otєrєzє.cz

Ledová krajina

Vlak drncá po kolejích na výhybkách při vjezdu do velkého města. Okno je studené a orosené, protože venku je vše pokryté roztávajícím sněhem. Je takové to únorové vlezlé studeno a mokro, není vidět do dálky, protože nad městem se rozprostřel šedý a těžký mlžný opar. Ani se člověku do takového počasí nechce, ale je ve vlaku, takže musí. Kapičky na skle stékají po okně do malého žlábku, vagón je skoro poloprázdný a přede mnou sedí jen má žena a Kačenka.
Dívám se na mapu, jak je to ještě daleko.
Žena mi něco říká. Neusmívá se. (Už tři roky jsem neviděla její úsměv, za který dostávala jako malá diplomy na letních táborech.) Její úsměv zmizel, vytratil se a už nikdy ho nikdo neuvidí.
Nechci tu být, ale mám tu svojí Kačenku. Ta sklouzne ze sedačky, napřáhne ruce a objímá mě. Mačká mě tak silně, až mě to trošku bolí, ale nechávám jí, protože je to moje Kačenka. Taky jí objímám a hladím.
A tenhle stav trvá několik minut… vlastně nevím, jak dlouho trval, protože to objetí až do chvíle, kdy jsem se probudila, neskončilo.
Nesnáším, když se budím se slzami v očích.
A nesnáším taky zimu. Je všude. Pořád. Je nekonečná. Mám pocit, že nikdy neskončí. Ani v létě. Ani v červenci, kdy jsem si plánovala minisukýnky, letní šatičky, sandálky… (Tuhle větu jsem četla i na facebooku u jedné biologické slečny jako reakci na zimu – nejsem jediná, kdo se těší na minisukně 🙂
Mrznu doma, v práci, v autě, v obchodech… Jediné místo, kde nemrznu, je horká sprcha. Jak z ní ale vylezu, je mi… zima!
Možná proto mám sny o zamrzlé krajině.
Ale nestěžuji si. Chtěla jsem to. Vedlejší efekty hormonání terapie mi nevadí. Beru je jako součást ženskosti.
Mamka mi včera v autě říkala: “Vy máte jednu výhodu – nikdy nebudete muset nosit vložky.”
Pro nás to ale není výhoda. Tedy alespoň pro mě ne. Vím, že nemám právo hodnotit, jak strašné měsíčky jsou, když jsem je nikdy nezažila (pouze zprostředkovaně od mé ženy, kamarádek nebo spolužaček) a vždycky, když tohle někomu řeknu, tak mi nevěří, ale když už přijmout ženské tělo, tak se vším. Nežádám jen to dobré. Chci všechny stránky ženskosti. Některé (zas tolik jich není) mít ale nikdy nebudeme.
Mamka mi taky v autě říkala, že byla nakupovat oblečení a viděla tam “jednu jako jsem já”.
Vím, jak to myslela, ale já nechci být “jako jedna jako jsem já”. Pokud moje mamka identifikovala tu paní jako “jednu z nás” hned na první pohled, pak bych byla i já identifikovatelná na první pohled jako “jedna z nás” a ne jako žena, jak o to moc usiluji.
Nechci patřit (ačkoli to ovlivňuje spousta faktorů a nejde to ze dne na den) mezi “jedny z nás, na kterých je to hned vidět”. Taková identifikace je mi k ničemu. To budu pořád ten muž převlečený za ženu.
Ta paní nakupovala oblečení, byla tam ještě s jednou paní – biologickou ženou, která pravděpodobně patřila mezi ty jedinečné žen z vás, které nás nezatracují, ale naopak ještě pomáhají. Vy jste pro nás nesmírně důležité. (Jako třeba úžasné “slničeko” pro Eričku 😉
A do třetice mi mamka řekla ještě jednu věc. Že z blízka muž pozná, kdo jsem, protože mám někde ještě tmavší plochy vousů. Zamaskovávám je, podle mě úspěšně. Je pravda, že ze vzdálenosti 2 cm na mě ještě žádný muž nekoukal… Přesto si myslím, že bych to měla risknout…
Tenhle víkend měl být průlomový. Nemohla jsem kvůli tomu ani spát.
Dva lidé mi řekli, že mě chtějí vidět. Dva lidé mi řekli, že je přitahuji (sexuálně). Jako žena.
Ta první byla Anička. Tedy MtF žena, které se líbí ženy.
Ten druhý byl Pavlik…
