otєrєzє.cz

Postranní úmysly

Je zajímavé přijít si na něco sama a pak zjistit, že to tak prostě je a nemám se čemu divit. Myslela jsem si snad, že to tak být nemá? 🙂 A jak jsem na to vůbec přišla?
 
Mluvím o postranních úmyslech mužů.
 
Myslela jsem si, že je více druhů mužů. Ti (to je ta drtivá většina), kteří mají postranní úmysly vždy a nejde jim vlastně o nic jiného, než o sex a ti (vzácnější skupina), která postranní úmysly nemá, chová se k ženě galantně, pomáhá jí a vůbec nic tím nesleduje a nic za to nechce.
 
Tahle moje naivní, dá se říct holčičí (holčičí asi tak ve věku 13 let) představa ve mně teď vyvolává úsměvy.
 
Ale otázka zní: Proč jsem si myslela, že je špatné, když muži mají postranní úmysly? 🙂
 
Kdysi, za dávných pradávných časů, kdy ještě Tereza žila v těle, které vypadalo (alespoň částečně) jako mužské, když tak nad tím přemýšlí, nemívala postranní úmysly…
I když… fakt ne?
 
No. Trochu jo. Souvisí to s postavením muže (a to obousmyslně).
Když člověk leží, jde, mluví, kouká, obědvá, snídá, svačí, cestuje, jede na eskalátorech, nakupuje, učí se, vaří, pracuje nebo žije vedle jiného člověka, který ho přitahuje, má v podstatě dvě možnosti: buď ovládnout své pudy, které nám dala příroda a chovat se slušně nebo se na něho vrhnout jako zvíře.
To by to na světě vypadalo, kdybychom se na sebe vrhali jako zvířata!
Člověk se od zvířat odlišuje právě tím, že dokáže ovládat své pudy. Občas se to nepovede a je z toho tragédie, ale obvykle se to právě naštěstí povede. Říká se tomu taky někdy „slušné chování“.
 
Teď je Tereza na straně, kde má možnost porovnat dva životy v úplně opačné roli. Ona je ale nechce porovnávat. Jenže si, mladá nezkušená puberťačka, myslela, že když řekne:
 
„Pojď si ke mně lehnout.“
znamená to: „Pojď si ke mně lehnout“
a ne: „Pojď se se mnou vyspat.“ 🙂
 
Tereza si chtěla jen povídat, přitulit se, mazlit, ale do pěti minut se to ZVRHLO! Do pěti minut se to totiž zvrhne vždycky. A z „lehnout“ je „vyspat se„. A můžu za to já, protože jsem řekla tu větu Pojď si ke mně lehnout. Co jsem čekala? Že si ke mně přijde jen lehnout? No jo. Fakt jsem to čekala.
 
Ne, že by ale muži byli zvrhlí.
Přišla jsem na to (a nejsem rozhodně první), že je to jejich přirozenost. (Ale naše přeci také, jenže žena je tvor cudný, zdrženlivý, opatrný a je to ona, kdo píše scénáře schůzek s muži, kdo rozhoduje o tom s kým, kdy a co… Taky by na něho skočila do pěti minut, ale potřebuje víc času, potřebuje toho muže poznat, vždyť se znají teprve dvě hodiny…! 🙂
 
Jasně, že každý má na sex na prvním rande svůj názor. Muži většinou stejný (oni mohou kdykoliv, klidně hned, ale kvůli ženě se snaží chovat galantně a třeba se jim to i vyplatí, protože nakonec dostanou to, o co jim šlo), ženy mají názor různý (sex kdykoliv není problém / sex tak na třetím rande / sex až po svatbě! :). Není dobré zas příliš dlouho otálet, protože po půlročním chození s někým se ze sexu může stát katastrofa. (Fakt může? Asi jo. Čtu to takhle všude možně, ale neumím si představit pojem „katastrofa v sexu“. Asi, že se mu nepostaví…? Já nevím. Ne dobře, tak klidně otálejme – jestli je někdo schopný tu chemii překonat a vytrvat v celibátu!)
 
