsou dívkami. Ačkoli u Stase nulovou snahu o ženštější hlas chápu, jemu je jedno, jestli je muž nebo žena.)
     
    Ivan Kaplij, Stasův přítel (přítelkyně).
    (Já to s tím rodem prostě nezvládám 🙁 Vážně nechci nikomu ublížit.)
    O Stasovi hovoří v ženském rodě.
     
    Stas přijel konečně navštívit svého dědu. Dojemná schůzka, kdy dědeček netajil, jak se na Stase těšil: „Je vysoký a má hezkou tvář. Je dobře, že dělá to, co dělá.“
     
    Stas se už několik let bojí jít sám po ulici. Má strach, že by mu někdo mohl potencionálně ublížit (ještě se to nikdy nestalo), není schopný komunikovat s lidmi, bojí se přeplněných prostor a tak vyhledal psychiatra Vladimíra Fainzilberga.
    „Podobný problém měla i Kira Sadovaja. Ona už se ale nebojí. Takhle snadno to u mě nejde.“ (Tady Stas u Kiry použil pro změnu ženský rod. Nemají v tom holky úplně jasno, jak se tak dívám. Ale to se vychytá.)
    Psychiatr se Stase zeptal, zda se cítí být více jako dívka nebo chlapec. Stas odpověděl, že rozhodně dívka, ale dál o sobě mluví v mužském rodě.
    „Když se dívám do zrcadla, vidím jak se mé tělo mění v mužské. Rozšiřují se mi ramena, má tvář se zmužňuje. To na mě působí velmi negativně.“
     
    (Kira ani Stas neberou hormony, jak jsem pochopila až ve čtvrtém díle.)
     
    Stas u psychiatra poprvé vysloví myšlenku, že by si nechal změnit pohlaví na ženské.
     
    Po třech letech se Stas vydá pěšky do ulic. Poprvé bez auta mezi lidi a říká: „Myslel jsem si, že si mě budou lidé všímat, ale vůbec nebudím jejich pozornost.“(To je překvapení viď? Ale k tomuhle zjištění jsem musela kdysi dospět i já, když jsem si myslela, že všechny zajímám, že na mě všichni budou civět, řešit mě a posmívat se mi. Tehdy mi (cis) kamarádka Anetka řekla větu, kterou jsem nebyla schopná přijmout, dokud jsem si ji neověřila a pamatuji si ji dodnes: „Nikoho nezajímáš!“ 🙂
    Přesně tak. Lidé si obvykle nevšímají druhých lidí. Nikdo nejde ven se záměrem, aby někoho napadl, pokud nejde o psychopata. Nikoho nezajímáme 🙂 A to neplatí jen pro nás. To platí pro kohokoliv, pokud nebudu vyloženě provokovat, chovat se extravagantně a přitahovat na sebe záměrně pozornost svým vystupováním.
     
    Stas: „Myslel jsem si, že vyjdu ven a všichni budou říkat: Koukni! Koukni! – a ono nic. Tak jsem si vymyslel takový malý experiment. Samozřejmě, že to tu znám, ale začal jsem se ptát lidí, kde najdu jednu ulici. Potřeboval jsem na to chvilku času, než jsem se k tomu odhodlal. Reakce mě překvapily. Nikdo se ničemu nedivil, všichni byli úplně v klidu a reagovali normálně.“
     
    „Ještě nejsem připravený na prsní implantáty, ale existuje spusta jiných způsobů, jak zvětšit poprsí.“
    „Koupil jsem si takový doplněk, který dole vypadá jako velká prsa a nahoře je jeho okraj překrytý velkým náhrdelníkem, takže nejde nic poznat. Vypadá to opravdu dobře.“
     
     
     
  • Transrealita v Rusku

    Transrealita v Rusku I. – Kira

    30. 10. 2015 / 22:55 / 4 Comments
    Jůů a je tu článek plný obrázků! 🙂 Ale ne mých 🙂
    Tedy vlastně série článků plná obrázků!
     
    Tato série pěti článků mi zabrala trochu času, ale musela jsem jí napsat. Je nejen o zajímavých lidech, o androgynních osobnostech, ale také o velkých bojovnicích, včetně transsexuální neslyšící ženě Veronice, která se postavila svému osudu a dokázala si jít za svým snem navzdory svému vrozenému problému…
    V některých částech jsem byla několikrát dojatá a osudy takových lidí mě dokáží vždycky nadchnout. Třeba když Veronika vypráví o svém příteli nebo on o ní…
     
    Na ruském dokumentárním kanálu RTD běží v těchto dnech úplně nová 15dílná série s názvem Trans Reality, která byla natočena v letošním roce (2015). Včera byl odvysílán již 14. díl.
    Tvůrci série sledují dějové linie pěti transgender osob, vypráví o jejich trápeních, radostech a bojích s úřady. Mnohdy také ale o bojích s vlastní rodinou.
     
    Navíc to není vyloženě jen „trans realita“, ale také opravdová realita dnešního Ruska. I to je samo o sobě zajímavé a napínavé. Ta kamera s těma holkama prostě vlezla fakt všude! 🙂
     
    Ne každý má možnost zhlédnout všechny téměř půlhodinové díly jako já, takže jsem se rozhodla tu o tom nejzajímavějším z ruské transreality napsat.
     
    Již odvysílané díly se dají přehrát na stránkách RTD (rtd.rt.com) nebo na youtube. Jsou v původním znění v ruštině (takže můžeme slyšet některé krásně hluboké hlásky ruských krásek) s anglickými titulky.
     
    Je to příběh, který sleduje osudy těchto lidí:
     
    Kira – androgynní model/ka, před HRT i SRS, dokument nás provede až k SRS a novým dokladům
    Stas – androgynní model/ka, před HRT i SRS
    Veronika – neslyšící transsexuální žena po SRS, která se zúčastní soutěže krásy v Thajsku
    Alina – (asi) transsexuální žena s písmenem M v dokladech, která si vzala biologickou ženu za ženu tím, že se s ní oženila 🙂
    Valerie – transsexuální muž (přestože uvádí, že se jmenuje Valerie. Nemůžeš si, Val, vymyslet nějaké jméno nebo přezdívku aspoň pro tohle natáčení? Uf. Nemohla bych ti říkat Valerij? Asi ne no.)
     
     
    Jako první se představí Kira.
    Všech pět účinkujících jsem musela rozdělit do pěti článků, protože do jednoho by se nevešli a je možné je přečíst zde:
     
     
     

    Kira

    Kirill Sadovy (Kira), 20 let, studentka 3. ročníku psychologie na Moskevské státní univerzitě.
     
    Identifikuje se jako androgynní osobnost (muž i žena), ale usiluje o to, stát se ženou. Velikost bot má 42. Nikdy se neholila, vousy jí nerostou. Když o sobě mluví, někdy používá své budoucí dívčí jméno Kira (ve 14. díle navštíví společně s kamerou ruskou matriku, kde toto jméno získá v novém rodném listě), ale ve většině případů se představuje svým aktuálním mužským jménem Kirill Sadovy. Též když mluví o sobě, používá mužský rod. I její nejlepší kamarádka jí oslovuje Kirill a používá vždy mužský rod. (Takže bych ho z jejich pohledu měla vlastně používat také (stejně jako zaznělo v dokumentu), ale budu používat rod ženský a jméno Kira).
    V Rusku neexistují neutrální podoby jmen, jako v Česku.
     
    Kira žila v malém městě Kadnikov nedaleko Vologdy, což je 300tisícové město 500 km od Moskvy.
     
    V prvním díle navštíví Kira profesionální fotografku.
     
    Kira usilovala o pokoj s děvčaty, ale správce koleje rozhodl, že Kira je muž a tak bydlí na pokoji s pěti chlapci. (Opravdu hořce komické :).
    „Kluci měli bohužel úplně jiné zájmy než já. Sedávávala jsem sama v kuchyni s laptopem nebo jsem si vařila svá jídla.“
     
    Spoubydlící na koleji Evgenij se právě probudil
     
     
    Kira má sestru a bratra. Ten jí v momentě, kdy se dozvěděl o jejím záměru, zmlátil. Jediný, kdo ji nakonec po velké spoustě probděných nocí přijal byla její matka, ale nebylo to jednoduché. V prvním díle má Kira s maminkou velmi emotivní rozhovor, ve kterém se maminka rozpláče se slovy, že by chtěla, aby její syn měl svatbu a aby z ní udělal babičku: „Budu navždy nešťastná, i když ty budeš šťastná.“
    „Ale já takhle nechci žít, mami.“
     
    Maminka vyplakala mnoho slz a bojí se stýkat s příbuznými, aby se jí neposmívali.
    „Několikrát jsem mu říkala, že ho budu brát takového, jaký je a milovat ho. Jsem jeho máma“.
    Kira věří v usmíření s rodinou.
     
    V rodném Kadnikově se Kira prochází po ulici a děti se jí ptají, jestli je muž nebo žena: „Viděly jsme tě v televizi!“
    Se svým hlasem se nesnaží pracovat. Řekla bych, že občas může být i průchozí, když nenasadí zrovna ty hloubky.
     
    Ve 2. díle dojde k přímé konfrontaci Kiry s rodinou, kterou si pozvala do bytu její sestry Aljony, která se jí také zřekla. Bohužel tam není vpuštěn kameraman, takže jak to dopadlo se dozvídáme až z následného vyprávění a reakcí účastníků. První odchází bratr Maxim. Stále to nerozdýchal. Překvapuje mě i ostrá reakce její sestry. Všichni totiž řeší okolí, posměch, ostudu…atd. Ten tlak okolí je mnohdy strašný, ale nikoli nezvladatelný. Silné osobnosti to dají hned, ty slabší nakonec taky, ale trvá to.
     
