• otєrєzє.cz

    Pozdrav z pojišťovny

    Černými dny prosvítá slunce svými nezničitelnými paprsky a přináší mi malé radosti, které teď potřebuji jako sůl.
    Život jde dál a tak pokračuji ve své započaté cestě, která už je sice u konce, ale doznívají poslední tóny závěrečné hymny, která mi hrála v cíli.
    Takže zítra si jedu do své střední školy pro nové maturitní vysvědčení. Byly s tím trochu starosti. Nejdřív mi školu zrušili, pak její archív nemohla následnická škola nalézt a když už se to konečně podařilo, nebyla přítomná paní, která tuto agendu vyřizuje. Ale zhruba po 14 dnech mi volali, že už je vše hotové, tak se moc těším do města, které mám opravdu moc ráda a zůstává pro mě navždy opředené kouzlem mládí, studentských snů a romantických procházek osamocená a šlehaná větrem, deštěm nebo vůní lipových květů v červnovém sluníčku, které rozpaluje dlažební kostky na chodníku, z něhož vyrůstá nádherný jedinečný gotický kostel, na jehož schodech skládala jsem si zamilovaná básničky a vedle kterého jdu já s maminkou právě pro mé maturitní vysvědčení. Červen, to je měsíc plný nadějí na krásné léto. Tehdy po ukončení střední školy i nadějí na nový život. Ten ale přišel o mnoho let později.
    Před chvilkou jsem se vrátila z pošty, kde jsem si nechávala vystavit výpis z rejstříku trestů. A jelikož jsem si dnes ráno vyzvedla svůj úplně nový občanský průkaz spolu s ostatními doklady, musím říct, že to byl nepopsatelně krásný pocit podávat poštovní úřednici občanku, kde je mé ženské jméno, ženské rodné číslo a písmenko F.
    (Ten podpis jsem vážně odflákla a tak ho teď aspoň nemusím retušovat, protože takhle se nepodepisuji. Důležitá je tam ovšem ta čárka na konci, neboť ta zdůrazňuje, že jsem -ovááááá a používala jsem jí v podpise, i když jsem byla ještě -ůůůůů.) 🙂
    Důvod, proč jsem chtěla napsat tento článek byl původně ten, že jsem si ve svém online výpise zdravotní pojišťovny našla konečně vyúčtování mé hospitalizace v Motole.
    Jde o výpis za 4 nejdůležitější dny, kde jsou uvedeny i jednotlivé lékařské výkony včetně hodnoty v korunách.
    Celkem tedy vyšla má operace na 32.267,91 Kč. Následující dny už se účtovaly pouze částky v rozmezí 300 – 1000 Kč za jednotlivé odběry krve, které mi dělali tolikrát, až jsem z toho byla otrávená a které dohromady činí zhruba 6.000 Kč.
    Výpis se ovšem velmi liší od výpisu, který jsem před rokem viděla u Dannie, která si jej nechala vytisknout pro svoji slovenskou zdravotní pojišťovnu a tehdy byl účet na zhruba 116.000 Kč. Tedy téměř čtyřikrát vyšší.
    Jelikož jde o údaje, které podle mě nejsou tajné, považuji za zajímavé je tu zveřejnit. Překvapila mě totiž tak nízká částka. Takové operace v USA se pohybují i kolem 700.000 – 1.000.000 Kč. Tady je to prkotina.
    Tento výpis je včetně mé druhé revizní operace.
    Doplněno 11.9.2015:
    Až teď v září se ve výpise uhrazené péče objevily další položky z května/června během mé hospitalizace. Celkem se však částka stejně vyšplhala jen na 51.951 Kč.
    Doplněno 1.8.2015:
    Ze včerejší návštěvy mé střední školy, která už neexistuje a tak archiv převzala jiná jsem si přivezla nové maturitní vysvědčení. Není to žádný zázrak, neboť na přední straně logicky nemohla škola podepsat tři členy maturitní komise a dát razítko školy, kterou jsem studovala, takže první strana je sice totožná jako původní, ale chybí na ní právě ony podpisy a razítko. To jsem dostala na zadní stranu s poznámkou, že jde o stejnopis, který souhlasí s originálem a razítko je školy, která archiv té mé převzala, což působí trošku nevěrohodně, ale hlavně, že je platné s mým novým jménem i rodným číslem.
    Ze včerejška jsem si přivezla ale ještě něco. Tyto dvě fotografie. Prostě jsem musela. Za dvacet let tohle mé studentské město tak zkrásnělo a zmodernělo. Kdopak ho pozná?
    Obrázek níže jsou přesně ty chrámové schody, na kterých jsem sedávala s hlavou v oblacích a touze po neuskutečnitelných snech, které se ukázaly být uskutečnitelné.
    Prokletím osamocených cestovatelů je, že si ze svých cest přivezou velkou spoustu krásných fotografií, ale jen na málokterých jsou oni samotní. Cestou zvlněnou krajinou Českého středohoří jsem viděla pár, který radostně skákal ve zlatém poli zralé pšenice. Fotil nebo točil se totiž na samospoušť ve foťáku položeným na autě. Kdyby tam byl jen jeden z nich, nikdy bych takovou radost v poli neviděla. To je právě ten rozdíl mezi číslovkou jedna a dva…
    Najde-li se člověk, který z osamocené cestovatelky udělá neosamocenou a vyfotí mě sedící zasněnou na těchto schodech, tu fotku sem na blog dám.
    Doplněno 5.2.2019:
    Dostala jsem e-mail od Johanky, která mi poslala výpis z pojišťovny OZP na celkovou částku 48.007,73 Kč za SRS u MUDr. Vřeského v Ostravě. Částka je srovnatelná s částkou, kterou si účtovala FN Motol.
    Johanka: “Co se týče zákroku u MUDr. Vřeského v Ostravě: bez komplikací, v rámci možností v pohodě. Sice mě to do konce roku poněkud uzemnilo, ale to nebylo žádné překvapení, s tím jsem musela počítat. Momentálně mám ještě stále malé otoky – speciálně horní část pravého stydkého pysku – a pořád ještě musím mít gaťky i v noci, protože když tam není alespoň slabý protitlak, tak je to nepříjemé. Ale rozhodně se to sice pomalu, ale pořád lepší. Jak mi bylo řečeno mojí (již ne sexuální, ale jinak stále) partnerkou, je to jako normální ženská. Je fakt, že po těch otocích je kůže na stydkých pyscích poněkud vytahaná, nevím jestli se to zatáhne, nebo jestli se s tím bude muset ještě něco dělat. Ale vcelku spokojenost.
    Každopádně nelituju, že jsem zvolila Ostravu. I přes to, že jsem šla na operaci až na druhý pokus, protože napoprvé mě roztržitý doktor Vřeský zapomněl nahlásit do nemocnice, což jsem zjistila až pět dní před datem operace. Trošku šok. 🙂
    Přiznám se, že když čtu, jak se v Motole dilatuje už tři-čtyři dny po zákroku, zvedají se mi vlasy hrůzou na hlavě, to bych asi bolestí lezla po stropě. Nebo by mě museli fest nadopovat, ty tři ibalginy denně, co jsem tou dobou dostávala v Ostravě, by nejspíš nestačily.
    Jo – a momentálně hloubka 11.5 cm měřeno zezadu od hráze. Nevím, jestli se mi podaří jít ještě hlouběji, ale tak jako tak si to prohloubit (což v Ostravě dělají) už asi nedám.
    Teď ještě čekám, až mi MVČR přidělí nové rodné číslo, pak vyřídit doklady a mám hotovo… :-)”
  • otєrєzє.cz

    Mojí mamince

    Před pár dny jsi řekla, že jsi tak spokojená a dosáhla už jsi v životě všeho, že už spokojenější být nemůžeš.
    Je to pár dní, co jsem ti do nemocnice nesla ukázat můj nový rodný list a ty jsi z něho měla stejnou radost, jako já a těšila ses domů. Celou mou přeměnu jsi prožívala se mnou naplno, držela mi palce, stála při mně, objímala, když jsem ti tu zprávu celá skleslá na Den matek 2012 oznamovala a stala ses tak tím nejdůležitějším člověkem celé mé přeměny. Vlastně už jsi byla tím nejdůležitějším – mojí maminkou.
    Já tu teď sedím, mám oči plné slz a cítím potřebu ti za to vše poděkovat. Nechci psát smutné články, nechci být smutná a nechci být sentimentální, ale budu taková jen chvíli, slibuji.
    Ty víš, že jsem Tě milovala a taky jsem Ti to měla možnost konečně po všech těch dlouhých letech, kdy jsem byla “zaseklá” a neotevřená, říct. Jsem šťastná, že jsem Ti to mohla říct a že jsem měla takovou maminku, jako jsi Ty.
    Během přeměny jsi mi usnadnila tolik situací a podpořila mě tak, že jsem se radovala jako malá.
    Já, holka Tvoje, jak jsi vždycky říkala.
    Ty víš, že nikdy neodejdeš z mého srdce ani z mých vzpomínek a tak tu jsi a budeš pořád se mnou. Jako můj anděl, se kterým jsem spojená už navěky tak, jako jsou spojené všechny maminky se svými dětmi.
    Když jsem kdysi našla Tvé staré fotky, musím říci, že jsi byla moc krásná. A já jsem si lepší mámu nemohla přát.
    Děkuji Ti za vše, mami. Moc jsi pro mě znamenala, včetně cest, kdy jsi mě doprovázela do míst, ve kterých jsem nechtěla být sama a to mi moc pomáhalo.
    Ty se teď na mě odněkud díváš. Cítím to. Jako jsem to cítila vždycky, kdy jsme si na sebe navzájem vzpomněly a tak slibuji, že už nebudu brečet, protože vím, že bys to nechtěla.
    Přála bych všem, aby měli takovou maminku, jakou jsi byla Ty.
    Tvoje dcera Tereza
    Foto: Takhle jsme spolu začínaly.
  • otєrєzє.cz