Pavlik měl přijet dnes odpoledne z Prahy. Nepíše se mi o tom moc snadno, protože mám v sobě zafixováno něco jako “Tomův strach z toho, že by se mu mohli líbit muži”. Flirtování a hodinové rozhovory s muži probíhaly na mém holčičím profilu i v minulosti deset let zpětně (dokonce jsem byla i párkrát v paruce v přítmí na webkameře a to se mi moc líbilo :), ale byla jsem z toho vždycky zoufalá, protože jsem věděla, že nikdy ty kluky nebudu moct vidět osobně. Protože jsem jako žena nevypadala, ač jsem se o to moc snažila 🙁
Tom už ale neexistuje a Tereze se muži líbit mohou, protože Tereza je žena.
Bránila jsem se chvíli těm pocitům, ale neubránila. Naše tříhodinové rozhovory mě poprvé po třech měsících dostaly tam, kam jsem myslela, že už se nikdy nedostanu (ke vzrušení). Při představách, které mívají ženy o mužích, jsem nemohla ani pracovat, jak jsem se nedovedla soustředit na práci a byla myšlenkami úplně někde jinde – s Pavlikem – v pevném objetí jeho paží přitisknutá k jeho rtům a jemně popíchaná jeho strništěm. Toužila jsem být doprovozena domů, opřena o vchodové dveře a…
Chtěla jsem ho přivítat jak nejženštěji dovedu – v šatičkách nebo sukni, v podpatkách, načesaná, namalovaná, voňavá, nadšená, zamilovaná… Tak, aby mě ještě víc chtěl.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že Anička, ač hezká, milá, křehká a až po uši zamilovaná MtF slečna nemůže tomuto muži konkurovat. Tom by po ní nejspíš chňapnul okamžitě, ale Tereza ne.
Mám obrovskou absenci projevů citů od druhého člověka a tak mi otevřené srdce Aničky tohle prázdno okamžitě zaplnilo, ale asi to tak mělo být, aby mi do života v ten moment vstoupil i Pavlik.
(Pavlik je mladý sympatický usměvavý kluk, který hraje na kytaru, romantik a tak trochu nezkušený – vlastně jako já, protože jako žena nemám s mužem žádné zkušenosti (a ani jako muž, k čemuž bych se ale nikdy neodhodlala)).
Potřebovala jsem ty zkušenosti získat. Potřebovala jsem analyzovat své pocity, jaké to je doopravdy (a ne jen v mých představách), když dostanu pusu od muže, když líbám muže, když se tisknu k muži, objímám muže…
Představuji si ty věci až příliš dlouho a ta touha už přetekla…
Díky Aničce jsem se vlastně probudila ze spánku. Nikdo mi nechyběl, v téhle fázi jsem partnera řešit nechtěla, zvykla jsem si na to, že žiju sama, i když mi bylo občas smutno, ale zvládala jsem to. Nebyla jsem kvůli tomu citově nevyrovnaná, neproháněla jsem každou holku nebo kluka, která se mi líbila.
Ale Anička mě donutila o tom přemýšlet. A osud mi sám nabídl Páju, který o mé minulosti nevěděl a dosud nic neví (a ani se nikdy nedozví). NIKDY se nebudu seznamovat s mužem, který bude předem znát moji minulost. Vím, že je to těžké, ale je rozdíl, když vás osloví kluk jako transsexuálku nebo jako ženu. V tom je velký rozdíl. My nechceme být to první, my jsme ženy… Neříkám, že vypadám tak úžasně, abych už si věřila jako Darinka, ale postupně bych ráda, kdyby k tomu došlo.
S Pájou je to už ztracené. Šla jsem na něj příliš rychle. To je dané tou mojí dychtivostí a nadšením. Tak jsem to měla vždycky. Musím se ještě HODNĚ učit, co se získávání pozornosti mužů týče… Všechno je naopak. Ale i tenhle můj neúspěch je vlastně malým krůčkem k odhalení mých skutečných pocitů a získání jistoty v tom, KDO SE MI VLASTNĚ LÍBÍ. Muži nebo ženy? Nebo oba?
Dokud to nezkusím, tak na to nepřijdu.
Promiň Aničko.
Teď potřebuji někoho, jako byl Pavlik.
Nemůžu se vrhnout do partnerství na celý život se ženou, aniž bych si to v hlavě neujasnila.
Nedělám závěry. Potřebuji zkušenosti, zážitky… je to na dlouho. Nemůžu do vážného vztahu skočit teď. V téhle fázi je to nemožné.
I když láska si nevybírá a nedá se jí ubránit.
Napsala mi teď Lenička z Moravy, kterou tímto moc srdečně zdravím.
Napsala mi sice něco soukromého, ale ona mi promine, že to sem dám, protože je to přesně to, o čem jsem psala na začátku tohoto článku, když mi mamka říkala o vložkách…
