• otєrєzє.cz

    Správní lidé kolem nás

    Né, nejsme na světě sami.
    Potkáváme se s lidmi, které jen mineme, ale také s lidmi, kteří v nás zanechají nějakou stopu. Něco nám přinesou. A někdy to může být veliký dar.
     
     
     
    Pak také potkáváme ty, kterým ten dar potom dáme my, protože ho potřebují.
     
     
     
    I já mám kolem sebe ty správné lidi. A jeden z jejich darů, který jsem si vzala k srdci i já, vám posílám.
     
     
    Co jsou tedy ty moje střípky, které považuju za součást svého úspěchu?
     
     
    1. Mám skvělou startovní čáru. A vy taky.
     
    2. Bořím stereotypy.
     
    3. Jsem svá a nestydím se za to.
     
    4. Jsem pracovitá.
     
    5. Nepochybuju o tom, že se mi bude dařit.
     
    6. Znám své životní priority.
     
    7. Nevzdávám se při prvním, druhém, ani stém neúspěchu.
     
    8. Nečekám na až…
     
    9. Netlačím řeku. Teče sama.
     
    10. Sdílím, na čem pracuju.
     
    11. Obklopuju se lidmi, kteří mě netahají dolů.
     
    12. Jdu s kůží na trh.
     
    13. Odstřihávám věci, které mě brzdí.
     
     
     
    Blogerka Veronika Hurdová sepsala do několika výše uvedených bodů, čemu vděčí za svůj úspěch. Myslím, že to platí do posledního puntíku u kterékoliv lidské činnosti, do které se pustíme. Včetně přeměny.
     
    Vím to, protože mi také dlouho trvalo, než jsem pochopila, že k tomu, abych dosáhla svého vysněného cíle potřebuji splnit všechny body. Všechny!
     
     
    Je na každém z nás, jak se k tomu postavíme a jakými lidmi se obklopíme…
     
    Nenechme se tahat dolů.
     
     
    Stejně z tebe nikdy nebude ženská!
     
    Podívej se, jak vypadáš. Ty jsi snad spadl z višně!
     
    To musíš kvůli tomu lízt v ženských šatech mezi lidi? Že se nestydíš!
     
    Máš zapotřebí takhle se ukazovat světu?
     
    Ty si jako myslíš, že budeš mít po přeměně chlapa?
     
    Bude z tebe jen zmrzačená troska.
     
    Přeměna nemá smysl…
     
     
    Tohle všechno a mnohé horší jsem si už vyslechla.
     
    Lidi, kteří mi to říkají, jsem buď odstřihla nebo se s nimi o přeměně nebavím.
     
     
    Oni mají svoji pravdu. Ale i kdyby měli tu nejpravdovatější pravdu světa, nedám na ně.
     
    Naopak se obklopuju lidmi, kteří mě podporují, aktivně se zajímají o to, co dělám, snaží se mi pomoct.
     
    Tip: Nedejte na ty kadimúry, co se vás snaží od přeměny odradit. Většina z nich nikdy jít do přeměny ani nezkusila. A pokud podporující lidi nemáte ve svém okolí, přihlašte se do nějaké skupiny na FB, nebo se scházejte s lidmi, o kterých víte, že jste na stejné notě. Jako já mějte kolem sebe kamarády, kteří prošli nebo procházejí přeměnou a dají vám nový vhled ve chvílích, kdy si nevíte rady nebo potřebujete podpořit při těžkém kroku.
     
     
     
    (Záměrně jsem použila Veroničin text k bodu č. 11, který jsem mírně upravila pro naše nás.)
  • otєrєzє.cz

    Můj život není o přeměně

    Jednou přijde den, kdy se ráno probudíte a zapomenete, že byla nějaká přeměna.
     
    Uvědomíte si to až večer, kdy začnete mít pocit, že jste během dne přece k sakru vždycky na něco mysleli, něco řešili, ale co to bylo? Najednou nevíte co. Až vám to tam v té hlavě naskočí!
     
    A další večer už nenaskočí ani tohle…
    Naskočí to zase až za dalších pár večerů. Ty intervaly se pak prodlužují stále víc a víc, až se najednou přeměna stává vytěsněna kamsi, kam patří a já ji tam ráda nechám, protože už prostě není důvod na ní myslet. Přeměna je ukončená a ten člověk před ní mrtvý. A já se jako Tereza narodila. (Takový pocit spontánně přichází.)
     
     
    To je něco, o čem jsem si kdysi myslela, že nikdy nemůže nastat.
     
    Tak může.
     
    Ono se to vytratí tak nějak samo, takže si to člověk ani neuvědomí.
     
    U mě to nastalo 2 roky od ukončení přeměny.
     
    Přeměna se stala nedůležitou a irelevantní. Pohltil mě tenhle život se všemi jeho krásami i starostmi. A tím bych si odpověděla také na věčně pokládanou otázku: “Říct, či neříct partnerovi?
     
     
    Kdy řeknete partnerovi, že vám v minulosti umřela babička? Že jste měli autonehodu? Že jste byla znásilněna? Na prvním rande asi těžko. Na druhém? Po měsíci? Není nikde napsáno, kdy je nejlepší to říct. Někdo to neřekne nikdy. Jaký význam ta informace má vlastně pro našeho partnera? Jak moc je zásadní? Je nutná? Důležitá?
    Ta naše informace je stejně závažná, jako jiné závažné informace z minulosti, ale po několikaměsíčním či několikaletém soužití s partnerem je něco takového už opravdu nepodstatné a bez vlivu na budoucnost takového vztahu. Asi jako když žije muž se ženou několik let, milují se, mají spolu vážný a prověřený vztah s pevným poutem a najednou někdo řekne: “Hele, víš, že tvoje manželka byla dřív chlap?” (“Někdo” řekne, protože my samy už nemáme důvod to říkat a necítíme kvůli tomu žádné výčitky.) “Jo? Aha. To jsem nevěděl. Maruš, přines mi to pivo z ledničky. A pojď sem, koukneme se na film, polož si klidně zase tu hlavu na klín, budu tě u toho filmu hladit a můžeš klidně usnout, já tě pak přikreju.”
     