    Patálie s novým rodným číslem

    Včera jsem se snažila na internetovém portálu ČEZ změnit si jméno a hlavně rodné číslo. Ani jedno se ale přes internetový portál změnit nedá (stejně tak nelze změnit rodné číslo přes internetový portál zdravotní pojišťovny), tak mě přešla chuť a řekla jsem si, že ČEZ prostě vynechám. Tak budou chodit elektronické složenky “na manžela” 🙂
    Dnes ráno telefonát:
    “Nováková, dobrý den.”
    “Dobrý den, já jsem ze společnosti ČEZ a potřebovala bych mluvit s panem Novákem.”
    “Ten tu teď není.” (On už tu jaksi nebude nikdy.)
    “Aha, dobře, paní Nováková. Já bych tu měla pro vašeho manžela jednu nabídku. Řeknu vám, o co jde, a vy to panu manželovi řeknete, případně se může ozvat ano?”
    “Ale on je teď na delší dobu v zahraničí.”
    “To nevadí, já vám pošlu do sms odkaz na naší nabídku a uvidíte.”
    To bude otrava pořád říkat, že mám manžela v zahraničí, když někdo zavolá a bude chtít pana Nováka.
    Tenhle článek bych ještě ráda na blogu měla, přestože ten předchozí byl poslední a logicky být poslední i měl, ale včera jsem řešila ještě další velkou spoustu věcí vyplývajících ze změny jména, ale převším rodného čísla. Takže nejde ani tak o mé “veselé příhody ze života” (i když je fakt, že veselé jsou), jako o fakta, která jednou musí řešit po ukončení přeměny každý. Článek mám rozepsaný ještě z doby před zveřejněním posledního článku a protože se některé procesy příliš dlouho táhnou a článek nelze zveřejnit zpětně, skočí mi na poslední místo trochu nelogicky tento.
    Při změně jména z mužského tvaru na neutrální tvar ke změně rodného čísla nedochází. Zůstalo mi to původní, takže stačilo vždy všude ukázat jen občanský průkaz s novým neutrálním jménem a každému došlo, že pokud je rodné číslo stále stejné, jsem to já a mám změněné jen jméno.
    Jelikož jsem byla líná, nechala jsem spoustu podřadných organizací a institucí stranou a změnu jména jim nenahlásila s tím, že ji nahlásím až za rok, kdy budu mít změnu definitivní a to na ženský tvar Tereza. Přeci nebudu po roce zase všechno obíhat. Ono to opravdu zabere pár dní. Vytvořila jsem si svůj seznam, který je ale u každého jiný. (Ne každý má plyn apod.)
    Prvotní změna na matrice se automaticky provede na propojených úřadech, na které není třeba změnu hlásit:
    Katastrální úřad
    Živnostenský úřad (k němu se ještě vrátím, ten s Dominikou stále ještě řešíme)
    Finanční úřad
    (Změnu u ostatních institucí, které nenavštěvuji (jako např. Úřad práce) se mi zjistit nepodařilo.)
    Změnu jsem v mém případě měla nahlásit na:
    Referát občansko-správní agendy MěÚ (občanský průkaz)
    Referát dopravy MěÚ (řidičský průkaz)
    Poskytovatel energií (elektřina, plyn, voda…)
    Bytové družstvo
    Zdravotní pojišťovna
    Registr vozidel (vlastním-li vůz)
    Pojišťovna (domácnost, vozidlo, životní poj., atd.)
    Mobilní operátor
    Poskytovatel internetu v domácnosti
    Zaměstnavatel

    Zdravotní pojišťovna

    Na mou zdravotní pojišťovnu jsem poslala naskenovaný doklad o změně občanského průkazu e-mailem a přiložila naskenovaný původní občanský průkaz.
    Do tří dnů mi přišla na e-mail odpověď, že mi v systému zdravotního pojištění bylo zaevidováno nové rodné číslo s platností od 1.8., tedy zhruba za 14 dní.
    Po tomto datu bude vyrobena nová kartička zdravotní pojišťovny a zaslána do tří týdnů obyčejnou poštou na mou adresu.
    To znamená, že do 31.7. musím u lékařů používat původní kartičku, přestože mi za pár dní poštou přijde ještě dočasná kartička již na nové jméno a rodné číslo, kterou se ale budu prokazovat v době od 1.8. do doby, než mi dorazí trvalá kartička (zhruba do tří týdnů).
    Narazila jsem ale na takový malý problém.
    Ty organizace, kde jsem změnu z Tomáše na Terry hbitě nahlásila před rokem a půl jsou teď (pro mě) ve výhodě, protože stačí předložit doklad o změně občanského průkazu, který mám pro jistotu i naskenovaný a na kterém je napsáno, že Terry se mění na Tereza (totéž je i v rozhodnutí z matriky) a dále že staré rodné číslo se mění na nové rodné číslo.
    Tento údaj, že staré rodné číslo se mění na nové je ale pouze na tomto papírovém náhradním dokladu do doby, než obdržím nový občanský průkaz. Pak mi ho vezmou.
    A to je ten problém.
    Budu mít v ruce nový občanský průkaz na jméno Tereza s novým rodným ženským číslem a půjdu na ČEZ, kde mám nahlásit, že chci, aby mi přepsali nějakého Tomáše s mužským rodným číslem na Terezu se ženským.
    Poklepou si na čelo a řeknou, že to by mohl chtít každý. Nehledě na to, že jsem si nemusela vzít podobné příjmení odvozené od toho původního mužského (tedy Nováková), ale klidně jsem si mohla zvolit např. Veselá. To by v tom pak byl krásný guláš.
    “Pane vedoucíííííí! Nějaká Veselá tu tvrdí, že máme všechno přepsat z pana Nováka na ní, no chápete to???” 🙂
    Postrádám dokument, ve kterém je uvedeno, že se mění mé původní rodné číslo na nové.
    Proto se teď během tří týdnů snažím oběhat všechny instituce, které stihnu ještě než mi ten jediný (dočasný) doklad vezmou.
    Ideální by bylo, kdyby pro takové případy matrika vystavovala potvrzení, ve kterém by bylo uvedeno, že Tom se mění na Terry se stále stejným rodným číslem a poté se Terry mění na Terezu již s novým rodným číslem. Žádné takové potvrzení matrika nevydává.
    Tak jsem pátrala.

