otєrєzє.cz

Moje spojenkyně Jíťa

Každý den nevycházím z údivu.
Z toho jak krásný život může být.
Kdykoliv přijdu na oběd do kantýny plné lidí, vnímám pohledy úplně všech, ale není to strach, co je ve mě. Je to radost. Baví mě to.
Všimla jsem si, jak na mě paní personalistka pořád kouká, když stojím ve frontě. Usmála jsem se na ní. A na kluky taky 🙂 Přestávám ty pohledy vnímat, protože se cítím přirozeně.
Pak mi před odchodem domů říkala Jíťa – moje největší spojenkyně v práci, od které mám vždycky zpětné reakce, které bych se jinak nedozvěděla – že jsem si možná všimla, jak po mě kolegyně při obědě pořád koukají, ale prý si nemohou pomoct, protože se nemohou vynadívat…
Ach…. 🙂
Mám už druhý týden každý den na sobě něco jiného. A ještě pár dní budu mít, takže dva tři týdny nepřijdu v témže oblečení. Jsem schopná klidně každý večer půl hodiny strávit u skříně s mými věcmi a neustále od ní přecházet k velkému zrcadlu, abych se vymódila na zítra.
Miluju všechny ty barvy, materiály, střihy… všechno to vypadá tak hezky! Ta ženskost je ve všem! V tričkách, v kalhotách, v botách, v náušničkách… mám tolik možností, můžu toho tolik měnit, střídat, kombinovat. Asi se zblázním! 🙂 Tohle je tak úžasné! Tak krásné a jsem z toho všeho úplně mimo 🙂
Když jsem zaparkovala u domu a všimla si, že vedle mě zaparkovali sousedé, kteří mě ještě takhle neviděli, nečekala jsem schovaná v autě. Vylezla jsem ven jakoby nic. Už žádné skrývání. Není ani proč. Tohle jsem já. A musí si zvyknout.
Jíťa mi říkala, jak už mě všichni vnímají jako ženu, jako Terezu. Tím, jak se v jejich blízkosti pohybuji denně několik hodin, povedlo se mi už v jejich hlavách přehrát ten starý obrázek Toma… a přesně do téhle fáze jsem se chtěla dostat… a potřebuji ten obrázek nechat přehrát i u ostatních lidí, jako jsou prodavačky v obchodě, kam často chodím, sousedé nebo kolegové v bývalém zaměstnání, kterým jsem vůbec nic nevysvětlovala a prostě tam nakráčela jako Tereza. Né jako. Doopravdy. Jinak už to nechci a jinak už to neumím.
Líbí se mi takhle chodit úplně všude a líbí se mi být mezi lidmi. Žena mezi ženami.
Jako dnes v Rossmannu plné žen a dívek. Prostě mezi svými. Líbí se mi být mezi nimi, aniž by mě někdo řešil. Neuvěřitelně si užívám tu skutečnost, že jsem žena a že jsem tak (alespoň většinou) vnímána. A nemůžu už se dočkat chvíle, kdy to bude všechno stoprocentní… Kdy už nikdo nebude nikdy pochybovat. Kdy nikdo ani netuší, jakou mám za sebou minulost.
Jíťa vyprávěla, jak se mnou chlubí – že má teď novou kamarádku 🙂 Kluky to prý moc nezajímá, ale holky ano 🙂 Ptají se na spoustu věcí.
To je jasné. Kluci jsou naštvaní, protože opouštím jejich stranu a přidávám se k ženám 🙂 (A jak ráda!)
Nějak v práci přišla řeč na to, kdy budu komplet Tereza… tak jsem to počítala a vyšlo mi, že by to určitě mohl být rok 2015. Sophinka mi ale psala, že komise v Česku zasedá jen 3x v roce – únor, květen, září. To jsem nevěděla (pořád narážím na nové věci :). Takže to snad tak nějak vyjde, aby se to všechno stihlo co nejdřív.
A rozebíraly jsme i hlas. Kolegyně se ptaly, jaké jsou možnosti, tak jsem jim vyprávěla o operaci, rizicích nebo o devítiměsíčním hlasovém tréninku… a na to mi Štěpánka říká: “Ty to ale nepotřebuješ. Mě nepřipadá, že máš mužský hlas…”
No to bylo něco pro mě 🙂 Zrovna od mé nejupřímnější kolegyně, která si s ničím rozhodně nedělá servítky. Hned se mi zase zvedlo sebevědomí a Štěpánka chtěla vědět, kolik Hz má její hlas (protože jsem jí udělala nadšenou přednášku o rozdílech mezi mužským a ženským hlasem) a zapnula jsem jí aplikaci v mobilu, která jí ho změřila (samozřejmě měla kolem 240 Hz, což je vyloženě hezký ženský hlas – pod 165 Hz jde o hlas mužský a můj lítal někde kolem 175 Hz, když se snažím, tak i kolem 200 Hz. Kolega naměřil 115 Hz 🙂
Ale Štěpánky hlas je hezčí a ženštější, než ten můj 🙂 (Čím to asi bude? 🙂 Jsem moc ráda, že to řekla. Že mám zase nějakou zpětnou reakci. Možná to opravdu půjde natrénovat. Protože hlasu přikládám zrovna velkou důležitost. Mám ráda vyloženě ženské hlasy…
Tak a teď hurá na jednu příjemnou záležitost – vyhrabat ve skříni, co si zítra vezmu k Hance a k holkám na sebe, když má být ta zima a já nechci být nabalená v zimní bundě (zato kozačky bych využila moooc ráda). Tak to dám nějak dohromady. Přelakovat nehtíky a tolik se těšit, že zas nebudu moct ani dospat.
Je tak krásné, když jsem ve společnosti lidí (třeba v obchodě) a jsem tam já… Ne žádná moje maska. Je mi tak hezky, že se musím pořád usmívat a čekám, že mi zase někdo řekne, ať už “to” přestanu brát 🙂

3 komentáře

  • M

    Majti

    Terezko, štveš Mě víš to? Ale jsem ráda že jsi štastná, tak si to pořádně užívej, poprvé je to vždy nejhezčí, tak ať ti to nikdy nezevšední. Já se sice dokážu pohybovat mezi lidmi už dlouho, ale není to Terko ono, nejsem stále na naší straně. Já se zítra taky nebudu nějak navlíkat, už mám nachystáno, jenže jsem schopná to ráno úplně překopat.

  • T

    Tereza

    Sophie, tak to bych si vážně moc přála a udělám pro to všechno, abych se ke komisi dostala už v únoru. I já ti přeji, aby to bylo co nejdřív a moc se těším, až bude po všem a uskutečníš si své sny. Doufám, že na mě ani potom nezapomeneš a budeme v kontaktu 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.