    Délka vztahu je totiž přímo úměrná irelevantnosti naší minulosti.
     
    Fascinuje mě, jak se ta intenzita důležitosti některých skutečností v běhu času zásadně mění. Ze stovky rovnou na nulu.
     
    Pokud jsem zrovna v přeměně nebo čerstvě po ní, nejspíš to budu chtít řešit, protože toho budu mít plnou hlavu a pak má smysl se ptát “říct či neříct?”. Ale za několik let mu to neřeknete ne proto, že jste nechtěli, ale proto, že jste na to prostě fakt prachsprostě zapomněli.
     
    (19.11.2017 – Ale zapomněla jsem ještě na jednu variantu, kterou dodávám měsíc po napsání tohoto článku.
    Je to ta nejhezčí (a současně nejvzácnější) varianta ze všech, popírající to, co jsem napsala v předchozích odstavcích a vypadá asi takto:
    “Terko, tolik jsem se k Tobě těšil. Celou noc jsem ale nespal, protože jsem si pořád říkal, jak Ti to mám říct, abych Tě nějak nevyplašil, neurazil, abych Ti neublížil. Bál jsem se, abys mi neutekla. Teď jsem tady a, prosím, řekni už mi to. Já to vím. … – … Tak vidíš. Není to takhle lepší? Muselo se Ti ulevit. Mám Tě teď o to ještě víc radši. Protože jsi upřímná.”
     
    Po pravdě, tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy od přeměny řekl. V minulosti jsem řešila nejen to, jak se s tím vypořádá partner, ale také, jak se s tím, že to partner ví, vypořádám já. Nemohla jsem se přes to přenést. Kdykoliv se na mě díval, podezřívala jsem ho (mylně), že ve mně hledá to, co nechci, aby hledal. A to bylo dost traumatizující, takže ten vztah skončil. Myslela jsem si, že je to má paušální reakce, kterou budu aplikovat na každého takového partnera. Proto jsem si vytvořila teorii, která je sice taky platná (že délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti informace o naší minulosti), ale tahle je lepší. Je to (jako všechno v přeměně a v životě) individuální a záleží to na partnerovi, jak on sám se k nám postaví, stráví to (neboť vždy ten proces strávení přijít musí) a jak moc pro něj budeme nebo nebudeme tou ženou, kterou být chceme (a ne nikým jiným nebo “polojiným”).
     
    Tuhle variantu bych chtěla. Je osvobozující a ten vztah je po ní ještě pevnější a otevřenější.)
     
     
     
    Dnes večer mi to zrovna ještě po několika dnech naskočilo, ale rozesmálo mě, jak něco kdysi tak důležitého, co bylo středobodem mého vesmíru, je najednou v mé hlavě po pár dnech jen proto, že mi napsala jedna z vás. A díky ní jsem si vzpomněla i na tenhle můj blog, který byl kdysi mým deníčkem. Takže je tu z toho tenhle článek. Chudák malej krátkej.
     
    Přijde mi famózní, jak se to časem všechno pořád neustále posouvá dopředu, i když už jsme dávno po přeměně a myslíme si, že lepší už to být nemůže.
     
    Každý den je to lepší. 🙂
     
    I vy tady jednou budete a pak už přeměna nebude středobodem vesmíru a každodenní několikanásobnou myšlenkou. Nebude k tomu totiž žádný důvod (pokud tedy nebudete chtít dál přeměnou a tímhle tématem žít, což neodsuzuji, protože to zase pomáhá těm druhým).
     
     
    Já za sebe musím říct, že děkuji za každý den, kdy nedostanu žádnou sms nebo e-mail, ve kterém někdo řeší přeměnu. Vždycky mě ta zpráva totiž katapultuje myšlenkami tam, kde jsem to už opustila. Řešila jsem to čtyři roky, denně se tím můj mozek zabýval, bylo to to největší a nejdůležitější každodenní téma, se kterým jsem se probouzela i usínala. Už bych si taky ráda oddechla a odešla do svého “přeměnového důchodu”. 🙂
     
    Až doteď jsem razila myšlenku, že vždycky odepíšu alespoň na první e-mail každého, kdo mi napíše, protože sama vím, jaké to bylo, když jsem v roce 2012 neměla komu napsat nebo mi nikdo neodpovídal. Nedokážu nepomoct, když vidím, že to někdo potřebuje. Mám z té doby v hlavě ještě tolik informací, že se vždycky snažím alespoň ve dvou třech větách tu informaci předat a pomoci, ale vždycky mě tím mrsknete zpátky. Tam, kde tím vy žijete, ale já ne. Řeším, v čem půjdu s klukem do kina, kdy se vrátí z tréninku, kdy půjdeme k jeho mamince, se kterou si zase popovídáme. Sedíme na lavičce nebo mluvím v práci s klientkou a najednou zpráva: “Prosímtě, nemáš někde odkaz na ten levný dilatátor do Motola?”, “Terezko, já už to nezvládám, jak mě všichni pořád považují za transvestitu.” Atd. Nemůžu vám za prvé v tu chvíli hned odpovědět, nemůžu vám kolikrát odpovědět ani večer, protože se z té lavičky přesuneme domů, kde řeším společnou večeři a film, který si pustíme. A už vůbec mi, prosím, nevolejte. Nemohu s vámi (ač bych vás skutečně ráda podpořila) sdílet radost z toho, že už ležíte v Motole, ale dali vás na pokoj s jinou slečnou, co chodila k jinému sexuologovi… Nemůžu si o tom s vámi povídat. Vy za to nemůžete. Já si to v té době taky neuvědomovala. Že je taky něco jiného, než život s přeměnou. Že je taky ještě ten “obyčejný” život bez ní. Tak to tu teď prostě říkám. 🙂
     
    Pokud tedy budete číst tento článek a budete mi chtít napsat, rozmyslete si to prosím. Každá vaše myšlenka je pro mě návratem zpátky do míst, na která už jsem zapomněla…
     
     
    Protože život není o přeměně.
    Je o ní jen v přeměně.
     