    Stejnopis maturitního vysvědčení

    Jelikož zrovna (úplně jako na potvoru) potřebuji doložit maturitní vysvědčení, ale již opravené na nové jméno, hledala jsem kontakt na mojí střední školu (která je odsud asi 90 km). Moje střední škola již na původním místě nesídlí, tak se mě trochu zachvátila panika, ale našla jsem si jinou školu, o které jsem se domnívala, že by mohla převzít archiv té mé.
    Zavolala jsem na uvedené číslo a zvedla to sekretářka, která i přes prázdniny ve škole sedí.
    Vysvětlila jsem jí, že jsem před několika lety maturovala na ekonomce a potřebovala bych opis maturitního vysvědčení. Řekla mi, že archiv skutečně převzali oni a rádi mi ho vystaví, ať jí nadiktuji údaje.
    Jenže já ve skutečnosti nechtěla opis, potřebovala jsem změnu jména a rodného čísla, které na maturitním vysvědčení uvedeno je. V žádném případě nebudu nikde předkládat vysvědčení na nějakého Tomáše. (Kdo to je? 🙂
    Tak jsem uvedla, že mi došlo ke změně jména a proto tu změnu potřebuji provést na vysvědčení.
    “Ale z důvodu změny jména maturitní vysvědčení neměníme…”, nechápala.
    “Ano, z důvodu změny jména se maturitní vysvědčení obvykle nemění, ale je tam jeden důvod, kdy ano.”
    To jsem se ale mýlila, protože z důvodu změny jména a příjmení lze změnit maturitní vysvědčení i z jiného důvodu, než je změna pohlaví.
    Hovoří o tom Vyhláška 3/2015 Sb.
    Dovolila bych si citovat z blogu Dominiky, protože to byla ona, kdo mi tu vyhlášku našel:
    Dokumenty, které škola vyhotovuje a jejich kopie v právních předpisech se dělí buď na opis a nebo stejnopis. U opisu stačí, když je totožný obsah a u stejnopisu musí být všechno identicky stejné, a proto když žádáme o vytvoření stejnopisu vysvědčení, mohou někteří učitelé (většinou i ten ředitel školy je převážně jen tím učitelem) dojít k závěru, že nemohou vytvořit stejnopis se změnou identifikačních údajů. Nenechte se tím odbýt a nasměrujte je na §4 odst. (6) 3/2015 Sb.
    §4 odst. 6) Pokud se stejnopis vydává z důvodu změny jména, příjmení nebo rodného čísla, uvede se na stejnopisu jméno a příjmení žadatele a jeho rodné číslo podle stavu ke dni vydání stejnopisu. K žádosti o vydání stejnopisu se přiloží prvopis vysvědčení, výučního listu nebo diplomu o absolutoriu a doklady o změně jména, příjmení a rodného čísla. Změna jména nebo příjmení se dokládá rozhodnutím příslušného správního úřadu o povolení změny jména a příjmení3), popřípadě jeho úředně ověřeným opisem. Změna rodného čísla se dokládá v souladu s jiným právním předpisem 4).
    (Dominika dále uvádí, že vyhláška neplatí pro vysoké školy, ale ve vyhlášce se citují i diplomy o absolutoriu, takže já se zase domnívám, že platí i pro ně. Jelikož je v tom trochu zmatek, tak bych to v případě žádosti na VŠ určitě alespoň zkusila a odvolávala se na tuto vyhlášku. Dovoluji si nepochybovat o tom, že každá VŠ vyjde v našem případě vstříc (respektive jsem ještě v ČR nezaznamenala žádný problém)).
    Paní sekretářce, která byla jinak velmi milá, jsem řekla, že jsem maturovala jako Novák, ale potřebuji mít vysvědčení na jméno Nováková, včetně změny rodného čísla.
    “Jéé, to jsme tady ještě nikdy nedělali.” 🙂
    (Překvápko no.)
    Nadiktovala mi e-mail, na který jsem jí měla popsat mé identifikační údaje, kopii maturitního vysvědčení a zákon, který hovoří o vytvoření tohoto stejnopisu s jiným jménem. Nebyla to moje povinnost, jen mě požádala, zda bych jí ho poslala, aby již pro příště věděla. (Až se zase bude měnit pohlaví některého studenta jejich školy).
    Pro maturitní vysvědčení na mé nové jméno si budu moct přijet osobně příští týden nebo mi ho pošlou na dobírku.
    Ale abych se vrátila k potvrzení o změně rodného čísla.
    V této vyhlášce 3/2015 Sb. se pod poznámkou 4) uvádí, že změna rodného čísla se dokládá například doložením rodného listu.
    Já mám už nový rodný list. Je na něm uvedeno, že jsem Tereza a také nové ženské rodné číslo. Ale není na něm (díky bohu) ani zmínka o rodném čísle starém a tak jakákoliv instituce může říct, že tohle číslo je sice moje, ale to staré nikoliv. Že se tu snažím o změnu majitele bůhvíčeho na mě!
    Až si půjdu 3.8. pro občanský průkaz, zkusím je poprosit, zda-li by mi náhradní doklad neponechali. A nebo ještě lépe řeknu, že jsem ho ztratila (ale to bych musela lhát :(. Je pro mě totiž jednodušší mít v ruce tento doklad než žádný.
    O změně rodného čísla se totiž žádné rozhodnutí nedělá. Viděla jsem papír z Ministerstva vnitra o jeho přidělení a byl to opravdu jen cár papíru A4, na kterém bylo pár strohých údajů jako informace pro matriku. Vypadal spíše jako výpis z nějakého elektronického systému a nebyl určený pro mě.
    Tam, kde jsem nahlášená již jako Terry z dřívějška, je teď nahlášení změny podstatně snažší.
    Tam, kde jsem pořád jako Tomáš musím doložit rozhodnutí z matriky o změně z Tomáše na Terry a navíc ještě posílám náhradní doklad k občance, ve kterém je změna jména i rodného čísla. Je možné také přiložit navíc rozhodnutí z matriky o změně z Terry na Terezu.

    Živnostenský list

    O problému se Živnostenským úřadem už jsem psala. Ten ve veřejně dostupné databázi zobrazuje veškeré změny, které proběhly s naším jménem u jednoho IČ, takže se kdokoliv může dočíst, že Tomáš se změnil tehdy a tehdy na Terry a ta se změnila tehdy a tehdy na Terezu.
    To jsem naštěstí vyřešila tím, že před návštěvou matriky se žádostí o změnu jména jsem šla na Živnostenský úřad živnost ukončit, takže změna jména se automaticky do jejich veřejného registru nepropsala a zůstal tam jen Tomáš a Terry.
    Ombudsman Dominice doporučil, aby živnost neukončovala a uvedl, že Živnostenský úřad postupuje v tomto případě (kdy zobrazí všechna tři jména) nesprávně, ale bude to nutné řešit, až k takové situaci dojde, což v případě Dominiky zatím není možné, jelikož není ještě po chirurgické změně.
    Ale já ano, takže se k žádosti Dominiky připojím a budu panu ombudsmanovi oponovat, že pokud bych živnost neukončila, už bych měla ve výpise tři jména a jsem si jistá, že by trvalo roky, než bych se domohla jejich vymazání a ponechání jen toho aktuálního.
    Není možné uvádět u našich aktuálních ženských jmen ještě další dvě předchozí, neboť nové ženské jméno máme přiřazené s platností od narození a obě původní jména jsou tedy neplatná. Nemluvě o dalším efektu, který zažila Dominika na vlastní kůži a to byla situace, kdy si klient prověřil její IČ a narazil na změnu z mužského na neutrální, což si v tomto případě zřejmě vyložil správně, protože zrušil smlouvu.
    Opravdu nechci mít ve veřejně dostupném registru informaci, že kdysi nějaký Tomáš je teď Tereza.
    Takže tento článek budu postupně doplňovat o informace, které s novým rodným číslem ještě zažiju a s Živnostenským úřadem také.
    Vše teď závisí na tom, jak dopadnu na jiném (ne v místě bydliště) Živnostenském úřadě, kde po 3.8. (až dostanu občanku) přijdu zažádat o nový živnostenský list. Pokud mě do systému zavedou jako novou osobu, bude vše vpořádku. Jak mě ale upozornila pracovnice živnostenského úřadu u nás, nemusí to tak být, protože některé živnostenské úřady kontrolují provázanost v historii, kterou automaticky hlásí matrika. Proč některé ano a některé ne? Prý to není jejich povinnost, tak jsem na to zvědavá.
    To ovšem nic nemění na tom, že Živnostenský úřad postupuje nesprávně.

    Výpis z rejstříku trestů

    Příští týden musím doložit výpis z rejstříku trestů. Tam žádný problém nepředpokládám (maximálně tak s pracovnicí Česko pošty, která tápe i nad běžnými úkony při ovládání počítače, natož se systémem Czechpoint).
    Právě proto, že mi nové rodné číslo přiřadilo Ministerstvo vnitra očekávám, že kdybych byla ještě jako Tomáš se starým rodným číslem trestaná, vyskočí tato informace i pod novým rodným číslem u Terezy.
    Ověřit to bohužel nemohu, protože Tomáš nebyl trestaný, ale je to pravděpodobné.
    Stejně je to ale hezké, to moje nové rodné číslo 🙂
    Doplněno 18.7.:

    Povinné ručení

    Existenci bonusů pro sjednání nového povinného ručení by mě ani nenapadlo zjišťovat, ale shodou okolností Tom kupoval nové auto a tak jsem mu zjišťovala, které povinné ručení je nejvýhodnější. Na jedné srovnávací stránce je možnost ověřit si, kolik má řidič bezeškodných měsíců a kolik škodných událostí.
    Hned jsem to samozřejmě zkusila.
    Po zadání typu osoby (muž), typu vozidla (osobní), rodného čísla a křestního jména ihned vyskočí požadované informace.
    Nejprve jsem zkusila mé úplně původní jméno, ale údaje nebyly nalezeny. Tak jsem zkusila úplně nové jméno (opravila typ osoby na “žena”) a zadala i nové rodné číslo. Ale údaje také nebyly nalezeny. Přitom bonus mít musím. Autem jezdím a povinné ručení mám taky.
    Nakonec se vše povedlo vyhledat podle mého neutrálního křestního jména s původním rodným číslem.
    To znamená, že změna jména se časem automaticky projeví i v databázi České kanceláři pojistitelů, kde se bonusy prověřují, protože jim jsem nikdy nic nehlásila. (Taktéž jsem to tehdy nehlásila mé bance (AirBank) a kdysi z ničeho nic přeskočil v internetovém bankovnictví Tomáš na Terry).
    Teď mě ale zajímá, zda se po čase “přenese” bonus také automaticky na nové rodné číslo a jméno Tereza. Nerada bych přišla o své bonusy, když mám tu novou identitu 🙂 Předpokládám, že se vše přenese na Terezu. Tak schválně, jestli bude můj předpoklad správný.
    Kdybych si šla totiž sjednat povinné ručení dnes, tak zaměstnanci pojišťovny vyskočí, že jsem ještě nikdy povinné ručení neměla a žádný bonus bych tedy nedostala. Ale já bych vytáhla, že se mi změnilo rodné číslo, krásně se vyoutovala a pak by mi bonus nejspíš uznali.
    Doplněno 21.7.:

    Cestovní pojištění

    Cestovní pojištění je naprostá banalita. Než je přiděleno nové rodné číslo, vystaví se na staré, jakmile mám nové rodné číslo, vystaví se na nové… jenže – jak jsem psala v tomto článku o postupu platnosti nového rodného čísla při vykazování lékařských výkonů pojišťovně, musím do 31.7. používat u lékařů ještě původní rodné číslo i jméno (Terry), zatímco od 1.8. již nové.
    Kdybych počkala do 1.8., tenhle odstavec o cestovním pojištění bych ani nepsala, ale já si zrovna zítra usmyslela, že se půjdeme koupat s Kačenkou do Německa a tak nám sjednávám ještě pro jistotu malé připojištění za dvacku.
    V dokladech jsem Tereza, ale pro lékaře ještě po staru Terry. Měla bych si tedy nechat vystavit cestovní pojištění ještě na staré číslo i jméno, protože pokud dojde k nějakému lékařskému výkonu, spáruje se v mé zdravotní pojišťovně do 31.7. správně.
    Dnes je ale 21.7., což je naprosto pitomá doba na sjednávání cestovního pojištění, protože pokud se něco opravdu přihodí, budu mít doklad (občanku) na nové rodné číslo a Terezu, ale průkazku pojišťovny na staré číslo a Terry. Jelikož na průkazce zdravotní pojišťovny není fotka, mohou se oprávněně domnívat, že tento starý (ale do 31.7. platný) průkaz s úplně jiným rodným číslem a jménem nesouhlasící s dokladem totožnosti je někoho zcela jiného. Stejně tak sjednané cestovní pojištění může být považováno za sjednané pro někoho jiného.
    Vy jste Tereza, tak jak to, že máte kartičku zdravotní pojišťovny a cestovní pojištění na jméno Terry?
    V ČR by se to ještě vysvětlit dalo. Tahám všude s sebou rozhodnutí z matriky o změně jména, ale v Německu s českým rozhodnutím?
    Cestovní pojištění do 31.7. sjednané na staré jméno i rodné číslo mít musím, protože při ošetření se účtuje mé pojišťovně ještě podle něj. Takto mě o tom informovala i má zdravotní pojišťovna.
    Musím tedy doufat, že žádné cestovní pojištění sjednané na někoho, kým už pár dní nejsem, nebudu muset využít.
  • otєrєzє.cz