    Bratr nakonec přiznal, že Kiru nechtěl nikdy uhodit. „Navždy to bude můj bratr. I když si změní pohlaví.“
    Totéž tvrdí jeho sestra, která s Kirou přerušila veškeré kontakty a po společném rozhovoru s rodinou začala s Kirou trošku komunikovat. I pro ní bude Kira navždy jejím mladším bráškou. (To bych se na to podívala třeba za pět deset let 🙂
     
    Kira se ve 3. díle rozhodla navštívit kliniku pro změnu pohlaví v Moskvě (jupí, že by konečně vyřešila můj boj s rody?) s otázkou, zda bude mít nějaký prožitek v sexu po chirurgické změně pohlaví, zda neztratí citlivost. Od endokrinoložky Julie Tišové dostala odpověď, že operačních technik je několik. Nejrozšířenější je penilní inverze (prováděna i v ČR) a citlivost je ponechána právě díky neoklitorisu. Ještě týž den absolvuje Kira několik krevních testů a testů na tuk a metabolismus. Po této konzultaci jí endokrinoložka doporučí návštěvu psychiatra s tím, že není možné provést operaci bez spolupráce s ním. „Je nutné mít stoprocentní jistotu, že ten člověk je transsexuál. Není možné operovat někoho jiného. Psychiatr provede několik diagnostických procesů, aby vyloučil například „sex change delirium“, což je jasným příznakem schizofrenie.“ (Hledala jsem podrobné vysvětlení termínu „sex change delirium“, ale google zklamal, takže si to vysvětluji jako „šílenství kolem změny pohlaví“. Prostě to chci a basta. A chci a chci a chci! 🙂
     
    Naděžda Solovjová – psychiatr
    Kira (a její mužský rod u psychiatra): „Bylo pro mě těžké žít v klučičím těle v dětství. Dělal jsem co jsem mohl nevypadat žensky. Zkoušel jsem si máminy a sestřiny šaty, když nebyly doma.“
    Psychiatr: „Jak se k vám chovali kluci?“
    „Ukazovali mi prostředníček, používali sprosté nadávky, říkali mi „gay“, „teplouš“. Do mých 13 jsem to nesl těžce. Měl jsem několik pokusů o sebevraždu.“
    „Máte nějaký problém s vašimi doklady na mužské jméno a vaším vzhledem?“
    „Když ukážu někde svůj cestovní pas, lidé většinou kontrolují jen fotku a některé informace, nevšímají si kolonky pohlaví nebo že se jmenuji Kirill, ale pokud si toho všimnou, je to docela zábavné. Preferuji z toho udělat vtip a říkám, že jsem herečka – umělkyně.“
     
    (Hm, taky způsob, jak čelit blbcům. Udělat z toho zábavu.)
     
    „K udělení povolení k chirurgické změně pohlaví je v Rusku nutné, aby byl pacient psychicky zcela zdráv, neměl žádnou psychickou poruchu, abychom měli jistotu, že jde opravdu o omyl přírody u osoby s chromozemy XY, ale s ženskou duší. Máme-li dospět k tomuto rozhodnutí, budete muset navštívit skupinu lékařů, musíme udělat test intelektu, abychom měli jistotu, že plně rozumíte a chápete to, co chcete udělat, že jste si tím jistá. Pokud tři z této skupiny lékařů budou souhlasit, dostanete povolení, se kterým se můžete vydat k chirurgům a endokrinologům.“
     
    Transsexualita se vyznačuje tím, že osoba má urgentní nekontrolovatelné nutkání stát se opačným pohlavím. U osob, jako je Kira, je hormonální terapie a operace vhodná.
     
    Můj syn mě poprosil, abych přijela do Moskvy.
     
    Kira chce své matce oznámit, že se rozhodl chirurgicky změnit své pohlaví a chce jí představit svou kamarádku Veroniku, která je několik let po operaci pohlaví. Veroniku její maminka velmi podporuje a je jí oporou.
    Také své mamince vysvětlila, že endokrinolog a psychiatr jí doporučili změnu pohlaví, jelikož se tak lépe socializuje. (Já z toho měla pocit, že Kira vlastně ani tak úplně rozhodnutá nebyla, ale když to řekli ti doktoři… 🙂 „Jsem si na 90 % jistá, že chci operaci, mami.“
    (Tak to je fajn, že tam máš ještě těch 10 % na ponechání penisu, Kiro.)
    Toto rozhodnutí maminka velmi těžce nese. Stále o Kiře mluví jako o synovi, vidí ho jako hlavu jeho budoucí rodiny, muže, otce… „Ale místo toho vidím, jak rozkvétá v mladou dívku.“
     
    Když Kira doprovází maminku k vlaku domů, maminka se (konečně!) zeptá na otázku, na kterou tu čekám už čtyři díly: „Všiml sis, že když o sobě mluvíš, mluvíš jako o muži?“
    „A co mám jako dělat, když mě vnímáš jako muže?“
    (Chabá výmluva).
    „Jestliže se cítíš jako žena, myslím že jsem schopná tě vnímat jako ženu. Takže odteď, kdykoliv mi budeš psát, mluvit se mnou, budeš používat ženský rod.“
    (Jupí! Ach ty maminky.)
    Ale Kira se vymlouvá: „Musíš mě pochopit, že pokud jsem se rozhodl k téhle operaci, bude chvilku trvat, než se úplně adaptuji.“
    Maminka se nemůže se svým synem rozloučit. Chce se ujistit, že jakmile bude brát hormony, dá na sebe pozor.
    „Ale mami, hormony přece nemají vliv na moje zdraví.“
     
    Kiru pozval její kamarád Dmitrij na vystoupení v travesti show. Kira pozvání přijala a vystoupí na ní s písničkou Christiny Aguilery. Dmitrij tu vystupuje jako drag queen Camilla:
     
    Dmitrij před nalíčením a po nalíčení.
     
    „Teď na celý večer jsem Camilla. A v šest ráno už to bude zase Dmitrij.“
     
    Kira u ruské komise, která shromáždila její veškerou zdravotní dokumentaci při rozhovoru s předsedou komise (psychiatrem Vladimírem Jakovlevem), který pokládá Kiře různé hodně dotěrné otázky týkající se její identity a života v ženské roli, včetně otázky, co v současnosti považuje ve svém životě za největší problém. Kira odpověděla, že přítomnost mužského pohlaví na jejím těle.
     
    Zde již používá ženský rod.
    „Svou odlišnost jsem si začala uvědomovat mezi 11. a 13. rokem života. Tehdy se mi nevědomky začal líbit jeden muž ve městě a začala jsem se oblékat víc žensky. Ze svých riflí jsem si udělala dámské tím, že jsem jim zúžila nohavice a během puberty jsem si začala představovat sex s mužem. Nevyděsilo mě to. Věděla jsem, že je to normální a na svého prvního partnera jsem čekala do svých 16 let. Seznámila jsem se s ním přes internet, psali jsme si a chtěla jsem ho vidět. Byl asi o 10-15 let starší. Už si moc nepamatuji, jak vypadal. Stalo se to před pěti lety, ale všechno bylo tak krásně spontánní.“
     
    „Čeho chcete dosáhnout se zahájením hormonální terapie a následnou chirurgickou změnou pohlaví?“
     
    „Chci ženské genitálie, mít možnost nosit dámské spodní prádlo bez potřeby něco skrývat. Chci chodit v plavkách na pláž. Co dále? Chtěla bych se vdát.“
     
    „Jak si představujete svůj rodinný život po svatbě? Kdo bude tím partnerem? Muž?“
     
    „Samozřejmě, že muž.“
     
    „Ale jak vyřešíte děti?“
     
    „Už dávno jsem se rozhodla, že jednou adoptuji holčičku.“
     
    „Je teď někdo, kdo splňuje vaši představu o budoucím partnerovi?“
     
    „Ano, mám někoho, koho miluji. Je to vzájemné, ale on ještě bohužel není připravený na vážný vztah. Myslím jako na manželství. Je dvakrát starší, než já. Ten problém je v tom, že nechce do oficiálního vztahu, dokud nebudu mít vše vyřízené.“
     
    Naděžda Solovjová, psychiatr: „Kira nechce mít spoustu sexuálních partnerů. Hledá si jednoho, se kterým by mohla žít a založit rodinu. To je typické pro poruchu identity. Mnoho transsexuálů hledá jediného životního partnera. Nakonec také často uspějí a zakládají rodiny.
     
    „Pokud se v přeměně něco nepodaří, co budete dělat?“
    „Jak jako nepodaří?“
     
    „Tak třeba že vám zamítneme operaci…“
     
    „Doufám, že tohle se nestane. Ale pokud ano, budu dál žít tak, jak žiju s tímto tělem.“
     
    Kira byla odeslána na chodbu, aby zatím v ordinaci mohlo dojít k rozhodnutí. Solovjová uvádí, že Kira má biologicky primární i sekundární pohlavní znaky mužské. Pohlaví, ochlupení, prsa.
    Je zkoumán její rukopis, který je charakterizován jako ženský. „Příroda jí dala ženský rukopis. U pacientky byly vyloučeny jiné psychické poruchy, takže nemám proti operaci ani proti zahájení hormonální terapie námitek.“
     
    Kira obdrží rozhodnutí, se kterým se může obrátit na specializovaného chirurga.
     
