otєrєzє.cz

Proč jsem ještě nešla do Takka

Když mi občas píší holky (MtF), které třeba nemají k uskutečnění přeměny odvahu, nechtějí nebo nemohou nebo holky, které se právě rozhodly jít do toho, uvědomím si, jaké mám štěstí.
Už se tak ukrutně netrápím tím, že přijdu o každou volnou chvilku, kdy mohu být Terezou. Protože už jí mohu být neustále… (když ovšem ještě pořád vynechám práci a obchody :/ ).
Každé ráno se probudím v růžovém pyžámku, namaluju (i když jsem jen doma – ale obvykle stejně chodím na poštu vlastně denně) a vezmu fialové tepláčky s kytičkama nebo sukýnku a jsem šťastná.
To ony ale nemají.
Žijí ještě se svými partnerkami nebo v bytech i s jejími rodiči a tiká tam časovaná bomba.
Jen málokterá má to štěstí, že má partnerku, která jí ve všem podporuje a ještě kupuje laky na nehty apod. (Že Lubico? ;).
Cítím z nich tu touhu vysvobodit se a dát všemu volný průběh, ale to nemohou. Mohou si lakovat nehty jen na pár hodin a zase je odlakovat, než se jejich partnerka vrátí, strachovat se, že budou prozrazeny rtěnkou na skleničce…
Kdysi mi manželka vyčítala, že jsem měla doma nějakou ženu. Vonělo to tam dámským parfémem, který neznala a přišlo jí to tak. Ale já mlčela 🙁
Omylem jsem se dostala na jeden z mých článků tady napsaný koncem jara 2012, kdy jsem byla v tomhle bytě ještě s rodinou, kterou jsem milovala, ale svázaná ocelovým lanem, které nešlo přeříznout. Ta touha po každé vteřině, kdy mohu být Terezou, byla tak obrovská!
Teď jsem tam, kde jsem chtěla být a jsem spokojená.
Ale chtěla bych ještě dál…
Když jsem si kdysi vydělala na svůj první foťáček (ještě na film), to bylo něco! Samozřejmě jsem to hned musela využít a zkoušet se fotit. Jenže jak vyvolat tyhle barevné fotky, aniž by je někdo viděl? Ta touha byla ale silnější, tak jsem ten film zanesla do obchodu a nechala si fotky vyvolat. Když mi je taková milá prodavačka předávala, tak hned na první z nich jsem byla já v celé své “kráse”… To byly děsné momenty. Ale pak ta radost! 🙂 (I když… ta nedokonalost byla strašná…)
Jak přišla éra digitálních foťáků, strašně jsem si jeden přála a taky ho dostala k narozeninám. Byl to jeden z prvních typů Olympusu (už není, protože mi spadl na zem, kdy jsem se jednou fotila a neměla jsem stativ… celý život se fotím na samospoušť 🙁 ). To bylo ovšem něco! Žádné vyvolávání fotek v obchodě. Viděla jsem rovnou, jak vypadám! A přišly první fotky.
Jestli byly holčičí, to se říct nedá, protože jsem žádnou paruku neměla (jen jsem po ní strašně toužila).
Zjistila jsem, že potřebuji ženský profil na internetu, vystupovat jako žena, mluvit jako žena a mít holčičí fotky.
V pvní takové fázi stáhnete fotky nějaké hezké slečny (našla jsem si moc krásnou z jednoho estonského serveru, aby jí tu nikdo neznal) a vydáváte se za ní. (Kolem roku 2003)
To je chvíli super, kluci po vás letí, holky vás berou… žádné podezření nic… ale… něco tomu chybí.
To nejste vy. Je to někdo jiný. Najednou po vás chtějí, abyste přišla na náměstí jen tak si popovídat nebo jít nakupovat… ale vy nemůžete 🙁 Toužila jsem po tom přijít tam sama za sebe. Ale takhle krásná a ženská! 🙁
Ve druhé fázi jsem se snažila udělat své fotky, ale místo tváře dosadit jinou. Aspoň trošku mít pocit, že jsem to já! Viděla jsem, jak na internetu holky jako já zakrývají svou tvář vějíři nebo šátky, nakrucují se před foťáčkem, ale… chyběla tomu ta tvář!!! Navíc takové fotky (ač jsem se hodně snažila) vypadaly pořád nevěrohodně a podezřele (jelikož byla “přelepována” tvář). Dost často se mi stávalo, že pozornější kluci i holky to odhalili. To mě ničilo 🙁 Ale pořád to bylo lepší, než první varianta, kdy ty fotky nebyly moje (ač byly 100% ženské). Nechtěla jsem už lhát! 🙁
Ve třetí fázi jsem se pokusila udělat své první vlastní ženské fotky. To “ženské” bych měla dát do uvozovek. NIKDY je nikde nikomu neukážu! Dala jsem si je na své stránky (jen jako nezveřejněné soubory). To byly vyloženě fotky “muže v dámském”, ač jsem se snažila učesat (své kratší vlásky), vzít sponku nebo čelenku… ale byla šťastná, že jsem tam v šatičkách a v lodičkách…
