otєrєzє.cz

Matrika – neutrální jméno (díl II. – Já jsem tady úředník!)

🙂 Jak to tak vypadá, téma matrika nebude mít jen tři díly, jak jsem původně plánovala…
Má naivní představa (a představa asi většiny z nás): Přijdu na úřad, podám si žádost, ta je přijata, vzdám se práva na odvolání a hotovo.
Skutečnost se velmi liší. Řekla bych, že nemá s mojí představou společného VŮBEC NIC. 🙂
V instrukcích o matrice od Hanky se píše, že každá matrika postupuje jinak, co některé schválí, druhé zamítají apod.
Bohužel ta naše (na kterou jsem musela, protože musím tam, kde je mé trvalé bydliště) patří mezi té “problémové”. Asi abych to neměla tak jednoduché a aby bylo o čem psát :)) Celou dobu jsem si totiž říkala, ať ta naše matrika je fajn, abych tu o ní pak psát nemusela. Ale smůla 🙂 Paní asi chtěla být slavná 🙂 Takže hezky pěkně popořadě se všemi detaily 🙂
Každý, kdo jedná s úřady musí pochopit, proč jsem utekla ze státní správy a už v ní nikdy pracovat nechci.
Moc jsem se na dnešní den těšila, jak si ho užiju konečně zase jako Tereza… ale zhruba před polednem jsem začala mít strach a obavy a přemýšlela jsem, jestli na matriku nepřijít oblečená v pánském… Zase ten můj strach! Potřebovala jsem ho zabít! Potřebovala jsem na něj zapomenout a udělat to. Jít mezi lidi, být s nimi v kontaktu a jednat s úřady. Potřebovala jsem strašně moc začít konečně žít tak, jak chci a jak potřebuji a věděla jsem, že jakmile ten dnešní krok udělám, že mě posune ne o jeden, ale hned o několik krůčků zase dál. A taky že jo!
Děkuju Adélce, že mě v smskách neuvěřitelně vyburcovala k tomu, aby mi došlo, že není důvod nepřijít na matriku jako Tereza. Vždyť já žádný problém nemám! To takhle společnost ho má! Proč já mám být ta, kdo se má omezovat? Chci žít tak, jak to cítím, jaká jsem doopravdy a nechci se za to stydět. A řekla jsem si, že lidé jsou mi ukradení. Do toho mi Anetka poradila opět to její: “Stejně nikoho nezajímáš!” 🙂 A tohle opravdu pomáhá, protože je to pravda. Takže už jsem byla rozhodnutá a domluvila se s Nikčou, kdy a kde jí vyzvednu.
Z práce jsem šla pro jistotu o hodinu dříve. Musela jsem totiž ještě na poštu, protože včera večer přišla jako na potvoru objednávka “Balík do ruky” a tak jsem musela ještě ten den do 17 h. stihnout balík odeslat. Na poště byla fronta! (To asi nikdo nečekal :). Nebyla vůbec příjemná a já byla nervózní, že to nestihnu. Ale za chvíli jsem přišla na řadu a vyrazila domů.
Okamžitě jsem se svlékla, vzala spodní prádlo + vršek a začala malovat. Strašně se mi klepaly ruce. Linka černou tužkou nebyla slabounká jako obvykle, ale tak trojnásobná, pořád jsem jí opravovala a když jsem si malovala řasy řasenkou, pořád jsem čmárala mimo, takže jsem to musela neustále otírat. Make-up jsem měla potom v řasách taky a dostávala ho nakonec i z vlasů! 🙂 Ale zvládla jsem to a začala jsem se líbit sama sobě. Vzala jsem si dlouhé vlásky, učesala si culíček a ofinku na stranu a vzala úzké kalhoty, černé přiléhavé tričko s výstřihem – ven potom tu mojí bundičku s páskem a kozačky. Bože to byl blažený pocit, když jsem vyšla ven!
U výtahu jsem dnes nikoho nepotkala. 🙂 Už venku jsem se ovšem nesla jako bohyně. 🙂 Nastoupila jsem do auta a jela pro Nikču. Už tam čekala a když nastoupila tak říká: “Já si říkala, že si vezmeš kozačky, tak jsem si je vzala taky!” 🙂 Hrozně jí to slušelo, měla nový světle žlutý šátek a dala mi bílý, který přišel pro mě s tím žlutým 🙂 Je úžasný! Ale musím počkat, až nebudu muset přestat nosit make-up (až zničím vousky), jinak bych si ho umazala.