Pozdravuj ode mě Darinku, vyřiď ji prosím, že na ni myslím, ať se opatruje a že jí to VŠECHNO (i tu bolest) hrozně moc závidím !!!
Bolest je nám ukradená. Jdeme tvrdě jen za jediným cílem a čím víc se k němu blížíme, tím jdeme rychleji a je nám jedno, kolik překážek kvůli tomu musíme překonat.
Je tolik z nás, co bychom za takovou bolest daly všechno, ale nikdy ji neprožijeme 🙁
Leničko – já osobně si myslím, že Tebe ale jednou taky čeká 😉
Dnes se jedu na Darinkou podívat. Moc se na ní těším. Potřebuju mezi lidi a u ní vždycky přijdu na jiné myšlenky.
Pavlik nebyl poslední pokus ani muž mého života. Píšu si s dalšími kluky, kteří (ač to nechápu) tvrdí, jak jsem krásná, rozmazlují mě a já je zase provokuji. Jako žena muže. A oni mě jako muži ženu. To se mi líbí víc, než mazlení mezi dvěma ženami. Dosáhla jsem určitého stupně ženskosti (neříkám, že dokonalého, ale takového, kdy mě i muži identifikují správně) a tak mě láká to, co jsem dřív nedělala. Jenže bohužel není stále nikdo z mého okolí…
Někoho hledám a hledám v tomhle směru i sebe…
Ač se Ti to Aničko nelíbí… Nemohu si poručit, nemohu Ti lhát. Vím, že nemáš muže ráda… Ale polovina lidstva je miluje! Mrzí mě, když se trápíš, ale nedokážu s tím nic udělat. Teď ne.
Přesto se těším, až se tu zítra objevíš a popovídáme si. Snad to zvládneme obě 🙂
Protože já ráda vidím každou z vás. Je to pro mě příjemné a fascinující povídat si o vašich osudech, příbězích, snech a minulosti.
Ve čtvrtek jsme byly s Kačenkou a mojí ex u psycholožky, kam nás objednala právě ex.
Bála se, že má přeměna může mít negativní vliv na Kačenku… Nechtěla čekat na mojí červnovou návštěvu psycholožky v Motole, která má řešit totéž a na tyto případy se specializuje.
Tahle paní psycholožka to měla prověřit. O transsexualitě ale věděla akorát to, kdo je MUDr. Fifková a jinak nic.
Odběhla jsem si z práce, takže jsem byla maximálně žensky oblečená (takhle mě moje ex ještě nikdy neviděla, ale nehodlám se kvůli ní omezovat).
Kačenka mě hned v čekárně muchlovala, já byla šťastná, že jí vidím a měla jsem díky tomu dobrou náladu (takže jsem se usmívala, což dělám často, což se vždycky mé ex nelíbí).
Paní psycholožka si nejprve pozvala jen mě. Oslovila mě v mužském rodě, takže jsem jí okamžitě opravila a požádala, aby mi říkala v ženském, že jsem v RLT a na HRT a že vystupuji již všude jako žena.
Poděkovala, že jsem jí to vysvětlila a vysvětlila mi, proč moje ex chtěla tuto návštěvu (protože má strach, jak bude reagovat Kačenky okolí, když jim (zjednodušeně) řekne, že táta nosí sukně), ale že s okolím udělat nic nejde. To musí vyřešit paní učitelky, za kterými v září dojdu a vysvětlím jim situaci pro případ, že by došlo k tomu, že se Kačence bude někdo posmívat. Pak bude na nich vysvětlit to těm dětem.
Pak mi řekla, že je to vlastně totéž, jako když dítě vychovávají dvě lesby. Ale v tomto městě žádný takový pár s dítětem není a tak nemá tu zkušenost, kterou by mi předala…
A pozvala dál jen Kačenku, byla tam 40 minut, povídaly si, kreslila obrázek.
Poté jsme tam šly všechny.
Kačenka nakreslila nádherný barevný obrázek růžového domečku s duhou a kytičkami… Hned skončil na nástěnce. Psycholožka nám vysvětlila, že Kačenka je nesmírně pozitivní dítě, které s mojí přeměnou nemá problém a těší se, až ze mě bude žena. Ale že mi chce pořád říkat “tati”, protože na nějakou změnu v oslovení je ještě příliš malá (je jí 7). Nabízela jí něco jako “druhá maminka”, ale prý jí nevadí, že i když budu vypadat jako žena, že mi bude říkat “tati”.
Nevadí to i mě. Je mi to jedno, jestli na mě takhle zavolá mezi lidmi, protože ona je moje dcera a já budu její táta do konce života. O tom už jsem tu kdysi psala.
