Čarování za soumraku (1. část)

Zítra, na čarodějnice 2019, je to přesně rok, co jsem se rozhodla ke kroku, který bych nikdy nepředtím neudělala. Možná mi trošku hráblo, ale ono se to dalo vzhledem k mužům, které jsem si díky své naivitě pustila k sobě, čekat. Jelikož je to přesně rok, tak jsem se dnes (a zítra ve druhé části článku) neubránila zavzpomínat.

Nedávno se mě někdo ze Slovenska ptal na informace ohledně redukce ohryzku v Hradci Králové, takže jsem vlezla na starý článek ze srpna 2014 o mé návštěvě Hradce, a jak si ho tak čtu, tak v tom článku zrovna řeším své potencionální úplně první rande. 🙂 To rande nakonec nebylo, protože jsem na to nenašla odvahu. Pamatuju si, jak jsem měla obrovskou trému a šíleně jsem to řešila. A taky teď s odstupem doby vím, že ten muž za to ani nestál. Byla to doba, kdy jsem seděla třeba půl hodiny v autě před obchoďákem, a nebyla jsem schopná vystoupit, jak moc jsem se bála, že to na mně někdo pozná. V tu dobu bylo všechno vzdálené, nedosažitelné a nejisté. Tehdy jsem ani netušila, že to jednou řešit přestanu a s muži budu za tři čtyři roky už randit jako každá jiná holka.

Úplně prvotní impuls, který mě na můj nápad z loňských čarodějnic přivedl a o kterém tu chci psát, byl fakt, že mi sice nedělalo problém seznamovat se s muži, ale potkat takového, který by za něco stál, bylo vážně nemožné. Jak by taky ne, protože všichni muži, kteří za něco stojí, jsou logicky (v této obrovské konkurenci žen) zadaní. Ty, které jsem potkávala, chtěli třeba jen milenky, zatímco doma měli rodiny s dětmi. A ještě mi o tom lhali, což jsem nesla těžce a kupil se ve mně jen vztek. Já nejsem žádnej bezcitnej hadr „použít a vyhodit„, sakra. Už neplatí, že ženská podřadnost je prostou biologickou zákonitostí, která je zapsaná do naší DNA a neměnná po miliony let, kdy muži zásobovaly ženy masem výměnou za sex podle vzoru „přines maso, bude sex„. Ten ostatně můžeme často nalézt u některých párů i dnes, tak proč se mu vlastně tak bráním, když je takhle oboustranně výhodný? No proč. Proto, že už přemýšlím jinak. Kdysi jsem uvažovala o tom, že být s mužem a mít co jíst, kde spát, v čem jezdit a mít se do čeho obléknout na oplátku za sex s ním je vlastně oboustranně výhodné a jednoduché i za předpokladu, kdy od toho muže leccos musím překousnout (agresivita, alkohol, nedostatečná hygiena, hrubost, bezcitnost, povrchní vztah…). Hlavně, že někoho mám! Taková blbost.

Teď už vím, že to všechno zabezpečení můžu mít také od muže, který je na mě hodný, rozumím si s ním a povrchní vztah je povýšen na něco mnohem vznešenějšího a hezčího. Proč tedy oboustranně výhodný „obchod“ uzavírat s mužem, který za nic nestojí? Protože máme málo příležitostí poznat lepšího? Protože jsme tak zoufalé, že bereme cokoliv na oplátku za kus jídla? Protože je naše sebevědomí tak nízké, že si myslíme, že si ani lepšího nezasloužíme? Ale no tak, holky.

Fakt dlouho jsem váhala, jestli všechno, co teď napíšu, mám vůbec zveřejňovat, protože tím na sebe vlastně prásknu, jakou obrovskou naivitou jsem trpěla. Byla jsem blbá zamilovaná holka, která prahne po kousku lásky, objetí a nechá si zamotat hlavu kdekým, což zrovna živočich, kterým je muž, velmi rád a často u žen zneužívá a ty nezkušené ženy (i já) se nechávají. Někde jsem četla, že je to na světě tak zařízené, aby si žena při svém dospívání (nechtěně) vybírala chvíli ty špatné muže právě proto, aby získala zkušenosti a přehled o tom, co chce a co je dobré.

Pak jsem si ale řekla, že o tom tedy napíšu. Protože to je právě to poselství tohoto článku: že se z nedospělého písklete stala dospělá žena. A ano, přiznávám, za většinu nezdarů ve vztazích po mé přeměně jsem si mohla sama. Jenže tenhle příběh o hledání spřízněné duše má moc krásný happy end a o ten bych se tu ráda podělila. 🙂 Ne, že bych tu chtěla zase začít na sebe vykecat veřejně věci ze svého soukromí, ale napíšu to tak, abych měla čisté svědomí a současně, aby z toho bylo jasné, že se mám dobře. Díky přeměně, mým rozhodnutím a lidem, které jsem na své cestě potkala.