     
    Takhle to vidím s odstupem času já.
     
    Děkuju.
     
     
     
     
    To, že něčí život stále je a bude o přeměně ale nemusí znamenat, že člověk nebude nikdy šťastný, když se od své minulosti neodpoutá. Jsou mezi námi lidé, kteří se odpoutat ani nechtějí a díky tomu, co prožili, pomáhají ostatním. To jim přináší radost i uspokojení.
     
     
    Ugla a Fox (Island) – oba po přeměně.
    I takové může být řešení při hledání partnera.
    (Rozkošná fotka.)
  • otєrєzє.cz

    Štěstí odhodlaných partnerek

    K dnešnímu dni je na tomto blogu 969 článků. Pět let jsem si tu psala své myšlenky, vylévala srdce, bojovala se svými strachy a potom se nadšeně radovala z toho, jak jsem to všechno zvládla. Bylo to o mně, o ex, o Kačence, ale taky o vás ostatních, o Hance a o lidech, kteří jsou na nás oškliví a hodní.
     
    Nikdy jsem ale pořádně nepsala o našich partnerech. Myslím ne o těch, co teprve přijdou nebo přicházejí, ale o těch dobrých duších, které s námi zůstávají, když jim oznámíme tu příšernou novinu: “Víš, Aničko, já vlastně nejsem chlap.
     
    Přitom jsou to oni, kdo nese největší díl podpory v tomhle nejtěžším období našeho života. Pokud tedy máme to štěstí a neutečou.
     
     
    Obrovské díky všem těm našim partnerkám, které s námi zůstávají v dobrém i zlém, jsem tu čas od času vyjádřila, ale zapomněla jsem na jednu důležitou věc. Uvědomila jsem si jí až dlouho poté, co jsem měla možnost poznat několik párů, z nichž jeden partner je v přeměně a druhý ve vztahu zůstává, aby svou partnerku podpořil. A myslím, že je tak důležitá, že tenhle článek měl vzniknout už dávno.
     
    Pokud náš partner tedy vstřebá naši informaci o nadcházející přeměně (což nebyl můj případ), začne s námi řešit naši budoucnost a také kroky, které se stávají naším středobodem vesmíru, je to jen dobře. Tak obrovskou podporu od nikoho jiného nedostaneme. Náš partner je člověk, o kterého se můžeme opřít, který nám pomáhá ve společnosti i doma, v našich případech je to především žena, takže člověk, který se může stát i naším “průvodcem” do světa, do kterého jsme chtěly vždycky patřit taky, pomáhá s nákupy, líčením, motivuje nás, opravdicky podporuje atd. Odhodlání, které takového partnera vede k tomu, aby s námi zůstal, bych nazvala láskou.
     
     
    Díky tomu, že jsem měla možnost poznat osobně několik partnerek žen v přeměně, poslouchat nezávisle obě strany (protože obě strany se mi obvykle svěřovaly, protože tu jednu bohužel nikdo nikdy neposlouchal… ani vlastní partnerka ne, neboť ta byla soustředěná jen na své vlastní štěstí*) a postupně s velkým odstupem času (v řádu let) pozorovat, jak přeměna a šílený (ale krásný) spád přeměny ovlivňuje jejich vztah, jsem si uvědomila, že u každé takové partnerky jednou přijde okamžik (ale to jim neříkejte, jen chci, abyste na to vy byly připravené), kdy i ona bude v sobě řešit něco moc těžkého. Kdy rozhodnutí zůstat s námi na začátku toho všeho ještě nebylo tím nejtěžším rozhodnutím.
     
    (* Ono to ve skutečnosti ani jinak nejde. Přeměna (ten náš najednou uskutečňovaný věčný sen) nás tak strhne, že jdeme hlava nehlava směrem k druhému břehu, pohltí nás to, protože nás to prostě pohltit má. Vliv na naši psychiku, kdy se otevřeme, osvobodíme, odhodíme ty těžké balvany, to mít musí. Ale pořád tu jsou ještě naše partnerky… Mají také duše, srdce, své sny a touhu po štěstí.)
     
     
    Nejen my si totiž prožíváme svá dramata a boje. Naši partneři (obzvláště jsou-li stejného pohlaví) se na začátku přeměny musí postavit obrovskému tlaku okolí. Zatímco my jsme strženi euforií z přeměny a odhodláni zvládnout už všechno (tedy i tlak okolí na nás, s čímž už pak většina z nás nemá problém), ten tlak se přesune na ně. Nedá se na něj připravit. Prostě přijde a naše žena si sama řekne: “Tak, a je to tady. Teď to buď ustojím nebo mě to položí.
     
    Bude to poslouchat všude kolem sebe. A většinu z toho si bude nechávat jen pro sebe a tiše s tím v sobě bojovat: Co jsi to za člověka? Copak jsi lesba? To chceš mít takový život? Měla by sis najít pořádnýho chlapa. Aničko, já ti to před lidma nechtěla říkat, oni dělají, jakože je všechno vpořádku, ale všichni si o tobě v práci povídají, dívají se na tebe skrz prsty. To si děláš srandu? Jsi úplně blbá? Tos to za celý ty leta nepoznala?
     
    A ryjí a dloubají a hlodají.
     
    To jsou skutečné otázky, které těmto partnerkám byly opakovaně pokládány. Někdy nebyly pokládány opakovaně, ale nepřetržitě, což vedlo k tomu, že partnerka prostě ten tlak neunesla. (Vy byste ho unesly?) A pak po měsících či letech pokusu o podporu odešla – převážně v době, kdy viděla, že její partnerka se už dokázala postavit na vlastní nohy (byla tedy oporou v té úplně nejtěžší fázi na začátku), našla si “konečně pořádného chlapa” a začala žít nový život, protože i ona chce být šťastná… A taky není lesba.
     