Vše, co jsem teď udělala záleželo na tom, co řekne Nikča. Ona byla veřejnost, ona byla “ti druzí” a podle ní jsem se řídila. Kdyby řekla: “Hele, vykašli se na to, takhle nikam nechoď”, tak nikam nejdu, ale ona říkala přesně opak 🙂
Už když jsme vylezly na parkovišti pro lístek, tak se jí líbilo, jak umím chodit na podpatkách 🙂 (Mě taky! 🙂 A kráááásně jsme obě dvě klapaly starobylou ulicí na naše hezké náměstí a na radnici. Nikča mě takhle žensky oblečenou viděla jen na fotkách. Vždycky když byla u mě, neměla jsem dlouhé vlasy a byla jsem úplně nenápadně namalovaná. Chystaly jsme se nafotit fotky jako dvě ségry, ale ještě na to nebyl čas. Takže dnes taková velká premiéra i před ní 🙂 Musím jí ale poděkovat. Neuvěřitelně mi její přítomnost pomohla.
Začalo to ze mě trochu padat. Už na radnici jsme se hihňaly a pořád o něčem povídaly. Pak jsem zaťukala na dveře s názvem “Změna jména a příjmení”. Je fajn, že takové dveře existují a že se věnují jen této věci. Ta paní bude určitě všechno dělat perfektně a hodně o tom vědět.
Ta paní byla víc vyděšená než já! 🙂 Viditelně jsem jí zaskočila. Já tam ale nakráčela sebevědomě tak, jak jsem si to představovala, řekla jsem jí, že bych si ráda podala žádost o změnu jména a příjmení a začala vytahovat papíry. Krásně jsem mluvila v ženském rodě a užívala si to. A byla jsem ještě vysmátá z debatování s Nikčou, která na mě čekala na chodbě.
První co řekla bylo, jestli tu mám trvalé bydliště. Viditelně se mě chtěla zbavit 🙂 No, bohužel mám 🙂 “A budu mít! Nehodlám ho měnit!”, jsem ještě dodala. Ona snad čekala, že se budu stěhovat (jako můj zaměstnavatel, který se bál, abych se neodstěhovala do anonymního velkého města). Tak s tím nepočítejte vážení! 🙂
Ale jinak byla milá, akorát velmi VELMI loajální vůči českým zákonům (což byla můje smůla) a přestože se snažila být i lidská, tak její úřednická stránka o mnoho přesahovala právě tu lidskou. Bylo to znát i z jejích odpovědí a tónu.
Na jakoukoli mojí otázku odpovídala: “Nevím, to musím jít zjistit.”
Měla jsem v hlavě postup, o kterém se píše na internetu a toho jsem se chtěla držet. Ale všechno bylo jinak!
Vzala si ode mě potvrzení od Hanky, kde bylo uvedeno, že byla zahájena přeměna z muže na ženu, a že doporučuje vyhovět matrice v mé žádosti o změnu jména a příjmení. Standardní potvrzení, které dává Hanka úplně všem. Vzala si rodný list, občanku, na základě které měla problém říkat mi v ženském rodě a neustále jí to nešlo a samotnou žádost.
Můj papír vyjetý z internetu v angličtině, že jméno Teri (Terri) je obourodé, jí NEZAJÍMAL 🙂
Řekla jsem jí, že jsem psala Dr. Knappové e-mail a že mi odepsala, pokud budu potřebovat na Teri znalecký posudek, že mi ho vypracuje.
Všechny papíry si tedy vzala a šla se poradit…
Řekla bych, že jsem u ní byla v letošním roce první, protože se jí něco nezdálo.
Když jsem se jí potom v kanceláři ptala, kolik tak lidí jako já za rok přijde, odpověděla mi stroze: “Tuto informaci vám nesmím sdělovat. Jde o osobní informace.”
Už jsem mlčela 🙂 Vybavila jsem si ty tři slečny s podobným osudem, které tu ve městě znám a to bude z MtF tak všechno.
Sedla jsem si zase na chodbu a smály jsme se s Nikčou na celou radnici 🙂 Kolem chodili zaměstnanci, zaměstnankyně, občané potřebující něco vyřídit a vůbec, ale vůbec nikoho jsem nezajímala 🙂 Jen na mě vždycky mrkli a zase šli dál. První malá známka správné identifikace. A to mi začalo dělat dobře. Má chuť i sebevědomí začaly růst!