    Kira: „Jsem absolutně šťastná. Na tohle rozhodnutí jsem čekala půl roku! Teď můžu jít za chirurgem a stát se opravdovou ženou. Operace se vůbec nebojím. Jsem šťastná. Teď už k žádnému psychiatrovi nemusím. Už učinili rozhodnutí.“
     
    (Já v tom mám zase ten ruský guláš. Kira čekala půl roku na rozhodnutí, že může začít brát hormony a taky že je u ní možné provést operaci pohlaví. V jednom z předchozích dílů ale zaznělo, že je nutné, aby pacient pobíral minimálně 1 rok hormony. Nějak mi ten oficiální ruský postup, na který jsem právě byla zvědavá, uniká. Takhle to skutečně vypadá, že když se rozhodnu změnit pohlaví, půl roku budu čekat na komisi, která pak rozhodne, jestli to všechno vůbec mohu podstoupit. A rozhodne rovnou o HRT i SRS. Podobné to bývávalo kdysi i v ČR. Dříve existovaly komise také před zahájením HRT, ale ty se nakonec zrušily. Odpovědnost za zahájení hormonální terapie převzali sexuologové.)
     
    Kira uspořádala malý večírek v pánském stylu na oslavu jejích 21. narozenin. Namalovala si demonstrativně knír, pozvala Stase (viz dále), který vypadal bez make-upu a kšiltofkou velmi chlapecky, kamaráda a ještě Valerii (FtM – viz dále), aby dali všichni sbohem Kirillovi, protože za dva týdny už to bude Kira.
     
    Rusko už dávno není zemí, kde zítra znamená včera. Tam jde všechno desetkrát rychleji! Překvapilo mě, že Kira vlastně začíná přeměnu operací pohlaví a také že čekací doba na tuto operaci je tak krátká. (U nás v průměru tři měsíce). Inu, to je dnešní pokrokové Rusko.
    A co, není nic jednoduššího, než ze zeptat přímo u zdroje 🙂 Prostě jsem napsala Kiře i Veronice, jak to tedy v tom Rusku s přeměnou je, že to nechápu a nedá mi to spát. A jelikož tohle je seriózní blog, potřebuji zaručené informace. (Ty dodám za tento odstavec, jakmile je budu mít).
     
    Na večírek dorazí také přítel Veroniky (viz níže), která mu poslala smsku, aby koupil kytku a šel jí za ní poblahopřát, protože se v tu dobu nachází na soutěži krásy v Thajsku.
    „No co jsem měl dělat? Koupil jsem kytku a šel jí poblahopřát!“, říká Alex.
    Na večírku se probírala budoucí operace Kiry, její vztah s partnerem, který už čeká, až Kira bude kompletně ženou. Dobré otázky má Valerie (FtM), která se ptá, jestli si její partner myslí, že se něco změní, až bude Kira po operaci. K podobným otázkám se uchyluje i Alexandr a správně se ptá, proč přítel Kiry není na této oslavě.
     
    „Myslím, že se nic nezmění, ale pokud se změní on, tak ho prostě vyměním! Můj přítel tu není, protože nemá rád velké skupiny lidí. Má sociální fóbii, bojí se lidí.“
     
    Do Moskvy přijíždí za Kirou její matka, aby u ní byla v nemocnici po operaci. Říká, že nesnese, aby jí něco bolelo, protože jako matku jí to bolí dvakrát více, než jí. A že až bude jednou matka, tak to pochopí.
     
    „Kira nechtěla, abych s ní šla navštívit ještě jejího psychiatra. Já bych to ale potřebovala. Abych měla jistotu, že operace je jediným možným řešením.“
    A tak se maminka vydala za předsedou komise sama a ptala se, proč se tohle děje dětem. Psychiatr jí doporučil, aby přijala svého syna nebo dceru takovou, jaká je. Aby jí stále milovala jako své dítě. Pokud to udělá, tak uvidí, jak se zlepší kvalita života Kiry a tím budou ukončeny všechny obavy, které dosud maminka měla.
     
    „Měli jsme tu případy, kdy se rodiče snažili své syny oženit ve snaze zajistit jim normální život, ale jejich život začal být normální až tehdy, když začali žít jako ženy.“
     
    Takto to vypadá v moskevském nemocničním pokoji, když si tam pojedete změnit pohlaví 🙂
    Kira byla právě ubytována.
     
    Rusko je… jiné 🙂
    Kira má naprosto dokonalé gelové nehty. U nás je první věc, kterou kontroluje vrchní sestra po příjezdu na nemocniční pokoj to, zda máme nehty odlakované (je to kvůli přístrojům, které sledují kyslík skrze čidlo připojené na nehtové lůžko). To ale očividně v Rusku neřeší. Proč takyyyyy? Všimla jsem si, jak toto čidlo napojili v Moskvě Kiře jednoduše na gelový tmavě modrý nehet. A jede se dál 🙂
     
    Goodbye balls 🙂 (řekne maminka Kiře).
     
    Operace je rozdělena na dvě části. První částí je orchiektomie (odejmutí varlat). Za pár dní dojde k druhé, té větší. (V ČR vše najednou.)
     
    Tady si lehněte.
     
    Na okně je zvenku vylepen nápis www.althealth.ru. Chtěla jsem se podívat, kam to ta Kira vlezla, ale stránky nejsou v provozu :-/
     
    Kiře napíchli kapačku a připravují jí na spinální anestezii, což je aplikace lokálního anestetika do páteřního kanálu, kde znecitlivuje nervové buňky a dojde k znecitlivění spodní poloviny těla. V ČR se spinální anestezie u těchto výkonů dělá občas taky, jak jsem se před pár dny dozvěděla. Je to u pacientů, kterým hrozí nějaké vyšší riziko čehokoliv. Třeba když má problémy se štítnou žlázou.
     
     
    Lékař: „Operační čas první části operace (orchiektomie) je zhruba 40 minut. Uvidíme, jak bude její tělo reagovat na lokální anestetika. Tím, že pacientce odstraníme varlata v první části, zkrátíme dobu druhé operace v celkové anestezii na 3-3,5 hodiny z původních 4-4,5. Je to kvůli tomu, aby její tělo bylo co nejkratší dobu pod anestetiky.“
     
    Kiře se nelíbilo, že není v celkové anestezii, ale pouze v lokální a tak požádala lékaře o celkové uspání. Nechtěla poslouchat zvuky lékařských přístrojů a hovory lékařů. Pokoušela se tedy alespoň usnout, ale to dlouho nešlo, až nakonec usnula.
     
    V Rusku nestačí ke změně úředního pohlaví v dokumentech pouze orchiektomie, jako v ČR nebo SR.
     
     
    Po pár dnech (neuvedeno kolika) si jde Kira lehnout do nemocnice znovu, aby mohla podstoupit konečnou druhou fázi operace v celkové anestezii. Tam si ale lékař všimne vyrážky na jejím rameni a zhodnotí to jako možnou alergickou reakci na anestezii, takže operaci pro jistotu odloží.
     
    Kira je z odložené operace vyřízená. Musí navštívit imunoložku, která rozhodne, zda může Kira podstoupit druhý zákrok nebo ne.
    Všechny testy dopadnou dobře a tak imunoložka nemá proti operaci námitky.
     
    „Doktor mi před operací řekl, že to bude vypadat hezky k nerozeznání od opravdového ženského orgánu.“
     
    Zatímco maminka čeká na chodbě, kamera by snad vlezla i do neovagíny, kdyby mohla… 🙂
     
    Lékař: „Labia budou chtít později ještě upravit. Ale ne dříve, než za 6 měsíců.“ (Podobné je to u doc. Jarolíma, kde se občas chodí na druhou plastiku právě labií po šesti měsících od operace).
     
    Bohužel mi kamera nezabrala, zda byl do ní vpraven dilatátor. (Samozřejmě předpokládám, že ano). Ale všimla jsem si jen cévky.
     
    Po pár dnech (neuvedeno kolika) přichází maminka pro Kiru do nemocnice. Kira odchází sama bez známek jakékoliv bolesti a v kalhotách (vlastně to jsou asi legíny). (Kalhoty jsem tedy já ani Niki ležící se mnou na pokoji při odchodu neriskovaly a byly jsme opravdu moc rády, že máme sukni).
     
    „Po operaci to bolelo a nemohla jsem dobře chodit, nešlo to sedět, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Můj sen se splnil.“
     
    Boty už jí obula maminka a po schodech musí Kira pomaličku.
     
    Maminka přinesla Kiře na památku lžičku s vyrytým jménem Kira a jejím prvním dámským spodním prádlem. „Prvním od tebe, mami.“
     
    Kira odjíždí s maminkou domů do Vologdy, aby se mohla minimálně měsíc zregenerovat, ale také nechat si vystavit nové osobní doklady, včetně nového rodného listu.
     