    Velmi často je ten největší tlak i od vlastní rodiny. Poslouchala jsem vyprávění jedné z partnerek, jak vlastní matka říká své dceři (partnerce jedné z nás), aby už nikdy nechodila do jejího domu. A s ním už vůbec ne. Jak se to nesmělo říct babičce a dědovi, protože už jsou staří a nemuseli by to unést, takže se jednou za čas při jejich návštěvě hrála hra na spokojené manželství muže a ženy. Poslouchala jsem ty naše partnerky, silné a odhodlané ženy, jak v sobě uvnitř tajně bojují s vlastními myšlenkami na to, jaké by to bylo mít vedle sebe zase chlapa. A nesměla jsem to nikomu říct. Jen je poslouchat, přemýšlet o tom všem a snažit se být tou (i když chabou) oporou aspoň já. Mohla jsem jen tiše doufat, že ty dva nic nerozdělí. Dost často měly spolu i děti…
     
     
    V těchto dnech jsem si ale položila otázku: “Mám opravdu doufat, že ty dva nic nerozdělí? Je to vždy to správné řešení?”
     
    V našich srdcích jsou naše partnerky pořád stejně milované. Nic se nemění. Pro ně se ale mění celý svět…
     
    Já bych nechtěla automaticky tímto článkem naznačit, že všechny naše partnerky nás jednou opustí. I já jsem tehdy brala odchod mé manželky jako největší katastrofu v dějinách vesmíru, konec světa, zabrzdilo mě to na patnáct měsíců v přeměně, než jsem se s tím vypořádala, abych nakonec pochopila, že přesně takhle to mělo být. Nikdy bych nechtěla být šťastná na úkor někoho, kdo je kvůli mně nešťastný. Občas se musí na nejtěžší cestě života položit i nějaká oběť tomu svému štěstí…
     
    A stejně tak zatímco dříve jsem vždy podporovala naše partnerky v tom, aby s námi dál zůstávaly (protože ta podpora byla prostě nenahraditelná), dnes je vidím v nových vztazích šťastné, a když mi potom nadšeně vypráví, jak se mají dobře (a přitom rády vzpomínají na své bývalé), je mi taky dobře.
     
    Nikdy dříve (v honbě za mým vlastním štěstím) mě tohle nenapadlo. Že nebojuju jenom já sama se sebou, že přeměna není jen “já, já a zase já”, ale že také naši partneři bojují. Že jejich podpora je důležitá pro nás, ale chybí někdo, kdo podpoří v tom soužití s námi také je, ty naše dobré duše vedle nás.
     
    Naše ženy se rozhodly být v dobrém i ve zlém s námi, pomáhat nám, být nám oporou.
     
    Nezapomínejme však být jim stále tou oporou i my.
     
    I na ně toho bude moc.
    A chtějme, aby i naše partnerky byly šťastné. Stejně jako my.
    Dejme jim čas, protor i svobodu, budou-li to potřebovat. Zaslouží si to.
     
     
    Držím palce.
     
    Mám vždycky radost z každého vašeho nadšení vás všech, co mi občas napíšete.
  • otєrєzє.cz

    Bravo, Slovakia!

     
     
     
    I na slovenských úřadech občas sedí dobrá duše, která se umí řídit selským rozumem a umí si poradit, když se na ní “ti nahoře” vykašlou… 🙂
     
    Mám radost. Díky za vás za všechny, kteří “nemáte dôvod robiť nám problémy”.
     
    Děkuji, Eli, za poskytnutý úryvek z komunikace s úřady ohledně změny jména z mužského tvaru na neutrální.
  • otєrєzє.cz

    Jak mě ředitel požádal o ruku

    Dneska jsem se v práci celkem bavila. 🙂
    Ředitel firmy, ve které dělám, připravil úplně nový katalog produktů, které vyrábíme. Je to estét, takže katalog je krásný a stojí za to. Moc se nám všem líbí. Není tam prostor pro nedokonalé záběry. 🙂 Je to katalog ve třech jazycích.
    Měl ale jeden nedostatek… na jedné stránce bylo vyfocené skleněné srdíčko v dlani, která patřila přímo říďovi a ostatním se při finální kontrole před odesláním do tiskárny ta fotka nějak nelíbila. Prý to chce “něžnou ženskou ručku”. Ne tuhle chlapskou.
     
    Tak se začala hledat ve firmě něžná ženská ručka. 🙂 “Ať si tam blbnou”, říkala jsem si. A dělala jsem si svojí práci.
     
    Pak ale slyším kolegyni, jak křičí: “Tereza! Ta má krásné dlouhé prsty!”
     
    Tak přiběhl říďa za mnou, okoukl mi ruce, hrozně se mu líbil ten červený lak, co jsem měla kvůli včerejšímu kouzelnému rande, požádal mě o ruku a už mě táhl do ateliéru fotit, jak držím skleněné srdce. Zrovna já!
    “To je pěkné, ty Tvoje nehty, na té fotce”, říkal mi u toho a různě mi na ruku v takové bílé buňce sahal, nakrucoval, aranžoval… 🙂
     
    Začalo mě to najednou bavit. Líbilo se mi, jak na těch profi fotkách ta “něžná ženská ručka” s červenými nehty opatrně svírá skleněné srdíčko. A líbilo se to i říďovi, protože do katalogu hned tu fotku dal. A tak mou ruku budou hladit prsty Kanaďanů, Němců, Irů i Čechů.
     
    Takový krásný paradox… bych ještě před pár lety napsala. Ale jakýpak paradox?
     
    Nepřijmeme-li svoji ženskost v plném rozsahu my samy, jak to potom má udělat naše okolí?
     