Čekala jsem na toto nadělení-podělení tady na blogu jeden rok, abych měla jistotu, že je to opravdu to ono, i když ono už to „to ono“ bylo během pár dní, protože každý vztah, i ten, který trvá 50 let, byl kdysi ve fázi „chodíme spolu teprve měsíc„, tak proč by takový nemohl být i ten můj? Nesoudím proto žádný vztah na základě jeho příliš krátké délky, protože podle mě nic jako příliš krátká délka vztahu neexistuje.

Najednou se, narozdíl od předchozích pokusů o vztah, nic nekomplikovalo, všechno šlo hladce, samo a bylo to moc krásné. Žádný strach, jestli napíše, jestli píšu příliš mnoho, jestli se ještě uvidíme, jestli moc netlačím, jestli mu můžu věřit, jestli mě chce vůbec ještě vidět, budu se mu líbit? Nic takového. Najednou to tu prostě bylo.

Než jsem ale došla do tohoto bodu setkání s osudovým mužem, musela jsem projít balvanizací. Tj. přeskákat (ne odstranit, ale hezky přeskákat) všechny ty naházené balvany na cestě, do nichž některých bych nejradši kopla. 🙂 A jsem za to vděčná, protože všechny mé nezdary vlastně způsobily ve výsledku to, že mě posunuly dál. Tam, kde jsem teď.

V jednu vážně těžkou chvíli to dokonce vypadalo, že to bude jen další můj nezdařený pokus, který mi moje minulost pěkně sprostě vezme, ale to jsem ještě nevěděla (nebo možná trošku tušila), že láska je tak silná, že ji nemůže položit nějaká jakákoliv minulost, za kterou se navíc není ani potřeba stydět, protože my jsme nic zlého neprovedly. Bála jsem se, že mi uteče někdo, kdo konečně za něco stojí se vzácnými vlastnostmi, kterých si na mužích (a lidech obecně) moc cením. Už jsem neměla energii na další pokusy. Ale čím víc jsem se o něj bála, tím víc jsem postupně dostávala zpátky jistoty, které jsem tolik potřebovala. A tohle je přesně ten moment, který lze zažít jen s tím správným mužem, který tu má vedle nás být, za což jsem mu nesmírně vděčná.

Ale než se pustím do svého čarování a povídání o tom, jak do mého života přišla láska, musím napsat o dvou balvanech, které za to celé vlastně můžou a bez jejichž sobeckosti, sebestřednosti, srabáctví a prosté mužské živočišné pudovosti bych tu teď tohle nepsala.

Balvan č. 1 – Dušan

Nakecal mi (nebo spíš „já blbá jsem mu sežrala“), že žije sám v krásném novém domě kousek odsud (jo, okoukla jsem si ten dům na Google StreetView. Ta krásná zahrada! Mělo mi dojít, že tohle sám chlap nemůže zvládnout) a těší se, jak v něm jednou budeme bydlet spolu, protože je tam chudáček malej úplně sám a chybí mu pohlazení od ženy.

Párkrát jsme se sešli. Vůbec mi nebylo divné, že se chtěl vidět vždycky někde stranou, aby nás někdo neviděl. No, byla jsem úplně pitomá a zamilovaná, takže jsem ignorovala varovná znamení (typický znak pro puberťačky) a šla tvrdě po něm, protože to byl vysoký, pracovitý, pozitivní, zajištěný a moc pěkný vysportovaný muž, kterému jsem se navíc líbila (a pokud vím, líbím dodnes, prý jsem pro něj stále pokušením a několikrát se znovu pokusil mě pozvat na schůzku. Jasně). Seznámili jsme se na badoo. Tehdy jsem se tam třikrát do roka objevila i já v naději, že tam bude někdo zajímavý. Už jsem nebrala kde koho jen proto, abych někoho měla. Už jsem začala být pěkně mlsná a vybíravá, protože to byli právě sebevědomí a úspěšní muži, kteří mi sami dávali svou náklonností najevo, že si to můžu dovolit… Já sama bych k tomu nikdy nedospěla.