    „Paradoxně můj bratr, který mě kdysi uhodil, je ke mně teď tolerantnější než má sestra, která se mnou nechce být v kontaktu.“
     
    „Když jsem přijela do Vologdy, běžela jsem na náš úřad vyřídit si nový rodný list. Moc jsem se bála, jak budou úřednice reagovat.
    „Připravte si váš cestovní pas, rodný list a lékařské potvrzení.“
     
    „Kupodivu se ke mně úřednice chovala jako k jakémukoliv jinému klientovi. Žádný opovrhující výraz nad tím, že jsem změnila pohlaví. Byla rychlá a profesionální, což bylo příjemné překvapení.“
     
    „Požaduji změnu v rodném listě těchto údajů: změna pohlaví dítěte z mužského na ženský, příjmení ze Sadovy na Sadovaya, jméno z Kirill na Kira.“
     
    Nový rodný list
     
     
    Já si říkám, proč tam tak divně ta Kira sedí a pak mi to došlo. Sedávala jsem v autě spolujezdce úplně stejně 🙂 Ona totiž nesedí, ale pololeží 🙂
     
    „Jakmile jsem získala dokumenty na nové ženské jméno, domluvily jsme se s mamkou, že uspořádáme rodinné posezení, na kterém budu chtít, aby mě všichni přijali jako ženu.“
     
    Maminka Kiry: „Že nevíte, proč jsme se tu sešli? Kira má už po operaci, v rodném listě má, že je žena, zítra si jde pro nový cestovní pas, takže je na čase jí říkat „sestro“, protože teď je to vaše sestra.“
     
    Nadšená sestra Aljona
     
    Maminka pokračuje v proslovu: „Nelíbí se mi, jak s ní minimalizujete veškerý kontakt. Ona mohla být terorista, vrah, zloděj. Ale nic tak hrozného se nestalo. Je prostě taková, jaká je. Chci, abychom zase spolu všichni komunikovali jako dřív. Hlavně ty, Aljono.“
     
    Aljona to nepobírá, přichází výměna názorů. Není schopná Kiru přijmout za svojí sestru: „S Kirou končím veškerý kontakt. Nechápu, jestli je to její blbostí nebo čím?“
    Matka: „Říkám ti, že je to příroda.“
    „Ale je to všechno nové pro mě. Ještě jsem se s ničím takovým nesetkala.“
    „Jak nesetkala? Tys o to nikdy nečetla? V Rusku se dělají tyhle operace už 20 let!“ (To znamená zhruba od r. 1994, u nás od r. 1949.)
     
    Kira se rozbrečí.
     
    Aljona: „Tohle je moje rozhodnutí. Nerozhodujte za mě.“
     
    Slova se ujme otec a poblahopřeje své dceři za úspěšné ukončení studia na vysoké škole a popřeje jí šťastný život.
     
    Jediným členem rodiny, který Kiru nepřijal, je tedy její sestra.
     
    „Tátova teorie je, že Aljona nemůže přenést přes srdce, že teď už nebude jediná dcera v rodině.“
     
    Radost z nového pasu
     
    „Ukaž, tady vypadáš jako Michael Jackson!“
    „No mami, Jackson měl několik plastických operací, já ani jednu.“
     
    „Může se to zdát jako obyčejný papír, ale otevírá mi tolik možností. Je to také konečně potvrzení, že jsem opravdu biologická žena.“
     
  • Transrealita v Rusku

    Transrealita v Rusku II. – Veronika

    30. 10. 2015 / 22:55 / 3 Comments
    Osudy ostatních aktérů je možné přečíst si zde:
     

     

    Veronika Svetlova

    Veronika s maminkou Marinou Korčakovou.
     
    „Po dvou letech různých testů Veronika absolvovala tři operace pohlaví. Je to bojovnice. Narodila se hluchá, takže už od dětství jsme měly problém s komunikací s ostatními lidmi. Je jedinečná, protože i když neslyší, velmi dobře se socializovala, dokáže mluvit, psát, čte, vystudovala vysokou školu a má práci. Hovoří anglicky a dokáže komunikovat se slyšícími lidmi.“
     
    Veronika se ke své transsexualitě otevřeně hlásí. „Byla jsem muž a neskrývám to.“
     
     
    „Neslyším. Ale jsem schopná odečítat ze rtů, vnímám artikulaci, takže rozumím tomu, co lidé říkají.“
     
    Maminka Veroniky: „Musíme mamku Kiry přesvědčit, že chirurgickou změnou pohlaví jejího dítěte život nekončí.“
     
    Ve 4. díle dojde k rozhovoru mezi matkou Veroniky a Kiry. Ta druhá je stále přesvědčena, že by Kira měla zůstat mužem, že se s tím nedokáže smířit. Bojí se o jeho budoucnost, ale nechce ho nechat samotného.
    Škoda, že tohle nemohou vidět české matky, které bojují s tím samým problémem… Neústupnou optimistickou a moudrou maminku Veroniky v rozhovoru s odmítavou zdeprimovanou a nešťastnou maminkou Kiry.
    Veroniky maminka: „Matka Kiry přemýšlí o tom, jak bude vypadat před sousedy, bojí se, co tomu řeknou ostatní, jak bude své dítě někomu představovat, ale vůbec nepřemýšlí o tom, jak se cítí Kira. Ten se raději zabije, než aby nemohl dosáhnout toho, po čem touží.“
    „A proč pláčete? Pláčte kvůli němu? Nebo kvůli sobě? Asi nepláčete kvůli němu, protože on je šťastný.“
     
     
    Mezitím si holky vedle povídají.
     
    Veronika: „Musíš to udělat.“
    Kira: „Jsi teď šťastnější po operaci?“
    „Samozřejmě.“
    „Kdy jsi začínala se sexem po operaci?“
    „Po třech měsících.“
    „Hmm dobře. To je docela brzo.“
     
     
    Veronika odjíždí do Petrohradu na svatbu kamaráda. Poprvé nejede sama…
     
    Tohle já miluju! 🙂 Je jedno, jestli jde o lásku mezi muži, ženami, mezi mužem a ženou, to je mi fuk. Prostě jak vidím lásku, podlamují se mi kolena a tohle je tak krásný pár. A takový sympaťák! Dojímá mě, jak se mají rádi.
     
     
    „Mám přítele. Jmenuje se Alexandr. I když jsem neslyšící, rozumíme si. Probíráme spolu různé věci. Rozhodla jsem se ho vzít do Petrohradu, kde se žení můj kamarád. Nechtěl mě nechat odjet samotnou.
     
    Cítila jsem, že on je tím pravým člověkem, kterého potřebuji. Bylo to úplně poprvé, co jsem se takhle cítila. Jsem tak šťastná, že je Alexandr se mnou! Nečekala jsem, že naše láska bude taková.
     
    Jednou jsem takhle seděl u internetu a zahlédl jsem Veroniku. Opravdu se mi líbila. Rozhodli jsme se setkat, ale problém byl v tom, že jsem 10 let žil v Itálii, kde jsem podnikal, ale byl jsem šťastný, když jsem své podnikání mohl přesunout sem do Moskvy a napsat Veronice, že jsem tady. A tak jsme teď spolu.
     
    Nikdy mě netrápilo to, že Veronika není běžnou dívkou. Věděl jsem už z internetu, že bývala mužem, že je transsexuálka. Fascinovalo mě to. Byl jsem uchvácen silou jejího charakteru, její odvahou. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak překrásného. Ona je nejlepší ze všech.
     
    Taneček v Petrohradě
     
    „Když jsme jeli na předměstí Petrohradu na svatbu autobusem, všichni se na ní dívali. Byla tak krásná. Byl jsem pyšný na to, že patří ke mně.“
     
    Veronika má v úmyslu zúčastnit se soutěže krásy pro transženy v Thajsku. Už v roce 2012 se zúčastnila soutěže Miss International Queen, ale nevyhrála:
     
    „Chtěla bych se zúčastnit této soutěže, protože chci všem ukázat, že život v Rusku není tak těžký. Není tu už taková homofobie, nikdo nepostihuje transgender osoby. Jakmile jsem zjistila, že mě maminka podporuje, začala jsem si připravovat program a čekám, až mi potvrdí přihlášku z Thajska. Pro talentovou část jsem si připravila píseň. Píseň o mamince od Lary Fabian.“
     
    S účastí v soutěži s Thajsku jí pomůže takový neuvěřitelně sympatický choreograf. S nacvičováním jí pomáhá také maminka a její přítel Aleks. Ono dělat pohyby do rytmu skladby, kterou neslyšíme, není zrovna jednoduché…
     
    Při zkoušení ruského národního kostýmu Alex utrousí poznámku, že když viděl její úzký pas, měl chuť jí obejmout, jak je krásná.
     
    Když si Veronika balí kufry do Thajska, začne vyčítat Alexovi, že neletí s ní. „Potřebuji tvojí podporu, poleť se mnou.“
    Ale Alex má plán. Nechá Veroniku odletět a přiletí za ní, aby jí překvapil.
     
    „Moc mě mrzí, že se mnou Alex neletí do Thajska. Potřebuji ho tam. Ale má tady v Moskvě prý nějaký nedokončený obchod.“
     
    „Veroniko? Kolik si bereš s sebou párů bot s podpatkem?“
    „Šest.“
    „Ty půjdeš i na letiště v podpatcích?“
    „Ne, proč?“
    🙂
     
    Její kufr váží necelých 23 kg. Maximální hmotnost zavazadla do letadla je 23 kg.
    Na letišti se nemůže rozloučit s Alexem. Trápí jí, že neletí spolu, ale doprovází jí její maminka.
     
    Po příjezdu na hotel se dozvěděla, že má být ubytována s účastnicí z Brazílie, což nebylo v plánu, protože byla přes internet domluvená na společném pokoji s americkou účastnicí původem z Tádžikistánu, která hovoří rusky a je tak jediná schopná překládat Veronice, která sice umí anglicky, ale ze rtů umí odečítat jen ruštinu.
    Maminka se za svoji dceru diplomaticky postavila a tak mohlo dojít ke změně ubytovacího pořádku.
     
    Moc se mi líbí, jak v originále maminka oslovuje svoji dceru „Veroničko“. To se však nedá do angličtiny přeložit, takže anglický titulek je vždy jen „Veronica“.
     
    Seznam účastnic soutěže krásy pro transsexuálky.
     
    Největší zastoupení měla Asie (Filipíny, Singapur Vietnam, Korea, Malajsie, Laos, Mongolsko, Myanmar, Japnosko, dvě účastnice byly z USA a pár jich bylo ze Střední a Jižní Ameriky). Z Evropy dvě – ze Španělska a pokud do Evropy mohu počítat kousek Turecka. Žádné Čechy krásné, Čechy mé 🙂 To je divné 🙂 Tak holky! Která z vás bude první Češka? 🙂 Adeptek bychom tu měli dostatek. (To není domněnka, to je fakt, který jsem zaregistrovala během tří let kolem sebe na vlastní oči.) Jenže tyhle krásky nemají důvod svou minulost někde vytahovat a tak o nich nevíme. Což je vlastně ta nejlepší varianta, která může nastat. Nevidíme je. Ony jsou totiž ženami jako všechny ty ostatní, které potkáváme.
     
