• otєrєzє.cz

    Jak se koupe žena

    Trocha odlehčení takhle na konci září 🙂
    Včera jsem si tak polehávala v noci u televize, nechtělo se mi ještě spát (ani psát :), tak jsem si tam dala starou českou krimitrilogii na motivy povídek Josefa Škvoreckého “Zločin v dívčí škole”. Staré české kriminálky mám ráda.
    Název druhé z povídek mě zaujal. Jmenovala se totiž “Jak se koupe žena“.
    Noo tak to bych asi měla vědět, jak se koupe žena, tak se na to podíváme. Jak se asi tak může koupat žena odlišně od muže? A co když zjistím, že se nekoupu jako žena? 🙂
    Kriminální příběh byl o zpěvačce z varieté, kterou někdo zastřelil ve sprše. Všechny slečny si ve sprše umývaly hlavy v předklonu, na což později náhodou pan detektiv přišel (on to nevěděl, jelikož se běžně s děvčaty nesprchuje 🙂 a tak odhalil místo výstřelu, které muselo být výš, než v úrovni hlavy. Jak na to přišel? Šmíroval! 🙂
    Dneska jsem si myla hlavu a místo v předklonu, jsem si jí jako vždy mydlila i oplachovala v záklonu. Přijde mi to tak přiroznější, protože voda nestéká do očí, ale proudí krásně po dlouhých vlasech krásně sladěných s křivkami těla na zádech 🙂
    V tu chvíli mě napadlo, jak pan Škvorecký přišel na to, že se všechny ženy koupou v předklonu? Kolik jich za život asi ve sprše viděl? Tohle opravdu zpochybňovat nemůžu, i když si můžu myslet co chci, ale napadlo mě zeptat se vás ostatních 🙂
    Prosím, ženy, jak se koupete?
    V předklonu nebo v záklonu?
    Anketa se zobrazí po kliknutí na celý článek pod reklamou.
    Pro zajímavost pár snímků z jiných filmových skvostů:
    Útok vraždících rajčat (1991) / Arachnofobie (1990) / Psycho (1960) – legendární scéna ve sprše
    Prosecutor princess (2010) / Mission Impossible III (2006) / Labyrint: Zkoušky ohněm (2015)
    Tak nevím, pane Škvorecký 🙂 Snad jsem vám tu teorii moc nerozbila.
    Skutečnost je taková, že každý se koupe, jak chce. Předklon nebo záklon z nás ženu nebo muže nedělá. Vida, jak nás filmový průmysl ovlivňuje. Příště, až uvidím, že jde do kin film “Jak jí žena rohlík”, určitě si ho nesmím nechat ujít. Proboha, jen abych ten rohlík nejedla odlišně! 🙂
    Ale jsou krásné ty sprchovací scény 🙂
    Nejvíc ze všeho tyhle:
    Skyfall (2012)
  • otєrєzє.cz

    Příběh lásky

    Je sice září, ale já mám máj. Tedy aspoň tím, jak všude kolem vidím lásku. Chvílemi sáhne i na mě a zasáhne mě svými kouzly a čáry a já pak zůstávám omráčená a okouzlená…
    Teď jsem ale okouzlená Krisem a Bridge. Nejde tedy o příběh lásky můj, ale jejich. Na ten můj si musím ještě počkat. (Jak známo, na ty nejlepší věci se počkat vyplatí :).
    Tohle je jejich příběh lásky v obrazech zveřejněný v Huffington Post.
    Mám ráda fotky, dojaly mě nejen ony, ale i vyprávění Krise a Bridge o sobě navzájem a jsem ráda, že takoví lidé jsou mezi námi.
    Sarah Perry, fotografka:
    Tyto fotografie zobrazují nahotu a pooperační stavy.
    Toto je příběh o někom, kdo je věrný sám sobě. Toto je příběh o hledání opravdové lásky podél cesty.
    Prosím, mějte otevřenou mysl. Nikdy nemůžete chodit v jiných botách. Nikdy nevíte, co jiný cítí.
    Existuje tolik osamělých duší chodících po této zemi. Mějte prosím na paměti, že věci lze změnit. Vše se zlepší. Stojí to za to.
    Tyto obrázky nejsou upraveny. Myslím si, že je důležité, aby byly takové, jaké jsou:
    Kris a Bridge oslavili v lednu 2015 roční výroční jejich vztahu. Jejich příběh je mimořádně výjimečný.
    Kris má z dřívějšího vztahu dceru se svým partnerem, než si uvědomil, že je transgender. Po setkání s ostatními lidmi z trans komunity a hledání své duše začal přeměnu z ženy na muže na začátku léta 2013. V tom létě se Kris a jeho tehdejší partner rozešli.
    Ačkoli Kris říká, že se jeho vztah nerozpadl kvůli přeměně, rozvod obrátil jeho svět vzhůru nohama, začal vše zpochybňovat a nakonec se vrátil k životu jako žena.
    Při pohledu zpět Kris řekl, že ví, že zastavuje svou přeměnu, protože byl vyděšený z toho, že nikdy nenajde jako transgender lásku. Ale o pár měsíců později, kdy Kris začal svou cestu se ukázalo, jak moc se mýlil.
    Po rozpadu manželství se Kris zaregistroval na seznamce OKCupid a potkal tam krásnou dívku jménem Bridge. Jejich milostný příběh začal už první noc. Když se poznali, strávili celou noc mluvením, mluvením a mluvením. Kris a Bridge nemohli zůstat jeden bez druhého a do dvou týdnů se k sobě nastěhovali. Bridge říká: “Pozval mě dovnitř a zůstala jsem navždy.” Hned na začátku jejich vztahu řekl Kris Bridge, že chce jít do přeměny. Bridge to přijala a říká: “Nevěděla jsem tehdy, co jeho přeměna udělá se mnou, zda budu dál v jeho životě, ale věděla jsem, že ten nápad mnou neotřásl ani neděsil.” Kris byl zamilovaný a popisuje vztah takto:
    Skutečně jsme si rozuměli a doplňovali se navzájem, tohle jsem ještě s nikým nepoznal, s žádným jiným partnerem. Dost jsme spěchali, abychom mohli po třech měsících legálně uzavřít naše partnerství. Byly jsme v té době dvě lesbičky a byly jsme rády, že se můžeme vzít.
    Ale brzy se Kris začal v noci probouzet a přemýšlel: “Co jsem to udělal?” I když Bridge věděla, že Kris se kdysi pokoušel o přeměnu, byly nyní šťastné jako dvě ženy a Kris se snažil skrývat vnitřní zmatek z jeho nové partnerky. Kris se bál, jak ho bude Bridge vnímat, když půjde do přeměny a obával se, že si Bridge bude myslet, že ji jen vodil za nos. Měl strach, aby si lidé nezačali myslet, že je to jen jeho rozmar a celé noci probrečel.
    Jen dva měsíce po svatbě řekl Kris Bridge: “Myslím, že bych mohl být genderqueer.” (Genderqueer (GQ) = “ani holka, ani kluk). Kris se Bridge otevíral stále víc a víc a tím si začínali být stále bližší. Nakonec se Kris rozhodl k přeměně a své partnerce řekl, že chce, aby po ní nemůže chtít, aby stála po jeho boku, ale že je hrdý na to, že je jejím partnerem. Bridge hned nechala Krise ostříhat na pánský sestřih a začala prozkoumávat svou “lesbicko-chlapskou” stránku. Bridge říká:
    Bylo to všechno velmi osvobozující, sentimentální, mazlivé, krásné a sexuální pro nás oba otevřít se a hrát si s našimi sebeprezentacemi. Milovali jsme se, jako bychom byli právě zamilovaní. Mám pocit, že jsme našli mnoho odpovědí v naší posteli. Věřím, že sex je krásný způsob, jak si vyzkoušet své pohlavní role, prozkoumat svoji sexualitu a pak ji projevit i navenek, puštěnou do světa se zvýšeným sebevědomím. Mluvili jsme o našich zážitcích donekonečna, byla to krásná forma vyjádření se a převedení našich myšlenek do ložnice velmi sexuálně-pozitivním způsobem.
    Bridge začala Krise oslovovat stále častěji jako “jeho” než “jí”. Přesto, když oslovovala Krise jako “manžela”, bylo pro ní obtížné přijmout svou sexualitu jako lesbička. Nakonec se ale identifikovala jako queer. “Přitahovali mě různí lidé, ale hlavně mě přitahoval Kris ve všech fázích jeho přeměny.”
    29. prosince 2014 Kris podstoupil odstranění prsou s Bridge po jeho boku. Po operaci Bridge řekla: “To jsi ty! Teď už vypadáš mnohem víc tím, kým jsi.” Na lásku a podporu Bridge během operace a rekonvalescence Kris říká:
    Starala se o mě tak, jak jsem to nikdy nepoznal, s láskou a soucitem. Moje žena se stala mým největším spojencem, skutečným partnerem. Dal jsem jí všechno, co jsem a ona udělala totéž. Vybudovali jsme si život, který si oba zasloužíme a to je ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy poznal… Tato láska je úžasná a já jsem šťastný, že jsem ji našel, ale nebylo by tomu tak, dokud bych nebyl tím, kým jsem dnes. Tím, že jsem se skrýval, jsem jen stavěl bariéru mezi námi, kvůli které jsme ani jeden nemohli sedět k sobě tak blízko, jako teď.
    Bridge je neochvějnou podporou pro Krise a je důležitou součástí jeho cesty:
    Pokud má někdo nedůvěru ve smysl FtM přeměny, musím vám z vlastní zkušenosti říct, že můj manžel udělal opravdu dobré rozhodnutí. Dívala jsem se na něho, utěšovala ho před jeho zhroucením, protože musel žít s prsy… V den, kdy Kris zjistil, že půjde na operaci vršku, byl v tu chvíli nejšťastnější. Ráda bych s ním šla po jeho boku. Jsem už do všeho tolik zapletená, součástí všech jeho vzestupů a pádů všech fází jeho přeměny. Používám slova jako “my” a “nás”, když nás popisuji druhým a vyprávím, čím prochází. Ještě před tím, než jsme se vzaly, jsem si pohrávala s myšlenkou žít společně. Někdy se mě lidé ptají, jak jsem schopna to všechno zvládnout. Ale já viděla jen to, co dělal po celou dobu pro mě: Pomohl mi stát se lepším člověkem. Jsme jen o maličko více průměrní, než opravdu průměrný pár šťastný díky jejich partnerství.
    Kris a Bridge spolu vychovávají Krisovu dceru, kterou mají ve střídavé péči s jeho ex a jeho partnerem. V současné době podnikají kroky, aby mohli mít své vlastní dítě.
    Fotografka Sarah Perry nabídla Krisovi zdokumentovat jeho přeměnu, jizvy, podávání testosteronu, ale také záběry s úsměvy a slzami. Chtěli vyprávět o svém vztahu.
    Kris: Myslel jsem si, že přeměna bude tím nejtěžším, čím jsem si kdy prošel, ale udělala ze mě lepšího člověka. Můj život se zleppšil. My, transgender lidé čelíme tolika překážkám – lidé nás nenávidí prostě za to, kým jsme. Ani rodiny nejsou na naší straně. Často nás popírají, nadávají nám – ale my se stejně vydáme na vlastní cestu. Ale můžeme vstát a říct: “Mohu mít vše, co chci a potřebuji, i když budu sám sebou.”
    Jsme tak odlišné, jako jsme podobné ostatním rodinám. Dan Savage měl pravdu: Může to být lepší. Jen je potřeba najít pomoc, najít někoho, a půjde to. Uvidíte.
    Ale stejně je to hezké, když někdo urputně neskrývá, čím si prošel a ukáže všem, jaké to je. 🙂
    S tímto příběhem mám společné také to, že i já už vím, jaké to je, když mě někdo pozná takovou, jaká jsem a miluje mě takovou. Když vztah začíná už s vyloženými kartami. Odpadá to trapné, nejisté a stresující vysvětlování, kým jsem byla. Vztah s otevřeností už od začátku je pro mě ta nejlepší varianta. Takový člověk jde totiž do vztahu rovnou s tím, kým jsem byla a zná tak má trápení i radosti. Bere mě jako ženu, ale ví, jak se ke mně chovat, čím mi zvednout náladu nebo podpořit v souvislosti s (ukončenou) přeměnou.
    To je rozdíl oproti lidem, které jsem potkala jako žena, o které si myslí, že se jako žena narodila a doteď netuší, čím jsem si prošla. A ani to nikdy vědět nebudou.
    Zastávám názor, že není nutné to každému sdělovat. Přesněji řečeno, že není to nutné sdělovat nikomu, kromě svého partnera, který jako jediný by měl vědět vše o našem zdravotním stavu, minulosti, protože stejně tak bych to chtěla vědět i já o něm a případně mu pomoci nebo ho podpořit. To přeci posílí vzájemné pouto. Přesně jak píše Kris a Bridge. O tom to je.
    Pokud vím, že vztah s člověkem sedícím naproti mně na prvním rande nemá smysl, stejně si ho užiju, už se s ním ale nesejdu a současně si své tajemství nechávám navždy pro sebe. Zatím to bohužel dopadlo vždy tak, že oni mě chtěli, já je ne. Cítila jsem hned výčitky, protože jsem jim jen pořádně zamotala hlavu a navíc mi to “vítězství” dělalo radost. Je to ale nefér. Jenže tak to prostě chodí.
    Teď někdo zamotal hlavu mně a udělal mi totéž a já z toho na svatého Václava píšu tenhle článek jako takový dozvuk mých pocitů z toho všeho.
    Chtěla bych ale říct, že jsem moc ráda, že znám takové lidi, jako je Bridge (že Bohunko, Jardo, Týnko?). Jsou tu. Opravdu tu jsou, i když jsou vzácní a setkání s nimi je vždy osudové.
    99 % lidí, kteří mi vešli do života a vidím je stále ráda, mi přinesl tento blog. Poslední dobou i můj úmysl nechat v jednom z článků z tohoto měsíce svojí fotku.
    Takže když to tak shrnu, není až tak na škodu, když známe fotku pisatele 🙂 I já jí vždycky ráda vidím u druhých a mám radost, když se někdo nebojí ukázat. Navzdory ztrátě soukromí. Mně tedy to, že jsem se ukázala, jen udělalo prostřednictvím těch, co mi napsali, radost.
    Neřekla bych, že Krisovi a Bridge tento velmi intimní článek nějak ublížil. Oni mají svůj svět, jsou šťastní a ke své minulosti se hlásí. Jsou silní. Jsou dva.
    Já nevím, co chci. (Což není poprvé).
    Z jedné strany jsem tlačena (například Tomem i mým vnitřním hlasem) do absolutního zrušení všech mých fotek na internetu, ukončení veškerých kontaktů naživo s transkomunitou a přirozenému nakreslení tlusté čáry za přeměnou.
    Na druhou stranu jsem tak nadšená z ostatních, tak nesvá, když vidím nespravedlnost a plná touhy podpořit někoho, kdo to potřebuje, že mi (také můj vnitřní hlas) říká, že si mám sice žít svůj sen, ukončit přeměnu i duševně, ale proč se úplně zříct své minulosti? Mám se snad stydět za to, kým jsem byla?
    Jak moc je dobré nebo špatné, když někdo ví, že na fotce, kterou našel tady, jsem já?
    Je to opravdu takový problém? Zrušení všech fotek tady mi nic nepřineslo ani nevzalo.
    Nesnáším blogy, kde nevidím, kdo je píše… Jaké oči to vidí ten jeho svět.
    Proto tu budu ode dneška v záhlaví na zkušební dobu všechny strašit 🙂
  • otєrєzє.cz

