Jeden malý psychopatický homofobíček
Homofobie (z řeckých slov homós = stejný a phóbos = strach, fobie) je termín, kterým se označuje diskriminace, odpor nebo iracionální strach z homosexuality nebo homosexuálně zaměřených osob.
Asi mám vážně štěstí. Pořád jsem čekala, jestli se někdo takový objeví. A konečně! Mám opravdu radost. Chodil celou dobu kolem mě, ale až teď vystrčil růžky a tak mě inspiroval k zamyšlení. Už to asi nemohl vydržet.
Takový homofob to nemá vůbec jednoduché.
Ráno nemůže dospat, protože se bojí, že vyjde z domu a uvidí dvě ženy, jak se drží za ruce. Nedej bože, aby si dávaly polibek. Nemůže se soustředit na práci a má kvůli tomu zdravotní problémy, protože čeká, jestli k němu přijede zákazník v růžovém tričku, který bude vonět po květinách a pak z toho nemá ani večer chuť k jídlu. Musí se ale pořád tvářit jako milý a slušný člověk, což mu jde naštěstí perfektně a tak jsme rádi, že aspoň něco se mu daří. To už by bylo moc na jednoho homofoba, kdyby ho ještě přestal mít každý rád.
Vždyť co z toho života chudák vlastně má? (Zde není místo pro lítost.)
Možná bych měla jedno doporučení – báječnou kombinací je homofobie z psychopatií. To už je pak teprve zábava! Vůbec nevadí, že pak vynaloží velkou energii na vymýšlení nejrůznějších akcí, jak všem kolem sebe znepříjemnit život, aby mohl on sám přežít a vůbec si přitom neuvědomovat, že je nemocný.
Vím, že psychopaty tohle čtení nebaví – ale nás ostatní ano: Existují takové zajímavé stránky s návodem, jak rozpoznat psychopata. Bohužel i když budete tvrdit, že přesně tohle nejste, tak jste… Vážně. Smůla. Prostě pech.
„Ne podle tváře, podle hlasu. Podle jejich činů poznáte je…“
Ono být věčně nespokojený je docela otrava. (Vaše výmysly ovšem pro nás docela taky. – Musela jsem to tu říct, i když jsem chtěla být ohleduplná. Ale dnes se mi nechce. Dnes to tu říkám narovinu, jak to je, protože přišel čas vám to říct.)
Výhodou je, že vím, že tenhle blog čte (to je stejně ale paradox, co?). A také to, že ho tu vůbec nejmenuji. Přesto si dobře uvědomuje, že je to on. (Právě proto, kým je. Protože zdravý člověk se v tom nepozná.) A teď má sto chutí nám všem říct, jak strašně nás nenávidí, jak jsme zlí, odporní a prolhaní. Je mi líto, že má tuhle nemoc. Ale jeho mí líto není a fakt mu nemůžu pomoct…
A proto mu posílám tento vzkaz.
Nikdo z nás tě k životu nepotřebuje. Je nám úplně ukradené, jak se cítíš. Máme tě přečteného. A také jsou nám ukradené tvé pohádky, které tak rád píšeš. Piš si je klidně dál, když ti to dělá dobře. My se u toho stejně koukáme na film nebo dojídáme v klidu večeři. Vím, že nikdy nepochopíš, že to nemá smysl. Ale jednou jsem tenhle článek chtěla napsat. (Jednou a naposledy, protože nemíním ztrácet čas někým, jako jsi ty). Dokonce už ani tvé urážky nás neuráží. Víme totiž, že za to nemůžeš. Ty ses už tak totiž narodil. Stejně jako já zase s touhle svojí „nemocí“… Jsme svým způsobem ÚPLNĚ STEJNÍ! To musí být pro tebe opravdu strašný pocit.
Zase někdy napiš. Baví nás to! (I když… občas nás to už nudí, promiň.)
Sbohem.