Do této chvíle bylo vše v můj prospěch, i když na psycholožce bylo vidět, jakoby jí štvalo, že jsem rozbila rodinu (takový jsem z ní měla pocit). Snažila se ale být nestranná. Na mojí ex bylo vidět, že jí štve, že vlastně nebyl důvod k psycholožce chodit. Nevím, proč jsme tam byly. Nic se nevyřešilo. A to, na co paní psycholožka přišla, už jsem dávno s Kačenkou vyřešila (že mi může pořád říkat tati).
Ale když jsme odcházely, ex mi na schodech říká: “Takže je ti to jasné ano? Bude ti dál říkat tati a budete spolu mluvit v mužském rodě!”.
Řekla jsem jí, že tati mi může říkat vždycky a taky mohla i v minulosti a nikdy jsem jí to nezakazovala, ale že já o sobě nikdy v mužském rodě mluvit nebudu. Že o tom paní psycholožka nemluvila.
Následoval její neviditelný výbuch.
Kačenka už byla skoro v přízemí, měla obrovský hlad, v chodbě voněl něčí oběd, tak mi říkala: “Tati, tady to tak krásně voní…” Ale musely jsme se vrátit, protože na nás ex křičela, ať jdeme ještě do ordinace.
Tam už na mě čekaly dva supi připravující se rozedrat svoji oběť. Ex zvýšila hlas a začala si stěžovat, že jsem řekla, že nehodlám dodržovat to, co tu psycholožka řekla. Na to se mě psycholožka zeptala, proč to nechci dodržovat…
Byla jsem pod jejich tlakem, Kačenka mezi námi, a říkala jsem jen to, jak to doopravdy je. Že jsem jí nikdy nezakazovala říkat mi táto, ale že mužský nebo ženský rod jsme tu přeci dnes neřešily.
Psycholožka mi na to řekla, že pokud mi má Kačenka říkat tati, tak mi přeci musí říkat i v mužském rodě.
A přestala absolutně respektovat mojí identitu. Oslovovala mě zásadně v mužském rodě, NEUSTÁLE JSEM JÍ OPRAVOVALA… opravovala jsem i ex, která mě taky oslovovala v mužském rodě… takže jsem jim stále skákala do řeči, opravovala je, ignorovaly mě a nakonec se mi podařilo dospět k tomu, že jsme si vlastně nerozuměly, protože táto mi Kačenka mohla a může říkat kdykoliv a s tím souvisí i mužský rod. Ona je pro mě člověk, kterému NIKDY nebudu přikazovat, jak mi má říkat. Až dospěje, tak se to změní. Ale teď je malá. A tak to bylo i v minulosti.
Pak už to naštěstí psycholožka pochopila taky a řekla mi, že je vpořádku, když nechávám Kačenku říkat mi tati a v mužském rodě a že pokud já sama o sobě chci mluvit v ženském, tak ať si klidně používám ženský rod. Že to je úplně jedno. Jde o Kačenku.
To ještě víc naštvalo mojí ex a začala tam na mě křičet, že se zase tak blbě usmívám, že si vymýšlím a začala tam vytahovat věci, které byly doslova “mimo mísu”. Chtěla jsem vzít Kačenku za ruku, říct nashledanou a jít. Prostě trapas – takhle před psycholožkou a Kačenkou, která byla až do této chvíle v pohodě. Ale takhle to bylo vždycky.
Moje ex se nezměnila. Má být nejšťastnější ženou na světě a zatím na mě křičí a vrhá vražedné pohledy úplně stejně, jako před dvěma lety. Přitom máme každá svůj vlastní život.
Škoda, že nebyl čas, aby psycholožka rozebrala jí.
Protože já své ex nerozumím. Nikdy na ní nejsem zlá, snažím se jí pomoct, je to maminka mé dcery, ale za každý dobrý skutek jsem náležitě potrestána… Ke všemu jsem tak blbá, že stále žádnou nenávist necítím. Místo “moje žena” už jsem jí ale konečně začala říkat “ex”. Už bylo na čase. Po tomhle zážitku u psycholožky…
Já byla ale ráda, že vlastně Kačenka vyšla ze všeho dobře. Jsem šťastná, že je to moje pozitivní sluníčko…
Měla bych myslet trochu pozitivně i já. Teď se mnou dost lomcují nálady nahoru a dolů.
Poslední dobou si píšu se svojí bývalou kolegyní z úřadu… Vždycky jsme si rozuměly.
Nedávno mi psala (když viděla mé fotky), jaká jsem křehká dívka 🙂 A prý jestli jsem v ženském kolektivu, tak jestli všechny neřeší mojí postavu… 🙂
Já chci být křehká dívka! 🙂 Ale jako Darinka samozřejmě nikdy nebudu.