    Malování

    A já, která jsem až do včerejška byla jen líná
    Teď jsem ochránce Tvých snů o lásce
    Miluji Tě k smrti
    Mohou zničit vše, co vidí
    Protože Ty to jedním dechem znovu vytvoříš
    Jakoby nic, jakoby nic
    Miluji Tě k smrti

    Zastavuje každé hodiny
    A mně pomáhá průhledně malovat bolest
    Se svým úsměvem
    A zvedá věž z nebe až sem
    A šije mi křídla a pomáhá mi stoupat
    Ve vší rychlosti, ve vší rychlosti
    Miluji Tě k smrti

    Nebyla jsem ničím
    A dnes jsem strážcem Tvého spánku
    Miluji Tě k smrti
    Můžete zničit vše, co chcete
    Ty jen otevřeš náruč
    a vše přestavíš, vše přestavíš
    Miluji Tě k smrti

    Vymazáváš číslice všech hodin ze sousedství
    Přinášíš do mého života papírové slepice
    A praská smíchem
    Stavíš mosty mezi námi a nebem
    Procházíme se po nich vždycky když
    Se Ti nechce spát, nechce spát
    Miluji Tě k smrti

    (Originální volný překlad tohoto textu je mnohem krásnější, ale já ho musela z jednoho důvodu upravit.)
    Celý den mi tahle písnička zní v uších…
    Nemůžu Ti to napsat. Nemůžu Ti to říct. Jsem vzteklá ze svých pubertálních nápadů a myšlenek, které nenávidím! Jsem tak neschopná se jich zbavit. Protestuji proti své pubertě! Nesouhlasím s ní. Bojuji s ní tak neúspěšně, že z toho pak vznikají tyhle nesmyslné články. 🙁
    V kratičkých okamžicích v průběhu dne si uvědomuji, jak jsem divná, jak jsem trapná, jak jsem se úplně celá musela zbláznit, že tohle dělám, říkám, myslím si a představuji. Ale nemůžu se tomu ubránit. Musím být úplně pitomá… Jenže je to silnější, než já. O hodně silnější. Mám z toho horké tváře a mrazí mě po celém těle.
    Dnes žádné zprávy v televizi, sprcha i dilatace počká. Všechno “až pak”. I kdybych si měla jít spát až ve 2:58.

    Já chci být zase vyrovnaná. 🙁

    Jediný způsob, jak můžu dostat ven své pocity, které mě budí v 1:37 a nenechají spát, je tento. Nezajímá mě, co způsobí, komu ublíží, koho dojmou nebo kdo si kvůli nim poklepe na čelo. Celou dobu nemyslím na nic jiného, než že se tu vypíšu a budu moct zase znovu dýchat. Je mi jedno, jestli venku padají z nebe žáby nebo mi někdo krade auto. A moc moc moc bych si přála se toho všeho ve mně co nejdřív zbavit, protože jinak z toho asi brzy zešílím.
    Jsem akutně vystresovaná, zmatená, červená, v prudké euforii s vážnou mozkovou poruchou. Jsem zasažená a nedokážu spávným způsobem užívat základní hormony upravující náladu a nespavost (adrenalin, dopamin, serotonin). Jsem slabá v kolenou, srdeční tep se zvyšuje o 30 až 60 %. Zrychluje se mi dech. Pánevní a stehenní svaly se stahují. Zorničky jsou rozšířenější, než by odpovídalo momentální intenzitě světla v místnosti. Mé tělo prahne po doteku.
    Jsem celá nesvá, ztrácím chuť k jídlu, nespím, neustále myslím jen na jediné.
    Použila jsem snad všechna přídavná jména, která charakterizují, co teď jsem, jen to jedno nechci vyslovit nahlas, protože se bojím.
    Bojím se svých pocitů, bolesti, že to celé praskne (ale i že to celé nepraskne), že teď už nebudu schopná normálně přemýšlet, protože jsem si šla po cestě, ale někdo na mě zavolal a já se otočila…
    “Chci se s Tebou ráno prát o koupelnu a o to, kdo z nás udělá snídani.”
    “A já Ti zase krást hřeben a hrníček na čaj, protože chci pít z toho Tvého, protože chci cítit Tvé rty z jeho hrany a vidět Tě létat po pokoji ve spodním prádle a mít radost z úsměvu, který mi věnuješ mlčky u snídaně (mlčky jen na chvíli). Je toho hodně, co bych chtěla a nejsou to věci, co stojí hodně peněz. Jsou zadarmo.”
    “A já chci nestíhat před odchodem do práce, běhat po bytě ve spodním prádle a upíjet z tvého kafe, protože to moje je o metr dál.”
    “A já Tě plácnout po zadku, jakože jsem naštvaná, že mi piješ kafe a při oblékání kalhot za chůze Tě zastavit a obejmout a sáhnout po Tvém balzámu v autě nebo na zastávce, protože mi ten můj zrovna někam zapadl a pak Ti dát pusu přede všemi. A usmívat se na lidi, co si z toho musí zapálit cigaretu.”
    “To by bylo tak dokonalý ráno, že se chci zítra probudit u tebe.”
    “Chci jít s Tebou za ruku po městě.”
    “A půjdeš se mnou za ruku?”
    “Klidně i za nohu, kdyby to znamenalo, že můžu být s Tebou…”
    “Víš já ve VŠEM vidím jen to pozitivní, nevidím překážky, jdu přes ně, pokud k tomu mám dostatečný důvod. Nenechám nás v tom plavat. Ani pokud půjde do tuhého, neboj. Chtěla bych Tě do svého života.”
    “Teď mi přišla na mysl scéna, kde se spolu procházíme ve sněhu s kafem v ruce.”
    “My spolu ve sněhu s kafem? V kelímku? Co hřeje Tvoje zkřehlé prsty, protože nemáš rukavice, tak Ti přiložím ty své ohřáté čerstvě o kávu na Tvoje?”
    “Jak víš, že nenosím rukavice?”
    “Až přijedeš, půjdeme spolu koupit nějaké nové hezké povlečení.”
    “Nic nekupuj, vystačíme si s tím, co máme.”
    “S Tebou bych si připadala jako princezna.”
    “Miluju, když píšeš o nás.”
    “Naučila bys mě tančit?”
    “Přála bych si, aby přišel někdo, kdo mě odsud zachrání.”
    “Chtěla jsem Ti jít udělat snídani, ale musím se k Tobě vrátit. K ránu už jsem se budila a měla takový ten pocit, když se na něco těšíš. Já jsem se moc těšila, takže už jsem nemohla dospat. A současně jsem měla strach – co když se probudí a bude všechno jinak? To, co je na tom právě to silné a jedinečné – že tohle je NAŠE, je to propletené, vsunuté do sebe, vtisknuté… vhlazené.
    Čím víc nad Tebou přemýšlím, tím víc zjišťuji jednu věc: Ty přicházíš, protože mi chceš něco ukázat. Něco, co mi chybělo. Já bez toho žila šťastná (protože jsem teď šťastná bez ohledu na to, co zažívám, mám všechno, po čem jsem toužila – skoro), ale Ty mi najednou ukazuješ, že můžu mít ještě něco.
    Chtěla bych ještě chvíli zůstat u Tebe pod vyhřátou peřinou a užívat si té chvilky. Těším se, až taky budeš vzhůru. Chtěla bych se dívat, jak spíš… poslouchat Tvůj dech a pak si lehnout tak blízko, že mě budou šimrat Tvoje vlasy. Vím, že víš, že se na Tebe dívám, i když máš zavřené oči, ale necháš mě, protože víš, že se na Tebe ráda dívám.
    “Chci toho tolik, probudit se do ticha, přetočit se na druhý bok a kručením v břiše tě požádat o snídani?”
    TOHLE POTŘEBUJU.
    Tohle mi chybí.
    S kým si to dáme navzájem?
    S člověkem.
    Měla jsem v mžiku naplánovaný celý Tvůj a můj život. Chtěla jsem Tě zachránit, chtěla jsem Tě odvézt, přijet za Tebou, rozhrnout Ti vlasy z čela, obejmout, poslouchat a povídat a usnout s propletenýma nohama. Viděla jsem nás v Paříži pod Eiffelovkou, v londýnském metru i u islandských gejzírů, ze kterých jdeme potom hezky do tepla vyhřátého hotelového pokoje a všichni mi můžou být ukradení. Viděla jsem Tě tu bez starostí, které máš teď, každý den ráno v autě, ve kterém jedeme do práce a Ty mě chytíš za ruku, protože víš, že potřebuji doteky, potřebuji Tvá objetí a cítit, jak Ti buší srdce, když se přibližujeme k sobě navzájem.
    Během pár minut jsem věděla, že musím Tvé oči vidět, že bez toho nemůžu dál existovat (a už jsem se do toho nořila hlouběji a hlouběji, protože jsem chtěla a protože jsem dostávala to, co mi tolik chybělo a nikdo jiný mi to zatím nedal.) Víš, že pro mě není NIC problém. Vzdálenost, návštěva u Tebe na nemocničním pokoji s něčím sladkým jenom pro Tebe, ať si kouká jak kdo chce. A Ty to máš úplně stejně jako já. Máš své sny, za kterými si jdeš. Neohlížíš se na lidi kolem. V tomhle jsme dokonalý pár.
    Opravdu jsem si to tu malovala…
    Když jsem se na téhle své cestě otočila za Tvým roztomilým hláskem, nevěděla jsem, co dělám. Jsem od přírody zvědavá a vždy si myslím, že každá překážka se dá zvládnout. To jsem ale ještě netušila, co se mnou provedou Tvé myšlenky.
    Já už se nikdy nemohu vrátit tam, kde jsem byla předtím, než jsem Tě potkala. Jen mi to prosím všechno nedávej, když mi to potom všechno zase bereš.
    Chybíš mi.
    I všechno to, co jsem si s Tebou vysnila, co jsem si s Tebou namalovala, co jsem si s Tebou naplánovala a co jsem si s Tebou řekla.
    Tak. Bezva.
    A je to ze mě pryč aspoň trošku. Tohle je kouzlo deníčků.
    Co od tohohle čekám?
    Že se mi uleví.
    Že to přejde.
    Že se mi vrátí klidný spánek.
    Že přestanu být smutná a trápit se.
    Jen jediného už se nikdy nezbavím: myšlenky na něco, co můžu mít s někým, kdo mi to může dát.
    Já už nechci drobečky. Chci být opravdu spokojená a šťastná.
    A ty jsi člověk, který to mohl dokázat.
    Děkuji Ti, že jsi tu. (Asi jen na chvíli, viď?).
    Tenhle článek psaný s rozmazanýma očima bych chtěla věnovat TOBĚ… protože i od Tebe jsem dostala část Tvého času.
    Byť cítím, že mi to stejně nepomůže, já už nejsem schopná se vrátit do místa, kde jsem byla oslovena, když jsem si šla na té své cestě. Bez ohledu na to, jestli to budu mít nebo ne mi aspoň došlo, co mi tak moc chybí…
    Což mi jen “trochu” zkomplikovalo život.
    Je dobré vědět, co chceme.
    Vím, že se venku vybrečí a bude zase svítit sluníčko.
    Chtěla bych zastavit čas.
    A tohle nikdy nemuset vysvětlit Tomovi, kterého mám ráda. 🙁
    Každý okamžik, ať už je šťastný nebo ne, kdy jsme zamilovaní, stojí zato si navždy zaznamenat.
    Já nechci psát o svých pocitech a mých pubertálních náladách.
    Měla bych to nechat být.
    Kluky i holky.
    A bude klid.
    Odmítám tohle prožívat.
    No jo, jenže ono si to nevybírá. Nedá se tomu vyhnout. Najednou to přijde a svět se točí podle úplně jiného slunce.
    Jestli tohle vymyslela evoluce, tak je trochu na omylu…
    Jenže já to nevzdám.
    Jakmile se vydáme hledat lásku, láska se vydá hledat nás. A zachrání nás.
    Příště až mi dá do ruky zase někdo štětec, tak stejně budu znovou malovat.
  • otєrєzє.cz

