otєrєzє.cz

Útržky z novin

O půlnoci jsem tu zveřejnila článek s názvem “Vraždy transsexuálů”. Ale zůstal tu jen hodinu, protože byl tak hnusný, že jsem ho prostě musela stáhnout.
Zvěrstva, která někteří lidé (jsou-li to ještě pořád lidé) dokáží provést jinému člověku jsou tak příšerná, že jsem jich spoustu nemohla ani zveřejnit. Potom jsem si dala v telce ještě horror a myslela jsem si, jak budu mít černé sny. Vůbec ne. Zdálo se mi o létě, mém dlouhém culíku a krátkých šatičkách vlajících ve větru na hradní zřícenině…
Nechám tu jen odkaz na interaktivní mapu světa těchto vražd od r. 2008 pro masochistické povahy, které zajímají detaily. Já tu prostor takovému zlu dávat nebudu. U mapy je poznámka, že uvedené detaily jednotlivých vražd jsou pouze zlomkem skutečných faktů. Pravda je ve skutečnosti mnohem horší.
Nejčastější detaily vraždy jsou “Prostitutka – zabita klientem“.
Něco bych k tomu ale přeci jen ještě chtěla říct.
Co se týče Česka, Slovenska a Rakouska, tak máme zatím čistý štít a doufám, že to tak dlouho zůstane. Polsko (1), Německo (2) a Maďarsko (1) už ne.
V Polsku se stala v r. 2011 jediná vražda, kdy si oběť s vrahem vyměňovala SMS a MMS po dobu šesti let, než se sešli. Jakmile vrah zjistil, že oběť byla mužem, pobodal ji.
V Turecku v r. 2010 zemřela 35letá zpěvačka a klavíristka Julia Collier. Oběť byla ruského původu žijící se svým britským manželem v Turecku. Její manžel, 40letý Chris Collier, obchodník, ji udusil ve vlastním bytě poté, co zjistil, že jeho manželka prodělala operaci změny pohlaví. Jejich manželství trvalo 13 let. Byl odsouzen tureckým soudem dne 6. srpna 2012 na 24 let vězení.
Tím chci říct: Vybírejte si své partnery opatrně!
A je to navíc další z důvodů, proč to říct…
Nebo to Julii za těch 13 let společného manželství stálo za to? Kdyby to svému muži řekla hned, žádné manželství by se pravděpodobně nekonalo. (Což by v tomto případě bylo ale asi jedno, protože Julii si Christ “koupil” na ruském portálu, který nabízí ruské nevěsty a stala by se nejspíš nevěstou nějakého jiného cizince).
Včera vyšel na serveru novinky.cz článek Hanky Fifkové “Těžký úděl transsexuálů“.
Napané je to hezky, ale diskuse už od jisté doby nečtu. Nemá to smysl. Nic nám to nepřinese. 95 % lidí bude stále zabedněných a vůbec nepochopí, o co tady jde. (Ještě že je tu těch 5 %, kteří to chápou a někteří se nás dokonce zastávají). Nepotřebuji k životu těch 95 %.
Ale pod článkem byly další zajímavé články z části “Vztahy a sex”.
Některé se mi moc líbily, takže sem s nimi:
Přípravami na první noc s přítelem stráví ženy několik hodin
TOP 10 procedur před první společně strávenou nocí
1. Profesionální vlasová péče 76 %
2. Dieta 74 %
3. Investice do spodního prádla 63 %
4. Odstranění chloupků 53 %
5. Kosmetika 33%
6. Umělé opálení 32 %
7. Nové šaty 31 %
8. Manikúra a pedikúra 28 %
9. Nové povlečení 20 %
10. Kontrola příjmu alkoholických nápojů u partnera 19 %
Myslím, že tohle úplně chápu! 🙂 A výsledek? No přeci pohled na spokojeného partnera vždycky stojí za to, ne? 🙂
Až 90 % Češek se nelíbí vlastní odraz v zrcadle
Zrcadlo v ženách vyvolává toho nejhoršího kritika. Místo toho, aby se ujišťovaly o své kráse, vidí jen samé nedostatky a chyby. Přitom takový pohled do zrcadla vypovídá spíš o nízkém sebevědomí než o vadě po fyzické stránce. Protože jen zdravě sebevědomá žena je schopná vidět svou vlastní krásu.
Jak vyplynulo z rozsáhlého celosvětového průzkumu společnosti Dove, pohledu do zrcadla se obává až 90 % Češek. Skoro 50 % z nich má především obavu z toho, že jsou příliš silné, dále že vypadají unaveně (36 %) či že jsou špatně oblečené (11 %). Celkově se většina z nich cítí neatraktivně.
Z průzkumu také vyplynulo, že Češky stráví denně díváním do zrcadla v průměru 34 minut. Což není mnoho, ženy z ostatních 16 zemí světa pohlížejí na sebe průměrně o 16 minut déle. Jestli jsme ale v něčem výjimečné, tak v kreativitě hledání náhrad, když po ruce není žádné zrcadlo. Rády se prohlížíme ve výlohách obchodů, v oknech automobilů, v metru, ve výtahu či v odrazu slunečních brýlí ostatních lidí.