Na začátku našeho randění mi řekl, že nemá profil na facebooku, takže mě ani nenapadlo ho tam hledat. Pěkná naivka jsem byla. Prostě tou holčičí pubertou jsem si prošla se vším všudy, včetně všech těch zmetků. Ono je to ale potřeba namlít si občas pusu. A to já si pěkně každého předem vždycky prověřila! Ale tady jsem udělala chybu. Tu chybu jsem napravila ve chvíli, kdy jsem se celá poblouzněná vrátila sama z jedné naší romantické procházky ruku v ruce spolu s pořádným zážitkem z líbání, která se odehrála na cestě v podhůří Lužických hor v zapadajícím sluníčku, pasoucíma se krávama a všechno bylo tak strašně dokonalé a já v tu chvíli cítila, že to je přesně ono. Sedla jsem si celá vysmátá a šťastná doma k notebooku a prostě v té euforii s úsměvem vyťukala jeho jméno na facebooku, jakože tam třeba bude a já uvidím jeho fotku, čímž si do těla vpustím další dávku fenylethylaminu a ukojím tak mou nezkrotnou touhu po jeho přítomnosti.

Polilo mě ale najednou horko a zmocnil se mě strašný vztek. Ale strašný. Na profilovce byl vyfocený se svojí ženou, měl tam uvedeno, že je ženatý a jeho profil byl krásně aktivní s posledním příspěvkem před třemi dny, kdy se fotil (pěkně narcisticky) v posilovně, aby se pochlubil se svými bicepsy, kterými mě ještě před pár minutami objímal na louce a šeptal do ouška, jak krásně líbám.

Nejdřív mi to hlava vůbec nebrala. Nemohla jsem to rozdýchat. Taková lež na mě. Tak strašně mě naštvalo, že mi lhal! Tohle fakt nesnáším. V tu chvíli začalo mé pátrání. Stala se ze mě největší pobočka FBI ve střední Evropě, která vypátrala, že je opravdu ženatý, v domečku bydlí se svojí ženou a rozhodně jim jejich vztah skvěle funguje. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na pomstu.

Sebrala jsem veškerou sílu, překonala jsem obrovskou touhu mu říct, že to vím a ukula jsem odplatu, takže jsem dál dělala, jakože to nevím a jsem ta blbá naivka, která pro něj udělá první poslední, zatímco on si bude vesele užívat a podvádět svou ženu. To byla pro mě ohromná zkušenost s tím, jací muži dokáží být.

Ponořoval se dál a dál do svých lží, psali jsme si své erotické fantazie a plánovali spolu budoucnost. Hmm. Já se ale přímému kontaktu s ním snažila nenápadně výmluvami vyhýbat, protože by na mně nejspíš poznal, že něco není vpořádku. A taky hrozilo, že mu opravdu podlehnu. Na oko jsem to ale jinak hrála dobře.

Můj plán byl opravdu podlý. Ne tak proto, že ublížil mně, ale proto, že mi bylo strašně, ale strašně smutno, že ubližuje své ženě, což byla krásná něžná dlouhovlasá brunetka, pěkně chytrá, ale možná až moc usilovně pracující v jednom výzkumném ústavu pod univerzitou. Shodou okolností, jakože asi abych si uvědomila, do čeho jsem se to namočila, tahle krásná brunetka vystupovala náhodou ten večer na ČT v jednom vědeckém pořadu, kde s ní byl rozhovor. Byla v laboratorním plášti a mluvila o tom, jak létává do USA a vyvíjí něco velmi úžasného nanotechnologického. V tu chvíli jsem věděla, že tohohle gaunera už nenechám nikdy jeho ženu podvádět! Teda ne se mnou.

Nenapadlo mě nic lepšího, než nechat dojet naše randění až do fáze, ve které se ocitnu u něho doma (což bylo na spadnutí, jak byl nadržený a já ho v tom navíc ještě podporovala :), tam si ho v rámci erotických hrátek připoutám nahého k posteli, v tu chvíli se seberu, vyfotím si ho na posteli a tu fotku pošlu jeho ženě se vzkazem: „Přijď si pro něj.“

Bylo mi jí ale tak líto. 🙁 Celou tu dobu jsem myslela jen na ni, jak se vrací domů z práce utahaná a tam tenhle chlípník, který jí lže do očí. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že jí vlastně nechci ublížit. Ale kdo jí ubližuje víc? Já nebo on? To bylo výčitek! Současně mi bylo strašně smutno, že jsem přišla o svého vysněného prince. A taky o víru v to, že muži nejsou přeci takoví…

Spolu s realizací mého plánu s jeho fotografií v posteli současně pokračovalo moje vyšetřování, které jsem vedla citlivým způsobem u nejlepší kamarádky jeho ženy, kterou jsem na facebooku oslovila. Byla to osoba, která nejvíc lajkovala jejich společné fotky. Což se později ukázalo jako moje další chyba, protože všechno, ale úplně všechno a všichni se obrátili proti mně.

