Po půl roce na místě činu

• Chodba je nově vymalována – k mé radosti růžově! 🙂 Někdo se vyřádil.
• Zřízenec Miloš, který mi dělal kafe po obědě z vlastních zásob už tu není. Je tu nově zřízenec Milan, kterého mám na pokoji každých pět minut a už mi chtěl psát dopis. Ach jo. Vypadá trošku jako doktor, takže se občas stane, že špatně vidící pacienti ho osloví „doktore“. (To dělají ty brýle).
• Zatímco před půl rokem jsem čekala na přidělení pokoje deset minut, tentokrát to byly dvě hodiny a byly velmi vyčerpávající.
• Při příjmu na urologické ambulanci jsem si všimla, že na samolepkách za mým ženským rodným číslem je písmenko M. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem šla k sestře, jestli by to nešlo v počítači přepsat, když už mám to ženské rodné číslo. Koukala na mě jako na zjevení, že to ona neumí, že nemá oprávnění a že prý jestli už jsem to s ní kdysi neřešila. Ne, neřešila. To jsem nebyla já. Ale očividně to s mou předchůdkyní nevyřešila, takže jsem musela nastoupit já. „No pojďte se podívat ke mně do počítače. Tady ta kolonka M nebo Ž prostě není! Já to fakt nechápu, vždyť máte ženské rodné číslo, tak proč je tam M?“
  Koukám na obrazovku do motolské databáze pacientů přes sestry rameno a do očí mě tam bije kolonka pohlaví s velkým nápisem „muž“.
  „A nemůžete změnit tu kolonku pohlaví na „žena“?“
  „Ajoo, to můžu, no vidíte, toho jsem si vůbec nevšimla. Tak počkejte, já vytisknu zkušební samolepku… …No joooo! Funguje to! Díky! Tak já vám přetisknu všechny samolepky znovu, ano?“
  „Né, to už není potřeba. Já to teď vydržím, ale jsem ráda, že už tu nikdy nebudu muset řešit to hnusné M“ 🙂
• Poprvé jsem si zakoupila voucher na Wi-Fi za 100 Kč na 25 hodin připojení. Připojit se nelze, i kdybych se tu rozkrájela. Zkoušela už jsem vše, co by vyzkoušel běžný pracovník technické podpory FN Motol :). Nejde mi to ani v notebooku, ani v telefonu. Takže voucher zřejmě vrátím, protože to lze, pokud se mi nepodaří připojit.
  Na voucheru je informace, jak postupovat při problémech s připojením. Hezky jsem postupovala bod po bodu, ale pořád nic. Bylo odpoledne a helpline funguje jen od 8 do 15 h., takže jsem druhý den hned ráno na číslo zavolala a znělo to jako vtip: „Ano, my víme, že to nefunguje. Spadl nám server.“
  Prostě hotovo. Tak jsem čekala, ale připojila jsem se až druhý den, protože po operaci jsem noťas nevytahovala.
• Jako minule jsem měla jako jediná nahlášenou stravu bez laktózy. Všichni dostali k večeři uzené stehno, jen já mléčnou rýži! 🙂 (Proč zrovna já? Já chci stehnoooo! Aspoň tu nepřiberu. Ta mléčná rýže měla o 30 % méně kalorií, než běžná mléčná rýže, jak bylo na obale uvedeno.) Zřízenec Milan mi řekl, že bych měla přibrat alespoň pět kilo. Narážel tím zřejmě na má ještě stále úplně nedorostlá prsa 🙂
  Pozn: Třetí den už dostávám stravu s lístečky „bez laktózy“, tak se ta informace nakonec přeci jen dostala tam, kam má.
• Sestřičky si mě normálně pamatují! Je to přesně půl roku a moc hezky jsem si teď s jednou z nich, co se ke mně nadšeně přihlásila, popovídala. Prý mi hrozně narostly vlasy 🙂 Jo jo, minimálně o 10 cm za ten půlrok. Je to ale moc milé.
• Ta moc milá doktorka Dušková je těhotná. Ale místo ní nedávno nastoupil čerstvý absolvent medicíny (já zapomněla jméno 🙁 – takový sympatický doktůrek. Hned si mě vzal pod křídla, byla jsem k němu zpočátku nedůvěřivá, ale ukázalo se, že zbytečně.
  Vytáhli mi konečně tu hadici z močáku skrz břicho. Hurá! Ono jim to totiž včera nešlo a bolelo to hrozně, jako když se mi snaží vyrvat močák z těla. Přišel tento velmi mladý doktor. No to bylo něco pro mě. Takže rozhovor, samé hihi, haha… podpořila jsem ho, že on to dokáže, on zas podpořil mě, že se nemusím bát, že jsem tu zažila horší věci. (Ale ty jsem chtěla, tohle ne.)