V položenském kolektivu pracuji a už mi řekla úplně každá, jak jsem hubená 🙂 Přitom nejsem hubená, jsem prostě štíhlá 🙂 Mám úplně normální (myšleno dosažitelné ve 3. měsíci HRT) míry a snažím se nemít faldíky, protože vzít si do práce přiléhavé tričko (a já přiléhavá trička, ve kterých si vždycky vychutnávám ten úzký pas i prsa a přiléhavé kalhoty miluju) a na něm potom pneumatiky není vůbec hezké. Takže mojí postavu řeší sice všechny, ale zatím s úsměvem 🙂
Moje bývalá kolegyňka si všimla jedné věci. Psala mi, že Toma se nemohl nikdy nikdo na nic soukromého ptát. Že byl uzavřený a o svém soukromí nikdy nemluvil. Ale s Terezou je to jiné…
Taky cítím, jak je to jiné. Nemám pocit, že bych se potřebovala uzavírat do sebe, nekomunikovat… najednou jsem to já a nemám s ničím problém. Je to moc příjemné a osvobozující (pořád je to všechno osvobozující!).
Jsem žena. A naopak cítím potřebu komunikovat 🙂 NEUSTÁLE! :)))
Včera ráno jsem přišla poprvé do práce v botkách na klínku… hned v kanceláři mi kolegyňka říká: “Ty máš krásné boty!!!”
Ta samá kolegyňka, co mi před měsícem a půl řekla, ať rozhodně ještě nechodím v lodičkách. Najednou s takhle extrémně dámskými botami nemá problém 🙂 On už ho totiž nemá vůbec nikdo. Je čas přemýšlet o sukni 🙂 (Ale s tou mojí zimou jsem ráda, že tam přežiju den ve svetru 🙂
Následovala 10minutová debata o botkách! To se mi tak líbilo!
Jsou to takové béžové balerínky na asi 5 cm klínku. Měla jsem k nim své dlouhé bílé kalhoty, které mi tím pádem ještě prodloužily nohy. Celý den jsem se úplně vznášela. Podpatky mi nedělají problém. Miluju je. I tu chůzi v nich. A připadám si tak žensky.
Což bylo úplně super, protože jsme šli zrovna z oběda a přijel zásobovač kantýny – takový starší sympatický pán, který tu dříve pracoval. Má kolegyňka a kolega ho velmi dobře znali a tak se s ním zapovídali a já stála vedle nich a usmívala jsem se vtipným poznámkám, které ten pán měl. Pořád na mě koukal, vyloženě čekal, kdy mě kolegové představí, pak se usmál a řekl: “Koukám, že máte novou kolegyňku. Já jsem (řekl jméno) a podal mi ruku.” Podlomila se mi kolena 🙂 “Dobrý den, já jsem Tereza.”
Já jsem Tereza!!! (Tuhle větu říkám poslední dobou pořád, protože je mi pořád někdo nový představován 🙂
Potěšení je na obou stranách 🙂
Kolegové potvrdili, že jsem nová kolegyňka, čímž stvrdili mojí identitu na 100 % a já se rozplývala nad tím, jak byl na mě ten pán milý a jak mě správně identifikoval.
Běžím se zkrášlit a uklízet (tedy v opačném pořadí). I když jsem zjistila, že i kdybych bydlela na Aljašce a úplně sama, tak si už celý život budu malovat aspoň oči. Ani s košem nevylezu nenamalovaná! 🙂
Odpoledne pojedu za Darinkou, něco pěkného jí přivezu (mojí dobrou náladu a musíme toho tolik probrat!) a budu se těšit, až si jí odtamtud odvezu domů.
A jak bude čas, pročtu si těch 40 vzkazů od kluků, co mi napsali za dva dny, co jsem se zaregistrovala na lide.cz. 97 % z nich je stejně nepoužitelných (s fotkami např. s půllitrem v ruce – to mi fakt “imponuje” – asi jako každou ženu), ale najdou se tam i zajímaví kluci. Mám ráda takové ty oduševnělé, nápadité, usměvavé a pozitivní kluky.
A uvidíme, co mě čeká… 🙂
Nechám se překvapit.
Byla bych moc ráda, kdyby ta ledová krajina už začala být krajinou zalitou sluncem a dívkami v minisukních 🙂
A jednou z nich bych byla i já 🙂
O návštěvě Darinky a zítřejší návštěvě Aničky budu asi muset napsat další článek, protože tuším, že obě návštěvy mě dost zasáhnou…
——————
12:43
Tento víkend mi zatím nevychází vůbec nic podle plánu. Asi chce někdo prověřit mé organizační schopnosti, takže už potřetí měním vystresovaná úklidem v koupelně s vyteklou pračkou program 🙂 Bohužel ne ten na pračce, ale víkendový. Je mi úplně k ničemu, že jsem si určila priority 🙂 Ale aspoň se nenudím. A ti, kterých se to týká, také ne, jak jim pořád upravuji časy schůzek 🙂