    Postupně se do hotelu začaly sjíždět všechny účastnice, ale Samira Kalandarova z USA (kamarádka Veroniky) nikde. Místní televize požádala Veroniku o interview. O ostatní účastnice se nezajímali.
     
    Nakonec Samira dorazila také s maminkou.
     
    Společné foto Veroniky se Samirou.
     
    Vítězka soutěže z r. 2013 – roztomilá Marcela z Brazílie
     
     
    Všechny účastnice měly s sebou stylisty a vizážisty, jen Veronika a Samira ne. Jejich stylistkami byly jejich maminky.
     
    Samira: V Americe jsem žila jako muž až do 30 let. Tancovala jsem, podnikala turné. Dělala jsem vlastně to, co jsem vždycky chtěla. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi dali práci, ale každý večer jsem se vracela domů a říkala si: „Tohle nejsem já. To není můj život. Chci nosit podpatky a šaty, mít na sobě šperky. Ale oni mě oblékali jako muže. Jenže to jsem nebyla já.
    V naší rodině mě podporuje jen matka. Její mateřský instinkt a srdce matky je pořád se mnou. Ostatní členové rodiny se snažili jí obrátit proti mně. Když mi bylo nejhůř, tak jsem jí řekla, že jednou přijde domů a najde mě mrtvou. Chtěla jsem spolykat prášky na spaní. Jenže ona mi tehdy řekla větu: „Jestli to uděláš, všichni po tobě budou rok plakat a pak na tebe zapomenou.“ A já si uvědomila, že nemám důvod končit svůj život. Mám důvod začít být sama sebou a jakmile to udělám, všichni tihle lidé na mě tak jako tak mohou do roka zapomenout, když budou chtít. Stejně, jako kdybych se zabila. A šla jsem za svým cílem. Sbalila jsem si věci a odjela začít žít nový život. Tehdy začínalo mé nové turné, takže jsem se jen přetransformovala v samu sebe – v ženu. V takovou, jakou vidíte dnes.“
     
    Samira v soutěži Miss International Queen 2014 vyhrála se svým orientálním tancem titul „Nejlepší talent“.
     
    Zajímavý je rozhovor Samiry s Veronikou a její maminkou po představení, kde kritizují všudypřítomné ladyboye, kteří sice vypadají jako ženy, ale v dokladech i na těle mají mužské pohlaví, chodí na pánské toalety, jsou posíláni do armád. „Stal se tady z toho v Thajsku obrovský byznys.“
     
    Samira: „Viděla jsem na facebooku velký billboard, na kterém jsme byly účastnice všechny vyfocené. Tak jsem si ho přiblížila a zjistila, že je tam napsáno: „Neuvěříte, že ONA byla ON!“ V tu chvíli bych jim ho nejradši rozmlátila kladivem. Šla jsem tedy za organizátorem a ptám se ho: Já tomu nerozumím. My tady bojujeme za to, že nejsme muži, ale ženy. A vy tady všem říkáte, že „ona je on“. Odpověděli mi, že to není jejich chyba. Takto to chtěli sponzoři a nemohou s tím nic dělat. Tuhle soutěž ale děláte už deset let. Víte, že se máte vyvarovat slovu „on“.
     
    Při pohledu na zkoušející dívky v této soutěži jsem se při něčem přistihla. Zapomínala jsem neustále, že se narodily jako muži. Vidím ženy a tak je také vnímám. A zjistila jsem, že nechci vědět, že se jako ženy nenarodily, protože pro mě se jako ženy narodily. Jenže za to může tahle soutěž a tenhle dokument, který říká: „Ona byla on.“ Ty holky do toho šly dobrovolně, netají se tím. A přesto chtějí všem ukázat, že jsou ženami!
    Fascinující.
     
    Alexandr bloudící a hledající Veroniku, kterou přijel překvapit s nádherným pugetem a podpořit jí v soutěži.
     
    Veronika ho představí všem dívkám a jdou se vykoupat.
     
    Bože to je romantika!
     
    Druhý den při finále soutěže.
    Alexandr: „Když vešla Veronika na pódium, byla tak elegantní a překrásná! Její kostým nebyl nevkusný jako ty ostatní.“
     
    Cenu za nejlepší národní kostým získala dívka z Thajska.
     
    Soutěžící – krásné holky. Úplně vpravo soutěžící z Venezuely, která soutěž vyhraje.
    (A mně se tak líbila ta Thajka 🙂 Vypadala totiž tak evropsky.)
     
    Veronika se ve finále nedostala ani mezi deset postupujících a tak jí maminka a Alexandr přišli do zákulisí utěšovat.
    Alexandr: „Nemůžu uvěřit, že ani nepostoupila. Díval jsem se na internet a měla v internetovém hlasování o 500 hlasů více, než ostatní holky.“
     
    Veronika sice nepostoupila, ale při závěrečném rozloučení vtrhl na pódium Alexandr a dal Veronice obrovskou kytici, největší ze všech, která tam byla.
    (Jééé.)
     
    „Byla jsem jediná účastnice na pódiu s pugetem. Znamenalo to pro mě víc, než nějaká korunka. Byla to ta nejhodnotnější cena, jakou jsem mohla dostat – cena od muže, kterého miluji.“
     
    Veronika může být pyšná na svojí maminku.
    Stejně, jako jsem byla pyšná já na tu svojí.
     
    V poslední patnácté epizodě dojde ale k velkému zvratu, který mě hodně mrzel. 🙁 Vlastně jsem ten díl probulela, protože Alexandr mě naštval. 🙁
    Veronika zjistila, že zatímco byla v Thajsku, tak jí Alexandr v Moskvě podvedl.
    Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Mně je jí tak líto 🙁 Ještě ten ozdobený stromeček tam…
     
    „Nevím, co mám dělat. Musím někomu zavolat: Mami, mám problém. Prosím přijď, jestli můžeš.“
     
    Uvědomila jsem si, jak musí být telefonování pro neslyšící komplikované. Veronika nemůže čekat na reakci své matky. Může jen doufat, že slyšela, co se jí pokusila říct.
     
    Veronika balí Alexandrovi kufry, vyhazuje ho z bytu a mně je z toho do pláče.
     
    Alexandr se tam zrovna objeví a poslouchá Veroniku: „Všimla jsem si, jak chatuješ s holkama a pak jsem vás viděla v metru. Ty jsi gigolo! Nepracuješ, nic neděláš, ty jsi normální pasák. Už tě nechci nikdy vidět. Běž pryč.“
     
    „Naše láska začala překrásně. Byla jsem s ním tak šťastná. Ale když se vrátil ze soutěže v Thajsku, seděl u počítače na seznamkách. To se mi nelíbilo. A pak jsem ho s někým viděla v metru. Když jsem se s Alexem seznámila, podnikal a vydělával peníze. Ale pak se rozhodl žít na mé náklady. Nevadilo mi to.“
     
    Kamera je u celé hádky Veroniky s Alexandrem a jeho odchod je dost dramatický. Hážou po sobě věci. Veronika se chce prát a nutí Alexandra, aby jí vrátil telefon. Ten ale odmítá. Veronika chce spustit alarm a zavolat policii.
     
     
     
    „Chtěla jsem, aby mi vrátil telefon. Byl to opravdu hodně drahý dárek a on ho teď používá ke komunikaci se svými dívkami.“
     
    Pak se Alexandr pustí do Veroniky. Slovně i násilím. Je hnusný. Nesnaží se nic vysvětlovat nebo vyvracet.
     
    „Samozřejmě, že jsem vybuchla. Vyhodila jsem ho a ztropila jsem mu scénu. Už ho nikdy nechci vidět.“
     
    Alexandr na schodech křičí „Hurá, svoboda!“.
     
    Pak se odhodlá promluvit na kameru: „Schovávala mě před jejími přáteli, nebudu se s nikým bavit. Tohle nepotřebuju. Volím svobodu a opouštím jí. Potřebuju totiž skutečnou ženu. Už se nechci míchat mezi gaye a transsexuály. Nejsem jako oni. Já jsem totiž…normální.“
     
    Tak tady jsem vypěnila i já. Pan dokonalý potřebuje skutečnou ženu. Ach jo. On to prostě nedal.
     
    „Myslím, že už nemůžeme začít znovu. Ona i já máme svůj život.“
     
    Pan „normální“ odchází.
     
    Nakonec se mi ale taky ulevilo, protože Veronika po rozhovoru s maminkou zjistí, že je vlastně dobře, že tenhle člověk odešel.
     
    Ani já nepotřebuji člověka, který mě bude podvádět, nebude ke mně upřímný a bude mít potřebu chatovat nebo se scházet s jinými slečnami. Řekla bych, že to je ale představa většiny z nás žen.
  • otєrєzє.cz

    Miluji Tě, podzime

    27. 10. 2015 / 23:38 / 9 Comments
     
    Býval jsi šedivý, pochmurný a smutný.
    Brouzdávala jsem se spadaným listím cestou ze školy
    a přemýšlela celá vyděšená o tom, kdo jsem.
    Bála jsem se to vyslovit a styděla jsem se za to.

     

    Teď už se nebojím, protože vím, že jsem a vždycky jsem byla
    žena.

    Dnes tu ponocuju, protože nemohu usnout.
    Protože ještě teď cítím vůni toho letošního podzimu,
    který je pro mě v tuto chvíli tím nejkrásnějším podzimem mého života.