  Fakt jsem se bála, totální stres. I jsem mu to řekla. On teda nastínil scénáře, že pokud ten balónek v močáku nejde vypustit, tak ho zkusí prasknout tak, že ho přeplní na 40 ml. Načež asistující sestřička mladá holka mu sdělila, že 40 ml už tu zkoušeli a nepraskl.
  „Tak tam narvu 50 ml!“
  Vzal vodičku do obří stříkačky, narval mi to tam tím otvorem vedle hadičky v břiše, prý aby se to odlepilo, že proto to asi nejde vytáhnout (zdálo se, že ten balónek je splasklý, ale potvrdil by to jen ultrazvuk) no a jak nečekal, že to půjde lehce, najednou šup a nahodil mojí močí sebe, sestru i strop. Ta šla z něj do kolen, já taky, bolelo mě všechno, ale třískala jsem se smíchy se sestrou a doktor byl pyšný, že to co nezvládla doktorka s dvouletou praxí, on tady jen tak jakože vytáhne. Akorátže teda s močí na stropě. Ale jinak šikovnej 🙂
• Cedulka se jménem a ročníkem nad postelí již není povinná. Ptají se na souhlas s umístěním už při příjmu. Já jsem si jí sem samozřejmě nechala dát ráda, protože je to poprvé, co tu jsem za Terezu Novákovou a to je moc hezký pocit.
• Do pokoje vtrhl muž – pacient. Dvě mé spolubydlící babičky jsou za plentou, takže první jsem vidět jen já. „Jéé pardon, to jsem na ženském pokoji!“
  Tak to mě neskutečně pohladilo. Nenamalovaná, rozcuchaná, hnusná, ale žena 🙂 (Já se nedivím, jen si to vychutnávám! 🙂
• Jsem šťastná, že nejsem muž. Dnes dorazil pan Lakatoš, který byl se mnou na indikačce. Tehdy tam jeho rodina zabrala deset sedadel. Dnes tu bylo poněkud hlučno. Nechtěla bych s ním být na pokoji…
• Ještě na jednu věc jsem si vzpomněla. Když jsem čekala v hlavní hale v dospělé části, protože jsem přijela pro jistotu dřív, když u nás ráno nachumelilo, seděla jsem hezky v teple na lavici a pozorovala kolemjdoucí. Šel tam mladý kluk, tak 23letý se slečnou. Na první pohled připoutal mojí pozornost, protože jsem si myslela, že má kostkovanou sukni. Nebyla to sukně, ale přivázaná kostkovaná košile kolem pasu, přes kterou byla hozená kratší bunda, takže to skutečně vypadalo jako sukně. (Dost zvláštní způsob nošení košile v téhle zimě.) Jenže šla kolem trojice chlapců v podobném věku a na celou halu na něj zakřičeli: „Pěkná sukně! Fakt!“ 🙂
  Neřekla bych, že to myslel zle. Majitel přivázané košile jen pronesl: „Joo dík, ale to není sukně, to je košile.“
  Tak jsem si tak říkala – kdyby měl skutečně sukni, beztak si toho 99 % lidí vůbec nevšímalo a pokud ano, nevyjadřovalo se k tomu. Každopádně to u jednoznačně mužsky vyhlížejícího člověka vypadalo divně. V mém mozku zablikalo varování, že něco nesouhlasí 🙂 A ona to jen košile… Jaký je potom ale rozdíl mezi přivázanou košilí kolem pasu vypadající jako sukně a skutečnou sukní? 🙂 No přeci ten, že s košilí se před přeměnou či v počátcích přeměny nikdo vyjít ven nebojí, ale v sukni ano. Ve výsledku je to stejně jedno. Pro všechny je to sukně 🙂
• Co se nezměnilo je to, že se tu nedá vyspat. Některé sestřičky z noční služby obchází pokoje už ve 4:30, potom v pět měří teploty nebo nasazují kapačky těm, kteří to potřebují. 4:30 je pro mě vražedný čas na vstávání. Ale jinak je to tu fajn.
  Takhle brzo to některé dělají proto, že potom nestíhají. Ale není to jejich neschopností. Je to takhle nastavené, což jsem taky potom zkritizovala v dotazníku, který jsem dostala k vyplnění. Vlastně tam nikdo nestíhá nic, stále jsou všechny sestry i zřízenci ve skluzu, doslova běhají, snaží se obsloužit pacienty, kteří zmáčkli alarm, aby jim někdo přišel načechrat polštář nebo nalít čaj z konvice do skleničky v době, kdy třeba připravují nové pacienty na sál.

Všechno vždycky dopadne dobře.

Jestliže všechno dopadlo špatně, znamená to, že to ještě není konec.