Jejich milá kamarádka mi stručně sdělovala, jak to oni dva spolu mají, jak k nim chodí ještě se svým přítelem na večeře, jezdí spolu ve čtyřech na dovolené a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu Dušana s jeho ženou něco nefungovalo. Navíc byli manželé už 10 let! (No právě.)

Protože mi přišla slečna důvěryhodná, rozhodla jsem se jí naznačit, jaký milý Dušánek vlastně je a popsala jsem jí, co všechno mi napovídal, co všechno jsme spolu dělali (víc než líbání, objímání, courání a scházení se v kavárnách nebo venku nebylo, protože se to teprve rozvíjelo, ale bylo to na spadnutí) a jaké měl se mnou plány. Strašně se divila, kolik toho o Dušanovi vím a neustále opakovala, že tohle nemůže být pravda, že jejich vztah je přeci úžasný, velmi se milují a Dušan by tohle své ženě nikdy neudělal. Nikdy! Ona ho přeci musí znát, když se znají už tolik let i s jeho ženou.

Ach joo.

Ještě během dne pronesla myšlenku, že si to všechno vymýšlím a mým cílem je zničit jejich vztah, protože o Dušana usiluju a chci ho jeho ženě ukrást. To jsem se jí postupně snažila vyvracet, ale čím víc jsem byla upřímná, tím víc začala útočit proti mně. Nejhorší moment přišel ve chvíli, kdy mi napsala, že se Dušana nevydržela nezeptat přímo na mě, odkud mě zná a co jsme spolu dělali. Ten jí všechno popřel a řekl, že si to vymýšlím, že jsem nějaká pomatená ženská, která ho chce, tak trojčí. Bokem mi pak napsal, že jí to musel takhle říct a přikázal mi, ať už jejich kamarádku ani nikoho jiného nekontaktuju, že bude stejně vždycky všechno zapírat.

Jejich slavnou kamarádku dokonce nepřesvědčil ani otisk obrazovky, který jsem si udělala ještě ve chvílích největší zamilovanosti, abych měla tyhle hezké chvíle schované. Tvrdila mi, že jsem si to celé zkonstruovala, Dušana navedla, zmanipulovala a chtěla ho svést. Věří totiž jim a ne mně, nějaké úplně cizí ženské.

Tak jsem to vzdala, během několika dnů se vybulela a bylo líp.

Vrchol drzosti přišel po měsíci, kdy se Dušan zase ozval s tím, jestli už jsem se uklidnila a že by mě chtěl vidět, jestli se můžeme sejít, protože na mě pořád myslí a nemůže na mě zapomenout. Vysvětlil mi, že takto „zahl“ své ženě poprvé během těch 10 let (jo, proto taky měl už roky profil na badoo 😀 ) a že si chtěl dokázat, že má ještě na to, aby sbalil pěknou ženskou. Aby se cítil žádaný. Líbilo se mu, že o něj má zájem žena, jako jsem já. Ta jeho totiž tráví většinu času v laboratoři a on je doma věčně sám. Když se pak za ním vrátí domů, je pozdě večer a on už spí. Sexuální ani jiný život žádný. Má ji sice rád, ale chybí mu to, co může muži dávat jen žena. Když byl se mnou, bylo to opojné. Najednou zase ožil. Uvědomoval si, že mi ubližuje a chtěl mi to každý moment našeho setkání říct, ale nikdy nevěděl jak. Nebyla pro to vhodná příležitost a jen se do všeho stále více zaplétal a nemohl si pomoct.

Je fakt, že jsem se k němu chovala podle vzoru „sebevědomí, úsměv a vyzařovaný klid dělá ženu nejvíc sexy„, než abych ze sebe dělala chudinku, co pořád není s něčím na sobě spokojená. A pak mě to taky dost bavilo, když jsem viděla, jak touží. Jak to všechno krásně funguje. Já žena, on muž. Ta chemie, emoce, vzájemná přitažlivost. Umím taky dost provokovat, třeba když jsme seděli v kavárně s mýma nohama nenápadně jakože ledabyle položenýma v jeho klíně pod stolem a já cítila, jak moc jsem v tu chvíli svým sebevědomím vyrostla, tak v tu chvíli mé sebevědomí nebylo to jediné, co pod stolem vyrostlo. A takhle jednoduše to s ním šlo vždycky, což se mi moc líbilo. Takže jistý podíl na této sváděcí hře nesu i já, nicméně já jsem v tom byla nevinně, protože jsem vše dělala s čistým svědomím a vědomím, že jsem skutečně ta jediná žena v jeho životě.