    Slečna vlevo

    Tvůj svět a můj

    2:58
    Ještě nechoď spát…
    9:32
    Je k umuchlování…
    9:38
    Dívám se Tvýma očima…
    9:45
    Snídáme…
    10:02
    Jdeme ven…
    XX (tady už moje fotka není) XX
    10:35
    Tak pa… orchidejko.
    (Tu fotku tam klidně dej. Já se za nic nestydím.)
    Můžu vyfotit, jak nemáme stejný výhled,
    jak nemáme stejnou snídani,
    stejný hrníček ani stejný pokoj,
    ale nemůžu vyfotit,
    co vidět není
    a to stejné je.
    Tohle je deník.
    O mém životě.
    Do kterého občas přichází
    zvraty.
    Jsem člověk a hledám člověka.
    Už nic neříkám.
    Mlčím.
    A poslouchám.
    Jak máváme křídly.
    A říkáš:
    Teď žádné otázky prosím.
    K tomuhle článku se vždycky ráda vrátím.
  • otєrєzє.cz

    Kouzlo make-upu a zamyšlení o lavičce

    Já se pořád nějak nad vším zamýšlím. 🙂
    Neřešíme to jen my, řeší to všechny holky a ženy. Věčné diskuse o tom, že žena je krásná i bez make-upu.
    Ano je krásná. To nepopírám, ale krásnější je, když se její krása ještě podtrhne.
    Jenže když řeknu já, že make-up je kouzlo a že ho miluju, může to být použito proti mně. Takhle, když to řekne bloggerka o líčení, to má jinou váhu 🙂
    Patřím tak mezi tábor těch, které make-up nezatracují (prosímvás to nejsem já tady dole ano? Kéž by! :):
    Já prostě nevím, nad čím se tu diskutuje 🙂
    Buďte takové, jaké chcete být. Ne jaké vás chce mít okolí.
    (Mimochodem – slečna si na facebooku zvolila stejné jméno (Terry), jaké jsem měla já své neutrální. To je od ní tak hezké! 🙂
    Nedávno mi Tom ráno po učesání, obléknutí a namalování na pohovor říká: “Proč jsi nebyla takhle krásná večer?”
    “Nespím nalíčená, brouku.”
    Ale měla jsem ho chuť obejmout za to, co mi řekl. A taky to udělám, až zase budu mít příležitost.
    Vždyť on nejenže mi říká, že jsem krásná po nalíčení. On se mnou zůstává večer vedle mě, mluví se mnou, chce lézt ke mně do postele, i když jsem nenalíčená! Nebude on mě mít asi rád? 🙂
    Jak tak nad tím přemýšlím, tak mě to dojalo.
    Podobný názor jako na make-up mám na dívky s krátkými vlasy.
    Ano, dívka s krátkými vlasy může být krásná, ale ještě krásnější je s dlouhými! 🙂 Je to takový vyšší level ženskosti.
    Nemůžu si prostě pomoct. Dlouhé vlasy jsou chloubou každé ženy, každý muž přizná, že je to to, co na ženě opravdu obdivuje. Pokud je žena tak krásná, že si může dovolit krátké vlasy, tak budiž. Ale kdyby si je nechala dlouhé, podtrhne to její ženskost o to víc.
    Emma Watson s krátkými a s osudově dlouhými vlasy
    Dlouhé vlasy patří k ženě.
    Muž při výběru své partnerky hodnotí mimo jiné (často nevědomky) také její vlasy.
    Čím více jsou lesklé, dlouhé a zdravé, tím mu jeho mozek říká: Tahle žena je zdravá, tu si vyber, ta ti zajistí pokračování tvého rodu.
    Velkou roli hrají vlasy i v přitažlivosti ženy ze sexuálního hlediska.
    Mnoho mužů považuje pohyb dlouhých ženských vlasů za velmi vzrušující pohled.
    Jak to vidím já?
    Kdo nosí krátké vlasy?
    1) ženy, které omrzely vlasy dlouhé a myslí si, že změna ke kratším bude zajímavá, možná lepší. Všichni jim pak říkají, že jim ty krátké vlasy taky sluší a protože je to pravda, nic je nenutí nechat si narůst znovu vlasy dlouhé. Což je škoda.
    2) lenošky 🙂 (není nic snažšího než pečovat o 2 cm dlouhé vlasy)
    3) starší ženy, které si myslí, že už nemají mužům co nabídnout. “Na co bych já měla být sexy?” Což je škoda, ale ok.
    Tak jsem si dovolila vyjádřit své dva názory na make-up a krátké vlasy 🙂
    To je celé 🙂 Žádná historka, žádné příběhy… Stejně je to pořád to samé. Přijdu k pokladně a pán za mnou mě s úsměvem osloví: “Vy jste se na mě podívala, jak kdybych vás chtěl předběhnout!” 🙂
    Nevím, proč se chce se mnou pořád někdo seznamovat 🙂 Povídáme si, smějeme se.
    To mě baví!
    Jedu na eskalátorech, přede mnou ten kluk taaaak voní! Cítím potřebu se ho zeptat. Ideální způsob k navázání kontaktu.
    Ale nepotřebuji ho navazovat. Někdo je rychlejší.
    Chlapec se na mě otočí, odmění mě úsměvem a v momentě, kdy zjistí, že odbočuji do jiného oddělení než on, okřikne mě: “Slečno, nedáte mi svoje číslo?”
    Vtipné.
    (O to vtipnější, že je mu tak 24.)
    (Ale tu vůni cítím ještě teď…)
    Nedávno mi Tom říkal, že jel výtahem se sousedkou – starší paní, co je manželka předsedy společenství vlastníků a bydlí pod námi. Ptala se ho, jestli už tady u mě bydlí… (já nechtěla, aby někdo věděl, že tu Tom bydlí, protože by mi zvedli zálohy, navíc je Tom stejně polovinu času v práci mimo ČR a do konce roku už dostaví bydlení na svém pozemku). “Joo, bydlím, tady je hezky!” (Beeezva).
    “A co Terezka? Ona je už konečně šťastná, viďte?”
    To mě tak potěšilo. Jak ona o mně smýšlí a přemýšlí. Pochopila, oč tu běží. Je to inteligentní paní 🙂
    “Noo já se tu o ní starám víte? Ona je ještě v neschopnosti…”, odpovídal Tom. Trošku přeháněl, ale teď to vypadá, že jsme spolu 🙂 (Což asi stejně jsme, jen jsme to tak dosud nepojmenovali. Nebo kdo ví? 🙂 Třeba je to tajemství :).
    Zjistila jsem, že už necítím potřebu fotit se. Tedy – ta potřeba je stejná asi jako potřeba všech žen, ale přišla jsem na to, čím to je.
    Dříve byla má ženskost drahocennou záležitostí, jedinečností, výjimkou, vzácným okamžikem – jedním procentem mého života, po kterém jsem zbylých devadesát devět procent času toužila. To proto jsem si chtěla tyhle okamžiky uchovat a jako zběsilá v jednom outfitu udělala třeba sto fotek. Jakobych se toho nemohla nikdy nabažit. A pak jsem ty fotky dala na internet a měla radost, když napsal nějaký sympatický muž, zapovídala se s ním a brečela, když to došlo tak daleko, že jsme se mohli sejít. Já bych přišla, ale ty bys utekl.
    Teď už mi ze schůzek nikdo neutíká a sto procent mého času jsem to já. Mám tolik všeho, po čem jsem toužila, že si to nepotřebuji navždy uchovat na fotkách, protože to mám kdykoliv se podívám do zrcadla. V práci, v restauraci, v okně autobusu, ve výloze, kamkoliv jdu, s kýmkoliv jdu. Už nebrečím, že jsem se nemohla sejít, ale směju se s ním tváří v tvář.
    Ta samozřejmost toho všeho ale vůbec není samozřejmá. Je vybojovaná a mám z ní radost.
    To ovšem neznamená, že bych se nerada fotila. To ne. Jen ta selfíčka už mě moc nebaví, fotit se před někým se stydím a tak stále na své lepší (co do aranžmá) fotky stále čekám. Ve sněhu, v listí, na lavičce, na schodech kostela. Nápadů mám plnou hlavu.
    Kde jsem já? No kde bych byla? Ty lavičky na mě vyloženě čekají.
    Jen já jsem jaksi nějak doma nebo v práci.
    Stejně – lavička je tak hezké a romatické místo! Schválně, s čím máte spojenou lavičku? Já s párem sedícím na ní a povídajícím si celé letní nedělní odpoledne. A když se setmí, to se na ní dějí věci.
    Říkám tomu “zrození lásky”.
    Jako tady, když jsem šla jednou parkem z práce kolem jedné lavičky, v jejíž blízkosti jsem velmi nenápadně náhodně stiskla spoušť, protože se mi ten výjev moc líbil:
    Tohle je Zrození lásky.
    Lavičky jsou takoví osamocení obyvatelé parků, kteří mají radost, když si někdo přisedne… Nenechávejme je tam samotné. 🙂
    (Vůbec nechápu, jak jsem se od make-upu dostala k lavičkám. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Nikdo nás nedokáže udělat šťastnými tolik jako my sami

    Je poslední letní večer roku 2015. Už pomalu pokukuju po kozačkách uklizených v botníku a zimním kabátku, na který už se moc těším.
    Odpočívám, dávám si svůj čaj s nakrájeným zázvorem s medem a čtu si.
    Občas mi do očí cvrnkne článek, který mě zaujme. (To se stává asi nám všem :). Tenhle už existuje dlouho (od února 2014) a neměl vůbec nic společného s transsexualitou, ale po jeho přečtení jsem zjistila, že společného má hodně. A to je převzatý ze serveru “First Class – Svět a myšlení úspěšných“.
    Však i u nás jde vlastně o úspěch. Nelišíme se vůbec od všech cílevědomých lidí, kteří kdy v životě něčeho dosáhli. Vy všichni jste vlastně neuvěřitelně silné osobnosti. Však si to poslechněte.
    Je v něm plno moc hezkých myšlenek, které bych lépe neřekla. Cítila jsem velkou potřebu to sem napsat 🙂

    Kde není srdce, není vášeň.