V zrcadlech nás pak nejvíce zajímá, jak máme klenuté bříško (až 21 % z nás donutí odraz v zrcadle zatáhnout břicho), jak vypadáme zezadu či jak vypadáme při nejrůznějších pohledech. Usmívá se na sebe přitom jen pětina z nás.

Když jsem si domlouvala dnešní (mnou zrušené) rande, měla jsem dobrý pocit. Každé ráno, když se namaluju a upravím, líbím se v zrcadle sama sobě, jsem si tak jistá svou ženskostí, že jdu s vysokým sebevědomím do práce. Během dne ale to sebevědomí z nějakých důvodů kolísá, klesá a zase stoupá. Nechápu, co na to má vliv. A tohle popisují i holky, které vypadají úžasně nebo biologické ženy.
Jakmile jsem přišla domů (to rande jsem si domlouvala v autě cestou z práce, protože mi volal) a prošla jsem kolem zrcadla, měla jsem úplně jiný dojem než ráno. Bohužel zrovna ten horší. Úplně příšerný.
Jak se píše v článku, že ženy zkoumají v zrcadle, jak vypadáme při nejrůznějších pohledech, to jsem dělala taky a neměla jsem to dělat.
Potom, když v noci přišly ty smutné zprávy od kamarádky a hodinu jsme si ještě povídaly, už stačilo málo, abych ráno to rande zrušila.
Napsala jsem mu, že ho vlastně rušit nechci, že nevím co chci, teda že vím, ale že se neznáme a takové ty nerozhodné řeči.
Proč muži nikdy nemohou pochopit, že když někdy žena řekne ne, je to vlastně ano?
Sice jsem to zrušila, ale spoléhala jsem na to, že stejně přijede. Mluvil o tom do telefonu: “co bys dělala, kdybych ti teď řekl, že už jsem ve městě u tebe?”. “No co bych dělala – jela bych za tebou” :).
Teď se to přímo nabízelo.
Večer jsem už byla zase smutná, že jsem to rušit neměla, ale nebudu přece měnit své rozhodnutí, to bych vypadala jako žena, co se neumí rozhodnout (taky že neumí!).
Mé pokusy o hovor během dne ale troskotaly:
“Jsi naštvaný?”
“Néé nejsem.” (= “jo jsem”). (Proč lidé neříkají to, co si doopravdy myslí?)
“Je mi smutno.” (Pokus o vrácení rande do hry.)
“Musím opravit to auto, nemám teď čas.” (= “Dej mi pokoj, jo?”)
“Dobře, nebudu tě zdržovat.” (Kapitulace)
“Je to tvoje rozhodnutí. Nemůžu ho ovlivnit. Znáš to: Kdo se bojí, nesmí do…. “
“Ale můžeš ho ovlivnit!” (Pokus o sdělení, že to může vzít do svých rukou, pokud o mě stojí. – Takové pokusy a narážky většinou ale muži nechápou. Neřekneme-li jim přímo “tak sakra přijeď”, nikdy to neudělají. Myslí si, že nechceme, aby přijeli, protože jsme jim to tak řekly.)
Výsledek:
Naštvaná jsem já sama na sebe, ale neudělám krok, který by to změnil.
Naštvaný je i on. Jeho hrdost byla pošlapána a on přece nebude ten, kdo za mnou přijede, když to nechci.
A tak oba přestáváme komunikovat, protože jsme naštvaní, čímž dochází ke sfouknutí posledních jiskřiček naděje.
Ale co. Takových ještě bude 🙂
Každá bysme si přála muže, který za námi přijede i tehdy, když mu řekneme, ať nejezdí, zatímco to ale myslíme naopak. (Je důležité rozlišit, kdy to tak myslíme a kdy ne.) To je logika, kterou nechápu já sama na sobě, natož pak nějaký muž.
On nebojuje.
Nesnáším, když se někdo takhle rychle vzdává.
A to ve mě vzbuzuje pocit doprovázený slovy “ať si trhne”.
Přitom to tak vůbec nemuselo být.
Pokračuji dalšími zajímavými články:
Homosexualita je pro většinu Čechů morálně přijatelná
Za nejvíc gay friendly zem světa je považována bývalá katolická bašta – Španělsko. Obyvatelé této země se chovají vůči osobám přitahovaných stejným pohlavím nejpřátelštěji. Španělsko je také třetí zemí na světě, kde bylo manželství povoleno všem párům bez ohledu na jejich sexuální orientaci a pohlaví. Z průzkumu jasně vyplynulo, že jen pro 6 % obyvatel tohoto pyrenejského království je homosexualita morálně nepřijatelná.
Na druhém místě skončilo Německo, kde je homosexualita morálně nepřijatelná pro 8 % lidí, morálně přijatelná pro 51 % a není morálním tématem pro 38 %.