Jo, to bylo hezký.

Jeho zpovědi jsem částečně věřila a bylo mi jich obou vlastně líto. Nicméně jsem se zařekla, že už s ním nechci mít nic společného, protože mně i jí jen ubližuje a všechny jeho nabídky na setkání jsem odmítala. Jak se má dnes po dvou letech nevím a ani mě to nezajímá.

U Dušana jsem svoji minulost neřešila a ani jsem ji dlouho řešit nechtěla. To je výhoda toho, když to nevykvákáme po prvních pěti minutách na prvním setkání. Odcházíme v případě neúspěchu se vzpřímenou hlavou. Kromě partnera každý člověk, který to neví, je pro mě dobrý. A proč by to měl vědět muž, kterému jsem dala kopačky? 🙂

Dušanova žena tohle všechno stále neví a asi ani nikdy vědět nebude, což je dobře. Já si z toho celého ale odnáším přeci jen jeden hezký pocit. Že jsem dokázala být konkurencí úspěšné, chytré a krásné ženě. Navíc s mužem, který si vybíral. To mi opravdu moc lichotilo, ale útěchou mi to bylo malou, protože o jeho objetí jsem přišla.

Po pár měsících jsem se zase dala dohromady, chlapům už jsem věřila tedy zase o kousek míň a protože mi bylo doma samotné smutno, rozhodla jsem se zase to zkusit. Podala jsem si inzerát na seznamku. Jenže ten inzerát jsem podala dost netradičně (což jsem chtěla), takže jsem měla během pár dní stovky odpovědí a nebyla jsem schopná se jimi probrat. (Ještě, že už tohle teď dělat nemusím. I když na mé sebevědomí to mělo velmi pozitivní vliv. 🙂 ). Mezi odpověďmi od mužů jsem občas našla i odpověď od holek. Od heteroholek, které mi jen chtěly napsat, že mi drží palce, ať najdu popisovaného muže, že je to vtipně napsaný. To jsem přesně chtěla – vzbudit zájem, takže jsem přímo nahrála muži, který měl tak příležitost vytvořit netradiční odpověď, že jako zjistím, jak mu to pálí a jaký má smysl pro humor a odfiltrují se mi aspoň hned ti suchaři.

Vítězem mého výběrového řízení se stal:

Balvan č. 2 – Martin

Martin byl vtipný, pracovitý a hodný. Měl v péči malou dcerku, pro kterou byl opravdu dobrým tátou. Chodil s ní bruslit, učil jezdit na koni, kupoval jí věci na sebe, protože máma bydlící ve vedlejší vesnici byla neschopná a s novým partnerem dost pila. Měl ji tak většinu času jen on. Tohle na mě zapůsobilo. Navíc byla stejně stará, jako moje dcera a taky měly stejné křestní jméno. Což by bylo docela vtipné, kdybychom se s Martinem dali dohromady a volali bychom na své dcery stejnými jmény. 🙂

Kromě toho, že byl vtipný, byl taky skromný a empatický. Toužil po kontaktním vztahu, jako já, a navíc se mi i opravdu líbil.

Já už byla ale sakra opatrná a tak když po nějaké době vzájemného psaní mělo dojít ke schůzce, kdy za mnou chtěl přijet 50 km, měla na mé přání proběhnout jen jedna procházka, maximálně káva v nějaké hezké kavárně a jinak nic. Prostě nic. Žádné ťuťuňuňu, natož sex. To znělo jako dobrý plán. 🙂

Nechtěla jsem si ale zase psát věčně. Utíkal mi každý den, kdy jsem mohla mít někoho, kdo mě obejme. A není mi osmnáct, abych měla spoustu času na život přede mnou.

Přijel ve všední den navečer po práci do centra města, ve kterém bydlím. Já měla na sobě černé puntíkované šaty a fakt jsem se snažila, abych se mu líbila. Hned mi dal do ruky malou bonboniéru Milka ve tvaru srdíčka (jůů) a vzal na chvilku za ruku s tím, že mi to moc sluší. I jemu to moc slušelo. A tak jsme se šli projít, courali chvíli ve městě a povídali si. To už jsme se drželi i za ruce. Potom jsme zapluli do jedné kavárny a tam jsme si zase povídali. Bylo to moc fajn. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl tentokrát nastat nějaký problém…

🙂

(Se tomu musím smát už dneska. Té mojí naivitě, která mi částečně zůstala dodnes, ale už naštěstí toho svého ochránce mám.)