    Nečekejme, že se náhodou něco zapálí a my zahoříme. Čekáním bychom jenom vychladli úplně. Odpověď není v žádné náhodě nebo lidech kolem nás, pouze v nás. Objevme v sobě zápal pro věc. Najděme si to, co nás opravdu naplňuje, věnujme se tomu co nejvíce a zdokonalujme se. Protože nic nedělá člověk lépe než to, co ho baví. Co nás baví, to děláme rádi. Co děláme rádi, to děláme často. Co děláme často, děláme stále lépe. Co děláme lépe, v tom jsme úspěšnější. A v čem jsme úspěšnější, to nás baví. Věčná spirála úspěchu.
    Potřebujeme více vlastního sebevědomí, abychom prosadili své přání a názory především sami před sebou? Jak nás vidí druzí, není zdaleka tak důležité jako to, jak sebe vidíme sami. Nejšťastnější lidé jsou ti, kteří se cítí pohodlně ve své kůži – jsou sami sebou, věří tomu, jak žijí, souzní s tím. Proč to ale dělá tak málo lidí? To je prosté. Protože být sám sebou chce odvahu.

    Znamená to být k sobě upřímný a nebát se jít svou cestou, kterou nikdo jiný nejde. Budeme na ní sami a mnozí nás zavrhnou. Silní lidé nechtějí žít ve falši a vnitřní bolesti jen proto, abychom se snažili být někdo jiný. Pak by nám totiž naše kůže nepasovala, ošívali bychom se, nebyli bychom šťastni.

    Když se naopak cítíme ve své kůži, má náš život šťávu a neexistuje způsob, jak by nás nevraživé okolí z té kůže mohlo vyvléci. Znáte to: Ani celé oceány nepotopí loď, dokud se voda nedostane dovnitř. Kdo nás chce ovládat, bude se nám snažit říkat, jak nám ta kůže nesluší, že se na zádech krabatí, že vyšla z módy, zkrátka že v ní nejsme dost hezcí a naše volba byla špatná.

    Je jeho problém, co nám říká. A náš problém, čemu věříme.

    Není tak těžké rozhodnout se, co v životě chceme – kde chceme být/co chceme mít za rok od této chvíle. Těžší je říct si, čeho jsme schopni se vzdát, abychom skutečně vykonali kroky potřebné k dosažení cíle.

    Toto je podstatné. Ukazuje, jakou míru dočasného nepohodlí dokážeme kvůli svým snům snést. Na cestě kdykoli hrozí pád, protože tak strmě jsme nikdy nešli, a závrať, protože tak vysoko jsme nikdy nevystoupali. Naše cesta je boj především se sebou. Musíme snést boj s vlastním strachem, který nám bude našeptávat, že nebudeme mít dost síly, i s vlastním okolím, které nám nebude přát, abychom dokázali víc než oni sami. Nebudou nám to přát hlavně proto, že by to neuneslo jejich ego. Předvedli bychom totiž, že cesta dál existuje a funguje. A v jejich hlavách by se začaly množit výčitky.

    Velikost oběti ukazuje, za kolik stojí náš cíl. Ukazuje jeho skutečnou hodnotu. Nejsme-li ochotni podstoupit žádnou oběť, znamená to, že se vyhýbáme jakémukoli úsilí. Pak ale od života nemůžeme chtít odměnu. Život není sociální ústav. Je to tvrdý obchodník. Vyžaduje činy.

    V přírodě není bytosti, která by se chovala záhadněji, pokud jde o dosahování cílů. Člověk něco chce, ale čeká, až se to stane. Nekoná. Diví se, že to, co chce, nepřichází. Je jako horolezec, který si přeje zdolat Everest, a přitom sedí pod horou a čeká, až uvidí ten výhled. Neuvidí. Leda na fotografii.

    Na dosažení velkého cíle není vůbec nic zázračného. Velký cíl je jen souvislá řada malých cílů. Negativním lidem vadí, že dobytí velkého cíle trvá tak dlouho. Pozitivní lidi naopak baví, že mohou tak často slavit své malé výhry. Všimli jste si, v čem je rozdíl? Negativní lidé vidí jen velký cíl. Pozitivní jsou schopni vidět a nechat se vést těmi malými.

    Až budete tak staří jako já, čtyřicetiletý kmet (Petr Casanova), pochopíte, že když se budete soustředit na jeden velký cíl, bude se chovat jako protnuté koleje na horizontu. Když k tomu bodu dojdete, zjistíte, že se posunul. Velký cíl je už takový. Když ho dosáhnete, najednou Vám nestačí. Malé cíle jsou všude kolem nás. Naplňují nás nejen samy o sobě, ale i všemi krůčky, které pro ně děláme. Každý den můžeme zažít úspěch. Malý, ale lepší než žádný.

    V tomto světě se žádné dobré věci nedějí samy. Shůry nepadá nápomocná ruka, ani se člověku nevykouzlí úsměv. Obojí představuje něčí námahu. Bez úsilí nebudeme ani šťastni. Ba dokonce čím více úsilí obětujeme, tím slastnější je pocit, když cíle dosáhneme.

    Námaha, úsilí… to všechno je podmíněno energií. Abychom ji mohli vydávat, musíme ji někde brát. Ohledně životní energie ale neplatí známé zákony. I když ji někde získáme, neznamená to, že ji někdo jiný ztratí.

    Když například přítel přijde strhaný a frustrovaný z práce a my ho obejmeme, podpoříme, provedeme mu masáž na ventilaci negativní energie, vynaložíme svou energii. Ale jeho spokojeností a uvolněností se nám energie zase vrátí. Chápete? Jeden vynaloží energii a oba jí náhle mají víc.

    Říká se tomu synergie. Funguje pozitivně i negativně. Když vynaložíme svou negativní energii, cítíme se rázem hůř my i ten druhý. Energie se vždycky násobí. Proto je na nás, s jakou energií pracujeme. Je jako trhavina. Zachvátí nás i okolí. Vynakládat pozitivní energii znamená povzbuzovat, chválit, pomáhat, oceňovat, obdivovat. Ve společnosti pozitivních lidí je radost fungovat. Čím více radosti a úspěchu u nich budete hledat, tím více naleznete.

    Už teď jsme vybaveni vším, co je třeba pro naši spokojenost. To, co nás dělá šťastnými, máme v sobě, jen to přes nánosy bahna a starostí nevidíme. Neopakujme chybu těch, kteří stále čekají na někoho nebo něco, co někdy přijde a nějak je udělá šťastnými, bohatými nebo úspěšnými. Nic takového se nestane. Ani mezi politiky není žádný zázračný spasitel. Protože nikdo nedokáže zařídit, abychom byli šťastni, dokud sami v sobě nenalezneme a nepojmenujeme to, co to je.

    Nikdo nás nedokáže udělat šťastnými tolik jako my sami. Protože nikdo nemůže vědět, co přesně nás těmi šťastnými dělá. Nikdo neví víc, čím nejlépe dokážeme být sami sebou. Nikdo do nás nevidí. My do svého srdce ano. Ostatně, máme důležité pomocníky – své pocity. Víme, kdy je nám dobře a kdy špatně.

    Každé štěstí vychází z ničeho. Z maličkostí, které pro sebe neděláme a najednou je začneme dělat. Cítíte? Je v tom pozitivní akt, dělání místo nedělání. Zaměřme se tedy – stejně pozitivně – na to, co již máme, a neřešme pořád to, co nemáme nebo jsme ztratili. Mysleme na to, co uděláme, ne na to, co neuděláme. Mysleme na to, co jsme, ne na to, co nejsme. Myslet pozitivně znamená stavět. Myslet negativně znamená bořit. Jsou to dvě strany téže mince. Dvě strany téže volby, kterou máme my – pouze tím, jak se na každý den začneme dívat. Jako na příležitost k naříkání, nebo na příležitost k úsměvu?

    Přikládejme tedy větší pozornost novým začátkům než starým koncům. Nebuďme jako ti lidé, kteří říkají, že chtějí nový život, ale dělají staré věci. Nečekejme, až nám léta uplynou, abychom pak nadávali na partnery, šéfy, politiky, když jsme to pouze my, kdo ta léta mohou udělat nejlepšími možnými. Nebo je veškeré štěstí opravdu podstavené na jedné jediné osobě, jedné jediné práci, jedné jediné hodnotě – penězích? Nebo máme i jiné, méně populární radosti? Jděme za nimi.

    Lepší život začíná přesně v tom okamžiku, kdy se ho rozhodneme žít.

    Tohle vzkazuji i Janě z předchozího článku (nenaříkat, ale zaměřit se na to, co bude). (Která si mimochodem vymyslela, že bude Martina :). (Jak já tohle neustálé měnění jmen “miluju” 🙂 Změnit kontakt v telefonu a pak se divit, kdo to je, ale hlavně změnit v hlavě. (Už to prosím neměň, ano? 🙂
    I mě čeká nová životní etapa – nové zaměstnání. Absolvovala jsem několik pohovorů jako úplně nový člověk a moc jsem si to užívala. Poprvé sama sebou! Poprvé sama za sebe! Je to tak opojný pocit. Cítila jsem se tak přirozeně a šťastná, že mě tahle společnost oslovuje “paní” nebo dokonce častokrát prostě jen Terezo, Terezko. Mnohokrát jsem se u pohovorů i zasmála a dostala jsem se pokaždé tak daleko, že si ještě můžu vybírat.
    Za pár dní už budu pracovat tam, kde nikdo Toma neznal a kde pro ně existuje jen Tereza. Mé první zaměstnání, kde budu úplně sama sebou a svým úsilím, odhodláním a pečlivostí snad přinesu něco dobrého i pro mého zaměstnavatele.
    Všimla jsem si jednoho velkého rozdílu u pohovorů, které kdysi absolvoval Tom a které jsem teď absolvovala já. Tehdy se nikdo neptal na to, jestli mám děti a jak jsem schopná se o ně postarat v souvislosti s přesčasy. Teď mé “maminkovství” řešil každý, i když otázky na děti by správně žádný personalista neměl do pohovoru zařadit. Jsem maminka, tak se to řeší. Já s tím samozřejmě problém nemám, byla vždy má odpověď. Kdybych řekla, že mám, tak můžu rovnou jít, jsem jim říkala. To je rozesmálo. 🙂 Nic víc jsem nevysvětlovala. Těžko se mi vysvětluje, proč já jako maminka mám svou dceru jen jednou za 14 dní.
    A na závěr pozvánka.
    Dnes 22.9.2015 ve 21:35 na TV Prima v pořadu Očima Josefa Klímy vystoupí Diana/Gabriel, který se soudí o 17 miliónů za nechtěnou změnu pohlaví. Psala jsem o tom v článku “Diana nebo Gabriel?”, pod kterým se v diskusi Diana/Gabriel hojně vyjadřoval k našim názorům, ale pod pohrůžkou žaloby z jeho strany jsem musela před soudním jednáním všechny jeho komentáře zneviditelnit.
    Diana/Gabriel tvrdí, že není žena a ani nikdy ženou být nechtěl. Proč tedy v pořadu jako žena vystupuje?
    Já mám v hlavě jasno, o co tady jde. 🙂
    A aby toho nebylo málo, v úplně stejný čas ve 21:35, ale na Nově, bude v magazínu Víkend mluvit Hanka Fifková, která na kameru mluví opravdu velmi vzácně a novináře posílá vždy za prof. Weissem, který kamery miluje 🙂
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 3. – Jana

    Tak nevím, jestli zrovna tohle je článek k nedělní kávičce.
    Janu z Vysočiny znám už dlouho. Byla jedna z prvních, kdo začal e-mailem reagovat na můj tehdy začínající blog. Byla jsem to já, kdo od ní dostával rady a podporu, ale bohužel uplynula už hodně dlouhá doba, kdy se to celé obrátilo. Několikrát jsem se jí pokoušela dostat k Hance, ale nikdy k ní nedorazila. Je to přesně ten případ těch z nás, co máme milión důvodů neudělat to a pak se jen trápíme, soužíme, pláčeme, přičemž roky plynou… Zatímco na začátku jsme na tom byly obě stejně, já jsem na druhém břehu. Ona neušla ale ani jeden jediný krok.
    Zdá se, že ztratila už všechno – své zaměstnání, svou partnerku, která jí dělá ze života peklo a občas mi přijde, že i samu sebe, svojí hrdost, radost ze života. Má teď ale díky tomu příležitost odrazit se konečně ode dna a být sama sebou. I když je jí přes 40. Protože jak říkám, i kdybych měla být ve správném těle jen jeden jediný den svého života, stojí to zato. Je mi jedno, jestli někdo říká, že s přibývajícím věkem to zato nestojí. Mám na to jiný názor.
    Janin příběh je tady. Měla obrovský strach, aby jí z její zpovědi někdo nepoznal, tak jsem změnila místa a jména (kromě jejího). Jana má vůbec strach úplně ze všeho. Možná i z toho se druhý den ráno probudit. Ale vzhledem k tomu několikaletému psychu, které prožívala, se vlastně ani nedivím.
    Nelíbí se mi, jak se k ní zachovala rodina, rodiče, zaměstnavatel, jak se proti ní všichni doslova spikli, využili a zmanipulovali.
    Z Janiných e-mailů jsem měla často splín i já. Brala jsem si to moc k srdci, vžívala jsem se do její situace a chtělo se mi u ní doma proplesknout pár zabedněných jedinců. Ale tohle si musí každý z nás vyřešit sám. Každopádně má Jana mojí podporu a držím palce, aby se její život posunul tam, kam už dlouhá léta má. Zaslouží si to.
    Tam, kde už nedokážeme sami vstát, musíme chtě nechtě přijmout pomocnou ruku. Někdo nám jí ale musí podat.

