Zima roku 2000
Venku je hrozná zima,
přesto jí mám rád,
protože je to přesně ona,
co lezla nám tenkrát pod kabát.
Uprostřed našich prvních i druhých
těch dlouhých únorových procházek,
hřáli jsme se dlaněmi, objetím i polibky,
od konce města až na začátek.
Voňavý čaj pak jsem Ti já
mezi holými zdmi vařil,
na jedné matraci jsme ho pili,
a aby Ti bylo krásně jsem se snažil.
Protože tahle zima roku 2000
nebyla s Tebou vůbec žádnou zimou.
A vůně Tebe i toho vzduchu,
se od toho dne ke mě teď každý den tiše linou.
Cestou z práce nás potkávám, držíme se za ruce a přesně si pamatuji, jak nám nevadila ani zima, ani únorový déšť. Venčila jsi svého zlatého kokříka a já jsem venku běhal s vámi. Hustě chumelilo, ale my jsme jeli do vedlejšího města do cukrárny. A potom se hřáli na té jedné matraci, ke které pak přibyla druhá.
Nikdy jsem nic takového nezažil.
Bylo to tak silné a tak věčné.
Já vím, že nesmím takhle vzpomínat. Ale v každém dni jsi skrytá a každý den ke mě mluvíš. Ze vzduchu, v jeho vůni, ve všech blondýnkách, co ladně jako Ty kráčí po městě, v dětském hlásku, co z ní na ulici jako by byl naší dcerky, v hrnci, co ještě voní Tvým gulášem a pořád to moje hlava nechápe, protože pořád se v noci budí a bojí se, abych Tě nezalehl, abych neshodil naší kočičku, jestli nám malá nespadla z postele… Snažím se před spaním počítat, ale stejně se mi nezdá o matematice…
Je to první zima po 13 letech, kdy vzpomínám bez Tebe.
Tak mi nezakazuj na to myslet.
První zimu se přeci může…