otєrєzє.cz

Moje země

V souvislosti s myšlenkami na to, jak nevděční dovedou být někteří lidé a neváží si toho, co mají, co je v dnešní době dostupné a také jaké mají vlastně štěstí, že žijí tam, kde žijí, mě napadlo podívat se, kde všude na světě je vůbec možné podstoupit chirurgickou změnu pohlaví. Jak vzácné je všechno to, co máme na dosah a nevážíme si toho.
 
Možná si opravdu neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že je rok 2016 a jsme v poměrně dost vyspělé České republice, která má navíc zdravotnictví na jedné z nejvyšších úrovních světa.
Jsou dokonce obory (jako dětská onkologie), kde jsme na první příčce v úspěšnosti léčby těchto dětí. Následují nás Spojené státy, se kterými ČR pilně spolupracuje a předává si vzájemně informace. Několikrát jsem byla u toho, kdy jsme se já i moje dcera staly součástí výzkumu, který probíhal na americko-české úrovni a shromažďoval výsledky léčby vzácných forem dětské rakoviny, které by se jinak v zemi s tak malým počtem obyvatel, jako je v té naší, nedaly vůbec porovnávat. Tehdy jsem opravdu děkovala za to, že žiju v téhle době, že žiju v Česku a od té doby moc dobře vím i od ostatních tatínků a maminek, že v Motole se dějí zázraky. Jinak si to neumím vysvětlit.
 
Až příliš bereme některé věci jako samozřejmost a přitom jde doslova o dary, se kterými je také nutno tak zacházet.
Byla to moje země, kdo dvakrát zachránil život mé dcery, protože úroveň našeho zdravotnictví opravdu není světový standard, je to vysoký nadstandard! Moje dcera by zemřela, kdyby nebyla Češka. Moje země mi dala opravený rodný list, ve kterém je to správné pohlaví. Ne, to opravdu není standard. Moje země respektuje moji identitu a dala mi osobní doklady, takže mě zbavila strachu, jak bude asi probíhat policejní kontrola na silnici. Policisté mě po kontrole dokladů (včetně občanky) obskakovali a ještě mi pomáhali při výměně žárovky, protože jsem dělala smutnou a bezradnou. Moje země mi umožnila brát zadarmo hormony a zbavila mě těla, které nebylo moje! Žiju v České republice a není to standard, že mám vše po ruce, že nemusím do cizích zemí, abych byla šťastná nebo prodat byt, abych mohla do Thajska. Jsem Češka, narodila jsem se tu a jsem šťastná, že žiju zrovna v téhle zemi.
 
 
Já vidím, jak je naše země jedinečná a vážím si toho.
 
A my (myšleno těch pár iniciativních jedinců, se kterými se nikdo neztotožňuje) místo toho, abychom jí poděkovali, tak jí žalujeme.
 
Začali jsme vnímat všechny ty dary jako až příliš samozřejmé a začali jsme být rozmazlení, zhýčkaní a otrávení.
 
Nebo: moje země mi umožnila zhlédnout Dánskou dívku. Že je to přeci normální? To je něco, co v Malajsii, Ománu, Bahrajnu, Jordánsku, Kuvajtu, Kataru a Spojených arabských emirátech nikdy neuvidí, protože film byl v těchto zemích zakázán, neboť zobrazuje „morální zkaženost“. Jaké to asi musí být utrpení pro všechny, co žijí v cizím těle zrovna v těchto zemích?
 
V předchozím článku jsem zmínila, že ČR řeší možnost změny pohlaví na základě pouhé žádosti.
To už udělalo v roce 2014 například Dánsko (kromě toho také Argentina, Švédsko, Jižní Afrika, Kolumbie, Nový Zéland, Nizozemí, Malta a Irsko – za určitých podmínek).
 
Dánsko používá osobní identifikační čísla, stejně jako Česko rodná čísla, generovaná v souvislosti s pohlavím. Nezrušilo je. Vyřešilo to jinak. Každý, kdo po tom touží, si může podat žádost o úřední změnu pohlaví a toto číslo mu bude změněno tak, jako je u nás měněno rodné číslo na ženské nebo mužské.
 
V praxi to funguje tak, že žadatel musí být starší 18 let a šest měsíců od podání žádosti musí svou žádost potvrdit. Čili že jeho zájem trvá a nedělá to jen tak z nudy třeba, jak se často ve společnosti myslí.
 
Ze statistik vyplývá, že od roku 1996 do roku 2005 bylo ve Švédsku uděleno povolení pro chirurgickou změnu pohlaví 91 % žadatelů, zatímco v Dánsku pouze 37 %.
 
V období mezi lety 1978 a 2010 byly v Dánsku schváleny chirurgické změny pohlaví u 104 osob (56 MtF, 48 FtM).
Počet českých chirurgických konverzí za období 1992-2013 je 347 (222 MtF, 125 MtF) je srovnatelný.
 