I podle toho, co vyprávěl, co dělá v práci, jak si s lecčíms doma poradí, že za ním pořád někdo z vesnice chodí, mi přišlo, že to bude slušný hoch. Dokonce je i v zastupitelstvu obce. Ano, byl slušný.

Po čtyřech hodinách se už setmělo a nezbývalo, než se rozloučit. Vůbec jsem nechtěla, aby odjel. Ani on ne. Jenže jsem si preventivně pořád představovala, že tohle celé opravdu moc dobře hraje, že mě chce jen na jednu noc a po ní opustí. To mě naštěstí pořád brzdilo. Jinak já do té doby byla (a jsem) vždycky celý život hrozně hrrr do všeho.

Nasedl do auta, já s ním do jeho, abysme si ještě chvilku popovídali, přičemž to moje auto bylo zaparkované hned vedle. A řekla jsem mu, že tohle byl moc krásný večer, že bych ho ráda někdy zopakovala, ale ať se nezlobí, že musí odjet. Nechtěla jsem nic uspěchat.

Byl smutný, já taky. Nedokázala jsem vylézt a nechat ho odjet. Ale nakonec jsem si vzpomněla na Dušana a vylezla. Díky Dušane!

Řekl „tak dobře“, nastartoval a začal se rozjíždět. Když vyjel z parkovacího místa, že se rozjede, vlezla jsem mu do cesty s tím, ať počká. Že je už dost hodin (bylo skoro jedenáct večer a my zítra vstávali do práce), tak jestli chce, může přespat u mě. Ale jen přespat! Do práce může jet ráno ode mě. To byl osudový moment, protože jsem si nějakou svou pitomou dedukcí řekla, že když opravdu odjíždí, tak je smířený s tím, že spolu přes noc nebudeme a nejde mu jen o to jedno. To měl být pro mě jako důkaz. 🙂 A tak bylo tedy vpořádku ho teď zastavit.

(Ono to vlastně jinak bylo moc hezký.)

V tu chvíli se mi přiznal, že je strašně šťastný a ukázal mi, že si pro tenhle případ připravil s sebou i kartáček na zuby. 🙂 Zmetek, on s tím počítal! 🙂 Prostě se na to připravil. Co kdyby. Ale mně se to náhodou líbilo. Líbilo se mi, jak moc o mě usiluje.

Tak jsme teda jeli ke mně. Já se moc těšila. On taky. Strašně jsem bojovala s výčitkami, že jsem porušila své předsevzetí, ale ta touha být s ním byla ještě silnější. No jo, hormony. Obzvlášť, když jsem viděla, jak i on chce být se mnou. Cítila jsem, že tohle je ono a uklidňovala jsem se, že já jsem tu žena a žena v tomto případě rozhoduje o tom, co se bude dít. Muž gentleman to vždy respektuje. 🙂 (Pořád mě to rozesmívá, když si na to vzpomenu.)

U mě doma jsme si řekli, že je hodně hodin, tak půjdeme rovnou spát. Svlékl se do trenýrek, já do krátké noční košilky a zhasla jsem.

No. Kéž by tak tenhle příběh teď skončil…

Možná byl důvod, proč měl Martin do mého života vejít… Byl to vlastně jinak moc důležitý moment v mé přeměně. Jak jsme tam tak ve tmě leželi, nemohli usnout a dotýkali se jeden druhého, jak tak krásně hřál, prostě v tu chvíli to ani jinak nešlo, než ještě nejít spát… :-/

A tak jsme nešli spát.

Nebylo to poprvé, co jsem byla v posteli s mužem, ale bylo to úplně poprvé, co to bylo krásné, až mě to samotnou překvapilo. Navíc to šlo tak hladce. Až do chvíle s ním jsem se přímo děsila momentů, kdy se nebude dařit partnerovi do mě dostat kvůli tomu, že jsem lehce užší (i když stále v ženské normě), ale tady jsem měla strach zbytečně, protože totiž vždycky záleží i na partnerovi a jeho fyzických dispozicích a ty se mnohdy dost liší. Ten správný bude totiž správný i tam dole. To je jasný. 🙂

Moje euforie a úžasný pocit, že mohu dát muži to, co jiné ženy, byla navíc umocněna jeho eurofickým zážitkem se mnou. Což bylo důležité zjistit vzhledem k mému potencionálnímu budoucímu partnerovi, ale v tu chvíli jsem si myslela a cítila, že tím pravým partnerem je právě Martin. Taky podle toho, co mi říkal, když jsme se potom k sobě přitiskli a vyčerpaní, ale šťastní, usínali.

Já tu teď o těchto mužích píšu takhle přímo proto, že jsem s tím vším srovnaná a netrápí mě to. Všechno, co se stalo v minulosti, mě posílilo nebo otevřelo jiné dveře, které mě přivedly k něčemu mnohem většímu. A to teď nemyslím fyzicky.