Po 20ti minutách stále nic. Nikča si dělala legraci, že paní volá prezidentovi a chce se s ním poradit 🙂 Za chvíli se ozval výtah a myslely jsme, že to příjíždí Zeman, aby to vyřešil. Přistál na náměstí vrtulníkem :))) (Byl to zase jen zaměstnanec). To čekání mě bavilo. Byly jsme tam samy a tak jsem se Nikči, která je moc hezká blondýnka ptala, jak obvykle sedí 🙂 Měla totiž nohy natažené dopředu, zatímco já hezky u sebe. “Já sedím jak chci, vůbec to neřeším! 🙂 A takhle s nohama u sebe nesedím nikdy 🙂 Když ale chci, aby to vypadalo, tak si dám nohu přes nohu – takhle!” 🙂 A už jsme seděly obě s nožkou přes nožku a že mi prý ukáže, jak koketovat s muži :)))
Nikča je jak moje ségra. Je dcerou mé bývalé kolegyně, ale strašně jsme se před lety sblížily.
Po půl hodině paní dorazila s tím, že mám jít s ní. Zase jsme si sedly do té malé utulné kanceláře, kde bylo hrozně horko (já si totiž bundu neodložila a taky ta paruka je dost nepraktická – ale hezká a dodává mi potřebné sebevědomí, které s krátkými vlasy prostě nemám). Začala jsem se jí ptát opět na ty své otázky, ale ona mi jen odpovídala, že mi VŠECHNO řekne. Tak jsem mlčela a čekala. Snažila jsem se to její kopírování dokladů občas trochu odlehčit nějakou poznámkou, usmívala se, ale to tu kyselou úřednickou atmosféru neprolomilo. Já jsem tady úředník!
A tenhle milý úředník si našel celkem TŘI problémy!
Ne jeden nebo dva. Rovnou tři, ať mám co dělat a nenudím se.
Začala jednostranná úřednická komunikace, během které jsem neměla šanci cokoliv říct a pokud se mi to podařilo, byla jsem okamžitě uzemněna zopakováním poslední věty.
“Od 1.1.2014 vyšla novela zákona, která nařizuje, aby se žádosti o změnu jména a příjmení z důvodu změny pohlaví doplnila o potvrzení od lékaře (sexuologa) na tomto speciálním formuláři.” A dala mi takový velmi jednoduchý formulář, který obsahoval úplně všechny údaje, které jsem měla na tom standardním potvrzení od Hanky. Jenže bohužel nebyly v té tabulce, ale v jednom souvislém odstavci! Takhle má vypadat prvotřídní byrokratický úřad. Měla jsem velkou radost, že jsem zase pohlcena nejrůznějšími nesmyslnými nařízeními a považována za občana jednajícího s úředníkem (a ne za člověka jednajícího s člověkem. My tu totiž nejsme pro lidi. A zákony se dodržovat musí! Nebudeme ze změny jména a příjmené dělat žádný holubník!).
“Tento formulář Vám vyplní váš lékař a donesete mi ho. Ten, který jste přinesl, mi nestačí!” Zase začala v mužském rodě! To už jsem začala být otrávená. Jak jako nestačí? Všem v téhle zemi stačí a zrovna mě ne? Proč já musím být zrovna ta průkopnice? Teď ten nový formulář naskenuji a pošlu Hance, ať se taky pokochá. Naštěstí tam příští týden jedu, tak mi ho potvrdí… ale to mi bohužel k žádosti nestačí. Je tu totiž problém číslo dvě!
“Vámi zvolené jméno jsme ještě nikdy neschvalovali, takže k němu budeme potřebovat znalecký posudek od Dr. Knappové.” To je ta, co má na jména v téhle zemi monopol. Ale jak jsem říkala, ona za to nemůže. Já nechci být Nikola, když jsem Tereza, to to nedokážete pochopit? Budu si za svým OBOURODÝM jménem stát a nevidím důvod ho neschválit. Ale musím mít posudek. Papír z internetu, že Terri je varianta mužského jména Terrence nestačí…
A šup na třetí problém – a ten mě dostal! Miluju byrokracii. 12 let jsem proti ní na úřadě bojovala a teď mi to vrátila.
V občanském průkazu máte stále rodinný stav “ženatý”.
Souvislost se žádostí změnou jména a příjmení??? Uniká mi nějak! Žádný zákon nevyžaduje rodinný stav k žádosti o změnu jména a příjmení.