    Každý konec je novým začátkem

    A je tu konec.
    Tuhle větu jsem si přála říct už dlouho, i když je pravda, že ke konci mě přeměna začala i bavit. Už to totiž bylo o něčem jiném, než na úplném začátku. Jakmile jsem viděla cílovou pásku, už jsem si to spíš užívala, než abych se trápila. Ale stejně jsem se těšila, až to skončí. Tohle mé narození. A budu na světě – já Tereza.
    Nepláču. Mám velkou radost. I když kousek nostalgie ve mně stejně je. (Na začátku psaní tohoto článku to ještě šlo, ale na konci už jsem byla na měkko).
    Řekla bych, že je důležité si jednou uvědomit, že konec nastal. Že je tady. Přišel a je na čase se posunout dál. Nezůstávat někde, kde už nemám co dělat a kde ani být nechci.
    Zrovna tenhle konec je ale moc krásný, protože mi otevřel úplně všechny dveře, které jsem toužila mít otevřené už od dětství, kdy jsem ještě jako maličká nevěděla, co se to se mnou děje a proč dělám věci, které si neumím vysvětlit a které jsem si ještě dlouho vysvětlit neuměla, protože jsem o všem zarytě mlčela.
    Nemlčte! Řekněte to někomu blízkému a on vám může pomoct.
    Má přeměna skončila.
    Začíná život přesně takový, jaký jsem si vysnila. Na druhém břehu, na opačné straně – jak tak často rády říkáme. Prostě mezi náma holkama přece!!! 🙂
    Odcházím od cílové pásky, ke které jsem běžela tou největší rychlostí, jakou jsem mohla. Když tedy nepočítám patnáctiměsíční výpadek na přelomu roku 2012 a 2013, kterým jsem si vše úplně zbytečně prodloužila, ale já tehdy opravdu svou ženu milovala a musela jsem dělat věci, které jsem tehdy dělala, abych přišla na to, že je to k ničemu a když už jsem neměla co ztratit, přišel úplně přirozený, logický a spontánní moment, do kterého jsem se nemusela ani chvilku přemlouvat. Jakoby mi někdo řekl: “Tak, teď už jsi vyčerpala všechny možnosti jak na tomhle světě přežít. Už ti zbývá jen ta jediná. Tak už to konečně udělej!”
    Udělala jsem to 🙂
    Je to chvilka, co mi bylo oficiálně Ministerstvem vnitra přiděleno nové ženské rodné číslo. Dostala jsem doklad o změně osobních údajů (ženské jméno a ženské rodné číslo), na základě kterého se mi už připravuje nový občanský průkaz, ze kterého už nikdo nikdy nevyčte nic o mé minulosti. Jakobych se Terezou narodila. Přesně takový mám i teď pocit. A ten mě těší i hladí na duši. Ale vždycky jsem říkala, že i kdybych měla žít jen jeden den jako žena, jdu do toho.
    Když mi matrikářka dávala nový rodný list, nemohla jsem z něj spustit oči. Musela jsem se usmívat a během dneška už jsem si to své krásné nové rodné číslo četla asi stokrát! Je úplně naprosto dokonalé!!! Je to pro někoho obyčejné číslo, které si ani nezaslouží pozornost (protože je právě tak obyčejné, přirozené, logické a normální), které mají všechny holky od narození automaticky, ale já si ho “zasloužila” až teď.
    Matrikářka byla velmi milá. Popřála mi do nového života hodně štěstí. Ona si tu radost snad užívala se mnou, vážně to tak vypadalo. Až mě zamrazilo po celém těle, když jsem šla s nově vystavenými doklady z matriky na občanky, kde paní nehnula ani brvou, ale musela jsem jí slovy zopakovat, ke kterým změnám vlastně došlo: “Změna rodného čísla, jména, příjmení a pak ještě něčeho.” (Nechtěla jsem říkat nahlas “změna pohlaví”). Na zeleném náhradním dokladu o změnách v občanském průkazu je spousta kolonek. Jak si ale matrikářka všimla, chybí tam kolonka pro “změna pohlaví a datum této změny”, tak to vepsala do kolonky “důvod” a připsala i datum.
    Takže můj náhradní doklad obsahuje tyto změny:
    Změna pohlaví – 15.6.2015 (den, kdy bylo vystaveno potvrzení o ukončení léčby změny pohlaví od Hanky Fifkové)
    Změna jména a příjmení – 29.6.2015 (den, kdy rozhodnutí vydané matrikou nabylo právní moci)
    Změna rodného čísla – 7.7.2015 (den, kdy mi Ministerstvo vnitra přiřadilo naprosto dokonalé rodné číslo)
    A na rodném listě už mám písmenko F. To je takové moc hezké písmenko, kvůli kterému na určitém místě přelepujeme občanky, jakože omylem poškrábáváme či viditelně přepisujeme černou fixou z M na F.
    To proto je přeměna tak úžasná. Během ní totiž zažíváme tolik důležitých životních změn k lepšímu, že nejsem schopná nebýt opět v té své euforii. Matrikářka na mně viděla, že mám radost. Viděla to už přesně před 22 dny, kdy jsem tam přišla poprvé a tak se snažila vše maximálně urychlit. Věděla, jak je to pro mě důležité, za což jí moc děkuji.
    Žádost jsem si podala na matrice 22.6., připravena pro mě byla 29.6. a dnes 14.7. jsem si šla pro nový rodný list s novým rodným číslem. Ministerstvo vnitra mi tedy přidělilo nové rodné číslo za 8 dní, ale chvíli trvalo, než se to dostalo poštou na naší matriku a připravily se všechny potřebné dokumenty, takže to nakonec trvalo 15 dní.
    Matrikářce jsem se zmínila, že s rozhodnutím o změně jména jsem si zkoušela přes kontaktní formulář změnit jméno ve své bance, ale neuspěla jsem (což je chyba banky, která po mně požadovala občanku, i když měla jméno změnit ihned, neboť rozhodnutí bylo v právní moci). Dozvěděla jsem se, že z banky z Prahy volal jistý moc milý pán a dotazoval se, zda dostanu ještě občanku, protože by ji ke změně stejně potřebovali. To ale věděli už ode mě, kdy jsem změnu jména (kterou mám povinnost nahlásit) odeslala e-mailem včetně naskenovaného rozhodnutí s informací, že jakmile obdržím nový občanský průkaz, doložím ho také.
    Novou občanku budu mít za tři týdny, takže si pro ní půjdu 3.8. a pak s ní oběhnu i ostatní instituce, tentokrát už všechny (ne jako v případě neutrálního jména, kdy jsem jich spoustu záměrně vynechala a neřešila to). I když (jak jsem zjistila a doplňuji později), s novou občankou se špatně vysvětluje, že jsem opravdu tatáž osoba, jejíž jméno a rodné číslo jdu změnit. Dobrý den, tady Nováková. Víte já tu mám řidičák na pana Nováka a chtěla bych, aby na něm bylo napsáno Nováková 🙂 To by mohl říct každý a po vydání nové občanky už nebudu mít v ruce žádný doklad, který spojuje mé staré rodné číslo s novým. Jediným dokladem je rozhodnutí z matriky, že Nováků se mění na Nováková, ale o rodném čísle ani zmínka. Ta je jen v dočasném dokladě potvrzující změny v občance napsaná rukou na matrice právě pro potřebu vyrobení nové občanky. To by se taky potom mohlo klidně stát, že po mně budou chtít na odboru dopravy, abych dělala znovu řidičák, protože nikdo s tímhle rodným číslem řidičák nemá 🙂
    Zatímco když se úřednice teď podívá na náhradní doklad, který mi po vyzvednutí nové občanky vezmou, uvidí tam krásně, které rodné číslo se mění na které.
    Stejně je hezké, že holky ho mají jiné než kluci :). Takhle mám o radost víc.
    Úřednice na občankách tedy dnes ještě nebyla tou poslední osobou v mém životě, které jsem chtě nechtě musela prozradit to, co už po vyřízení všech dokladů nikdy nikomu říkat muset nebudu.
    Dostala jsem se do stanice, ve které už je potřeba vystoupit, protože se jí říká konečná. Ale příliš dlouho se tu neohřeju, protože nastoupím na další linku, ze které už ovšem nikdy nevystoupím.
    Začíná mi život, ve kterém je vše napraveno a vše, po čem toužím, dovoleno. Svoboda duše, srdce i těla na nejvyšší úrovni, jakou jsem za celý svůj život zažila.
    Nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Tohle není sci-fi, tohle je realita. Byla to ta poslední naděje, kterou jsem ve svých šestnácti opustila jako něco, co se nikdy nemůže stát, protože to nejde a vůbec jsem netušila, že se tehdy mýlím.
    Začíná mi život, ve kterém si mohu dát sponku do vlasů, namalovat řasy, učesat dlouhý culík, nosit růžové nehty, sukně, sandálky na podpatku; ve kterém se mohu do divadla načesat a vybrat nějaké hezké společenské šaty, ve kterém mohu jít bez trémy nakupovat dámské plavky nebo další z miliónů párů bot, kterých mám pořád málo, utrhnout si v létě na louce kopretinu a dát si jí do vlasů, dívat se na třpytivý prstýnek na mém prstě (který ještě nemám), dostávat květiny, které mi obarví byt i náladu, péct buchty svému milému a pak poslouchat, jak jsou úžasné a jak úžasná jsem kuchařka. Začíná ale také život plných košů prádla na vyžehlení, uklízení pohozených ponožek, které tu zanechal kdosi, kdo bydlí po mém boku :), vymýšlení “co k obědu” a asistence při koupi jeho nových kalhot, jejichž velikost si nikdy nepamatuje 🙂
    Život, jehož každý den jsem chtěla žít jako Tereza mi začal. Skončilo bezstarostné trajdání po nočním městě nebo výpravy za dobrodružstvím do přírody úplně sama s baťohem (i když jsou takové odvážné holky, mluvím o “bezstarostnosti”). Tohle je život, ve kterém mužův chtíč dokáže ubližovat, protože teď jsem já to něžné pohlaví, které je pouštěno do dveří nebo oslovováno v supermarketu sebevědomými muži, jejichž zájem může být i milý.
    Teď to ale také nemusím být já, kdo může být oblíbená, zatímco moje vagína ano. Svět, ve kterém je spousta věcí ještě stále postavených na dominanci muže a na podřadnosti ženy, i když se tvrdí, že ve vyspělé společnosti něco takového snad neexistuje.
    V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem pochopila, že hezké vzpomínky nelze zničit. Že silné zážitky nelze zapomenout a že láska je věčná bez ohledu na všechny šrámy, které dostala.
    Ještě tři roky zpátky jsem bojovala s nedělními večery, se svými slzami, se sevřeným srdcem, kdy jsem se vracela do prázdného bytu po odvezení Kačenky její mamince. Tehdy (a ještě i celkem nedávno) jsem přemýšlela, jak mohu docílit toho, aby mi bez Kačenky nebylo smutno. Myslela jsem si, že to jde (další omyl, stejný jako myslet si, že vlastní identitu můžeme popřít).
    Nejde to.
    Je naprosto přirozené plakat, když se mi stýská po mé dceři a jít druhý den do práce, která mě z téhle nálady aspoň trošku vytáhne. A taky se nesmírně radovat, když si pro ní jedu, když nemohu nastartovat, protože mi toho chce tolik říct a vypráví a vypráví, princezna moje.
    Přeměna mi dala 99 věcí, ale jednu mi vzala. Tohle jedno procento je ale tak silné, že stále vchází do mých snů, kam přichází Kačenka, moje žena, moje tchýně nebo jejich koťata, jejichž jména mi Kačenka postupně jmenuje, ale oni mě nikdy nevidí. Mávám na ně za oknem, ale jen projdou bez povšimnutí. Tam za okny vidím ty růže na jejich zahradě, ke kterým Kačenka běží si přivonět a volá mě k nim. Stromy, které se mi klaní ve větru a já jim, voňavá tráva, na které sedím šťastná i nešťastná. A zatímco mi teď tenhle symbol rodinného štěstí, který mě opravdu naplňoval chybí, protože je přirozené, aby mi chyběl, sedím tu opět šťastná i nešťastná, ale přesně naopak: Tehdy jsem měla jen tu jednu jedinou věc (vysněnou rodinu), ale chybělo mi 99 dalších věcí (můj život ve správném těle a vše s tím spojené). Teď už těch 99 věcí mám.
    Já to ale nechci vrátit. Nefungovalo by to. Jen ráda vzpomínám na to, jaké to bylo. Ráda vzpomínám i na svojí ženu a na těch 12 let s ní, na všechny uskutečněné sny i překonané překážky, které jsme spolu překonaly, až na tu jednu. Chtěla bych prožívat totéž, ale teď prosím už jen sama za sebe, abych nemusela rozdělovat štěstí a smutek na 1 a 99 důvodů, ale už mít jen hezkých celých 100 pohromadě. 100 důvodů ke štěstí, protože k tomu úplnému už mi chybí jen právě jedno, které bych klidně nazvala láska.
    Nicméně těch 99 důvodů ke štěstí za to stálo a věřím, že i ten jeden poslední jednou přijde. Z téhle strany si ho opravdu užiju.
    Se svým ženstvím už jsem se tedy přivítala a dostatečně nad ním porozplývala. 🙂
    Teď je na čase poděkování.
    Když jsem začala 25.3.2012 psát celá zoufalá svůj první článek, potřebovala jsem to někomu říct, ale nebylo komu. Založila jsem si tenhle blog s tím, že vůbec netuším, jak skončí. Tehdy jeho konec nebyl podstatný. Potřebovala jsem jen psát a díky tomu přežít.
    Od té doby uplynulo přesně 1206 dní (3 roky, 3 měsíce a 19 dní).
    Během mé cesty mi do ní vstoupili úplně noví lidé, ze kterých se stali mí přátelé. Také spousta těch z vás, se kterými jsem jen tu a tam prohodila pár slov se v těch nejtěžších chvílích dokázali postavit na mou stranu, někteří jste potřebovali spoustu času na strávení takové informace, ale nakonec jste zůstali se mnou, což posílilo naše vzájemné pouto.
    Byly chvíle, kdy jsem plakala. Kdy jsem nemohla spát, protože jsem v hlavě řešila milión věcí a nevěděla, z čeho plakat dřív. Ale i v takových chvílích jsem měla komu napsat, že je mi smutno a vždycky mi přišla nějaká povzbuzující odpověď.
    Začátky byly nejisté, vůbec jsem nevěděla, jak to celé dopadne. Věděla jsem jen, že musím věřit tomu, že to dopadne dobře, protože jinak bych se dál nedostala. Pravidlo úspěchu zní: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávat! Cokoli si dokážeme představit, a čemu dokážeme věřit, toho lze dosáhnout.
    Děkuji Vám všem, kdo jste stáli celou dobu při mně. Na začátku kdysi dávno jsem ani netušila, že existujete, ale tenhle blog mi Vás do mého života přinesl, protože to tak mělo být. Byli jste mi oporou, inspirací, radostí a častokrát jsem hořela zvědavostí, kdo se vlastně skrývá za tou přezdívkou či jménem, které se objevuje v diskusích pod mými články nebo v mé poště.
    Snad proto, že jsem přicházela na stranu žen, objevily jste se vy, empatické a energické ženy, které bych s klidem mohla kolikrát nazvat anděly.
    Ale objevili se i muži. Milí, galantní a já pochopila, že tenhle svět se naštěstí ještě úplně celý nezbláznil. Že se nenaplnily mé obavy, kdy jsem se na začátku domnívala, že mi budou pod nohy házeny klacky snad úplně všude a kýmkoliv. Nebylo to tak.
    Chtěla bych poděkovat ale i holkám a klukům, kteří se mi svěřili se svým trápením, obrátili se na mě s důvěrou mnohdy úplně poprvé v životě a které jsem snad navedla na tu správnou cestu. Nebo přinejmenším vyslechla a vyslovila myšlenku o naději, která je tu vždycky.
    Věřím, že holky, které přišly po mně, budou stejně tak šťastné jako já (a jako mnoho holek přede mnou) a těm z vás, které jste se rozhodly vepsat své pocity a myšlenky z přeměny také do svého “deníčku” přeji, abyste se nikdy nenechaly odradit cizími hlasy a vždy šly jen za svým srdcem, které stačí poslouchat. Věřím, že i vaše blogy jednou skončí šťastně – a že jednou skončí.
    Poděkování patří ale i někomu, bez něhož by nebyla má přeměna uskutečnitelná a bez něhož bych se nikam nedostala. Je jím moje terapeutka Hanka Fifková.
    Spousta z Vás, co mi vkročili do života během posledních dvou tří let, mi zůstává v srdci navěky.
    Konce jsou důležité.
    A já konečně odcházím tam, kam patřím.
    Mezi nás holky.
    Tato kniha je dopsána.
    Protože příliš dlouho nevydržím nepsat, může se tu ještě někdy objevit nějaký článek. Třeba jak jsem se vdávala v bílých šatech a přidám svatební foto! 🙂
    Ale nejspíš to bude jen tehdy, když někde narazím na něco zajímavého a takový článek už nebude souviset přímo s mojí přeměnou.
    Ta tímto dnem skončila.
    Tento blog jsem nenapsala já.
    Napsali jste ho vy, které jsem během přeměny potkala, pomáhali mi a stali se tak jeho součástí prostřednictvím rozhovorů, zážitků a setkáních s vámi.
    Bylo vás tolik, že by k tomu nestačily ani půlhodinové titulky na závěr tohoto příběhu a to jsem si myslela, jak o všechno přijdu, jak vše bude těžké a bůhví jestli to všechno zvládnu.
    Já pak vše skrze mé srdce jen přepsala sem.
    Toto je poslední článek o mně, o mém životě a o mých vlastních pocitech z mé přeměny.
    A úplně na samotný konec jsem se rozhodla dát sem ještě tři poslední obrázky:

    NEJSEM

    MUŽ.

    NEJSEM

    ANI

    TRANS

    UŽ.

    JSEM

    ŽENA.

    TAKOVÁ JSEM SE NARODILA.

    Děkuji Vám všem, že jste došli až sem.
    Se mnou.
  • otєrєzє.cz

    Dokument ČT: Román pro transky

    25.6.2015 odvysílala Česká televize dokument s názvem Román pro transky (Jak se žije dvěma mladým lidem, kteří se narodili ve špatném těle). (Premiéra proběhla už 3.10.2013, takže pro někoho není nové, já na něj ale narazila až teď).
    Ten název se mi opravdu nelíbí (slovo “transka” už si stihlo získat negativní zabarvení stejně, jako např. “negr”, které kdysi bývalo neutrální, což je ale přirozený vývoj jazyka).
    Dokument popisuje život jedné slečny (Vlasty Nomenů z Prahy) a jednoho mladého chlapce (Kristiána Horvátha z Ostravy).
    Kristián je jedním z mých nejoblíbenějších FtM kluků, párkrát jsme spolu byli v kontaktu a nebojí se hlásit ke své minulosti takhle na veřejnosti, což oceňuji (já bych to nedokázala).
    Vlastu (která si v dokumentu ještě říká Sabina) jsem viděla jednou na společném sezení s Hankou a obrázek si udělejte sami 🙂 Některé její názory sdílím, jiné mi jsou proti srsti, ale tak už to bývá.
    Video se spustí po kliknutí na tento náhled:
    Bohužel jsem dokument musela v půlce zastavit, takže dokument rozhodně okomentuji dodatečně později, protože mi právě volali z matriky, že si mám přijít pro nový rodný list, jelikož dorazilo mé nové rodné číslo 🙂 Takže běžím na matriku a to znamená, že se blíží konec mojí přeměny i úplně poslední článek na tomto blogu…
    ——————-
    Tak dokument nakonec komentovat nebudu. Kristián moc hezky mluví a není třeba (až na pár nepřesností) něco uvádět na pravou míru. Je to jejich pohled na přeměnu, stejně jako tenhle blog je pohledem mým.
  • otєrєzє.cz

    Jeden milý vzkaz

    Občas dorazí takový moc hezký vzkaz.
    Jako třeba teď od jedné z nejvěrnějších čtenářek, která si nenechá ujít jediný můj článek, což mě moc těší:
    Na vašem blogu http://otereze.blog.cz/ zanechal návštěvník ŠÁRKA tuto zprávu:
    Ty pro mě žena nikdy nebudeš, a věřím, že ženou nebudeš nikdy ani pro mnohé jiné lidi, to ti přeji od srdce. Stačí co píšeš, to je vysloveně sračka všech transkových sraček. To by se z toho jeden poblil. Asi jsi opravdu psychicky velice narušená a ta amputace penisu tě úplně dodělala. Je z tebe úplný ujetý magor zmrzačený chlap a to doslova, jak fyzicky tak psychicky. Co ty si chlape o sobě vlastně myslíš že jsi?
    Diskuse pod tímto článkem není a nebude moderována, je zcela volná, takže si některé bytosti, superženy, nadženy i nad-MtF-cosi, jako v tomto případě, mohou připravit zbraně, zapomenout na slušnost a konečně si zakřičet na blogu, který tak ze srdce nenávidí, že o tom všichni musí vědět, i když to stejně nikoho nezajímá.
    Přehlídka ubohosti začíná.
    (Diskusi jsem dočasně deaktivovala, protože je to pořád stejné – někteří z lidí si hrají na ředitele Zeměkoule a snaží se dokázat, že jsou “někým víc”, než my prostí obyčejní lidé, kteří si dovolili vyslovit svůj názor. Děkuji všem za ty hezké komentáře a kdyby měl někdo problém s uzavřenou diskusí, tak mám pro něj vzkaz: To je to kouzlo vlastníka blogu. Můžu si kdykoliv zavřít cokoliv. Můžu si dělat cokoliv. Můžu zrušit i tenhle blog. 🙂 (Né, to bych neudělala. Miminko moje :).
    A úplně stejné je to s mým životem. Dělám si v něm to, co chci já, mám svojí hlavu a když mi někdo přeje, abych nikdy ženou nebyla, má jednoduše smůlu – já už jí totiž jsem.)
    Pa Šárko. Tohle byl poslední pokus tě sem pustit. Můžeš se třeba postavit na hlavu, mít problémy se spaním a trápit se tím, jak strašně jsem nenáviděná. Na kvalitu mého života, na mé štěstí a na mou radost ze života to nemá nejmenší vliv. Tolik úsilí, energie a času jsi mi za dobu existence tohoto blogu věnovala, tolik nenávisti z tebe vypadlo a já si přitom pořád dělám co chci. Nepostrádá tedy tak nějak to tvé vztekání smysl? Tenhle blog pomalu končí a tak si za pár týdnů ty (stejně jako všichni ostatní) nic nového už ode mě nepřečteš. Taky jsi z toho tak smutná? Nebudu říkat “smutný”. To bych byla jako ty, ale to já nejsem, protože mám na život, na přeměny, na lidi a na vesmír úplně jiný pohled, než ty.
    Co takhle zajít na zmrzku, popovídat si s přáteli, zasmát se, užít si pravého letního večera v objetí někoho, koho máš ráda místo toho, abys rozsévala tyhle nejšpinavější myšlenky, jaké znám a nenapadá mě vůbec žádný důvod, proč zrovna já. Jestli takhle jednáš se všemi, kdo jde proti tvým názorům (nebo nevím, proti čemu vlastně), tak ten tvůj život ale musí vypadat…
    To už naštěstí není předmětem mých dalších myšlenek. Ty mi nestojíš ani za vteřinu zamyšlení, protože život mi utíká a já si ho chci užít. Co se svým životem uděláš ty, to už je mi ukradené. Jistě to nejlepší, co umíš.
    Abys tomu rozuměla. Ty si nezasloužíš ani to, abych o tobě psala článek nebo abych tě vůbec zmiňovala. To si zaslouží desítky jiných holek, které ty odsuzuješ a přitom jsou těmi největšími hrdinkami, jaké jsem kdy poznala, což zrovna o tobě nikdo nikdy nebude moct říct, ale znáš mě – jak mám něco v hlavě, musím to sem napsat a (světě div se) nekoukám na to, co na to řeknou ostatní. 🙂
    Ve psaní se vyžívám. Miluji, když mi hlavou létají myšlenky, u kterých mi buší srdce a cítím své emoce. Potom ty emoce mé prsty vloží sem a píší věci, jako že přeměna je úžasná, že jít do ní bylo tím nejlepším rozhodnutím mého života, být ženou je tak kouzelným darem a vůbec že celý život na téhle planetě mezi lidmi, kteří píší i sem a které mám kolem sebe, stojí za to žít.
    Jedinec jako ty nemůže můj život změnit. Nikdy.
    Otisk obrazovky ze serveru zpovednice.cz
    Jaké to je, když s tebou nikdo ani tady, ani v životě nebo na zpovědnici stále nesdílí tvé názory?
    (žužu děkuji 🙂
    Každých tvých 60 vteřin hněvu má jeden nedostatek, který ti očividně nevadí – mohla ses místo nich 60 vteřin radovat.
  • otєrєzє.cz