    Příběh 3. – Jana

    Na jednu stranu já taky nechápu i tu moji mamku, proč už od mého dětství byla tak umanutě zaujatá proti tomu, abych já nepodědila po babičce a dědovi ten domeček. Mamka vždycky jen hulákala, že ona je ta první, co to má dostat, dědovi vyčítala, že si to do hrobu nevezme a to byl chlap ještě naživu a už mlela takový kecy. Já jsem z toho byla vyplašená, protože jsem byla jen děcko, později puberťačka.
    Drezůra byla u nás v rodině na denním pořádku, druhý otec vzteklý alkoholik, nic mu taky nebylo a není všechno pochuti. Věčně tam byly generační problémy o majetek mezi dědou, babičkou a mou mamkou a druhým otcem. Vyčítali si pravidelně do detailu všechno. Já jsem tam byla mezi nima vystrašená, vadilo mi, proč se tak melou zbytečně o ten majetek a proč mě jako děcko do toho zatahují.
    Chodila jsem na základní školu, k tomu do Lidové školy umění na hudební nástroje. Hudbou jsem žila víc, než kdokoliv jiný, pro mě to bylo je a bude vždycky to nej. Nikam jsem nechodila po zábavách, nic jsem nevyváděla, jen mě to táhlo za odpočinkem si posedět k vodě, na ryby. Do hospody jsem nešla, s klukama fotbal atd. jsem nehrála. Ráda jsem se projela na kole, měla jsem malého pejska ,tak jsem si ho dala do batůžku na záda a jeli jsme spolu na kole. Pejsánkovi čouhala jen hlava a přední pacičky a byl rád, že se veze. Věčně mě podezdřívali skoro ze všeho špatného, mamka mě sledovala, co nosím na sobě a jak se mi víc líbili ty dívčí šaty, tak bylo kvůli tomu zle, to řádili i prarodiče.
    Ostříhaná jsem byla vždycky nutně dost, delší vlasy jsem nesměla mít, to hned řádili. Já jsem nevěděla proč se mi to děje, proč se mi líběj víc ty holčičí věci. I mně se to zdálo na mě divný, že to na kluka moc nepasuje. Mamky jsem se na to chtěla stokrát zeptat, jenže když jsem viděla, jak řáděj, tak jsem se bála o tom promluvit. To bych dostala mazec a přidali by mi práce. Honili mě po domácích povinnostech jak to šlo, úklidy pomáhat s ledasčím. Do toho ty dvě školy, takže jsem nestíhala to, co jiný děti, že běhaly po venku, mohly si hrát sportovat atd.
    Sestře jsem dělala chůvu, ráda jsem pomohla i na té zahrádce dědovi a babi, taky to tam mají okolo domku do zámeckýho stylu. Pěstovala jsem kytky, jehličnany na prodej, abych si přivydělala při škole. Chodila jsem aranžovat, zdobit kostely na svatby, velikonoce, vánoce a pohřby. Mamce jsem pomáhala ve školce s úklidem mytí oken, pastování podlahy atd. Děti od známých jsem hlídala, když někam potřebovali jet. Bála jsem se jich tam jako čert kříže, protože všechno co jsem udělala, nebylo zrovna podle jejich gusta.
    Nic jsem extra neměla, jeden magič, kolo, lyže a akordeon. Kamarádi se mi věčně tlemili, protože jsem byla malá drobná, spíše holčičí typ. Takže ti silnější si dovolovali. Sousedi na mě žalovali kde jakou blbost, furt jak pod drobnohledem. Mě to tam tak mrzelo a byla jsem ráda, že jsem ve dvaceti tam odtud mohla odejít. Se strachem jsem tam k nim jezdila i jako dospělá, protože na mě i doteď, a to mi je nad 40 let, mají psychologicky způsob, jak mě zdeptat. Takže ujet 260 km a druhý den jet radši zpátky, se taková návštěva u rodičů moc nevyplatí.

    Pak jsem se zamilovala do Lídy. Chodili jsme spolu jen přes dopisy, na tu vzdálenost se to ani nedalo jinak. Přišlo mi to asi normální a v tý době jsem nic nevěděla pro nedostatek informací, proč se mi to děje, proč mě to furt táhne být jako Lída, vypadat tak, nosit i ty věci na sobě.