“Ustřihnu vám roh občanky, stane se tím neplatná a musíte si nechat udělat novou. Ale jako muž s původním jménem! My vám vaší žádost nevezmeme. Musíte k ní mít novou občanku.”
Takže teď půjdu na občanky pro novou, nafotí si mě jako muže a za 4 týdny, až si jí vyzvednu, s ní hned poletím na matriku, kde mi ZASE USTŘÍHNOU JEJÍ ROH! 🙂 Tentokrát proto, že tam bude změna jména.
Ti úřednici jsou tak vtipní! Jsem ráda, že je máme.
Jenže paní stále řešila můj rozvod a nemohla vyhledat, kdy k němu došlo. Tak jí říkám přesné datum a poté přišla s tím, že tu nemají žádný záznam o tom, že by rozvod proběhl a musí se tedy opět poradit.
Zase jsem čekala s Nikčou na chodbě. Všichni zaměstnanci už šli domů, protože bylo po 17 h. a my si ze všeho začaly utahovat 🙂 Užívala jsem si tu ženskost a to, jak jsem se cítila dobře jako Tereza. Kéž bych už se nemusela nikdy vrátit do toho druhého světa…
Za pár minut paní přišla, zeptala se, jestli může hovořit před slečnou a dává mi občanku s ustříhnutým rohem s tím, že je tu problém (jasně, já žádný problém nemám, tak ho budu mít! :). Tím, že matrika nemá záznam o tom, že soud o rozvodu proběhl by bylo vhodné, kdybych se zítra stavila a donesla rozsudek o rozvodu. Ten mám doma. Nenapadlo mě vzít ho s sebou, když si jdu měnit jméno! Jenže matrika má otevřeno do 14:30 a já končím v 15:30, takže jsem jí řekla, že můžu jen v pondělí nebo ve středu. To byl opět problém, protože teď mám totiž neplatnou občanku s ustříhnutým rohem, která je platná pouze s vypsaným formulářem, který mi sice paní vypsala, ale zase si ho vzala, protože nemá doklad o tom, že jsem rozvedená. Takže mám teď u sebe neplatnou občanku.
Nikča zrovna zítra nemůže, má brigádu, takže jsem se domluvila s mamkou, že tam zítra zaběhne s mým rozsudkem a paní bude spokojená.
Popřála mi hodně štěstí, zdraví a tvářila se mile. S Nikčou jsme řekly nashle a šly do ulic…
Jenže ani tenhle zážitek mi radost nezkazil. To nadšení z toho, že jsem ve světě já – Tereza, že jsem tu mezi lidmi tak šťastná, to nadšení bylo tak velké, že mi opravdu začala růst chuť 🙂
Šly jsme s Nikčou k autu, obě zase krásně klapaly podpatkami, což se úžasně mezi domy rozléhalo a míjely kluky, holky, muže, ženy… nikdo mě neřešil, nikoho jsem nezajímala. Jen letmé pohledy ostatních mi říkaly: “Tady je to vpořádku. Ty jsi žena. Tebe nepotřebuji řešit.” 🙂
Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit, kterého jsem se nemohla nabažit a tak se mě Nikča zeptala, jestli bych s ní ještě nesjela na poštu. Tam už jsem vkráčela sebejistě, ale byla tam fronta, tak jsem čekala venku před dveřmi. Vadilo mi, že musím mít ještě docela dost make-upu kvůli překrytí zbytku vousků a který je zblízka poznat. Z dálky je to ovšem super (jak říkala Nikča :). Na poštu a z pošty vycházeli lidé, přicházeli muži, co mě sjíděli zrakem od hlavy až k patě a já si to vychutnávala, točila si culíček na prstě, usmívala se, stála tam hezky vzpřímeně a v odraze skleněných dveří se pozorovala a nemohla vynadívat, jak mi to sluší! 🙂 V tom odraze stála totiž žena. A poprvé v životě mezi lidmi ženou ne jen pro mě, ale i pro ostatní… pro úplně cizí lidí, kteří mě mohou identifikovat jakkoli, ale zatím správně! Poznala jsem to na jejich pohledech.
Byla to Nikča, kdo mě dnes popostrkoval stále dál a dál… krůček po krůčku a byla to ona, kdo způsobil mou dnešní neuvěřitelnou euforii, které mám v sobě tolik, že jí tu potřebuju aspoň část vypsat :).