Ráno bylo krásné. Pořád mě objímal. I zezadu, jak to mám ráda, když jsem mu připravovala snídani a pokládal si hlavu na mé rameno. Rukama si mě přitahoval k sobě a já byla v sedmém nebi. Spíš v sedmdesátém sedmém. Věděla jsem, že teď přijdou samé hezké dny.

U auta jsme se venku rozloučili a odjel. Taková romantika, tyjo!

Během našeho povídání se mi svěřil, že jde dnes do práce později, protože jde na kontrolu k doktorovi ohledně výsledků krve. Někde nahmatal bulku. Měla jsem trochu starost a říkala mu, ať je ke mně potom upřímný.

V čase, kdy měl dorazit domů, mi žádná sms nepřišla.

Ani za hodinu mi nepřišla. Ani v poledne… ani odpoledne… ani večer… To už jsem nevydržela a začala mu i volat.

Odpověď žádná. Telefon mi nebral.

Začala jsem si konstruovat katastrofické scénáře a měla o něj hrozný strach. Pokud se nevyboural cestou domů, ujišťovala jsem ho, že spolu všechno zvládnem, hlavně ať na to není sám. Myslela jsem si totiž, že mu doktor řekl nějakou špatnou zprávu a on se s ní teď není schopný vyrovnat.

Za tři dny (!) mi přišla sms: „Terezko, moc promiň. Odhodlával jsem se poslat ti tuhle sms dlouho, ale nemůžu už to odkládat. Jsem zbabělec. Vím, že ti svou nečinností akorát ubližuju. To celé byla chyba. Neměli jsme se spolu vyspat. Nedokážu si představit, že za tebou jezdím 50 km, když mám doma malou a ty si zasloužíš lepšího. Já jsem hrozný srab a ty taková akční.„

Sakra. 🙁

Snažila jsem se ho ještě vidět, alespoň jednou se sejít a vyříkat si to z očí do očí, ale do toho se mu nechtělo se slovy, že moje podnikavost je na něj moc hrrr, on má rád svůj klid a myslí si, že se k sobě nehodíme. Jo, takže já jsem to uspěchala. Jasně. V tamten večer mě ale fyzicky moc chtěl a nedokázal svou fyzickou touhu po mně žádným způsobem překonat, což mu zatemnilo mozek.

Klasika.

To jsem ale blbá!

Napsala jsem mu, že jedu za ním. Na to sebral odvahu, nasedl do auta a na půli cesty jsme se sešli.

Celou tu půlhodinu v autě jenom fňukal, jaký je hňup, že mi ublížil, že nepřemýšlel hlavou (jo, to známe moc dobře od jiných) a když si to pak cestou domů v autě srovnával v hlavě, tak se lekl zodpovědnosti, jakou najednou vůči nám má.

Nešlo s ním hnout. Mrzelo mě to. I tak to loučení bylo moc hezké a dá se říct, že jsem mu v tu chvíli odpustila, i když jak jsem přišla domů, začalo moje vzteklé běsnění s příšerným pocitem bezmoci, že jsem byla zneužitá (což byla blbost, když jsem do toho šla dobrovolně a ráda 🙂 ) a zařekla jsem se, že už žádného chlapa nechci, protože všichni chtějí jen to jedno. A já hlavně nejsem absolutně schopná poznat, kdy to myslí vážně a kdy si chtějí jen užít. Tak bude lepší, když se na to preventivně vykašlu úplně.

Bylo 5. ledna 2018.

Někde jsem vyčetla, že z takových věcí se člověk začne vzpamatovávat nejdřív za tři měsíce, tak jsem si dala takovou metu, že to do Velikonoc bez chlapa a mých pokusů o nějakého vydržím. Že radši budu sama.

A drželo mě to dlouho. Potkala jsem mezi tím jednoho moc fajn kluka z Prahy z ministerstva, který se mnou ale nic moc nezmohl, protože jsem byla pořád zaseklá a tvrdila mu, že musí počkat do Velikonoc, jestli mě to přejde.

Jediné, co přešlo, byly ty Velikonoce. Mě ten vztek nepřešel vůbec. Nemohla jsem si pomoct. Pořád jsem cítila, že potřebuju víc času. Protože jsem totálně neschopná nenaletět chlapovi a neumím s tím bojovat, protože s tím nemám takové zkušenosti.