27 komentářů

  • Š

    Šárka

    Ahoj Terezko, máš takové složité období. Také jsem obdobné věci zažívala a takovéto nepříjemné období prožívala. Ať už s bejvalkou a nebo s tím jak jsem se hledala v sexuální orientaci. Ženy se mě líbily a stále líbí (to je bez debat), ale moc jsem si přála za partnera muže, který se nakonec v mém životě objevil, a dokonce kvůli mě opustil jinou ženu. A věřím, že je to ten pravý muž na celý život, protože právě takového (povahově) jsem si tajně přála a splnilo se mi to. Za 4 měsíce budeme spolu už 2 roky a stále se milujeme a moc si rozumíme a jsme spolu štastní a spokojení.

  • T

    Tereza

    [3]: Šárko moc Ti děkuji za tenhle komentář. Dost mi pomohl se zorientovat sama v sobě a když vidím, jak jsi v tom nebyla jistá a postupně sis uvědomila, co chceš, myslím, že ten správný výsledek se jednou dostaví i u mě.

  • L

    Lucka

    ahojík Terezko. trochu jsem tušila že psycholožka stejně nic nevyřeší, dle mého vyhozené peníze, at si to člověk platí sám, nebo přes pojištovnu ´´tedy jestli to pojištovna hradí´´. ale do toho ti mluvit nemužu, proto jsem nic nepsala. tohle za člověka nikdo nevyřeší, to si stejně každý musí vyřešit sám.   ale proč je ta tvá ex tak zahořklá netuším, jestli tě má pořád ráda a ví že už se to nevrátí, nebo proto že tě má Kačenka tak ráda, a ona vám to nepřeje. ta tvoje ex je normální jedubaba, a tříhlavá san co plive síru a ohen kolem sebe. nezbývá než doufat že ji to časem přejde, nebo ji to přestane bavit.  a jestli ne, tak ji někde v ustraní řekni že znáš Ivana a Borise co jí ze tři litry někde v podchodu udělají nový makeup, jestli toho nenechá.