     
    V posledních dnech je o mou ručku docela zájem.
    Třeba také včera při jedné kouzelné procházce pod měsíčkem v jedné malebné vesničce, když byla prokřehlost v zářijovém vzduchu vonícím po podzimu moc hezky proměněna v rozehřátostzjihlost… Ale to už je jiná pohádka, jejíž děj se teprve píše a já se na tuhle podzimní romanci moc těším a přeju si, aby nebyla jen podzimní…
     
     
     
     
  • otєrєzє.cz

    Aby mohl jeti v dámském kupé

    Dnešek je takový zajímavý den.
     
    Je to na den přesně pět let, co jsem se sama (nebo spíš Tom) vyloženě šourala odnikud nikam bosýma nohama zabořenýma do jemnýho písku na pobřeží Baltského moře v Polsku, kam jsem nešťastná utekla a které vždycky šplouchlo vlnky na moje nohy, takže jsem měla mokré nohavice, i když jsem je měla vyhrnuté, tenisky jsem si nesla v rukách, sluníčko krásně hřálo, občas jsem šlápla na vyplavenou prázdnou krabici mléka se švédskými nápisy a přála jsem si zmizet z téhle planety, užírala se ve svém trápení a nemohla se vzpamatovat z červnového rozvodu. Pak z tohohle ráje plného obrovských brusinek a borových lesů na pobřeží vrátila jsem se rozhodnutá se započatou přeměnou skončit s tím, že stůj co stůj musím získat zpět ty nejbližší (manželku a Kačenku).
     
    Přijela jsem do Čech, letěla si hned ostříhat své vlasy, které už byly skoro na mikádo, vyslechla si u kadeřnice, jak už to mám příšerně přerostlé a hrozné a začalo mé patnáctiměsíční období sebelítosti, sebetrýznění, breku a plácání se ve všem takovým způsobem, že doteď nechápu, proč a na co jsem čekala tak dlouho.
     
    Bylo to však období, kterým jsem si musela projít, abych se po těch patnácti měsících zase k Hance vrátila a dokončila to, co jsem začala.
     
    “Je jen jedná cesta.”
     

     
    Kromě neskutečného stesku po mé dceři jsem řešila, kde budu bydlet a taky práci. Bylo toho tolik. Boj s přijetím vlastní identity ani nepočítám. Tehdy tento můj blog zmodral (dostal modré pozadí), psala jsem zase v mužském rodě a já byla skálopevně přesvědčená, že jsem tu Terezu v sobě zabila už nadobro a myslela jsem, že jsem se zhluboka nadechla do nové životní etapy a zbytek svého života strávím v mužské schránce, protože přeci žádná Tereza neexistuje, žádná transsexualita neexistuje a já jsem chlap.
     
    Klasika.
     
    Dnes je to pět let, co jsem s sebou táhla ten největší balvan mého života.
     
     
    Co z toho balvanu zbylo? 🙂
     
    Jako severní vítr na pobřeží Baltu rozfoukává malinkatá zrnka písku pryč do daleka, rozpadl se na prach i balvan, který jsem si s sebou táhla od narození a jen díky mým správným rozhodnutím obklopena těmi správnými lidmi se mi postupně povedlo ten balvan rozbít a zbavit se ho.
     
    Dozvuky té euforie ozývají se ve mně stále. Jedu autem a najednou se začnu culit. Protože prostě tenhle život je krásný! Tahle planeta je krásná! (Nemůžu za to. Prostě je.) A já jsem teď tady v celé své “kráse” šťastná… tak šťastná!!! Jak asi šťastná může být žena, která je vděčná za to, že je ženou. Když jde po ulici, mávají na ní kluci za volantem, culí se, div neprojedou červenou na semaforu a já jim na oplátku taky mávám, culím se, i když už je v životě neuvidím, to je to kouzlo pomíjivého… Sluníčko zapadá za stromy, je srpen, v ruce nanuk a na sobě červené šaty doplňující mojí hřívu havraní… Stále jsou dny, kdy tají se mi dech nad tímhle zázrakem.
     
     
    Dnešek začal hezky už ráno. Vyskočil na mě tento článek z Národní knihovny:
     
    Národní listy, 23. 8. 1912 – přesně před 105 lety.
     
    Tak jsem si řekla: Aha! Lili Elbe jela s Gerdou od pana doktora. 🙂 (Už v té době byli svoji… tedy “byly svoje” vlastně.)
    Bože. Chlap v dámském jel vlakem! A dostalo se to tehdy z Německa až do českých novin. Neslýchané.
    Jsem tak šťastná, že žiju v roce 2017.
     
     
    Dneska jsem byla ale celý den vysmátá.
     
    Přišla kolegyně a… začala žonglovat, tak jí říkám: “Tyjo, ty umíš všechno, viď?”
     
    A ona na mě: “Jo, já jsem úplně dokonalá. Chybí mi jenom penis.”
     
    Tak jsem byla smíchy pod stolem.
    Jakože dokonalý je člověk jen tehdy, když má penis. 🙂 Takový ten typicky chlapský pohled na vesmír.
     
    A pak si sáhla do rozkroku a říká: “No faaakt, není tam!”
     
     
    A pak hned mi napíše Eliška (4 měsíce na HRT):
     
    “Včera v Kauflande som, ani neviem prečo, vbehla na mužské toalety. To bol gól. Stáli tam dvaja a len pozreli na seba, ja som sa začervenala, povedala pardon. A len som počula za dverami na seba: “Piča zvedavá!”.
     
    Hele, ty p*** zvědavá, laskavě už choď na svůj vlastní záchod jo? A neobtěžuj ty dokonalé bytosti!
     
    No, dělá pokroky, holka šikovná slovenská.
     
     
    Mé svatební foto ještě nemám, ale až bude, tak ho sem fakt dám! I když na něj teda není nikdo zvědavej, ale přijde mi to jako takový dokonalý happyend téhle story, která už se stala úplně obyčejným příběhem jedný obyčejný holky.
     
    Tak, jak jsem si o tom vždycky snila.
    Abych byla “obyčejná”. Holka.
     