    Výlet

    Jsou to tři dny, co sousedé pode mnou mohou slyšet cvrkot jednoho proudu (tzv. čůrku) jakoby odněkud z mé koupelny, který tam nejméně tři roky slyšet nebyl. Tehdy jsem ten zvuk ale nezpůsobovala já. Je to ženská záležitost. Myslím tím proud, který slýchávám i já od sousedů nade mnou, když paní ráno vstává a jde do koupelny a nedá se (narozdíl jako v případě mužů) usměrnit 🙂 Je to taková velká změna, kterou si stále tak užívám a mám radost z toho, že už nemůžu čůrat ve stoje.
    Je to stejné, jako když se mě sestra u zubařky nedávno zeptala, jestli “mi to tam dole nebude chybět”. To je zase otázka. :-/ Řekla jsem jí, že nebude úplně stejně, jako to nechybí jí. Vždyť to tam jen vadilo. To je to tak těžké pochopit? Nepatřím holt zrovna mezi ty ženy, které milují svůj penis 🙂
    Změna nenastala ale jen ve způsobu čůrání. Nastala i v rychlosti okamžiku, v jakém čůrání začíná. To díky močové trubici, která je nyní krátká jen 4 cm místo původních 25 🙂
    Jsou to tři dny, co jsem nadšeně a plná očekávání vplula do života, který jsem si vysnila, už bez hadičky, bez pytlíků, beze smutků i beze strachů. A hned tak naplno, že jsem si dnes ráno oblékla své oblíbené letní puntíkaté šaty a jela s Tomem na výlet. Tedy moment, na který jsem se moc těšila. S cévkou totiž nešlo šaty nosit, neboť nebylo kudy hadičku provléknout směrem k pytlíku. A pak tu byl ještě jeden hezký důvod. Jedny šaty jsem dřív nemohla nosit, protože jsou tak extrémně přiléhavé, že i po poměrně úspěšném pokusu bouli skrýt byla bohužel i minimální část stále vidět. Teď přišel čas, kdy boule je to poslední, co bych řešila, protože už žádná není! Sbohem boule, pytlíky, vousy, chlupy a testosterone 🙂
    Byli jsme se podívat na stavby, z nichž jednu by si chtěl Tom postavit na svůj pozemek. Přivítal nás takový usměvavý milý pán, který vypadal úplně stejně jako Jeremy Clarkson z Top Gearu. Měl i podobné pohyby a věnoval se nám asi hodinu, takže Tom si od něj zjistil spoustu informací.
    Já si tenhle výlet opravdu užívala a ani v nejmenším jsem neřešila, zda na mě někdo civí nebo ne, protože tyhle strachy se objevují čím dál méně a v menší intenzitě, než kdysi, což bych řekla, že je přirozené u každé z nás. Až jednou úplně zmizí (jako třeba dnes). Věci, které mi kdysi připadaly jako nepřekonatelné nebo jako obrovský problém, jsou teď maličkostí, kterou se ani nezabývám. Vůbec už o některých ani nepřemýšlím. To jsou ty posuny, které právě nastávají díky té hrozné délce celé přeměny, bez které by ale spousta důležitých momentů nenastala.
    Pán nám v jedné stavbě vyzdvihl její přednosti, což jsem okomentovala slovy, že tohle se mi líbí a on to zase okomentoval slovy, že žena má stejně vždycky poslední slovo a o všem rozhodne nakonec ona. Tedy já – “paní”.
    Pak se ptal, kolik máme dětí. Tom byl zase vtipný, takže řekl, že čtyři. To jsem hned okomentovala, že to není pravda, na což pán navrhl, proč si tedy nějaké neuděláme? (Nevím, na co v tu chvíli asi myslel, ale tohle rozesmálo i Toma. Kéž by to šlo. Ale i kdyby ano, stejně na to už nemám věk.) Nevím, jestli si uvědomil ten fakt, že pán nás vidí jako pár.
    Věděla jsem, že tady opravdu žádné obavy mít nemusím. Ale jistá jsem si byla už od začátku, protože jsem se tak prostě cítila a bylo mi hezky, že konečně létám po světě bez hadičky, venku svítí sluníčko, je léto, já v šatičkách a pantoflích s bílou kytičkou…
    Sedli jsme si k pánovi do kanceláře a během hovoru mi najednou povídá: “Vy jste tak podobná mé neteři! Bohdana K…. To jste celá vy, ale fakt!”
    🙂
    Bohdana 🙂
    Tohle mě vážně baví.
    Když telefonoval se svým synem ohledně našeho zájmu o některou ze staveb, vždy o nás mluvil jako o pánovi a paní, což Tom zase z legrace (které jsem se nesmála) okomentoval, že jsme bratr a sestra. Načež pán prohlásil, že stejně vypadáme jako manželé 🙂
    Při loučení mě tenhle český Jeremy Clarkson pozval na Moravu, že s Tomem zatím zastřelí pár divočáků v lese, na které si koupil kulomet (z čeho jsem kulila oči), zatímco já se seznámím s jeho neteří, se kterou si budu rozumět a jakobych jí z oka vypadla. Opět zopakoval její jméno, takže jakmile jsme přijeli domů, hned jsem si jí našla na internetu a … fakt jsem nevěřila svým očím! To jsem celá já! 🙂 I Tom to prohlásil. Mám na Moravě dvojnici 🙂 Biologickou ženu.
    Viděla jsem tedy jednu jedinou její fotku, kterou má veřejnou, ale bylo to opravdu příjemné, protože jsem to já, kdo je podobný téhle slečně a musel mi to díky té podobnosti i říct.
    Tom ovšem s jeho paličatostí neuznal, že pán neměl ani tušení čehokoliv o mé minulosti a pouze prohlásil, že se se mnou chtěl určitě vyspat. Tak ať si to myslí. A začala zase jeho (naštěstí vzácná, ale na zabití a neakceptovatelná) chvilka rýpání, kdy velmi rád kritizuje všechno na všech a v tu chvíli hlavně na mně, takže jsem mu řekla, ať už si najde nějaký ten originál, jak on tomu teď říká a dá mi pokoj.
    S názorem, že my nejsme originál jsem se setkala mockrát a jsem na něj zvyklá, takže si z toho hlavu nedělám. Jen nemlčím a okamžitě hájím svoji pravdu, že i já jsem originál ze stejné tkáně a stejného vajíčka, jež poté získává svoji člověčí mužskou nebo ženskou podobu vlivem pohlavních hormonů během těhotenství, že to jsou jen hormony, tedy chemie a na to nemá žádný argument).
    Originál. Vždyť já po něm nežádám, aby se mnou byl, když nejsem ten originál.
    I když to možná nemá jednoduché, nikdo ho nenutí se překonávat, aby se mnou někam šel mezi lidi. Protože jsou muži, kteří něco takového neřeší a klidně mě na náměstí vezmou za ruku. Co za ruku – do náruče! A běží se mnou po dlažebních kostkách, že mám strach, že se někde vymlátíme a bude to na kameře městských strážníků, což se ale tehdy s Michalem nestalo a skončili jsme v nedaleké cukrárně, na což moc ráda vzpomínám dodnes. To byly tak opatrné a nejisté začátky. Mé první pubertální 🙂 Nelituji ničeho, co jsem tehdy před rokem v létě vyváděla, přála si u toho, aby už uplynul ten rok, co je přede mnou a dostala se tam, kde jsem právě teď.
    Můj partner mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Nebude se stydět dát mi pusu v autě před prací, když tam na mě čeká, aby mě vzal domů nebo rovnou třeba na zmrzku, nebude vytahovat minulost, nebude se ptát na délku mého přirození a ani nebude chtít vidět mé staré fotky. Tohle je opravdu něco, co někteří lidé nepochopí. Ale někteří naštěstí ano.
    Nepotřebuji, aby mi byla minulost neustále jakkoli připomínána, třebaže jakože jen z legrace. Ani o tomhle se nežertuje. Já jsem žena. Nic jiného. A opravdu už vůbec ne transka, což je můj pohled, který jsem tu už vysvětlovala mockrát. Chce-li si někdo transka říkat dál, je to jeho volba. Stejně jako ta, že já jsem (i úředně) ženou.
    Pro mého partnera budu jeho ženou a on pro mě mým mužem. Bude mě chtít objímat a bude mu dělat radost, stejně jako mně, že jdeme spolu někam na večeři. Řekne mi, že mi ty šaty sluší a já si vezmu náušnice, které jsem od něj kdysi dostala. Udělám všechno proto, aby mu chutnalo, co navařím, upeču, nasmažím; aby byl v mé přítomnosti spokojený a rád, že mě má, jako já jeho, těšil se na mě, stejně jako já na něj. To jsou sice naivní představy čtrnáctileté holky, ale ve skutečnosti to chce stejně každá, jen to říkají jinými slovy a já vím, co je láska, takže vím, co hledat.
    No, tohle už není tak důležité, abych to tu rozváděla. Vůbec jsem nechtěla psát o Tomovi, jenže na výlet jel se mnou, takže byl jeho součástí a je tedy i součástí tohoto článku. [5.7. jsem některé pasáže a detaily týkající se Toma z tohoto článku vymazala, takže komentáře pod článkem občas nebude dávat smysl]
    K přírodní dilataci (i tak se to dá nazvat:) ještě ani dojít nemohlo – neskončilo mi ani doporučované šestinedělí po operaci bez sexu a ač je to den ode dne lepší a lepší, moc bych z toho teď neměla, ale rozhodně je to něco, na co se těším. Jenže já se těším vždycky úplně na všechno. Stejně, jako jsem se těšila i na obyčejné holčičí vyčůrání 🙂 Mamka mi říkala, ať se připravím, že teď budu mít mnohem větší spotřebu toaletního papíru 🙂
    Teď už jsem se (co se čůrání týče) ale konečně uklidnila. Jen první noc po příjezdu z kontroly v Praze před dvěma dny jsem byla opravdu nesvá a jakmile jsem ucítila jen maličkou potřebu skočit na toaletu, okamžitě jsem tam utíkala, takže jsem téměř nespala a jen se hlídala. Obavy jsem měla už ale zbytečné.
    Dnešní výlet už nebyl jen “výletem do světa na druhém břehu”. Tam už totiž výlety nepořádám, jelikož jsem se tam odstěhovala natrvalo 🙂 Byl to ale první výlet, který jsem si konečně mohla užít celou svou ženskostí.
    Ačkoli pod sukni mi nikdo nevidí, stejně je všechno najednou jiné.
    (A hádejte jaké :).
    Venku je 34 stupňů, Německo hlásí nejteplejší víkend za posledních 150 let, ve Švédsku se všichni chladí v kašnách, Španělé prohlašují, že 47 stupňů už je fakt dost i na ně a že se asi blíží konec světa.
    Abych se přiznala, teď nechci konec světa. Teď, když jsem právě začala žít. Já, Tereza Šeříková 🙂
    Tak honem, ať stihnete taky žít! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Bez hadičky přes devět semaforů