    Příšerně jsem se za to styděla, že jsem asi nějaká divná, tak jsem o tom nikomu radši neřekla, abych neměla z toho zle. Nechtěla jsem ztratit ani ty svý rodiče, prarodiče i tu Lídu a všechny co jsem měla ráda, i když se ke mně chovali taky blbě, napadali mě za kde co, věčně se mi tlemili za to, jak vypadám. Rodiče Lídy si na mě taky docela dost smlsli, tchánovi jsem byla věčně za blázna, mamka Lídy mě sekýrovala, jako kdybych byla Lídy sestra.
    Snažila jsem se jim vyhovět jako jejich dcera v tom, co potřebovali, když se Lídě stavěl dům. Dřela jsem jim tu na tom jako chlap, rvala jsem se dopředu, že když mi koupěj to nářadí, že se to naučím a vylepším jim to tady. Na začátku toho všeho to tu vypadalo jako v džungli, oni tady tak žili spokojeně, jen si dělali se známými pravidelné alkoholické párty a na ostatní dlabali, že je všude binec. Lída v tom byla takhle vychovaná a když jsem k nim přišla, začala jsem jim to tady rovnat, uklízet. Zahrádku dělat do zámeckýho stylu, o baráček jsem se jim starala, i když nebyl můj. Všímala jsem si nedostatků na všem, abych to doháněla a vylepšovala. Lídě jsem pomáhala se vším – úklidy, prádlo, žehlení, nádobí, jen do toho vaření, pečení jsem se jí nemotala.
    Narodila se nám dcerka, tak jsem o ni musela bojovat s tchýní, protože to vypadalo, že na ní nemám nárok. Lídu mi tchýně odtahovala ode mě, takový kecy, jako že s ní bejt nemusím, se sexem to tady vůbec nešlo, protože věčně tchýni za zadkem. S Lídou nebylo pořádně čas si o něčem promluvit a domluvit, protože věčně seděla u tchýně. S barákem mě hnedka tady její rodiče cvičili, že ale pozor nemám na to nárok, že je jen Lídy atd. Měli strach, abych jim ho neukradla. Tak jsem jim sama říkala, že nemusí mít strach, že já jim na tom pomáhat budu, ale že ho nechci, ať jsou v klidu, nemusejí mít strach. Snažila jsem se jim tady všemožně zavděčit. Přitáhla jsem sekačku na trávu abych si usnadnila práci, tak mi za to vynadali, že oni na tohle nejsou zvyklí, aby se tráva takhle u nich sekala
    Přitáhla jsem si různé nářadí, aby se ušetřilo za řemeslníky, učila jsem se dělat věci, opravy, údržby, výroba, časově už jsem to všechno nestíhala, ale jela jsem jak stroj. Umyla jsem si auto, vysmáli se mi, vysála jsem si auto, vysmáli se mi, uklidila jsem si doma, divili se mi a vysmáli. Myla jsem okna, vysmáli se mi, dělala jsem, tvořila jsem, nelíbilo se to, vysmáli se mi.
    Začala jsem cítit, že tu je problém a byla jsem s toho nešťastná, v duchu jsem si říkala, bože, proč mě tak trápěj furt s tím výsměchem a deptáním za to, že já dělám užitečný věci? Jezírko jsem chtěla, tak z toho bylo zle, že jim to vytopí barák, přitom jezírko je v zemi a barák na zemi a ještě vejš než jezírko. Jehličnany jsem sázela, bylo zle, že to prej nedává ovoce. Trávu jsem sekala, tak bylo zle, že z toho je špenát. Za Lídou jsem běhala, bylo zle, o první dítě jsem se rvala, bylo zle. Do práce jsem chodila, k tomu jsem si vzala tu hudbu, nakoupila se aparatura, abych mohla s tím přivydělávat, bylo zle, protože jsem potřebovala tu hudbu připravovat, učit se, naučit se to i programovat.
    S kapelama jsem začala hrát, bylo zle, že se tam prej tahám s fanynkama a zpěvačkama. I mí rodiče mě za to deptali, sestra atd. Já jsem peníze z toho nosila domů, starostí jsem s tím měla až nad hlavu, když jsem to organizovala, zařizovala. Když jsem viděla že se i Lída čertí, že hraju, tak jsem ji prosila, ať chodí se mnou jako zpěvačka, že jí to naučím, aby byl klid, aby mě měla pod kontrolou. Nakonec mi Lída na tu hudbu začala žárlit, začaly lítat výčitky, že hudbu mám radši než jí.
    Pejska jsem si přitáhla, bylo zle, pomalu jsem s ním běžela zpátky. Po čase se do mě navezla, že mám ráda i psy a opečovávání těch aut, že ráda si jdu posedět k tý vodě, a že ona na to není. Lída nemá žádný zájmy, záliby, prostě nic, přijde z práce, je schopná jen sedět a žvanit s tchýní o drbech.
    Mě to mrzelo, protože jsem cítila, že mezi ně nějak nepatřím. Líbilo se jim, že jsem pracoavala, starala se, měli zajištěný servis skoro ve všem. Lídě jsem to o sobě řekla, že nevím proč se mi to děje, ale že mám strašnou touhu být jako ona, prostě žena.
    Ze začátku z toho chytla šok, pak se jí to rozleželo v hlavě, tak jak si to předtavuji, tak jí říkám, že musím o tom zjistit nějaké informace, ale kde????? Internet jsme neměli, koho se kde zeptat???? Proč já se cítím víc jako baba, co s tím??????
    Žilo se dál ….Lída zjistila, že se pídím, že to chci o sobě vědět, zjistit, něco s tím dělat. Že chodím po knihovně, na internetu a hledám o transexualitě informace.
    Tak jsem měla z toho příšerně zle, zakázala se mi v tom hrabat. Začala mi to vyčítat, deptala mě za to, že jestli tohle vyleze na povrch, tak z toho budu mít zle.
    Pak se nám narodil kluk, toho jsem si strašně zamilovala, jen jsem se bála, aby moje děti netrpěly transsexualitou. Sama jsem o tom hledala tajně dál informace. Žilo se dál, dvě práce, doma starostí až nad hlavu, na relax nebyl čas. Lída už byla o to víc ve střehu, tak mě hlídala, abych si na sebe náhodou nevzala něco jejího.
    Zle jsem z toho měla, nešťastná jsem z toho byla, protože už to ve mě gradovalo. Cítíla jsem o to víc, že jsem ženská, že chci být ženská. Lída se na mě za to strašně zlobila, tak jsem se jí bála, navíc bydlím u ní, tak musím být poslušná. Děti s ní mám.
    Nakonec mi dovolovala být trošku v tý posteli ženská, viděla jsem, že… nebo myslela jsem si, že je asi bisexuálka, že by jsme to nějak přežili. Já jsem se kvůli ní tu ženu v sobě pokoušela zabít, zničit i kvůli těm dětem. Vydržet se to nedalo postupem času to gradovalo ve mně čím dál tím víc.
    Už jsem tak chtěla vypadat, chodit, jmenovat se. Se strachem, že z toho budu mít zle, jsem se brzdila. Oni byli všichni v pohodě, já jsem z toho byla nešťastná, do toho ty děti… jak jim to mám postupně říct, že taťka je ženská. Lída se na mě zlobila čím dál tím víc, o to víc výčitek na mě, za všechno už jsem mohla jen já. Já už v těch 36 letech hledala řešení, jak to vše zvládnout, i na moji psychiku už toho bylo moc, už jsem se začala bránit, že v práci jí to nevadí a jinak že jsem pro ní jen ta nenormální. Už se nade mnou i povyšovala, že ona je ta normální, už mi začala nadávat, že jsem jí do toho zatáhla. Najednou jsem Lídě ve všem vadila, moje zájmy, záliby, všechno špatně. Já jsem začala kvůli ní
    od toho upouštět, o to víc jsem pracovala, to už nepomáhalo. Lída dělala s chlapama, začala se v nich vidět, já už jsem postupem času byla pro ní nikdo.
    Já miluji svoje děti, tak jsem to snášela, abych je neztratila, protože byli malí, roztomilí, hráli jsem si spolu, do toho hrátky se psem, dětem se to líbilo. Lída mě nakonec znepříjemnila i ten sex, začala mi za to nadávat, hlídala mě, abych si to někde nedělala sama jako ženská. Já čím dál tím víc nešťastná, vystrašená bála jsem se jí o to více. Sama jsem už začala hodně přemýšlet, že tahle to dál nepůjde, já jsem taky jen člověk, o všechno jsem začala přicházet, všemu se podřizovat, abych byla on…
    Vztah žádný, sex žádný, zájmy žádný, jen tepaná za kde co už od kdekoho.
    Roky už jedu ve stresu jen z toho strachu, z tý celý svý rodiny jak z jedné strany, tak z druhé.
    V práci se mi to začalo zhoršovat protože se mězi nima začala rodit nová ženská, u muzikantů to samý. Začala jsem se o to více dostávat do izolace. Takže z práce do práce, kamarádi, kolegové žádní.
    Rodina mě sledovala o to více, proč mám holý nohy, proč nemám vousy, atd……
    Já už jsem nevěděla kudy kam, co s tím, ta ženská ve mě vřela, chtěla na povrch.
    Už jsem se z toho všeho začala skládat, už jsem utíkala pryč, abych nebyla ničená za to, že jsem ženská, co ráda hraje, tvoří hudbu, miluje své děti a chce mít věci vpořádku. Kolegové v práci mě za závisti začali deptat atd. Kolegové Lídy z práce mě začali deptat, Lída naštvaná, já nešťastná, umlácená, nevyspaná, nenajedená, strachy s nich všech posraná, že se budu muset asi zabít.
    Už jsem je všechny jednoho po druhém prosila nechte mě bejt, mám děti to se dořeší. Už jsem se objednala k tý Hance v tom březnu, když všichni zjistili, že to myslím vážně.
    Tak se všichni vzbouřili a rozeskali mě různýma názorama, já jsem se vyděsila, utekla od nich do lesa, obvoďačku jsem prosila, že lítám z toho všeho v těžkým stresu ze strachu, co se mnou bude. Všichni z toho najednou měli radost, Lída na mě jízlivě, že jsem si do toho spadla sama, že jsem nenormální člověk, že jí by se to nikdy nestalo, protože ona je ta normální.
    Já už jsem se bránila, že jsem si to nevymyslela, že to je ve mně od narození, že to chce na povrch. Někteří se na mě totálně za to nazlobili, tak se proti mě obrnili právníky. Jiní mě začali tvrdě pomlouvat, že jsem teplej chlap a chudinka Lída to prý vůbec po celou dobu nevěděla, mně z toho tady bylo strašně zle, o to více ve stresu z nich, skládala jsem
    se už každou chvíli. Nervy se mi rozhodily, všechnu špínu mi naházela Lída na hlavu, na pomoc si vzala kde koho, sestru, kolegy. Všem jsem vlastně nahrála do karet, jak se mě rychle zbavit. Na dobrý skutky rychle zapoměli. Když jsem se s posledních sil bránila, tak utočili o to víc a hned zase tvrdili: my ti nic neděláme, my ti pomáháme. Však tu bydlíš, ne ….atd atd….
    Vzápětí zase boje o majetek, že jsem Lídu o všechno okradla, mě bylo z toho zle, protože jsem jí chtěla všechno tady nechat hlavně těm dětem. K Hance jsem v březnu nedojela, protože tu na mě vystartovali, že mě zavře do blázince, nakonec že prej půjdu sedět, protože nejsem schopná zabezpečit finančně syna. U rozvodu mě soudkyně rozsekala jako za nejhoršího hajzlíka, Lída tam seděla pyšně, že ona je ta chudinka.
    Ještě mi před rozvodem vyhrožovala, že jestli prej něco kváknu, tak že proti mě vyjede a bude se tvrdě bránit. Já jsem se u rozvodu klepala jak osika, oni tam na mě koukali, co to se mnou je. Nemohla jsem strachy ani mluvit. Lída se jen smála, jak má navrch, jak to vše vyhrála, jak má šanci mě teď doničit a k tomu se přidali ostatní, rodina, jezdili sem jeden po druhým, deptali mě, že se mám jít nechat zavřít do blázince, že to není normální.
    Sestra sem přijela se švagrem, tak mi nejdříve hráli na city, vzápětí se okolo mě posadili a začali hučet jen, že patřím do blázince. Druhý otec hulákal, jak jsem mu tím sešpinila jeho jméno, mamka hned letěla za právníkem, abych nic nepodědila, o práci ve státním podniku jsem přišla, protože jsem to už dál nezvládala dělat.
    Sousedi hned vyjeli do hospody, roznesli tam o mně to nejhorší, co se dalo. Vzápětí mi tvrdili, že oni nic neříkali. Nějaký ty zbylý vychytralí kamarádi mi hned začali nabízet pomoc jen za těch podmínek, že si ale tvrdě všechno
    u nich zaplatím, vysmívali se mi a do blázince mě furt posílali. Tak jsem se bránila všemožně z posledních sil jak to jen šlo, rychle jsem si našla psycholožku, protože jsem to sama přestala zvládat.
    Deptali mě o to víc, hnali mě do těch nejnáročnějších fyzických prací, co jsou pro chlapy, já už z toho všeho vyčerpaná jak psychicky, tak i fyzicky. Tak teplouše teď dobře potrestáme, však to tak chtěl.
    Odizolovali se ode mě, začali si tu dělat párty, mě ani neřekli, že grilujou, seděla jsem tu sama v jedný místnosti. Děti proti mě otočili, já z toho nervy na dranc, moje mamka mi nadávala, ať nepočítám s tím, že vůbec někdy za mnou půjdou, za takovým dementem.
    Lída mi říkala to samý, tchýně za mnou běhala s novinama s inzerátama na podnájem, abych už co nejdříve šla. Mezitím se tu dělal dvorek na zámkovku, takže to zase chtěli, abych jim se vším pomáhala, takže jsem kopala, odvážela, do toho ta kanalizace, tak jsem pomáhala, vystresovaná s vědomím, že to dělám jen pro ně a pro nového přítele Lídy, kterej sedí ve svým bytečku zalezlej jako sysel a jen čeká, až to Lída se mnou vyřídí a pak si přijde. Lež od Lídy jedna za druhou, už mi začali lhát i děti.
    Tchýně se ke mě chová jako kdyby mě neznali, rodiče mě pohřbili, setra mě nezná, jen tak přes zuby. Po vsi nejde nikam jít atd.
    Takže ta společnost se teda moc nezměnila, tady aspoň ne… protože bych takhle nedopadla. Já jsem sama sebe nezničila umýslně, obětovala jsem se pro ně, mám je furt ráda, i když budou na mě ty lidi zlí. I když jim to nedojde nikdy, že zničili fajn ženskou, která je snaživá pro dobro věci.
    Chtěla bych najít lidi, co by si mě vážili jako ženskou, já pro ně udělám zase dost, ale už jen opravdově jako žena, né nic napůl. Chci se jmenovat žensky, chci to mít už vyřešený, přežila jsem za ty roky taky svoje muka. Nikdo z nich to nepochopí, jaký to je být zašněrovaná s chlapským jménem, v krámě vidíš ženský věci, nemůžeš si je na sebe vzít. Nemůžu být Jana opravdově, jen pro ně hloupej převlečenej chlap.
    Dost dost prostě dost, klidně budu na tý ubytovně, nějak se z toho vyhrabu i bez jejich pomoci. Ale už chci být ta ženská, už chci mít spoň to neutrální jméno, už chci abych to dotáhla dokonce.
    Chtěla bych se znovu zamilovat, najít někoho milého, tak začnu znovu do třetice snad mi to vyjde. Naštěstí je dobrý to, že hlavně synovi, kterého tolik miluji, se to taky srovnalo v hlavě a jsem šťastná, že mě za to neodsuzuje, i když bojí se Lídy, tak táhne více s ní.
    Dcerka s přítelem, tak to je jasný, to je konec, táhnou s Lídou.
    Takže Terinko, jsem totálně sama, musím začít znovu, to nejhorší mám už za sebou, oficiální coming out, moje rozhodnutí a budu si psát nový život, jako ona.
    Teď mě čeká ta Hanka, já už nechci nikomu nic vysvětlovat, jsem rozhodnutá. Těším se na novou práci, na vedení v Praze, už o tom vědí, čekaj mě zkoušky.. Musím změnit i tu obvoďačku, jí to prostě hlava nebere, že jsem ženská a než abych u ní z toho měla nervy na dranc, tak si najdu nějakou mladší, která bude mít pro to pochopení.
    Synovi chci pomáhat dál, mám plány jak a co, aby se měl dobře, i když tu nebudu. A Liduška klidně ať si má novýho chlapa, furt lepší, než aby mě vyčítala a zakazovala mi být ženskou. Nadřela jsem se jí tady dost, v podstatě si ho přivede, nemusej nicc budou si jen grilovat, jezdit po vejletech, užívat si, finančně bude na tom líp, než já, budou si spolu v práci, doma.
    Já ji to přeji, ať je šťastná. Lída mně vyčetla, že ona o tohle, co jsem tady udělala, nikdy nestála, že ona takovou zahrádku nepotřebuje, že ona nepotřebuje mít ani auto, že ona nerada jezírko a zvířata. Že ona nerada hudebnici a ona nerada nic z toho, co jsem jim tady sama od sebe pomohla. Tak jsem si řekla, fajn užívej si tady, deptej mě klidně dál… Konec této kapitoly.
    Nevím snad se najde někdo, kdo mě jako ženskou bude chtít a když né, to se nedá nic dělat. Nejsem kráska, postavu taky nic moc, ale proč mám být zničená a zatracená, to nechápu. Děti mi zůstanou stále v srdci jako ty nejmilejší, i když se na mě budou za to třeba zlobit.
    Tohle je příběh mého osudu. Víc už o tom mluvit nechci, musím za tím udělat tlustou čáru.

    (C) Jana
    Už před třemi lety se Jana snažila situaci vyřešit a přišla za MUDr. Zbytovským v Hradci Králové. To je známý sexuolog v této oblasti, který její situaci vyřešil rychle. Řekl jí, ať se na sebe podívá, že je stará a ať už k němu nechodí…
    Jana se teď snaží odstěhovat do Prahy, najít si tam práci a osamostatnit se.
    Tohle se opravdu těžko komentuje, abych byla slušná.
    Když se někdo narodí s poruchou identity, má co dělat sám se sebou. Úplně šílené je období, kdy člověk neví, co se s ním děje, proč je jiný. Ale když se do toho dostane mezi lidi, kteří mu ztrpčují život i bez toho, je to opravdu mnohdy na provaz. Alespoň to tak vypadá z jeho pohledu a já sama se kolikrát divím, jak něco takového mohou tito lidé dlouhodobě zvládat. Ve skutečnosti musí být nesmírně silní. Až jednou jim zhasne i ta poslední jiskra energie… A zůstane už jen ta naděje.
    I takoví lidé jsou tu mezi námi, ale nevíme o nich.
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 2. – Monique

    Někdy se prostě během dne samo vyskytne něco, co způsobí, že za den zveřejním články dva. V čemž ale rozhodně nevidím problém 🙂
    Včera odpoledne jsem si tu vymyslela novou rubriku Zakletých princezen a už mi přišel takový hezký “příběh”. Monice se ale nechtělo psát, tak mi poslala časovou fotolinii své přeměny. Hned jsem zajásala, protože se mi líbí a hlavně ten hmotnostní úbytek jako důkaz, že to jde, ten je úžasný. Prostě proč by to nešlo? 🙂
    Tady je nadšená, šťastná a dovolím si poznamenat, že i krásná Monique na 3 měsících HRT:
    Monique je z Česka, ale protože mi potvora poslala zprávu přes kontaktní formulář bez svého e-mailu, nemám jí jak pozdravit a poděkovat.
    Tak ahoj a děkuji, Monique! 🙂 Že jsi nečekala, že tu budeš tak rychle? 😉
    A klidně napiš něco o sobě, když budeš chtít. Třeba své drahocenné rady ostatním holkám, co bojují s nadváhou.
    Ale už to, že se všichni můžeme podívat jak rozkvétáš, je od tebe moc hezké 🙂
    Ačkoli jsem proti extravagantním barvám vlasů, musím snad poprvé uznat, že ta fialová ti sluší!
    31.10.2015 aktualizuji článek tímto nejaktuálnějším Moničiným obrázkem – mimochodem velmi půvabným:
  • Přeměny