     
    Dneska jsem jednomu klukovi ukázala své současné fotky. Žadonil, tak jsem mu ukázala i ty starší – dva tři roky staré.
    Prohlásil, že je to divný, ale na těch starších vypadám starší. Že snad mládnu.
    Však jo. Mládnu! Já vím.
    Estrogen. 🙂
     
     
    “Muži jsou přitahováni ženami, které do svého okolí vyzařují jas. Toto vyzařování přitom nesouvisí s nějakými fyzickými vlastnostmi. Vyzařování je krása, která pramení z toho, že je žena šťastná.”
    (D. Deida)
     
    V ženství je taková neskutečná síla! Tohle jsem nikdy předtím nezažila. Je to naprosto odlišný způsob života, mého vnímání tohoto světa a toho, jak tento svět vnímá mě. Ty barvy, vůně, smyslnost, zdravá ženská sebedůvěra, sebevědomí, rafinovanost, odhodlanost, vytrvalost a nezvladatelná záplava emocí, které tak ráda podléhám. Předchozí a současný život jsou dvě naprosto odlišné nesrovnatelné věci. Tak, jako jsem tehdy byla nešťastná, jsem teď přesně na opačné straně – tak šťastná.
     
    Joo, snědla jsem před chvilkou půlku čokolády, ale šťastná jsem i bez ní.
     
    Vědomá ženská krása
    je totiž nejen o vnější kráse,
    ale i o tom ponořit se do hlubin své duše
    a udělat ji šťastnou.
     
     
    To můžete udělat jen vy samy. Nikdo jiný to za vás neudělá. Neodkládejte to.
     
     
    Tak původně jsem nechtěla psát žádný motivační článek (ani jeden takový odstavec), ale když ono mi to nedalo.
     
    Moc ráda bych pozdravila čtenářky (zakleté princezny, jejich maminky, jejich kamarádky a starostlivé sestřičky, nebo taky jejich manželky…), které na tento blog přichází i po letech a začítají se do něj. A pak mi píší a já jsem ráda, že někomu otvírá oči, pomáhá nebo prostě jen přináší někomu něco užitečného a dobrého, nebo prostě jen nějakou informaci, které jsem tehdy hltala a teď už hltám plnými doušky jen svůj vlastní opravdový život, ve kterém jsem já opravdu já.
     
    To ta pětiletá vzpomínka… vyčarovala tenhle můj dnešní článek.
  • otєrєzє.cz

    Vzkaz pro lidské bytosti

     
    Moc hezky to Anie vystihla. Tak krásně, že jsem musela její poselství předat dál.
    Platí pro všechny lidské bytosti bez rozdílu. (Slibuju, že všechny! 🙂 Ano, i pro nás!!! 🙂 Musím říct z vlastní zkušenosti, že to opravdu funguje. Bohužel to funguje i opačně. Když si řekneme, jak jsme oškliví. Buďme aspoň občas… někdy… nebo klidně pořád krásní a řekněme si to do očí. Budou se dít divy. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Zeleninová polévka

     
    Zeleninová polévka.
    Mrkev, kapusta, paprika…
    Naleje se do talířů a dlabe se.
     
    “Hmm, ta je ale dobrá. Vážně se povedla.”
     
    “Ták, milí hosté, zeleninu, ze které byla uvařená tato polévka, co jste právě snědli, jsem vytáhla z kontejneru u supermarketu. Nebyla shnilá nebo zdraví závadná, byla jen v tom kontejneru. Stejná zelenina, stejná chuť, stejná polévka, jako jindy, když zeleninu koupím.”
     
    “Bléé, fuuuj, je mi zle.”
    “No to si snad děláš srandu?”
    “Tos nám to nemohla říct dřív, než jsme ji začali jíst?”
     
     
    Dobře, tak druhá varianta:
     
    Zeleninová polévka.
    Mrkev, kapusta, paprika…
    Naleje se do talířů a… “Milí hosté, než začnete jíst, chci vám říct, že tato polévka je uvařená ze zeleniny, která byla vytažena z kontejneru u supermarketu…”
     
    “Bléé, fuuuj, tak to nebudu jíst. Nezlob se, to ani neochutnám. Odnes to.”
    “To já to aspoň zkusím. Hm, není špatná. Vlastně je docela dobrá.”
    “Ty jsi bezďák!”
     
     
    Byla to pořád stejná polévka. Nijak se nezměnila ani chuť, ani vzhled, ani konzistence.
    Změnila se jen informace o původu některých ingrediencí.
    Tatáž polévka, která předtím chutnala je najednou hnusná a zkažená.
     
     
    Welcome to the trans reality.
     
     
    Naštěstí jsou mezi námi pořád lidé (a těm tu chci veřejně poděkovat), kterým ta naše polévka bude chutnat vždycky, protože polévka bude pořád polévkou a ne shnilou břečkou nebo odporným blafem jen proto, že se dozvěděli irelevantní informaci, která fyzicky na chuti nic nemění, ale mění ji jen v lidských hlavách.
     
    A nejzajímavější na tom je fakt, že kdyby ta informace nebyla pravdivá a polévka by nebyla ze zeleniny vytažené z kontejneru, ale poctivě koupené, tak většině lidem stejně najednou z ničeho nic nechutná, ačkoli jim předtím chutnala.
     
    Přestanu vařit a hotovo.
  • otєrєzє.cz

    Stačí napsat na podporu

     
     
    Jo, kéž by to bylo tak jednoduché 🙂
     
    Milá podporo, mohla bych si vybrat i barvu vlasů, očí, postavu, hloubku…víte čeho 🙂
    Předem děkuji za kladné vyřízení mé žádosti.
    Ještě že tě tu, milá podporo, máme.
    Podpora je prostě důležitá! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Už se nechcem nikdy vracet

    Nejprve trošičku k tématu. Tohle na mě před chvilkou vyskočilo. Hloubka vagíny – věčné to téma nejen mezi námi 🙂
     
     
     
    Muselo se to jednou stát. Má poslední věčně odkládaná povinnost nahlásit změnu svého jména a rodného čísla u ČEZ. Jejich internetový portál sice umožňoval “změnu kontaktních údajů”, změnu jména ale provést nešlo, muselo se na pobočku a tam já jsem za žádnou cenu chodit nechtěla, tak jsem ještě ty necelé dva roky od operace platila elektřinu napsanou na pana Nováka, stejně jako SIPO.
     