Třetí místo obsadili právě Češi, pro které je homosexualita morálně nepřijatelná jen ve 14 %, pro 56 % je morálně přijatelná a pro 27 % není morálním tématem.

Na opačném konci žebříčku stojí Ghana nebo třeba Rusko, kde považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou 98 % respektive 72 % obyvatel.

Mám pocit, že to je opravdový pokrok. Ještě před 10 lety by výsledky z ČR dopadly jinak.
Jsem ráda, že alespoň homosexuálové mohou mít menší strach a žít naplno bez toho, aniž by se obávali předsudků.
Kdy tahle vlna pochopení přijde u nás? Řekla bych, že se pomalu přibližuje… ale tak pomalu, že někdy v r. 2100 by tu mohla být.
Najít lásku na internetu může být reálné
Najít si životního partnera přes internet? Proč ne. I přes nejrůznější úskalí, lze tento způsob seznamování stále považovat za jeden z nejefektivnějších. Což potvrzuje i průzkum společnosti Seznam.cz podle něhož až 49 % partnerství započatých na internetu je považováno za zdárné a dokonce 6 % z nich končí sňatkem.
Tak teď teda nevím. 49 % je hodně. S mojí ex jsem se přes internet neseznámila. Potkávaly jsme se prostě jen tak na ulici, až to jednou přešlo v úsměvy, pozdravy, zastavení… Ach jo. Teď žádného prince ale nepotkávám. Tak kde ho najít? Chtěla bych se seznámit zase tak spontánně. (Problematice hledání partnera jsem se věnovala (vlastně v té době byl blog zrovna dočasně modrý, takže to psal Tom) v článku “Kde jste potkaly toho pravého” z května 2013 mým průzkumem na 111 respondentek a výsledky ovšem stále ještě platí: 1. místo – společné zájmové akce, 2. místo – internet.)
A ještě jeden článek mě hodně zaujal. Přemýšlím nad tím docela dost často, protože já chodím ven sama. Včera večer jsem se byla projít a rozhodně jsem se trapně cítila. Všichni kolem mě chodili v páru nebo ve čtyřech. Jen já sama. Taky na mě zase troubila auta a kluci volali z otevřených okýnek: “Ahoooj!” 🙂 (To je důvod, proč ráda chodím ven 🙂
Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná?
Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná? Vyrazte v každém případě. Už jsem zde kdysi psal, jak se my chlapi divíme, kde jsou ty ženské zalezlé. Zapomeňte na to, že by vás někdo z mužských odsuzoval jako “zoufalku, která loví”. (Maximálně některá žárlivá manželka přítomného muže.) Naopak oceníme, že něco podnikáte pro vypořádání se s osudem a nakonec je to i v našem zájmu. K naší škodě sedí každý večer tisíce žen samy doma, protože “nemají, s kým by vyrazily” a “jak by to vypadalo, kdybych šla sama”.