Jednou mi jedna má oblíbená kolegyně (moc krásná slečna) ještě když jsem pracovala na úřadě na ty fotky přišla! Doma, když se dívala na mé stránky, jí napadlo zkusit vyjet si soubory na serveru (ona byla totiž počítačově dost vzdělaná a já nečekala, že by to někdo mohl vůbec hledat).
Ráno jsem přišla do práce a ona mi říká: “Já jsem viděla něco, co jsem asi vidět neměla…”
Nechápala jsem, ale pak mi to ukázala…
To byl můj první coming out v životě. (A taky na hoooodně dlouho jediný.)
Nesmírně se mi ale ulevilo. Najednou jsem před ní nemusela nic řešit. Dokonce byla tak zvědavá, že se vždycky ptala, jestli mám pod kalhotama silonky a chtěla si na ně sáhnout! 🙂 Ale tím to končilo. (To je slečna, o které jsem tu před rokem napsala po strašně silném emotivním zážitku s ní můj článek “Dohasínající plamínky”…)
Už se ale zase nevídáme (protože nechce). Protože má v hlavě prostě někoho jiného (nemůžu to tu rozvádět, nechci jí ublížit, nemá to taky jednoduché a na to jí mám moc ráda.) Byla to po manželce jediná holka, kterou jsem celé ty roky měla strašně ráda. Cítila jsem to podobně i u ní, ale prostě jsme nemohly. Obě jsme měly partnera… a tak to zůstávalo jen u objetí, úsměvů, přáníček. Abych pravdu řekla, tak jsem po článku Dohasínající plamínky nečekala, že už se neuvidíme… ale možná je to tak lepší.
Ježiš to už jsem zase zabrousila úplně na jiné téma! 🙂
V této třetí fázi jsem své fotky (své klučičí tváře) v dámském oblečení dala na internet nakonec taky! Reakce byly různé (v téhle fázi bylo asi nejvíc těch negativních), ale rozhodně mě to neuspokojovalo a dost rychle jsem je stáhla.
Pak přišla ale čtvrtá fáze potřeby někde vystupovat jako žena.
Začaly mé první fotky v paruce. Vypadala jsem pořád strašně a tak jsem se snažila ty tváře retušovat (aby nebyly vidět vousy, abych trošku zženštila mužské rysy). To už mi bylo příjemnější, protože co se kluků týkalo, tak ti na nic nepřišli (protože myslí jinak než holky :). A to mi dělalo moc dobře. Ještě teď mám kontakt na spoustu milých kluků, kteří nikdy nepoznali mou minulost. Za to občas nějaká pozorná holka poslala otázku, jestli takhle náhodou nejsem muž! 🙂
No jo no. Tak to zamrzelo, ale byla to realita. Snažila jsem se, ale pořád málo.
Řekla bych, že teď jsem v páté fázi, kdy nepotřebuji retušovat svou tvář, kdy fotky neupravuji a přesto vypadám žensky (tedy na některých málo fotkách, které také schválně vybírám :). Je jich ale čím dál víc… a to mě těší.
Najednou jsem to já na těch holčičích fotkách. Já Tereza. Žena! A jsem také tak identifikována, píší mi kluci, píší mi holky (aniž by cokoliv poznaly). Testuju to na nich :))) A nesmírně si to užívám! Svět, kde mi nic nehrozí a jsem sama sebou.
Existuje ještě šestá fáze sebeprezentace.
Ta se přesouvá z virtuálního světa do reálného. Ve virtuálním světě už se dál dostat nemůžu.
Toužím po ní strašně moc, ale ještě nenastala. Věřím tomu, že jednou ale přijde… protože se nehodlám smířit s tím, že by přijít neměla! Udělám pro to všechno! Nic mě nezastaví!
Nooo tak o tomhle jsem vůbec psát nechtěla 🙂 Ale už to tu teda nechám. 🙂 Že já se vždycky tak zakecám? 🙂 Původně ten článek měl začínat tady a měl být takhle krátký: 🙂
Teď dopoledne jsem šla na poštu a prošla kolem Takko fashion.
Dostala jsem tam totiž k Vánocům od sestřičky poukázku! 🙂 Karta má neomezenou časovou platnost.
Uvědomila jsem si, že tam teď ale jít nechci. Nechci se tam strachovat, že jako Tom budu kupovat dámské věci, které si navíc jako Tom těžko vyzkouším :/ Nechci si vybírat ze všech těch úžasných věcí něco s rozklepanýma rukama, rozbušeným srdcem a vyděšenými pohledy k prodavačkám nebo kolemjdoucích… 🙁 Chci si to užít. Užít jako vy, holky, když nakupujete hadříky na sebe! 🙂
Proto jsem se rozhodla, že Takko bude první obchod, kam půjdu nakupovat s touhle poukázkou jako Tereza! 🙂 Nepřišlo mi to v tu chvíli vůbec jako špatný nápad. (To si teda věřím :). Na druhou stranu nevím, jestli to vydržím třeba až do léta :)) Jak já si to léto maluju… jak budu ukazovat už nohy v sukýnkách, jak budu nakupovat jako Tereza…jak už do práce budu chodit jako Tereza…
To jsou ty naše sny.
Pokud by to ale z nějakého důvodu mělo být později, nebudu to hrotit. Jen potřebuji vědět, že ten moment jednou přijde…
Chtěla bych všechno hned :/

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.