Doporučená délka čekání na operaci je 1,5-2 roky. Podle statistik MtF čekají v Dánsku v průměru osm let, zatímco MtF šest let. Jde o extrémně dlouhou čekají dobu.
 
Počet obyvatel Dánska je 5.700.000, takže je na tom Česko zase lépe (na 10.000.000 obyvatel) se svou průměrnou čekací dobou 1,5-2 roky a úspěšností schválených chirurgických změn 99,8 % (ty dvě, kterým komise operaci neschválila, nesplňovaly mezinárodně doporučené podmínky pro průběh přeměny, tzn. 1 rok na HRT a
1 rok v RLT. Jejich lokální sexuoložka zkoušela, jestli to projde :).
 
Žadatelé, kterým není chirurgická operace v Dánsku schválena, hledají pomoc jinde a obrací se na zahraniční kliniky, včetně Thajska. Důvody, proč dánská komise zamítá tyto žádosti jsou v převážné většině ty, že žadatel netrpí poruchou identity.
 
Zajímavě vyřešili žádosti o změnu pohlaví na Novém Zélandu: žadatel nemusí na operaci, ale musí mít „určitý stupeň trvalé fyzické změny“. Zajímalo by mě, kdo to posuzuje, jestli už je to ok nebo ne 🙂
 
V Americe tu zodpovědnost hodili zase na sexuology, protože žadatel si přeci nebude vymýšlet, jestli je žena nebo muž, přestože on sám ví nejlépe, kým je (pokud to tedy opravdu ví):
Ve státě New York je nutné potvrzení lékaře, že požadovaná změna odráží genderovou identitu žadatele.
V kanadském Ontariu je vyžadováno lékařské potvrzení, že pohlaví uvedené na rodném listě není v souladu s pohlavní identitou žadatele.
 
V Irsku nepotřebuje žadatel kromě žádosti vůbec nic, žádné potvrzení ani žádnou zdravotní dokumentaci.
 
 
Je to asi přirozená lidská vlastnost, že člověk vidí jen to, jak se má druhý lépe, ale nevidí, že by se mohl mít také hůř a tak si toho, co má, neváží.
 
Prostě – pro dobrotu na žebrotu.

12 Comments

  • Tereza

    [1]: Pravda, ale ono je to ve skutečnosti ještě méně. Píšeš o čísle 266 MtF, ale to je od roku 1949 do 2013 (statistiky, které jsem dostala přímo v Motole od chirurgů – článek Výsledky chirurgické léčby):

  • masek

    [2]: 347 bude zas samotný Motol. ten zbytek bude asi Brno a Ostrava. + tedy Česká část těch 44 za Československa. Zas v Motole operovaly i nějaké přistěhovalce ze Slovenska. Možná i z dalších zemí.

  • Tereza

    [3]:: To je fakt, těch cizinců se tady operuje hodně (Polsko, Slovensko, Bělorusko, Ukrajina, o dalších nevím, tyhle statistiky nemám, ale díky za téma na další článek, pokud se mi to podaří z Motola vytáhnout, protože to není zrovna jednoduché, nikoho nezajímá holka, co má koníček statistiku :).

  • Wasp

    Ano, ale stejně jako sem jezdí na operaci cizinci, tak Češi/Češky zase jezdí do ciziny. Byť připouštím, že jich bude zřejmě méně cestovatelů opačným směrem

  • masek

    [4]:[6]: Jsem přemýšlel, když Motol rozesílal dotazník bacientkám, tak za období 2010-2013 měli 190 bacientek, ale rozeslaly jen 164 dotazníků. Docela mi vrtá hlavou proč těm 26 dotazník ani neposlali (nezastižené -48 a nevrácené -77 jsou zvlášť, vráceno 39, to je 20% bacientek).

  • lavidawn

    Jestli srs v Ostravě dělá fakultka, tak to potěš koště. Tam bych už nešla ani s rýmou. Jejich úspěšnost diagnostiky a léčby u mě je od dětství pouze 25% (jenom 1 ze čtyř případů zjistili co mi je a léčili mě). Poslední kapkou bylo, když měli zjistit u mě příčinu chronického průjmu. Udělali jedny laborky, jednu koloskopii a jelikož nic nezjistili, nemají mě prý na co léčit… Ohradila jsem se proti tomu ale bezvýsledně. Tím to prostě pro ně končí, vyčerpali tím pro ně všechny možnosti. Akorát že se nepodívali na tenké střevo, žaludek, slinivku břišní a žlučník. Asi to vidí jako zbytečné. Hned jsem se objednala jinam na gastroentrologii. Prostě FN Ostrava už nikdy více!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.