    Česká pošta se zachovala nečekaně přívětivě – ke zrušení SIPO na občana, který již neexistuje (řekla jsem, že pan Novák už nikdy nemůže přijít ho zrušit, protože tu prostě není a nebude), jim stačilo, abych přišla já, řekla, že to platím stále za něj taky já a zrušilo se to. SIPO mi chtěli založit nové, ale to už jsem nechtěla. Správně to takto udělat vůbec neměli a nesměli, ale udělali. Občas je potřeba porušit pravidla, neboť je to jednodušší a výsledek je stejný. Pan Novák totiž skutečně neexistuje a mně se nechtěly vytahovat všechny ty papíry s potvrzením změn mužského jména na neutrální a neutrálního na ženské spolu se změnou rodného čísla.
     
    U ČEZ byla situace jiná. Tam jsem musela s pravdou ven. Nesnáším, když se musím dobrovolně vyoutovat. Naposledy jsem se vyoutovala tak před rokem, od té doby nic.
     
    V čekárně ČEZu jsem si vzala pořadové číslo a čekala. Paní mi nabídla dobrou voňavou čokoládu z automatu, kterou jsem si pak vzala na přepážku, usmála se na paní Moniku, asi 45letou paní a řekla: “Udělala jsem si na vás kávu, protože to bude na dlouho.”
     
    A bylo to na dlouho.
    Strávila jsem tam hodinu.
     
    Na ČEZ jsem musela, protože jsem po 14 letech prodala svůj byt. Odpoutala jsem se. Odstřihla pupeční šňůru k němu, což už jsem moc potřebovala a nebylo to jednoduché. Teď je čas začít znovu a svůj nový byt si vymalovat tak, jak jsem vždycky chtěla. Vše podle sebe. Fialové stěny, bílé kytičky, dekorace, na které už se moc těším. Začalo plnění dalších mých snů.
     
    První část byla jednoduchá. Paní Monika mě přivítala podáním ruky a usmívala se. Líbí se mi ten osobní přístup. Sepsaly jsme smlouvu na nového majitele (na mě), přičemž jsem byla stále ujišťována, že to zvládneme rychle a “nebude s ničím problém”. 🙂

     

    Pak jsem ale vytáhla smlouvu na prodej mého starého bytu, která byla napsána na mě – na Terezu. Paní Monika mě hned začala v počítači vyhledávat, ale já jsem jí zastavila. “Mě tam nenajdete. Já tam nejsem a nikdy jsem ani nebyla. Musíte najít Tomáše Nováka.”

    “No ale to nejde. Vy nemůžete jednat za něj. Budete sem muset poslat jeho.”
     
    Aaaaaach jooooo.
    Tak jdeme na to.
    Už to přišlo.
     
    Nadechla jsem se a začala: “Pan Novák už nikdy nepřijde. Nemůže přijít, protože už neexistuje.”
    “Jak neexistuje?”
    “No neexistuje.”
    “On zemřel?”
    “V podstatě ano, ale nezemřel…” (Tenhle argument nemohl obstát.)
    ???
    “Dobře. Víte, já jsem sem nikdy jít nechtěla. Platila bych tu elektřinu za pana Nováka pořád do smrti, ale bohužel jsem ten byt musela prodat. A vy jste byli úplně poslední, kde jsem tu změnu ještě nenahlásila. Pan Novák už neexistuje, protože změnil jméno tady na to (ukázala jsem jí první rozhodnutí z Městského úřadu) a potom ho změnil na tohle. A to jsem já.”
    Ke dvěma rozhodnutím jsem přidala ofocený papírek o změně jména a rodného čísla, který jsem si tehdy prozíravě ofotila, než mi ho zase sebrali spolu s vydáním nové občanky a na kterém bylo původní rodné číslo a to nové. Čili jediný doklad, kde byla obě rodná čísla spolu.
    (Kdo s sebou nechce nosit papíry tři, může si po ukončení přeměny nechat na matrice vydat potvrzení o všech provedených změnách ve jméně a rodném čísle na jediném papíře, které však matrika nevydává automaticky, nýbrž na požádání. Výhodné je to zejména proto, že jde o potvrzení úřední a čím úřednější, tím lepší 🙂
     
    “Aha, tak to už vám rozumím, proč jste sem nikdy nechtěla. Nebojte, já s tím nemám problém, ukončíme tu původní smlouvu na pana Nováka a vy mi to podepíšete jako pan Novák, ano?”
     
    Super.
    Takhle jsem to udělala už mockrát. Je to to nejjednodušší řešení.
     
    Pan Novák ukončil s ČEZ smlouvu a Tereza si založila novou.
     
    Paní Monika se mezitím zvědavě ptala na různé otázky typu “co na to říkali rodiče?” nebo “to můj manžel, ten by s tím měl problém, někdy mi vadí, jak je netolerantní”.
    Byla moc milá a děkovala jsem jí, že jsem narazila zrovna na ní.
    Příjemné mi to ale nebylo.
    Když mě teď někde potká, už to budu navěky ta, co změnila pohlaví. A to už jsem si myslela, že senzací už nikdy nikde nebudu.
     
     
    Na ČEZu jsem si tedy vše hezky vyřídila a v plánu jsem dnes měla ještě jeden strašně milý “vyoutovávací” zážitek. Měním totiž gynekologii z pražské na místě v mého bydliště, abych nemusela jezdit pro recept do Prahy. Najít gynekologa tady u nás (a asi i všude jinde), který by mě vzal, byl nadlidský úkol, protože mají všude plno, ale nakonec se mi povedlo jednu gynekoložku najít a shodou okolností jsem pak zjistila, že k ní chodí i moje sestra.
     