  • M

    Majti

    Ahoj holky, děkuji, ono se to v tom nadšení s Danielkou, úplně ztratilo ale počítala jsem s tím, ani jsem s tím původně otravovat nechtěla hih. Mě na tom jméně docela záleželo, zaprvé se mi líbí a je skoro stejné jako Marie(třeba na konec přehodnotím a nechám si ho napořád), a za druhé kvůli práci, nevím jak se k tomu zaměstnavatel vůbec postaví. U nás se dbá na všechny předpisy jako asi nikde, a čím bude jméno podobnější tím pro mě lépe.

  • M

    Míša N.

    čauky Teri.Ohledně tvojí Ex tak to mě čeká taky takový trable,moje přítelkyně není tak chápavá.No co se dá dělat nemůžeme mít vše lehké,takže držím palce a silné pevné nervy.

  • l

    l

    [17]: ahojík Míšo. asi vím jak to myslíš. ale píšeš to jako by si chtěla koupit novou sukni, vyzkouším a uvidím jaká délka mi bude vyhovovat a sedět. jít do známosti jen proto abych si něco odzkoušela, není ke druhému moc ohleduplné, i ten druhý muže mít city, a chce být štastný. zkus se řídit srdcem, to napoví.

  • M

    Majti

    [19]: No já bych to moc nedoporučovala, mám s tím skošenost, a nic se moc nevyřeší. Zaprvé z toho člověk nic nemá a zanechá to akorát rýhu na duši. Musí to člověk cítit vnitřně, od srdíčka a pak je to to pravé. Už bych to nechtěla zažít znova, ti lidé mohou taky pěkně ublížit a ranit. Já chci jen hodného človíčka o kterého se mohu starat, a ke komu večer ráda spočinout a podělit se o starosti i štěstí. Moc mi to chybí. A jestli se oriantace při HRT změní? s tím nic nenadělám, ale vím že to poznám i bez zkoušení.

  • T

    Tereza

    [20]: Já vlastně ani nevím, proč se mi začali líbit muži. Nevyhledávala jsem to a vyloženě jsem se tomu bránila, nechtěla to, ale jak jsem šla třeba pro chleba s Nikčou a ona na mě: "Koukej na toho kluka, ten je krásnej"… tak jsem si uvědomila, že se mi taky líbí úplně konkrétní věci na něm, kterých jsem si u mužů nikdy nevšimla. Doteď vidím toho sympaťáka, co nás zdravil v Žitavě (samozřejmě hlavně Nikču jakožto štíhlou blondýnku). Později jsem přestala mít představy se ženou. Nechci se s ní milovat. Možná tak obejmout, to je mi moc příjemné s kýmkoliv, ale líbat? Chtěla bych zažít na své tváři strniště – ale tentokrát ne to moje 🙂 To je jedno. Čas ukáže, kam se dostanu.

  • M

    Majti

    Terezko, mě jeden ctitel poslal kytku přes internet, a bylo mi to tak milé až se tomu nechce věřit. Říkala jsem si, holka buď v klidu vždyť je to jen "blbá" virtuální kytička, přece tě to takhle nerozhází, rozhodilo. A je to moc hezkej pocit, ten který moc napoví, co vlastně cítíš a chceš. Já též koukám po ženách, a také z důvodu že se mi líbí ta jejich ženskost, a co mají na sobě, jak hezky některé ladí. Když mi řekne žena, že mám hezký účes tak je to takové normální přirozené ale když mi to řekne muž tak ztrácím půdu pod nohama. A to se mockrát nestalo hihi. Ale všechny pracujeme na tom, aby se to stávalo co nejčastěji.

  • M

    Míša N.

    no myslela jsem to trošku jinak a špatně to vyznělo,tak se omlouvám.To je to proč nepíšu  třeba svůj blog,protože chci napsat spoustu věcí a pak jak pospíchám abych něco nezapoměla a tak to dopadá.Tak čauky holky

  • T

    Tereza

    [26]: Ahoj Niki. Děkuju. I já Tobě držím palce a vůbec jsem při svém hledání ostatních blogů netušila, že existuje i Tvůj blog 🙂 Máš ho moc hezký a vyloženě holčičí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.