Já jsem žena! Chtělo se mi křičet radostí! 🙂
Nikča potřebovala ještě nakoupit… a teď jsem tu stála celá šťastná a při chuti ještě nejít domů, ještě se nevrátit do světa, která pro mě nic neznamená a ve kterém už nechci žít… ale na druhou stranu jsem si nebyla ještě stoprocentně jistá, jestli můžu jít mezi davy lidí ve velkém supermarketu, stát pak ve frontě u pokladny, mluvit s pokladní, být v její blízkosti zhruba tak na půl metru při placení… a pod světlem, které hodně osvětluje moji tvář… Dívala jsem se na svůj odraz v okénku auta a upravovala si pramínky vlásků. A do toho přišlo další popostrčení 🙂
“To dáš! Normálně pojď, půjdeme spolu nakoupit 🙂 Nikdo tě neřeší, vždyť to vidíš. Nikdo s tím nemá problém, jsi úplně v pohodě!” 🙂
To jsem potřebovala slyšet.
Vybavila jsem si ty desítky lidí, které jsme dnes potkaly a tak jsem si řekla, že kdy jindy než teď popojít zase o kousek dál. Potřebovala jsem mezi lidi. Abych věděla, jaké to je… jak mě vidí…
A to co jsem v supermarketu zažila mě vyšvihlo daleko daleko k protějšímu břehu, ke kterému pořád mířím! 🙂
Když jsme tam s Nikčou vkročily a poutaly pozornost klapáním podpatků na hladké bílé dlažbě, měla jsem trochu strach, ale ona pořád povídala a já na to přestala myslet. A šly jsme nakupovat 🙂 Pohybovaly jsme se mezi lidmi a nikdo NIKDO mě neřešil! Normální pohledy mužů i žen. Až se mi z toho začalo tak zvedat sebevědomí! 🙂 Přitom jsem věděla, že vůbec nejsem doonalá, ale v odrazech jsem viděla ženu… a to mi dělalo dobře.
Když kolem prošel pár, Nikča mi říkala, kam mám koukat (nebo spíš nekoukat), abych nebyla terčem pohledů té jeho slečny 🙂 Jasně, že jsem koukala i po klukách! Bavilo mě to! 🙂 Ale naštěstí pozornost směřovala hlavně k blondýnce Nikče 🙂 To bylo pěkně vymyšlené, že jsem si jí vzala s sebou 🙂
Říkala, že mi takhle vždycky pomůže – že můžeme jít spolu kamkoliv budu chtít, protože vidí, jak je to pro mě jednodušší a lepší. 🙂 Mám jí hrozně ráda.
První pokladna byla plná mužů ve frontě a tak Nikče říkám, jestli můžeme k druhé. Tam byla ale ta pokladní, o které jsem tu jednou i psala, že se známe, když ke mě chodila na pracák a vždycky si spolu popovídáme, takže jsme šly až k poslední pokladně s nejmenší frontou… Pokladní byla taková docela hezká asi 30tiletá blondýnka. Vypadala v pohodě 🙂 Tady zůstanem! 🙂
Ta fronta tu byla nejmenší proto, že na pás se snažila (zřejmě matka s dcerou a zřejmě po obdržení sociálních dávek 🙂 vyložit úplně narvaný košík! Ale byly milé, protože nám řekly, ať jdeme před ně. Jenže to já nechtěla – chtěla jsem si to v té frontě užít… A začala jsem s nimi i komunikovat! 🙂 Řekla jsem jim, že se rády podíváme, co v tom košíku mají. Na to se usmály a odpověděly, že “maso” 🙂 Jo… řekla bych, že tam bylo masa tak za dva tisíce 🙂 Ale bavilo mě to tam stát, být součástí úplně normální fronty a vtipkovat s Nikčou 🙂
Nejkrásnější pocit jsem ale měla, když jsem si začala vytahovat svojí krásnou růžovou peněženku (co mám od Anetky) a z ní kartu svými dlouhými nalakovanými nehty a prstýnkem na prstě…
Najednou jsem neměla pocit, že to musím skrývat. Najednou tu stála Tereza a od ní se očekávalo, že bude mít nalakované nehty, že bude mít růžovou peněženku… najednou jsem jí mohla volně držet a ladně tu kartu z ní vytahovat a potom s ní zaplatit 🙂 Protože k ženě prostě nalakované dlouhé nehty patří! Leskly se mi v tom jasném světle a nemohla jsem se té ženskosti nabažit!!! Tolik jsem si všechny ty momenty užívala!