Teď jde o to, co nazýváte “do společnosti”. Mlčky předpokládám, že vám jde o takzvanou dlouhodobou seznamovací strategii, tedy o trvalý vztah, nikoli o jednorázovou sexuální avantýru. O tu ovšem půjde většině mužského osazenstva v barech, restaurantech, na plovárnách a podobně. Přesto bych tuto arénu neopomíjel, protože i původně jednorázová “alotrie” se mnohdy přetaví v trvalý vztah – pokud jste ovšem ochotna tu jednorázovou aférku (opakovaně) zariskovat.

Problematiku dvou žen jdoucích do společnosti už mistrně rozebral Milan Kundera (….ta hezčí doufá, že její krása vedle té ošklivější ještě více vynikne a ta ošklivější si myslí, že zkrášlí v odlesku té hezké). Z pohledu běžného single muže, který pozoruje dvě kamarádky u stolku (někde u tance) je trapné jednu k tanci vyzvat a druhou tam (chudáka) nechat sedět. Trapně musí být i té k tanci vyzvané kamarádce před tou druhou, kterou opouští a zanechává u stolku samotnou. Navíc si chlap, rozhodující se, zda ke stolku jít či ne, myslí – a to ho odrazuje – že by mohl dvě dobře se bavící kamarádky rušit.

Ideální by tedy byli dva single mani, ale to je a) málo pravděpodobné a b) nastane zde problém s tím, že oba budou chtít tu hezčí. (Pohádku o dvou stejně krásných single kamarádkách na lovu dvou princů přenechme snílkům.)

Nedovedu si ale představit, jak jde osamocená žena večer do baru temnou ulicí, jak přitahuje pozornost úplně každého muže v okolí svými ťukáním podpatků a krátkými šaty. Chce přeci vypadat dobře a sexy. Jde ulovit chlapa!
Když jdou takhle ženy dvě, už na tom není nic divného. Jaké jsou však šance na seznámení, jsme se dočetli výše…
Další věc je ta, že já vždycky budu ta druhá ošklivější.
Až já se jednou prokecnu! 🙂
“Jééé ahoj kluci! Tak co, jak je? Co šéfka, nezlobí vás?” 🙂

Jo aha, pardon, já vám to neřekla. Já už se vlastně nejmenuju Tomáš a asi koukáte, co mám na sobě… hmm.” :-/

Kolikrát jsem měla chuť se takhle přihlásit k bývalým kolegům – řidičům sanitek, se kterými byla vždycky legrace a zjistit, jak se jim daří. Potkávám je denně.

Každý den v obchodě také potkám někoho z Tomova života a už už chci nadšeně zdravit, ale… nemůžu!

Chtěla bych ale.

Jenže je to buď a nebo.

Ani bývalý spolužák ani bývalá sousedka mě nepoznávají. Dívají se na mě, míjí mě, jsem pro ně cizí člověk.

Jediným slůvkem “ahoj” bych narušila svůj ženský svět, který si tu teď tak pečlivě buduji. Jsem si jistá, že by začali teď nebo později pátrat ve své paměti a někam mě dosadit. A je docela možné, že by na to přišli. Obvykle si v obchodech nebo na ulicích lidí moc nevšímáme. Nepozorujeme je upřeně a soustředěně, takže můžeme snadno minout i podivína, aniž bychom zaregistrovali jeho přítomnost. Ale pokud na nás někdo upře zrak, jsou dvě možnosti: buď mě pozná nebo nepozná. To první je pořád ještě pravděpodobnější.

Pokud mě ale tito lidé, kteří znali Toma, nepoznávají, je potřeba někam utíkat a začít život na úplně novém místě?
Nikdy jsem utíkat nechtěla, ale je pravda, že minulost tu zůstane zakořeněná na věky věků. Chceme-li začít úplně znovu, je jen jediná možnost – přestěhovat se. Je to výborná příležitost k tomu, jak začít konečně žít podle svých představ.
Přesto bych to ráda zkusila tady. V místě, které miluji, ke kterému mám vztah a chybělo by mi, pokud bych se přestěhovala jinam. Uvidíme, jak moc mě má minulost dostihne.
Pokud ale přijde muž, který si mě odvede k sobě, připouštím i tuhle možnost.
To jsou pořád jen mé sny, o kterých si holky sní před spaním pod peřinou. Nejsou to plány. Na ty je ještě příliš brzy… :-/

35 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.