    Stopy vysvobozených princezen

    Dostala jsem po snídani chuť kouknout si na nějaká nová videa (nejen MtF) na youtube. Ne, že bych zrovna já potřebovala motivaci, to už mám naštěstí za sebou, ale vždycky se ráda kouknu na nějaké povedené přeměny.
    Pár videí jsem zhlédla a pak mi youtube nabídlo takovou tu kompilaci těch nejpovedenějších přeměn a nejkrásnějších MtF žen světa. Tahle byla pár měsíců stará a byla plná fotek před a po, tak jsem si řekla: Bezva, hodím to sem, udělám z toho takový obrázek a bude to krásná motivace pro ostatní. Je na co se dívat. A z legrace tam mezi ty desítky povedených přeměn hodím ještě mojí fotku před a po, kterou jsem ještě nikde, kromě mých už několik měsíců nepřístupných videí, nezveřejňovala. Jako takový vtípek. A schválně, jestli mě tam někdo najde 🙂
    Z mého plánu ale sešlo.
    Ke konci jsem musela video zastavit a dala si čas na to přijmout informaci z mozku, který mi říkal něco, co jsem nečekala a vidět nechtěla.
    Na obrazovce jsem se dívala sama na sebe. Vlevo Tom a vpravo Tereza. A ještě mi tam k fotkám dali ta jména! Navíc těch několik set tisíc shlédnutí! Já se picnu.
    Jako já mezi těma kráskama? Mezi těma slečnama, které pro mě byly vzorem už před několika lety a považuji je za své Miss MtF? To snad ne. Asi nějaký vtip. Totální nesmysl.
    Tak teď aspoň vidím, jaká stará Tomova fotka je považována za tu “ošklivou klučičí” a která za “hezkou holčičí”, protože obě fotky byly “slepeny” k sobě, aniž bych to já takto kdy udělala. Hm hezký, ale já už mám dávno hezčí fotky! 🙂
    Měla jsem si rozmyslet, kdy a kde se objevím. Někomu tedy tohle vůbec nevadí, ale mně už teď ano. Zmocnila se mě hrozná bezmoc. Jak je vidět, mé stopy jsou už nesmazatelné, ačkoli jsem se k letošnímu Novému roku postarala o to, aby veškerý můj obrazový materiál zmizel i ze serverů na celém světě, které ho převzaly a osobně jsem (mnohdy týdny) vyjednávala vymazání. Vždy mi ale nakonec vyhověli, ať to bylo v Praze, v Amsterodamu nebo v Los Angeles.
    Jaký je to pocit najít svou fotku v cizím americkém videu nejhezčích světových přeměn?
    Nejspíš už tam autor neměl co vložit, tak tam z nouze plácnul mě. Nechápu.
    Rozhodně si nemyslím, že bych byla vhodná k vložení do videa s takovým názvem a byla srovnávána s nejkrásnějšími MtF ženami na světě. Až tak si nefandím. Ale pořád lepší, než být ve videu s názvem The Worst Male to Female Transitions (Ty nejhorší přeměny).
    Jen teď přemýšlím, zda se v tom motivačním obrázku, který jsem sem chtěla původně vložit, mám objevit taky. A rozhodla jsem se (už zase :), že ne, takže tenhle jeden obrázek z tohoto videa vynechávám, protože si myslím, že sem nepatří. Pevně věřím, že to video nikdo nenajde. (To není výzva, ale seriózní zoufalé přání.) Tomova fotka (2012) je příšerná, nemůžu se na ní dívat (nikdo na téhle planetě by neměl vědět, že jsem to byla já a zakázala bych takové obrázky uchovávat do své paměti). Nehledě na to, že je na ní v pozadí kus mého města, kopec, který vidím z balkónu… A ta moje druhá fotka je stará asi rok a půl, takže taky za nic moc nestojí, i když tehdy jsem byla šťastná, že jsem vůbec takovou fotku o Vánocích 2013 udělala. Kdyby si o nějakou řekli, poslala bych jim tam jinou (ale nejspíš bych jim neposlala žádnou). Ale nějaký chytrák zřejmě usoudil, že zrovna tahle je dobrá.
    Nedávno jsem objevila v počítači svou velkou koláž srovnávající téměř po měsíci přechod z Toma k Tereze. Moc se mi ta koláž líbí, ale to je asi tak všechno. Na chlubení nechť tu jsou jiné.
    Tak tady jsou, holky:

    Ony to udělaly.

    A co vy?

    Nezáleží na věku, barvě pleti, tělesné konstrukci, hmotnosti, kráse, bydlišti nebo povolání.
    Všechna “ale” jsou jen umělou překážkou vytvořenou v něčí hlavě.
  • Zakleté princezny

    Zakleté princezny 1. – Slečna s obrázky

    To jsem si zas něco vymyslela. 🙂
    Ale přemýšlím o tom už dlouho, tak teď to přišlo.
    Každou chvíli najdu ve své poště příběh od někoho úplně cizího, který je plný zoufalství, trápení a nesplněných snů. Někdy bývá plný naděje, jindy promarněných šancí, pláče a nenávisti v okolí. Je ale vždy napsaný podle stejného scénáře. Protože ho však pokaždé píše někdo jiný, tak je ten scénář posazen do jiného prostředí, mezi jiné lidi, ale ve výsledku jde vždy o totéž.
    O zakleté princezny. Ty nejzakletější ze všech.
    I já byla kdysi zakletá, smutná a zoufalá a potřebovala jsem to někomu napsat. Ale mé nářky nebyly vyslyšeny (když jsem v r. 2012 začínala tento blog, nebyl nikdo, na koho bych se mohla prostřednictvím internetu ani nijak jinak obrátit). Ty dva existující blogy byly již mrtvé. To proto, že jejich pisatelky začaly nový život a tak bylo přirozené je dopsat a pustit minulost z hlavy, což považuji za rozumné.
    Tak jsem si sedla a začala si svá trápení psát sem do svého deníčku. Zjistila jsem, že mi to pomáhá a když se mnou začal někdo třeba jen v komentářích sdílet trápení, hned bylo menší. Začala jsem dostávat i první e-maily od ostatních zakletých princezen, které se potřebovaly také jen vynaříkat. Alespoň něco.
    Teď už zakletá nejsem. Jsem šťastná a můj život se dostal někam, kam jsem celý život myslela, že se nikdy nedostane. Stále mě mile překvapuje, že to šlo. Stále jsou dny, kdy chci někomu poděkovat, skákat radostí, dělat vylomeniny jak čtrnáctiletá jen proto, že mám prostě radost.
    Zůstává tu ale stále velká spousta princezen zakletých, které po nocích pláčou a nemají to komu říct.
    Proto jsem se rozhodla vytvořit teď – po třech letech fungování blogu – úplně novou rubriku.
    Každý článek v této rubrice bude příběhem nebo výpovědí jedné z vás, která mi dá svolení svůj příběh zveřejnit a díky tomu si ho nepřečtu jen já, ale i jiné zakleté i vysvobozené princezny nebo běžní lidé, zoufalé trápení učiní menší, pokud ho byť jen jeden člověk bude sdílet s vámi a kdo ví, jestli se nenajde někdo, kdo i vám podá pomocnou ruku?
    Pamatuji si, jak jsem vždycky se zatajeným dechem četla příběhy těch druhých. Ať už jejich krátké výpovědi v knize Transsexualita od Weisse a Fifkové nebo na internetu.
    Nejednou se mnou takový příběh zacloumal a jsem si jistá, že nebudu sama, pro koho může být přinejmenším zajímavý.

    Výzva:

    Tímto vyzývám holky, které se chtějí podělit o svůj příběh a stále stojí na začátku – na tom špatném břehu a potřebují to jen někomu říct a nepíší si svůj blog, ať mi klidně napíší (e-mail se nachází dole v levém menu tohoto blogu nad polem “Zpráva autorovi”) a něco s tím uděláme. Klidně mohou přiložit i pár fotek (i když soukromí respektuji). Tedy – já nejsem terapeut a ani ho nebudu zastupovat, ale každý občas potřebujeme vrbu, když není po ruce dobrá kamarádka. Zajímají mě vaše důvody a vaše trápení s tím, proč jste na ten druhý břeh ještě nepřešly. Není nic jednoduššího, než se vypovídat. Moc ráda vám ten prostor dám. A může to být klidně dlouhé, protože vím, že tohle stručné být nemůže. Navíc můžete kdykoliv požádat o smazání a vaše zpověď bude z blogu hned pryč.
    Nebojte se to říct. Nezveřejním nic, co nechcete.
    UVIDÍTE, ŽE V TOM NEJSTE SAMY.
    Ale dáte také příležitost ostatním vidět, že v tom nejsou sami ani oni.
    A já taky na všechno sama nestačím 🙂