    Parádní semaforová hitparáda na cestě do Prahy je šťastně za mnou a s ní i hadička, která mi dělala měsíc společnost a tak se ve mně teď střídají dva pocity: obrovská radost a euforie z toho, že čůrám krásně jako holčička (poprvé, podruhé, potřetí a počtvrté v Motole, i když stačilo dvakrát, já chtěla mít jistotu… teď už pošesté i doma) a obrovský strach z toho, že se stane něco, co způsobí, že to zase nepůjde a tenhle pocit nepatří zrovna mezi mé oblibené. Stačilo mi dvakrát. A tak bych si moc přála, aby to takhle zůstalo až do rána, kdy už by mělo být vyhráno.
    Nemůžu si tu svobodu vychutnat. Už nemusím řešit, kam s hadičkou plnou moči, která nebyla ani tak problém fyzický, jako psychický (kdo rád veřejně ukazuje svoji moč? :). Už můžu konečně vytáhnout šaty, skrz které nebylo možné hadičku provléknout a užít si léta, které je v těchto dnech opravdu letní (modrá obloha, slunce, slunce a zase slunce a k tomu horko), což vypadá na oněch 15 dní léta, které v našich zeměpisných šířkách každý rok zažíváme, tak honem honem užít si jich!
    Na jednu stranu si dávám pozor, abych nepila moc, ale na druhou stranu miluju, když to tam vše funguje, jak má a to se mi tak líbí, že bych nejradši odbíhala na toaletu klidně každých deset minut. To se samozřejmě během pár dní změní a i čůrání bude patřit mezi standardní součást mé ženskosti, z níž některé části jsou teď pro mě úplně nové a musím říct, že i tak banální věc, jako je čůrání, je teď pro mě něčím jedinečným.
    Pokud přijde problém, můžu risknout místní nemocnici, která si může troufnout na zavedení cévky (ale nemusí, jak mi řekl pan doktor) nebo se dopravit kdykoliv do Motola. To budu ale řešit, pokud by to nastalo. Zatím ty Niagáry vypadají na nezastavitelný proud a tak věřím, že teď už jsem s hadičkami skončila.
    K docentovi jsem objednaná na konečnou kontrolu v první polovině září.
    Psala mi Niki, co se mnou byla ke konci v Motole na pokoji (to je tak milé, že si vzpomněla), jak jsem dnes dopadla a hlavně je taky ve stejném stavu jako já s novým ženským jménem, ale bez ženského rodného čísla čekající na něj. Tak soutěžíme, která ho dostane dřív.
    Musím říct, že bez hadičky končící igelitovým pytlíkem je život úplně jiný. Cítím se najednou zdravější a neomezovaná. To omezování bylo strašné. Pokud je to na pár dní, dá se to vydržet, ale měsíc jsem se nemohla pořádně otočit v posteli na levý bok, protože pytlík byl zavěšený po pravé straně postele a s každým prudším pohybem se hadička otírala o místa kolem ní a to nebylo zrovna moc příjemné. Ale zase ta výhoda! Mohla jsem se večer napít jak chci, klidně půllitr kakaa, které miluju a nemusela jsem řešit nějaké večerní nebo noční čůrání. 🙂 To samo.
    Nerada bych absolvovala znovu těch devět semaforů na opravovaných úsecích čtyřicetikilometrové silnice, která se nedá objet a tak se těším, že vše půjde podle plánu.
    Cestou domů z Motola jsem se snažila myslet na něco jiného. Chvíli jsem se radovala, chvíli strachovala, to se pořád střídalo a tak jsem hlavu zaměstnala zajímavým statisticko-logicko-matematickým problémem, který už není potřeba dál číst, ale mě zaujal:
    Když jsme totiž (jela se mnou mamka, protože Tom nemohl) jely ráno směrem do Prahy, všech (!) devět semaforů mělo červenou. Jak to? Jak to, že alespoň jeden nemohl mít zelenou zrovna ve chvíli, kdy jsme přijížděly?
    Cestou zpět jsem tedy hlídala, zda se potvrdí stejná situace a to ta, že opět bude všech devět semaforů s červenou. Přitom intervaly jsou u červené i zelené úplně stejné, tak jak to, že nikdy není zelená? Pokud jde nastavit, abych projela trasu devíti semafory s červenou, musí jít přeci nastavit, abych projela všech devět semaforů plynule na zelenou. Nebo ne?
    I cestou zpět nás potkalo všech devět semaforů s červenou, takže moje teorie se ověřila, ale nepřišla jsem na to, proč alespoň jeden ze semaforů nemá při příjezdu k němu zelenou. To, že jsem na to nepřišla mě ale vůbec nepřekvapilo.
    Každopádně já už jednu zelenou v životě mám – přepnula se mi v něm (vlastně jsem si jí tam nastavila já sama 🙂 před pár měsíci (možná můžu říct i roky) a znamenala pro mě velkou spoustu změn. K lepšímu. Jsem tak spokojená, že jsem si včera udělala radost novými letními romantickými sandálkami (ty jsem hned dnes vytáhla do Prahy) a teď jsou v plánu plavky. Mamka mi dnes říkala, jak si to všechno užívám. Copak se dá tohoto zázraku neužívat?
    Tak já si jdu dát vychlazeného melouna.
    To se to bude čůrat.