Usmála jsem se na pokladní, ona na mě a u toho pořád s Nikčou něco probíraly. Zjistila jsem, že nemám vůbec tak nápadně hluboký hlas! Bože to bylo dnes kroků ke zvednutí mého sebevědomí!
Já Tereza jsem šla normálně na úřad, nakoupit, komunikovala se zákazníky, s pokladní a nemusela se poprvé v životě na veřejnosti za bílého dne mezi lidmi před nikým skrývat!
Chci to! Chci už být v tomhle světě napořád!!!
Nikču jsem hodila domů a jela si do bytu pro rozsudek, který jsem chtěla ještě zavézt mamce, aby s ním zítra mohla na matriku. Když jsem šla ale k autu, tolik se mi do něj nechtělo. Ty kozačky totiž tak krásně klapou! 🙂 A tak jsem šla těch 10 minut k mamce pěšky krásnou procházkou. Vychutnávala jsem si každý krok, každé klapnutí, každý pohyb… přede mnou šla žena s mužem a šli strašně pomalu, tak jsem je musela předběhnout… a zase jsem si to tak vychutnávala! 🙂 Jsem identifikována jako žena! Zalévalo mě štěstí. Přestávala jsem se hlídat. Moje chůze, mé pohyby, celá já – byla jsem tam najednou tak přirozená a ženská. Najednou mi nic nepřišlo těžké. Najednou přestal existovat strach.
Začalo už se stmívat a na nebi svítil měsíc. Byl krásný večer po krásném dni.
Když jsem přišla k mamce, tak tam bylo nějak víc bot než obvykle. Říkala jsem si, kdo to tak může být? Odemkla jsem si, ale nikde nikdo. Tak jdu do dětského pokoje a tam nejmenší čtyřletá neteř a nějaká roztomilá tmavovlasá holčička 🙂 V tom na mě neteř spustila: “My si tady hrajeme. To je Zituška.” 🙂 Byly tak roztomilé 🙂
Otevřely se dveře z pokoje mé mamky, ale z nich nečekaně vyskočila dcera tety (Gabča), která přišla za mamkou na návštěvu. Když jsem byla malá, tak jsme se vídaly dost často, ale teď jsem jí asi pět let neviděla. (A to je dobře, protože teď mě už bude vidět jen jako Terezu. Ona mě neměla s čím porovnat. Měla obrázek Toma ve svých vzpomínkách zobrazeného matně a neurčitě po tak dlouhé době.)
Moc to Gabče slušelo – fakt je z ní hezká holka 🙂 A když mě viděla, tak se tak mile usmála, přišla ke mě, pozdravila mě, dala mi pusu na uvítanou (jakou si holky dávají) a říká: “Ty jsi krásná! Tobě to tak sluší!” 🙂
Jéééééé.
Vylezla mamka, které jsem dala rozsudek a poděkovala, že zítra na matriku zajde a pak se objevila i teta 🙂 Nejvíc nadšená byla ale Gabča. To mi dělalo tak dobře! Ještě jsem se šla s nimi rozloučit a znovu mi zopakovala, jak mi to sluší 🙂
A šla jsem zase hezky – tentokrát už přímo se vznášející v oblacích a šťastná tak, že dnes z toho ani neusnu – domů. Nechtělo se mi…
Hned jak jsem po sedmé večer přišla, ještě jsem na památku udělala fotku “jak Tereza byla na matrice” a začala všechny své pocity psát sem, protože je jich ve mě tak strašně moc.
Culím se tu celou dobu, jsem pořád krásně oblečená, namalovaná s dlouhými vlásky, kruhovými náušnicemi, prstýnkem s dvěmi stříbrnými perličkami a moc bych si přála takhle zůstat.
MOC BYCH CHTĚLA, ABYCH TENHLE DEN PROŽILA ZNOVU.
MOC BYCH CHTĚLA, ABY UŽ VŠECHNY DNY BYLY PROŽITÉ NA DRUHÉM BŘEHU A JÁ SE NEMUSELA VRACET.
Bylo to tak krásné!
Nedá se to popsat.
Chce se mi z toho bulet štěstím…
Zítra ráno mě čeká výslech v práci 🙂 Ty moje kolegyňky mi totiž popřály hodně štěstí a zajímá je, jak jsem dopadla. To bude vyprávění 🙂
Nikdo mě na zem nesrazil.
Vylétla jsem do světa, který se mi pomalu otevírá.
I když se mi ani trošilinku nechce z toho všeho krásného ženského, jdu se odstrojit do růžového pyžámka, odlíčit a snít o tom, jak už brzo bude všechno tohle normální. Jak už budu žít na té správné straně.
Je to dnes trošku delší 🙂 Ale já se neumím brzdit…