    Takže jsem se ráno připravila na to, že se dnes budu svlékat a bude do mě někdo koukat zrcátkem a hlavně že budu muset s pravdou ven. :-/
     
    Už v čekárně jsem se zapovídala s jednou slečnou, která tam šla taky poprvé a přede mnou byla jedna velmi velmi pomalá a stará babička, takže jsem měla spoustu času si se slečnou popovídat. Když si mě sestra zavolala, začala se vyptávat na různé otázky, jako například “kdy byla poslední cytologie z gynekologie” nebo “kdy jsem měla poslední měsíčky”.
     
    Na tu poslední tázku mě ségra upozorňovala, ať se na ní připravím.
     
    Jasně.
    Jenže na ní se prostě připravit nedá, protože to je otázka, která přímo směřuje k vyoutování.
     
    “Já už (to “už” jsem tam tak jako zašeptala) nemám měsíčky.”
    “Proč nemáte měsíčky?”
    “Protože nemám vaječníky.” (snažila jsem se to ještě nějak uhrát 🙂
    Chvíli ticho.
    “A co vám tam teda dělali?”
     
    Tak a jdeme zase na to. Vyoutovávací den.
    “No změnili pohlaví! Víte, já jsem to chtěla říct až doktorce, tady mám lékařskou zprávu…” Sestra už mi jí tahala z ruky a četla. “No joo, ale tohle je na nějaké jiné jméno a hlavně tam nesouhlasí to rodné číslo!”
     
    Zase to vysvětlování.
    Vytáhla jsem svá dvě rozhodnutí spolu se změnou rodného čísla a měla velkou “radost”, že tohle musím ještě vůbec někde vytahovat. Ale ok, gynekologii (a vůbec zdravotnickým zařízením, která souvisí s konverzí) nic tajit nechci, protože je to v mém zájmu, aby o tom věděli.
     
    “Takže jste teď chodila na gynekologii v Praze, tam se vám taky dívali normálně zrcátkem dovnitř a chodila jste na kontroly?”
    “Ano.”
    “Tak tady vám dám náš dotazník, ten mi za 14 dní přineste a teď už by vám estrofem měla předepisovat naše paní doktorka, která si vás příště prohlédne.”
     
    Dotazník byl zaměřený na správnou životosprávu. Ptali se mě, zda jím pravidelně, jím mléčné výrobky s laktobacily, zeleninu, jak dlouho nosím tampón, jestli po pohlavním styku cítím pálení nebo jestli nosím tanga.
     
    Sestřička se rozpovídala o tom, jakou mám výhodu, že budu estrogeny dostávat celý život, zatímco ostatní ženy budou už staré a ošklivé a já budu vypadat pořád na 30 🙂
    Jo, jsou ty kouzelné pilulky s estrogenem prostě pilulky krásy 🙂
     
    Vypadá to, že sestra to vzala v pohodě. Uvidím za 14 dní, co na to naše lokální paní doktorka. Do Prahy jsem jezdila hlavně proto, že to byla gynekoložka, která má s námi zkušenosti a kdyby byla blíž, určitě bych jí neměnila. Ale jezdit si pořád dokola do Prahy pro recept už nebylo v mých časových možnostech.
     
    Mimochodem estrofem předepsaný gynekologem na mé ženské rodné číslo mám teď úplně bez doplatku.
     
    A já jdu doufat, že tohle bylo moje poslední vyoutování zase na dlouhou dobu.
    Už to neříkám vůbec nikomu. Je to něco, co zapadlo do hluboké historie, nemyslím na to a není na to ani prostor u potencionálních partnerů, kterým to hodlám neříct buď nikdy nebo (podle situace) za hodně dlouho.
     
    Přišla jsem totiž na to, že otázka, zda to říct či neříct partnerovi, nemá jasnou odpověď. Je to vždy závislé na okolnostech. I u mě se může řešení takové situace lišit. Vždy ale vycházím z toho to neříkat. Protože prostě není co, není kdy a není proč. A protože to tak chci. Protože prostě ten pocit, kdy mě partner bere jako biologickou ženu, už se NIKDY nedá vzít zpátky, když se to dozví. Dokonce jsem se dostala do situace, kdy jsem já sama ukončila vztah jen proto, že jsem to tomu partnerovi řekla, přestože mě ujišťoval, že mu to nevadí, a že tu informaci stejně vytěsnil, jako by neexistovala. Nedokázala jsem na něm neustále nepozorovat a nehlídat ho, zda mě nevnímá jinak, než ostatní ženy. Neustále jsem čekala na to, kdy v jeho očích začnu být jiná, pořád jsem si opakovala, že mě teď přeci musí vidět jinak a tak jsem si ten vztah paradoxně zničila svým vyoutováním já sama, což mi přijde úplně absurdní.
     
    Kdybych dnes nešla na ČEZ a na novou gynekologii, nevracela bych se k tomu. V sobotu jsem si vesele randila na procházce, aniž bych o své minulosti přemýšlela, a až večer mi v jeho objetí došlo, že cítím jakousi výčitku, že on je ke mně tak upřímný, zatímco já k němu ne. Ale během mžiku jsem na to zase zapomněla, protože není co si vyčítat. Určitě na to jednou bude příležitost mu to sdělit, až bude vztah postavený na pevných základech (a až budu cítit, že jde o životního partnera). Tak pevných, že s nimi už nemůže nic otřást. Ale ani tehdy nevím, jestli to budu vůbec někomu říkat. Nemám to v plánu a nestydím se za to. A taky už mě to dávno přestalo bavit řešit.
     
    Já jsem totiž biologická žena. Nač být někým jiným, když mě tak, jak jsem vždycky chtěla, vidí i ostatní?
     
    Každý jsme tím, kým se cítíme být a tím, kým nás vidí druzí.
     
     
    “Už se nechcem nikdy vracet
    Tam kde nám bylo nám bylo mizerně
    Já už se těším, jéjéjé já se těším
    A vím určitě, že ne sám”
     
     
    🙂