    Jsem
    tak
    dojatá

    veselá
    šťastná
    nadšená
    spokojená
    rozněžněná
    zlatým
    listím
    zapadaná.

     

     
    Tohle jsem si vysnila.
     
    Miluji Tě, podzime.
    A miluji Tě, živote.
     
    Konečně jsem pochopila
    pravý význam slova
    š t ě s t í .
  • otєrєzє.cz

    Nevadí ti, že nechávám to prkýnko zvednuté?

    26. 10. 2015 / 11:16 / 31 Comments
    Málokdy se výběr správců serveru blog.cz trefí ve svém tipu na Blog dne do mého vkusu tak, jako dnes.
    Vyskočila na mě obrazovka s názvem článku „Měla jsem rande s 12 muži – speed dating“ a tak jsem narazila na blog „nevrlé“ mladičké autorky grumpys.blog.cz nacházející se někde mezi dívkou a ženou (jak uvádí), která si říká „grumpys“, ve kterém popisuje svoji zkušenost s tímto rychloseznamováním.
     
    To, jak probíhá, jsem znala z filmů, spíš mě zajímalo, jak to dopadlo. Jestli se autorka nakonec opravdu s někým seznámila.
    Pravděpodobnost seznámení v rychloseznamce se zdá být dvanáctkrát vyšší, než v běžném životě, protože se ocitáme v situaci, kdy o nás „bojuje“ dvanáct mužů, kteří se chtějí seznámit. Zatímco v běžném životě tyto muže sice můžeme potkávat, ale nikdy nás neosloví.
     
    Autorku, jejíž jméno je mi bohužel stejně jako její portrét neznámý, jelikož ho skrývá, jako většina autorek, což bych si dovolila zkritizovat jako smutné, ale pochopitelné, na první pohled nezaujal muž žádný. Až když začalo kolečko čtyřminutových rozhovorů, nakonec zakroužkovala tři z nich, protože jak píše: „Jako třešnička na dortu – tři muži se ukázali být zajímaví, zábavní, pohlední, zkrátka odpovídající většině mých představ. A z těch tří si mě dva zakroužkovali též. A z těch dvou jsem nakonec s jedním šla na rande… A na druhé. I na třetí. Zatím.„
     
    Čtvrté rande už ale nevyšlo i přesto, že dvě schůzky muž gentlemansky vydržel se jí ani nedotknout a pak přišla i krásná postelová scéna. Bohužel jen jedna. Právě ta čtvrtá skončila v posteli jen přátelským rozhovorem.
     
     
    Setkala jsem se nepřímo se ženami (to, když jsem Toma neustále záměrně posílala na jedno rande za druhým a on mi pak o nich vyprávěl), které se mu doslova podbízely už na první schůzce. Byly to ony, které iniciovaly sex na prvním rande a pak se mu to ještě neostýchaly psát do vzkazů nebo do smsek: „Já bych ti ho klidně vykouřila hned.“ Uf. Tak on Tom je pěkný chlap, to jo, ale musela bych být vážně zoufalá, abych na to šla takhle.
     
    Výsledek mých cílených schůzek Toma s různými ženami, které mu napsaly na seznamce byl nakonec vždy takový, že ony ho chtěly moc, ale on je ne. Z nejrůznějších důvodů. Ta hulí trávu, ta má pneumatiku, ta jizvy po dětech na břiše, s touhle nepřeskočila z jeho strany jiskra, tahle mu ho chtěla vykouřit ještě na Zahradě Čech, kde se sešli… Za některé důvody bych ty chlapy tedy nutila rodit, fakt. Dobře ale. Každý klademe určité nároky na partnera. Tím nejpitomějším důvodem, proč ale Tom odmítal jiné ženy bylo to, že prý miluje mě a nejde mu ty city vložit jinam. To jsem nekomentovala. (Ve skutečnosti jsem si moc užívala tu „nadvládu“ nad ostatními ženami, které ho chtěly, zatímco jsem ho vlastně mohla mít jen já. Pěkně podlé, já vím. Taky jakmile mělo dojít k tomu, že by šel Tom s některou z nich na druhé rande, už jsem byla nervózní, že ztrácím svou moc. Ale láska je silnější 🙂
     
    Trochu mě ten přístup žen však překvapil. Myslela jsem si, že sex na prvním rande je výsadou především mužů, ale proč by TO nemohly chtít i ženy?
     
    Přesto si stále (možná naivně) myslím, že sex na prvním rande není běžný. A stále tak nějak doufám, že jsou ještě muži gentlemani, o kterých píše i autorka: „gentlemantsky se mě vydržel nedotknout dvě schůzky, až jsem si myslela, že se mu nelíbím„. 🙂
     
    Mám už téměř dvacet let moc fajn kamarádku, jejíž nynější přítel se jí neodvážil dát pusu dva měsíce!
     
    Proč ne?
    Teď spolu čekají miminko a jsou pro mě právě tím „dokonalým párem“. Bez nich bych ani nevěřila, že ještě existují takoví muži, jako je Kuba.
     
     
    Tím, že jsem chtěla na blogu popisujícím speed dating vědět, jak to celé dopadlo, jsem se ale dostala i na další články a zjistila tak, že autorka má se mnou (a řekla bych, že s většinou dívek a žen) hodně společného. Nejenže věří, že se muž nemusí ženy po dvě schůzky dotknout, popisuje také svou touhou po vyšším partnerovi:
     
     
    Ten text tučně s důrazem na výšku partnera provedla autorka sama. 🙂
    Výšku už jsem tu řešila v článku s názvem Žirafy a malinkatej zranitelnej koloušek, takže nebudu rozvádět výhody nebo nevýhody. Já měřím 177 cm (takže podobně jako Nicole Kidman nebo „křehoučká“ Taylor Swift), ale při svých prvních pokusech o rande jsem se cítila opravdu divně, když byl muž menší (přestože byl vtipný, milý, chytrý a pohledný). Ale asi to nestačilo. Já měla potom výčitky, že ho diskriminuju, ale partnera si vybíráme na celý život. Nechci menšího partnera.
     
    Totéž řeší ale i autorka blogu a holky v komentářích píší:
    Taky patřím k těm menším (cca 163 cm), co si vybírají vyšší protějšky. Současný přítel má cca 185 cm 🙂 Jak tu někdo psal, mám pak pocit, že mě dokáže ochránit. A navíc, k těm svým centimetrům nemám zrovna subtilní postavu, takže u protějšků to doháním tou výškou 🙂 Ale je pravda, že už jsem několikrát slyšela od svých vyšších kamarádek, že je to nefér, proč já mám vysokého chlapa, kterého „nepotřebuju“ a ony o vysokého nezavadí 🙂
     
    Problém malých kluků je, že mě prostě nepřitahují… Všichni, se kterými jsem doposud chodila, byli vysocí jako já (180 cm), plus minus pár cm. Takže když se objevil dokonalý Muž, byla jsem celá u vytržení z toho, že mě někdo může obejmout a téměř celou tak schovat (viz ten ochranářský sen), nebo že si k němu musím stoupnout na špičky. No jo, ženám občas stačí k radosti málo.
     
     
    Tak jsem se vážně pobavila nad jejím blogem.
    Taky hledám chlapa konečně vyššího než já a koukám, jak zoufalý boj je o vyšší chlapy všude 🙂
     
    Když jsem to říkala Hance, tak mi ale řekla, že malí chlapi mohou mít u vyšších žen také šance. Musí mít ale charisma. Jako například bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy (165) se svojí manželkou Carlou (175) nebo se stačí podívat na Ivanku Gottovou (178) a jejího Káju (172). Vůbec ty páry nepůsobí rušivě. Já se ale při posledním rande s o 10 cm menším mužem nedokázala přes tuto skutečnost povznést. Nešlo to. Zatímco poslední rande s mužem o výšce 195 cm bylo to nejdokonalejší ze všech. Což mě navždy hodilo na stranu těch žen, které musí mít bezpodmínečně vyššího muže.
     
     
    Tady deník Blesk postavil Káju výše než jeho ženu Ivanku, aby to vypadalo „dobře“:
     
     
     
    Už dávno nemám výčitky za to, že chci vyššího chlapa. A chápu i ostatní ženy, že si takové vybírají.
     
    Podle výzkumu zveřejněném v Oxford Economic Papers mají vyšší muži hezčí holky 🙂 Vyšší muži navíc častěji randí. Vyšší muž, který uvede do inzerátu svojí výšku, dostane totiž vždy více odpovědí, než ten menší.
     
     
    Autorka blogu si všimla ale ještě jedné věci, o které jsem přemýšlela i já. Týká se toho, jak muži nemají rádi kočky. Já je miluju.
     