Bylo mi fakt smutno. Jediné, co mi dělalo radost byla vždycky myšlenka na to, kde teď jsem. Myšlenka, že se budím každé ráno jako žena. A tenhle „motor“ mě pohání dodnes, když je mi někdy smutno. I když to už mi teď tolik není, protože na nic nejsem sama.

Na jedné straně jsem neměla problém se seznámit kdekoliv – na internetu i v reálu. Na druhou stranu jsem se nechtěla spokojit jen tak s někým. Potřebovala jsem cítit, že ten pravý bude takový, jakého ho potřebuju mít. Aby miloval svou ženu takovou, jaká je, aby ji objímal a vážil si jí. Aby k ní byl upřímný a hodný. Současně jsem potřebovala, aby mě přitahoval, nebyl to padavka a měl něco v hlavě. Aby nekouřil a hlavně, aby mě posouval. Ne, abych pořád posouvala někoho někam já, ale aby to bylo vzájemné. Věděla jsem přesně, koho chci. Jen ty nároky byly trochu vysoké, takže jsem si tím zmenšovala šance.

Rok 2018, který právě začínal, byl však v mnoha ohledech výjimečný. Dala jsem tomu tedy ještě šanci. Do karet mi hrály tři úžasné skutečnosti:

1) Když už nic jiného, tak mi byly nakloněny hvězdy, jako nikdy předtím. Jsem narozená ve znamení býka a v tento rok se býk dostal do nadvlády planety Venuše, což mi dávalo obrovskou ženskou sílu. Největší, jakou můžu mít. Lepší hvězdná konstelace na nalezení partnera pro ženy býčice nemohla být. Tato konstelace přichází po dvaceti letech.

2) Můj život se odehrává v šestiletkách. Vše důležité, co se mi v životě stalo, přišlo vždy v rocích, které byly násobky šesti počínaje rokem mého narození. Týká se to nejen mého osobního života, jako jsou délky vztahů, ale i zaměstnání, apod. V roce 2018 měla začít nová šestiletka. Měla tedy podle původního modelu přijít nějaká velká změna. Přesně šest let po rozvodu bylo akorát na čase. To mě povzbudilo. Kromě mého života na správném břehu ve správných kolejích jsem cítila, že je to příležitost pro objevení muže po mém boku. Prostě jsem tomu věřila a mou víru podporovala planeta všech žen Venuše postavená v mém znamení.

3) Zrovna ten filipojakubský večer roku 2018 byl úplnou náhodou fascinující vzácný růžový „štíří“ úplněk, který umocňoval obecně sílu kterékoliv lásky.

4) Přemýšlela jsem tedy usilovně, který den v roce (2018) by byl tak nejlepším dnem, ve kterém je mi nakloněno úplně všechno a do kterého mohu soustředit svou ženskou sílu k tomu, abych nebyla na světě sama. A vyšel mi právě večer na čarodějnice, což je snad večerem ze všech v roce ten nejčarovnější.

Toužila jsem po lásce, ale byla jsem tak zklamaná, že jsem už ztrácela víru i energii v hledání toho pravého. Rok 2018 jsem si stanovila jako poslední, ve kterém si na Nový rok budu přát, abych už nebyla sama. Přála jsem si to totiž vždycky na Nový rok šest let zpětně od rozvodu v roce 2012 a vždycky jsem tomu slepě věřila. Obvykle trvá dost dlouho, než něco vzdám. Vzdám-li to vůbec.

Šest uplynulých let jsem nechtěla být sama, ale byla jsem a nejsem zrovna typ člověka, který chce být navěky sám. I když jsem třeba cestovala ráda, vždycky jsem se pak musela vrátit do prázdného bytu a usínat sama. Některé dny mi bylo těžko. Se samotou jsem se nehodlala smířit, ale kde na to všechno vzít energii?

Mohlo za to zase moje nadšení, které mě vždycky nakopne. Když se pro něco nadchnu, je se mnou k nevydržení. A protože bylo po Velikonocích, čili tři měsíce od mého „sexu na jednu noc“, jak jsem celý ten pokus o vztah později přehodnotila, blížila se Filipojakubská noc! Pálení čarodějnic. A protože jsem dosud vyčerpala všechny možné způsoby, jak najít toho pravého, zbýval už jen ten jeden jediný – ten poslední ještě nevyzkoušený:

Tak jsem si řekla, že si ho prostě přičaruju! 🙂

Místo toho, abych někam šla s buřtama k ohni (stejně jsem neměla s kým a sama se tam cpát davem jenom kvůli buřtu jsem nechtěla), jsem si v tento nezvykle teplý dubnový den oblékla delší černobarevné (čarodějnické) šaty a vydala se sama na kopec čarovat…

…pokračování v zítřejší 2. části.