6 komentářů

  • B

    Bibina

    Gratulujem Terezko, vitaj v našej vlčej svorke :-) Veľmi sa teším, i keď som vedela, že to zvládneš so všetkou ženskou gráciou. Čo sa týka byrokracie, poznáš ju, a vieš, že tu je, ale vo zlom hľadaj dobré. Bavilo by ťa, keby si na úrade za 10 minút všetko vybavila? Takto si si to tam s Nikou dlho užívala, a ešte aj potom… Teším sa s Tebou.

  • T

    Tereza

    :))) ahoj Bibinko 🙂 Víš že máš pravdu? To by mě tedyvůbec nebavilo, kdybych byla vyřízená za 10 minut a neměla příležitost tam jít ještě jednou 🙂 Těšíme se na to s Nikčou už teď 🙂

  • M

    Majti

    Ahojky Terezko.Jsem ráda že ti to dopadlo alespoň takhle a krásně si to užila a úřednici pořádně potrápila.Několikrát už jsem taky byla venku,dokonce vlakem a taky Mně nikdo neřešil ani průvodčí a ten výlet jsem si opravdu užila i to klapání kozaček,ale musím na ten laser ty vousy jsou hrůza.A drž mi palce do konce týdne to musím říci v práci v okolí už to vědí tak nechci aby se to šéf dozvěděl od někoho jiného.Tak zatím pa a hlavu vzhůru,my se nedáme. Majti.

  • T

    Tereza

    Ahoj Majti – to si piš, že ti držím palce! A neboj, ono to kolikrát vypadá všechno strašidelně, ale nakonec to žádná katastrofa není 🙂 A nesmírně se ti uleví. I když zrovna oznámení v práci je jeden z nejtěžších kroků. Přesně jak říkáš – je lepší, když to šéfovi řekneš osobně. Ono to potěší i jeho mužské ego 🙂

  • M

    Míša

    Vítej v Čechystánu :-) já chtěla Míšu a byl s tím velký problém ,napsala jsem do ústavu jazyka Českého a od nich mě přišlo, že matrika vůbec nemá právo po mě posudek vyžadovat. V pátém vydání knihy jak se bude jmenovat vaše dítě je přímo kapitola věnovaná transsexualitě a je tam Míša, tak jsem to přeposlala na martiku a bylo :-) a to že měli na matrice starší vydání není můj problém, tak proč bych měla platit za posudek.

  • M

    M

    Ta úřednice byla asi pěkně na hlavu, já bych jí pěkně postavila do latě, má štěstí, že nenarazila na mě, coby občana, který si jde něco na úřad, jehož je ona úřednicí vyřizovat. To by děvče vidělo, jak bych s ní zametla, nenávidím aroganci a to bych jí dala patřičně sežrat.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.