    Příběh 1. – Slečna s obrázky

    (Text byl upraven pouze tam, kde by mohlo dojít k idenfitikaci, jinak je vše autentické.)
    Ahoj, chtěla bych se možná na něco zeptat, či si jen popovídat. Jediné co jsem před třičtvrtě rokem zvládla díky svým depresím a kamarádovi, který po vyslechnutí mého života prohlásil: A proč do toho nejdeš, když po tom tak toužíš? Na tuto otázku jsem neměla odpověď a hned co jsem dorazila domů, tak jsem si vyhledala prakticky už v panice z toho, že se jednou zabiju, díky tomu první doktorku, co vyhovovala jedné jediné věci a to že měla zaměření (krom klasické sexuologie a psychologie) tak i na transsexualitu. Netuším jestli ti to jméno něco říká nebo o něm slyšíš od mne poprvé ale je to celkem jedno. Po vyčkání 3 měsíčního období kdy měla volný prostor jsem odvážila a šla za školu, odjela 150 km od školy a domova. A doma se vymluvila na to že jsem byla venku s kamarády… No které v okolí svého bydliště žádné nemám.
    První dojem od ní byl velice chladný, nehledě na to, že když o tom člověk čte a vyhledává informace, mnohdy ví každou píď. Jakmile začala mluvit o tom co mne čeká, tak jsem ji v půlce zastavila a dořekla prakticky zbytek za ní. Na RLT jsme se dohodly, že začne začátkem školního roku na vysoké škole, který mi začína 21.9. Hormonů se v lepším případě dočkám okolo listopadu. To záleží na endokrinologii a denzytometrii.
    Má mysl je neutuchající houbou po informacích a tok myšlenek je tak rychlý, že jsem psala maturitní slohovou práci na dvakrát protože jedná úvaha obsahovala místo určito tématu asi 30 okolních, tak další jen 4 navíc, které byly úzce spjaté spolu, touha po nesmrtelnosti, připletla se k tomu úvaha o sebevraždách, depresích o životě a smrti. Další věcí, z které mám strach, když dojde k větší vnímavosti emocí, bude to se mnou už hodně těžké vydržet, když již dnes jsem strašně náladová.
    Dalším bude úbytek svalů, nad tímto přemýšlím trošku jinak, jelikož spíše vypadám jako anorektička ve vrchní části těla (spodní část žeber, ruce jdou nádherně vidět stavba kostí), jediné kde aspoň něco zakrývá mou kostnatou postavu, je oblast, kde by mělo být poprsí. Je zde nesformovaná tkáň (nejedná se o svalstvo) a ve spodní části těla mám uložený “tuk”, no moc tuku nemám, ale asi tak jednou týdně mne zastaví člověk s otázkou, jestli jsem kluk nebo holka. Takže RLT by mělo být celkem jednoduché. Celkem, mám šíleného kamaráda (crossdresser – to co chci udělat já by nikdy neudělal a odmítá to) ale prostě dostal nápad, půčil mi něco na sebe a vytáhl mne ven. Celkem zvláštní, že se nikdo nedíval se skepsí v obličeji. Ale o to více mi hlavě běžela otázka: Doufám, že se mi nikdo nebude vysmívat. Což bylo nejtěžší v mém útlem věku, kdy mne spoluvrstevníci specifikovali jako teplouše, buzeranta, a to již od první třídy a vleklo se to se mnou až do dnes.
    Pracuji brigádně. Tak dnes po mém měste koluje to, že na mém pracovišti pracuje gay… díky této ráně pod pás jsem se otočila skoro o 180° a přišla jsem o své pěstěné nehty (nebyly dlouhé, ale takové prostě takové pěnkné decentní, přestala jsem pár dní vytahovat intonanci hlasu a začala mluvit tak jak bych asi měla v případě, že bych byla “normální”, no nevědomě jsem ji opět zvedala spíše podvědomě, ale kdykoli jsem promluvila hlubším hlasem, nikdo mi nerozuměl, a když přišel jeden člověk a a zeptal se asi po 4té, tak jsem mu v klidu řekla, že takto by to bylo, kdybych byl normální? A na to odvěděl odpovědí: A ty snad nejsi gay? Všichni v okolí o tobě mluví.
    Takže jsem utekla opět do Brna mezi kamarády, ze střední na učňák díky pokažené matuře a z učňáku na vysokou. Rok, který jsem zde prožila byl peklo. V našem městě jsem gay, ve vedlejším jsem feťačka. Co lepšího si přát? Jedinou drogu co požívám pravidelně je nikotin (cigarety) a nepravidelně zase ethanol (alkohol) a to ještě tak zřídka, že jednou či dvakrát za rok.
    Z počátku to doma vypadalo jako idylka,, kterou by si každá z nás přála mamka to vzala asi nejlépe ze všech, ale o pár měsíců se to otočilo a se slovy, že se mám na to vysrat, jsem ji odpověděla, že radši zemřu, než žít jen o pár minut navíc které nemusím takto. Od té doby neřekla ani slovo.
    Podepisuji se prakticky všude jenom mou přezdívkou (již 5 let). Tohle jméno má zásadní výhodu v tom, že se lidé nediví, proč ti tak kdo říká, prostě si to vemou jako přezdívku. V Česku se zdá být neutrální, v jiné zemi by bylo ryze ženské, a jsem háklivá na sloňování – ve všech pádech to má stejný tvar.
    No to není podstatné spíše u toho jména je podstatné že se jedná především o pseudonym.
    Brno jsem si vybrala z důvodu již naplánované budoucnosti. Chtěla jsem jít na vysokou do Brna, ne do Prahy. S tím také spočíval i výběr doktorky. Ano pokud bych šla do Prahy, byla by to Fifková, mno ale asi je vidět jiné názory mezi Brnem a Prahou.
    Je těžké něco napsat s mou hlavou, přepisuji to stále dokola aby to mělo souvislost. A pokáždé to smažu protože je to slátanina náhodných myšlenek. Chvilku jsem psala o umění, chvilku o psychologii, opět o svém životě a to jsem narovnala všechno na 20 řádků a dalších pár témat. Nedokáži napsat nic, aby to mělo hlavu a patu a drželo se jednoho tématu.
    Mám docela zajímavé hlášky, aniž bych nad nimi přemýšlela, prostě mi vypadnou z pusy, jako třeba “Jsem karikatura vlastního života”. Stále přemýšlím, jak to bylo myšleno.
    Nebudu rozebírat stránky světa o kterých nikdo slyšet nechce, žijeme ve světě techniky.
    No opět sedím v práci na noční, jdu vytřít a snad mne po třech hodinách pokusu o dopsání se uklidní mysl a snad se budu držet jedné koleje (když pracuji na PC, tak ani tam neudržím krok s jednou věcí, programovala jsem, mezi tím kompozitovala hudbu, a ještě dělala modely do maturitní práce). To je jak teorie chaosu.
    …o pár chvilek déle.
    Mám obavy z toho že mne lidi nevezmou, je zvlátní že když se holka chová více jako kluk, tak to lidi berou, ale když se kluk chová jako holka, je odsuzován. Osm let jsem se zaměřovala na tvorbu PC her jen kvůli tomu abych si dokázala vytvořit svět jaký chci a dle svých pravidel. V první hře měla pěkné ohlasy, ale byl v ní zásadní problém, chyběla tam jakákoli mužská postava. (Zahrálo si to jenom pár lidí na internátě a škole). Opět utíkám od tématu. Jdu na technologickou školu, počet holek v semestru se dá spočítat na jedné ruce (možná na dvou v lepším případě). Proto mám obavy, mé portfólio abych šla na uměleckou umřelo s 3mi harddisky. A to co je na deviantartu je nic. O humanitárních oborech nevím nic, o medicínských vím více, ale nechci se učit hromady latinských názvů. Proto technika.
    Strach už nemám z ničeho, vzpomínám si na hádku co byla doma, když mi bylo 13let (možná 12) že si chci nechat narůst dlouhé vlasy. Tehdejší nevlastní otec byl zásadně proti, mamka byla na vážkách. Ale nakonec mi je dovolili. Jsou zvláštní v létě zrzavé, v zimě světle blonďaté až skoro bílé. Nakonec mamčin manžel odešel a začalo období mamčiny nekonečné práce, měla na krku extrémně vysokou hypotéku, sice pracovala z 80 % doma, k tomu stálé zaměstnání. Když někomu řeknu že mamka tehdy vydělávala hodně nadstandardně, tak říká, že jsme se měli pěkně, ale ja ho vyvedu z omylu, jelikož platila všechno, manžel odešel, nechal firmu zhroutit. A nepovolil snížení splátek. Měli jsme obrovský pozemek. Bylo to nádherné, ale byla to zlatá klec. Mamka neměla čas a doma to začalo fungovat jinak. Našla si přítele, co jí pomáhal shánět dřevo a podobné blbosti, aby bylo na zimu a zastal chlapské práce, zároveň měl perfektní tři pomocníky, mé dva mladší bratry a jeho vlastního syna. Který si myslel, do doby než jsem promluvila, že jsem holka. (Trvalo to 2 týdny než jsem na něj promluvila). A doma jsem byla já. Obrovská kuchyň udělaná vysoká, jelikož mamka má 185 cm, takže u klasické kuchyně se zybtečně ohýbala moc. Tak jsem začala vařit a uklízet, cokoli, abych se vyhnula tomu, že půjdu ven a budu jim muset pomáhat. Nakonec po hádce s jeho synem a středním bratrem, protože se jim nelíbilo že nechci jít ven a pomoct se dřevem, to skončilo skokem z okna a přišlo období, kde mám rok života? 8. třídu si prakticky nepamatuju. Doktor mi napsal nejsilnější antidepresiva, jen abych nemusela na psychiarickou léčebnu, jeho verdik zněl, že jsem prostě chtěla jenom zmizet. Svým způsobem měl pravdu. Tak jsem začala po škole sedět na gauči zírat nad televizi do bílé stěny a nemyslet. Přestoupila jsem ze specializované třídy na normální školu.
    Díky čemuž jsem poznala kamarádku, no dělali si spolužáci srandu z toho že jsme dvojčata, obě vysoké hubené vlnité vlasy podobné rysy v obličeji a obě v té době strašně plaché, jen ona byla histerická trošku moc.
    Ups plácám plácám, no RLT je zvláštní, že bych měla, je to vlastně na mně, jak se se mnou budou lidé bavit a jak se jim představím. Mno prostě a jednoduše z mého výberů pěti riflí jsou dnes dvoje (tři mají díru na prdeli, mamka se diví proč všechny na stejném místě, když mne se špatně sedí, tak radši klečím ((nemám kostrč))). 5 triček. kdy jen jedno je červené zbytek černých, a ještě takových, že díky nim člověk nepozná mou postavu, za což jsem na té normální škole byla ráda, s ženstějšími rysy to bylo horší, naštěstí jsem nesměla, cvičit takže jsem si užívala volno. A odhadem 4 mikiny, všechny stejného střihu, všechny černé, ale každé jiné (jedna mamky, ale tu už nechce zpátky). No to je prakticky vše co mám. Nejradši bych se vrátila o 6 let zpět, kdy díky mé postavě už mamka v nervech šla do dámského a nakupovala oblečení pro mne tam. Sama má na sebe problém něco najít, se mnou to bylo horší, co jsem si oblékla bylo velké nebo jsem nepřetáhla přes prdel. Dnes, když bych něco potřebovala, tak řekne, že si to mám jít najít a vybrat sama, projdu okolo oblečení, očkem kouknu sem, očkem tam a odpovím, že nic nechci. A pak jdu zdrcená domu, že tam a tamto se mi líbilo, no nemůžeš, nejsi holka. Takto to bylo před tím než to zjistila, no jistila to hloupou cestou, ale byla jsem připravena rovnou odejít, v 5 ráno jsem napsala dopis, v 6 mamka skončila v práci a já byla na cestě do školy. Při návratu jsem byla v klidu a začala jsem přemýšlet, že doufám, že to nepřečetla atd. No opak byl realitou. Vzala to pěkně, ale dnes je to naopak.
    Takže přichází vysoká, mělo by začít RLT, mamka je na dovolené v Itálii, takže v pátek jedu do Brna a další pátek se vracím, první pátek mám imatrikulaci, ve středu jdu na skupinu a v pátek jdu za sexuoložkou. Nejhorší na tom je, že mám 400 korun odhadem (něco málo navíc) a s tímto musím přežít týden. No nebylo by to hrozné, kdyby cesta nestála 350 korun tam i zpět. No jíst tolik nepotřebuji, takže tak jak na intru, když nic nebylo a neměla jsem zaplacené “obědy” (snídaně a večeře). Vlastně se není čemu divit, že jsem hubená, ale není to tím, rok jsem mimo maturitní obor a jím pravidelně a hodně a naopak jsem ještě zhubla na hmotnost běžné štíhlé dívky s výškou nad 190 cm…
    No hlavní problém je v tom, že nemám kde bydlet.. tak a je to venku, tolik okecávání a chtěla jsem říct, že jsem vysokoškolačka a bezdomovkyně v jednom. Bezva. Takže mám úžasnej start RLT, nemám ani vlastní počítač, který budu potřebovat kvůli VŠ. Tak co tam budu dělat? Netuším.
    Do bytu mezi spolubydlící nepůjdu, nechci. A na vlastní byt nemám prostředky, takže to dopadlo jak to dopadnout mělo když jsem před rokem se bavila s kamarádem, že na vysokou půjdu a udělám jí, i kdybych neměla kde bydlet. A zatím vše co jsem řekla, tak jsem udělala.
    Mám pocit, že tě spíše tímto otravuji, než abych se tě zeptala na rady. Ale Třeba najdeš nějákou připomínku něčeho v tom, co jsem psala.
    Proč nemám kde bydlet? No protože o tom, že jsem přijata jsem zjistila v srpnu a o dva týdy déle jsem musela na zápis, bohužel před dvěma týdny mi řekli, že tam s nimi být nemohu. Proto nemám kde bydlet, mamka si myslí, že mám a neví o tom a budu radši, když se to nedozví. Nějak si to vyřeším, ale asi nejdříve tak za měsíc. Jelikož nejsou finance. A nebo mohu dojíždět, což vyjde na 8 tisíc a ještě přijedu domu v 10 večer a ve 4 vstávat. To vyjde mnohem dráž, než možnost bydlet v Brně.
    Přeji krásný den a lepší vizi budoucnosti, než jsem popsala zde já.
    (Lucka mělo být původně mé jméno, protože takto bych se měla jmenovat, když jsem se narodila a přála jsem to i jako odměnu mamce za to, že to vzala, dnes bych se nejraději představila jako Viktorie, což bylo jméno vybrané už 4 roky zpět, ale zatím zůstaneme u té mé přezdívky, stejně mne z kamarádů 95 % nezná reálným jménem 🙂 )
    A najde se toho více o čem bych chtěla povídat, ale zatím to ukončím. Jinak jsem ráda že jsi tento blog kdysi začala, protože jsem si mohla pročíst dalších spousty řádků.
    (C) Slečna s obrázky
    (ani přezdívku téhle slečny nemohu zveřejnit, ale v překladu je moc krásná)
    Ráda píše muziku a kreslí krásné obrázky na počítači.
    Držím ti palce, aby byl tvůj vstup jako slečna na vysokou školu plnou kluků bez problémů a užila sis to. Věřím, že to tak bude. A taky, že se brzy vše spraví, takže ti tvůj život zase začne dávat smysl. Jsi nadaná hudebně i graficky a taky mladá. Celý svůj život máš před sebou. To je výhoda, která nám některým chybí. I když ničeho nelituji (vždycky říkám, že byť jeden den ve správném těle stojí zato prožít), ty máš díky tomu obrovskou výhodu, protože těch dní budeš mít o mnoho víc. Tak s chutí do toho! Já jsem rozhodně při tobě, slečno s obrázky.