    Mám taky zkušenost, že spusta chlapů kočky nemusí. Jenže spousta chlapů taky kočky může.
    A tak vznikla moje teorie, že láska ke kočce nesouvisí s pohlavím, ale s tím, jaký ten člověk je. Jasně, že ženy k něčemu mazlivému chundelatému rozkošnému inklinují častěji, ale pokud muž nemá rád kočky, je divnej 🙂
    Řekla bych, že jednoduše nesnese její ignorantskou povahu, kterou on, jakožto pán tvorstva, nemůže ovládat 🙂
     
    V jednom článku dokonce autorka shrnula výhody života s kočkou oproti životu s mužem. Vážně mě to pobavilo. Třeba to, že kočka nenechává zvednuté prkénko nebo naopak považuje za výhodu, že muž si 80 % svého času neolizuje své genitálie 🙂
     
    Její porovnání života s kočkou a života s mužem z článku „Proč není šílené být kočičí ženou“ tady prostě musím mít:
    • Kočce je jedno, kdy přijdete domů. Stejně vám už od rána zahřívá postel a přijde vás přivítat, ať se dostavíte kdykoliv (a v jakémkoliv stavu).
    • To, co je v lednici, je jenom vaše. Kočka vám neujídá vaše jídlo, neupíjí žádné tekutiny, nezačne vám dloubat do tiramisu, které se musí teprve vychladit a ztuhnout. Kočka vám nechodí tajně na zmrzlinu do mrazáku nebo na sladkosti do špajzu.
    • Kočka po sobě nenechává kopce špinavého nádobí. Jí z jedné misky a tudíž vám neroztahá všechny talířky, hrnky a lžičky po bytě, kde je potom najdete s půlmetrovou plísní Amátou.
    • Jeden z nejdůležitějších bodů – kočka vám neustále nezvedá prkénko na záchodě, což je nasírací faktor v nejedné žensko-mužské domácnosti.
    • S kočkou se pohodlně vyspíte ve dvou na posteli pro jednoho.
    • Kočce je celkem jedno, kdy menstruujete. Z nějakého podivného důvodu si vám navíc lehne mezi nohy.
    • Kočky nenosí oblečení a tudíž nepoužívají celý byt jako koš na špinavé prádlo.
    • Můžete si být jisti, že kočka na vás nikdy nic nevykecá. Cokoliv si pro sebe řeknete, jakékoliv podivnosti doma o samotě děláte. Nic.
    • Bohužel si s kočkou ale moc nepokecáte. Když zrovna nespí, tak vám na vaši poznámku odpoví mňouknutím. Na což pravděpodobně odpovíte taky mňouknutím. Dobře, teď trochu chápu, proč mají kočičí lidé pověst lehkých bláznů.
    • Kočku musíte krmit a uklízet po ní záchod. To muži dokáží sami (většinou).
    • Každá kočka čas od času zvrací. A do záchodu to opravdu není. Spíš tam, kde to opravdu nechcete, jako třeba na perský koberec, vyšívanou sedačku nebo do postele se saténovým povlečením (záměrně dramatizováno). A samozřejmě to po ní musíte uklidit vy.
    • Muž vás nesekne drápem pokaždé, když se mu něco nepozdává.
    • Muž neběhá uprostřed noci po bytě bez zřejmého důvodu. A má dost rozumu na to, aby vás nebudil ve čtyři ráno (mňoukáním).
    • Muž díky bohu netráví 80 % dne spaním a většinu času v bdělém stavu olizováním celého těla, zejména genitálií.
    Kdykoliv si tohle shrnutí čtu, tak mě bolí pusa od toho, jak se směju.
     
    To, proč muži nechávají zvednuté prkénko, řeším už roky. Když ještě byl důvod zvedat prkénko, vždy jsem ho v domácnosti, kde se vyskytovaly ženy, sklopila zase dolů. A nic mi to neudělalo, ruce mi kupodivu neupadly.
     
    Musím ale říct, že zvednuté prkénko vídám dost často i na místě, kam nikdy muži nechodí – tedy na dámských záchodcích. Vysvětluji si to tím, že ho nechá zvednuté paní uklízečka. Jinak nevím.
     
     
    Tuhle se mě asi po třech měsících života v mé domácnosti Tom zeptal: „Nevadí ti, že nechávám zvednuté to prkénko, viď?“
    !!!
    Tu otázku jsem nepochopila.
    Jakoby mi říkal: „Já to prkénko nikdy dolů nedám, tak si zvykej.“
     
    Řadím se tedy i já mezi ty, které tohle nikdy nepochopí.
    Když jsem muž, který to prkénko umí dát nahoru, proč kvůli své milované partnerce, pro kterou bych udělal přeci všechno, neudělám ten jeden velmi jednoduchý úkon navíc a nedám to prkýnko zase dolů?
     
    Možná uvažuje jako každý chlap, který nerad dělá věci zbytečně: co když půjdu čůrat dřív než ona a budu to prkýnko muset zase zvedat? To ho raději rovnou nechám zvednuté 😀
     
     
    Jako jsou věci mezi nebem a zemí, jsou také věci mezi mužem a ženou. Ale stejně je budu pořád řešit ráda, i když na ně (na muže) občas nadávám. 🙂
     
     
    P.S. Prosím hejterky, aby tu opět nezahajovaly diskuse o zmrzačování těl, zapáchajících neovagínách a žalobách na ČR. Už mě to vážně nebaví. Tento článek je o záchodových prkýnkách, kočičkách a o mužích. Pokud to z článku není patré, pak doporučuji návštěvu očního lékaře.
  • otєrєzє.cz

    Petr

    22. 10. 2015 / 11:19 / 9 Comments
    Jsem ráda, že místo některých zrušených blogů MtF slečen mohu zařadit do seznamu v levém menu jeden nový klučičí.
    Jeho autorem je patnáctiletý Petr.
    Běžně bych mu tu takhle nedělala reklamu, jednoduše ho zařadím a jdu dál, jenže Petrův blog mě dojal.
     
     
    Blog začíná v srpnu 2015 (funguje tedy dva měsíce) a když jsem si ho přečetla, něco mi to připomnělo – mě. Mé zoufalství, které mě na začátku v r. 2012 pohltilo a já nedokázala žít, ale musela jsem, protože bych nikdy neopustila ty, kteří mě milují, včetně své dcery a tak abych se nezbláznila, narodil se tenhle blog.
     
    Stejně tak se v srpnu ze stejných důvodů narodil ten Petrův.
     
     
    Petr je teď zoufalý a raduje se z každé maličkosti, která mu dodává sílu jít dál. Třeba v článku Coming out se raduje, že TO řekl. Jakou radost dokáže udělat náš první coming out? A jakou úlevu to přinese? Já tu radost z jeho slov úplně cítím.
     
    Hned potom další článek:
     
    …mám tento blog:
    1. Potřebuju se vypsat
    2. Potřebuju, aby mě někdo bral takového, jaký jsem
    3. Potřebuju mluvit sám za sebe
    4. Potřebuju pomyslnou facku
    5. Potřebuju být sám sebou
    6. Potřebuju se vyjádřit bez cenzury
    7. Potřebuju se chápat
    8. Potřebuju podporu
    9. Potřebuju odezvu
    10. Potřebuju svobodu
    11. Potřebuju se vyplakat Plačící Chlapi nepláčou!
     
    Tím, co napsal, je mi opravdu moc blízký a věřím, že vysvobození přijde brzy. Krásně jsem si zavzpomínala.
    Možná si i změní adresu svého blogu, která mě zpočátku trochu zmátla, ale Petr je opravdu Petr. Ne žádná Eliška, kterou má v dokladech.
     
    Tenhle člověk teď nepotřebuje slyšet o tom, co špatného se mu může stát, o rizicích operací, neúspěšnosti léčby čehokoliv a odporné České republice, která nutí lidi sterilizovat. To (stejně jako to nebylo pro mě) totiž není momentálně vůbec podstatné. Podstatné je, že TO JDE a že i Petr může být jednou šťastný, jako spousta těch kluků, co jsem u Hanky nedávno viděla.
     
    Moc bych si přála, aby co nejdřív zjistil, že na tohle tady není sám…
     
    I chlapi mohou plakat, Petře. Ty na to máš rozhodně právo.
  • otєrєzє.cz

    To South American visitors

    21. 10. 2015 / 23:40 / 2 Comments
     
    Colombia Ecuador Peru Argentina Serbia
     
    Welcome all readers from Colombia, Ecuador, Peru, other South American countries and Serbia.
     
    If you are looking for information about Sona Avedian, you can continue here:
     
    (english article translation is under this text on this link)
     
    This is not a fake. I talked with her.
     
     
     
    Bienvenidos a todos los lectores de Colombia, Ecuador, Perú, otros países de América del Sur y Serbia.
    Si usted está buscando información sobre Sona Avedian, puede continuar aquí:
     
     
    El artículo original con fotos sólo en checo, pero aquí es la traducción.
    No se trata de una falsificación. Hablé con ella.
     
     
     
     
    Pozn.: Slovenské čtenáře ze serveru topky.sk vítám také. 😉 Sona je prostě výjimečná.
    Co s touhle planetou neudělá jeden článek? 🙂
     
     
    English translation of http://otereze.blog.cz/1402/sona-avedian-to-neni-parodie (without pictures):

     

    I’ve been thinking that it has been a long time since I had seen some nice and motivating transition video on youtube, so I typed in my favorite „mtf“ and filtered the results for last week only… There was a girl that looked like a girl since she was 17 and so the whole journey wasn’t all that interesting, since she was lucky enough to start early and there was no reason to identify her wrongly even before hormones. So that is why I’m not showing you her video. But right after I finished watching it, youtube suggested another video and the thumbnail made me laugh. I thought „Yeaah, what a joke! It has to be a joke! Someone made a transition video parody, I have to see that. At least I can have a laugh entertain some people.

    …it was not a parody…

    I understood that right away.

    I have been stunned for a few hours. This video absolutely shocked me, my blood presurre started to rise, my heartbeat got faster and I can’t focus on anything else. In fact, I’m still stunned by how much it inspired me, it made me cry. I don’t even know why – probably because of how amazing she is and much I would like to be beautiful like her. And also because of how good it is to go on this journey and take off the mask that you always had to wear.

    The video is over 9 minutes long, but it’s definitely worth to watch it until the end.

    I have never seen such a humongous difference in „before“ and „after“… I thought that it would be a really good joke to find a photo of some fat, greasy dude and put it to the start of the video, telling people I used to look like that :)))

    But this is really no joke…

    The sasquatch on the left is, in all seriousness, the princess on the right.

    Anyone else still doubting that it IS possible? 🙂

    Sona Avedian, USA, born 1982

    Started transitioning at the age of 30

    Content:

    I was born in 1982. But in a boy’s body.

    Even at 4 years old, the signs were there. My mom wrote: „Matt still says he wants to be a girl.“

    When I was just 7 years old, my mom caught me crossdressing. Devastated & ashamed, it turned into my deepest, darkest secret for 23 years.

    I wanted to tell somebody before going to the college. but my parents began a rough divorce and I decided to go a different route…

    Ashamed of myself, I hid behind the mask of a U.S. Marine

    I felt so alone, nothing seemed familiar anymore. After Intel school I requested to be stationed in Japan for 4 years.

    (2001) While exploring this „Internet“ thing on the other side of the planet, I finally discovered the term „transgender“! Why didn’t I learn this in sex ed??? 🙁

    It was ground breaking news for me!! This whole time I’ve felt like the only with these „issues“. I learned about others like me. I even embraced my TRUE identity and stopped feeling bad about it. Sadly, I also wanted a „normal life“, I thought it was more important than being true to myself, so I decided to NEVER tell anyone about it. I was taking it to my GRAVE.

    Toughen up

    190 lbs

    Finished my time with the USMC in 2005

    I started working as a contractor and continued deploying with the Marines doing the same work.

    „Fitting in“ wasn’t enough, I thought getting married will help me cope.

    I met my bride while visiting family in Armenia and not long after…

    In total denial of denial, I overcompensated.

    And that’s NOT ALL 🙂

    After 9 years of living overseas…

    I became 238 lbs of sadness :((

    „I thought I had this man thing covered“

    Ya know… like being Marine with a great wife, a beautiful child, a well paying job, a 1200hp Trans* Am, a big truck and even a good sense of humor, all to fill my voids.

    It could only hide so much, I was exhausted & I could no longer hide behind these deployments.

    I quit my job at August 2012 to return home to Michigan where my destroyed marriage and family were waiting. Time to say goodbyes :(( Sorry guys, I’ll miss you!

    Finally, my partner and I decided to get divorced!!! 🙁 I was devastated, my life was spiralling out of control quickly.

    Then… something incredible happened. For the first time in 23 years, I heard „HER“: „Please LET ME OUT! You can’t quit now, let me at least try!?“ This was HUGE for me.

    Unsure if I would actually „come out“, I began my preparations for transition anyhow! I had 70 lbs to lose.

    But there were risks involved like:
    Future well-being
    Job security
    Social reputation
    Health insurance
    Loss of friends
    Rejection from family
    I’ll never „pass“
    People are going to laugh

    I had serious work to do.

    I started cycling again.

    I changed my entire lifestyle
    I stopped having things like:
    Fast food & energy drinks
    Drinking & eating out
    Lots of meat
    Smoking cigarettes
    Too much television
    And then I discovered YOGA!! 🙂

    As I started changing my outlook, my confidence grew more and more. UNTIL FINALLY!

    On November 14th, 2012: I came out to the world and decided to transition to female. It wasn’t easy, but she finally woke up, it was AMAZING.

    You say I’m ugly? Lol. So What! It was the REAL me! Finally, I did this for me and not you. It was beautiful.

    I Went FULL TIME 6 weeks later.

    I started laser (ouch!).

    And a week after that, I started hormones.

    AND then… Things started to happen.

    I started seeing some serious results!

    7 weeks after that, I got my top surgery.

    Hormones changed my whole perspective on life. At 8 months, I was in full bloom!

    This is NOT about „passing“…

    It never was!!

    It’s about something YOU can control.

    It’s about being YOU, no matter what society thinks!

    And that IS beautiful.

    For years I ran in the opposite direction…

    But MARINES adapt & overcome

    The wife, the child, cars, guns, the Marines, everything… I have ZERO regrets. It was a part of my journey…

    And when you being your journey and society tries to bring you down. Ya know what I think about that???

    Thank you to my friends and family who supported me through all of this, I couldn’t have done it without you!

    Part of her text:

    „Guys, my body is just a piece of fabric. I didn’t care what people think when I first dressed as a woman and started to live „full time“. There is no defined beauty standart, because we are all the same on the outside. It’s just skin. So who is inside your head? Are you beautiful and unique? My first day as Sona was just as beautiful as every single day afterwards. And now I am exactly where you can be in 10 years after you transition“

    I have to bow before this video. She said so much… It’s a message.

    She doesn’t have her own hair, but she had solved it. Even that doesn’t have to be a problem, when you don’t want it to be. IT INSIDE YOUR HEAD.

    She became a beautiful woman. And her smooth, soft cheeks. The beard is in the past! And she happy ever since she first emerged as a woman (still imperfect – as all of us at the beginning). The photo of a hairy „man“ is from May, 2012. The last photos are from the end of 2013! Such a huge change after not even 2 years! The way things go is only up to you…

    I feel close to her in how she, just like me, decided to take the secret to the grave. She got married and thought that this „problem“ will fix itself and she has a beautiful little girl. And she is only 6 years younger than me! 🙂 ). But she isn’t close to me just because of that…

    Now I understand what motivates my therapist to help people like us. It is because of people like Sona. The blooming. It has to be amazing to be a part of that. (And I will be !:)).

    I know that our schools teach sex ed. I’m curious, how much they teach about transgender topics. How, at the start, she asks: „Why didn’t I learn this in sex ed?“

    LET THIS VIDEO BE AN INSPIRATION TO ALL THE PEOPLE WHO ARE LOSING ALL HOPE IN SUCCESS OF THIS JOURNEY, WHO SEE A HAIRY, MANLY, MAN WITH MASCULINE BODY IN THE MIRROR, AND DON’T BELIEVE THAT EVEN THEY CAN BLOOM INTO A BEAUTIFUL FLOWER.

    ——————–

    I turned off the computer, took a shower and then went into bed. Unfortunately… I can’t. It’s almost midnight and I can’t fall asleep.
    Sona motivated me so much that I’m able to go to work as Tereza and not bother with all the people around me. She is right! We do it for ourselves!

    When my female colleague told another colleague about me and he answered with: „That’s okay, I just hope she won’t come in pumps tomorrow“, I thought that he was right. Even the female colleague later told me that it’s good that I’m this „rational“. I might have hidden even before my own self. But now I feel differently…

    He isn’t actually okay. Because he is afraid of the situation when I enter the office as a woman. He will feel emberassed. And everyone else will feel emberassed, sick, they will laugh, talk behind my back… But they just don’t understand that this is the real me! That I want to wear pumps, because I’m a woman (even though I told myself that I will never go to work in pumps, because it’s not really my style, but I mean it as metaphor for all the feminine shoes). I could even go there in boots! And he shouldn’t care. I’m going there not for him, but for myself.

    I feel so hyped and provocated :). Exactly how it should be. I was destined to see the video and the message it has. Sona is right at everything.

    Everyone things that making the first step is so difficult, however it’s not difficult at all! We make up various excuses, but there is no excuse! We make them up because we are scared. Fear destroys us. Our true selves. We will never get anywhere like this.
    It’s not selfish to go down this path when we have families, when we have commitments, when we have mortgage, when we have wives we have to pay away, even though we have no money, when we say that destiny didn’t show us the right way yet. It may never show you. Because this is in our hands – we decide what happens in our lives and we set our goals to follow. And it only depends on us how quickly, with what strenght and which way we reach them.

    You, who haven’t done the first step yet: What are you thinking about?
    Are you afraid they will laugh at you?
    Are you afraid of being rejected by your family? That you will lose your friends, your job, everything else?

    There is nothing to wait for. there is no reason to think whether to do it or not.
    This life is doomed by itself and SHE – the woman inside – will always get you in the end. You can’t run away from it, you can’t substitute it, you can’t kill it, you can’t make yourself an alpha-male that will outwardly look like a testosterone god, while on the inside there is a sleeping princess, unique and beautiful, and every day of hiding behind this mask will exhaust you more and more and one day, it won’t hold anymore. It’s just a matter of when. Do it now!

    Sona inspired me. They way she ran head-straight towards it, the way she thought about it and how she cared about none of the people that were not on her side.
    If a person like her worked with me, I would respekt her. All her feminity long before hormones. So she would have at least one ally… and that’s enough.

    Should it be uncomfortable to go to work dressed as a woman? Should I cry when some people start to laugh behind a corner? Those who don’t understand and never will?

    I’m not coming to work in boots tomorrow, but I certainly will sooner than I originally planned to. There is no reason to slowly.

    EVERYTHING SAID HERE IS WHAT YOU SHOULD HAVE DONE YESTERDAY!

    So no hiding behind thoughts like: „Be rational and don’t go outside in a dress.“, „Destiny didn’t show me the way yet.“ or „I’m too fat/skinny/manly/hairy/broad-shouldered/will never look like a woman…“… or „I have a family“…
    You don’t have to pity the wives and children. They are not losing us! We are not leaving them! If your divorce is rough, it’s not because of who we are, but because it just didn’t work.
    I am completely changing my opinion that family is a good way of filling the void.
    Until now I thought that those were my „two kinds of happiness“. However, we can never be happy if we are not ourselves. You have to start building your life differently, when nobody did it for us at birth. It’s on us now.

    Good luck 🙂
    Hopefully I can fall asleep now 🙂
    I’m turning off the computer and going to bed. And I wish for today’s fighting spirit to be everlasting 🙂
    And I will be glad, if I managed to transfer at least a bit of it to you.
    And this isn’t only for MtF and FtM. It’s for everyone! You only have one life and it’s just up to you how you make use of it.

    Or you can run the opposite direction…

    (Thanx for the translation CZ -> EN to Monique)