Já tu ale neřeším sex na prvním rande. Ten ať si každý má, kdy chce. Řeším tu vzájemnou přitažlivost mezi mužem a ženou a chci říct, že ten fakt, že muž přepne myšlení do spodní části svého těla, kdy se mu okamžitě zatmí v hlavě a myslí jen na jedno je za prvé výmysl evoluce, abychom nevymřeli, ale hlavně za druhé vlastně jeden z nejhezčích a nejhůře skrývatelných důkazů toho, že žena dokáže někoho přitahovat natolik, aby mu nastal v uplých riflích velký problém. Veeeelký. Jů. 🙂
 
Pokud by se ženy scházely s muži a ti by neměli postranní úmysly, znamenalo by to, že je konec. Konec lidstva. Neboť by se už nikdy nerozmnožilo. Mít postranní úmysly je důležité a jsou také důležitou součástí namlouvání i pokračujících vztahů.
 
A tak jsem začala na mužích jejich postranní úmysly milovat. Beztak se jich nedokážou zbavit, jen oddalují okamžik, kdy je dají najevo. Můžeme oba hrát takovou hru o tom, že jako děláme, že postranní úmysly nejsou, ale k čemu je to dobré? Proč bych měla popírat něco tak hezkého. Je jen třeba s tím umět pracovat.
Už vím, že když někomu řeknu „pojď si ke mně lehnout“, může si ke mně přijít jen lehnout, ale pokud nebudu chlupatá vousatá slizká mastná smradlavá špinavá otrávená zelená a prdící mimozemšťanka, může se prostě stát, že z „lehnout“ bude „vyspat se“. To je fakt, kterému se není třeba pořád divit, ale přijmout ho.
 
Jako tuhle v prosinci. (Nechce se mi už moc popisovat osobní zážitky z mého života, jenže jak jsem zjistila, když čtu blogy (třeba Doubravky), ve kterých je popisuje někdo jiný, hrozně mě to zajímá a doslova je hltám, protože se mi líbí vědět, co prožívají ostatní, jaký je ten jejich život, tak jsem si řekla, že po čase udělám výjimku a na oplátku napíšu něco já. Navíc jsem se kdysi moc pobavila nad blogem jedné bio slečny, která na něm popisovala své zážitky ze seznamování a hledání toho pravého. Nejsem sama, kdo hledá.)
 
Seznámila jsem se na internetu s mužem, pozval mě na oběd do čínské restaurace, byla narvaná, já trochu nervózní, pomohl mi svléknout kabát, usmíval se na mě, byl milý. Po obědě říká, že by mě ještě dnes rád viděl, jestli je to možné. Asi jsem se mu líbila, nebo co. Venku byla ale hrozná zima, tak jsem přemýšlela, co s tím. Já se tak chtěla procházet. Mám totiž objímací a procházkový deficit. Vymyslel za mě čajovnu, jelikož jsem v některých situacích nechutně nerozhodná a to mám za to, jenže já přišla domů a nikam se mi nechtělo. Byla mi zima i doma, už začínal být večer, já bych si nejradši lehla a jen tak si povídala, tak jsem mu napsala, ať „přijde na kafe ke mně.“ Jakože domů. Protože doma je doma a už nikam muset chodit nebudu. A co jako? Proč by nemohl přijít ke mně? Nevyloží si to doufám jinak!
 
Tehdy jsem si ještě naivně myslela, že „přijď na kafe“ znamená „přijď na kafe“ 🙂 Člověk se pořád učí. 🙂 (Ale jak to, že „přijď na kafe“ znamená něco jiného?).
 
Než dorazil, tak jsem mu několikrát za večer psala sms, že tím kafem myslím opravdu kafe… Pro jistotu.
 
Přišel, v ruce lahev vína, oříšky a že má čas celou noc.
 
Už to mi přišlo divný. 🙂 Věděl, že ve 22 hodin musím jít spát, protože vstávám ve 4.
 
Rozhodla jsem se vduchu, že to víno odmítnu. Že prostě pít nebudu, protože by se to třeba zvrhlo, což jsem nechtěla a pokud nebude mít ten muž postranní úmysly, bude nepít se mnou. Pokud to bude buran, otevře si ho a vychlastá do dna beze mě.
 
To bylo řečí!!! Že si myslel, jaký si uděláme večer, že se těšil na to víno, že je to teda na nic, protože on ho sám pít nebude… (Ale nechal mi ho tu, tak už se těším, až si ho jednou s někým otevřu 😉 Ne, že bych ho o něj obrala. Sám mi ho nabídl a já neodmítla. Asi chtěl být galantní a nevypadat jako sobec.
 
Udělala jsem mu čaj – jeden takový můj oblíbený jasmínový z Indonésie, protože jsem si prostě myslela, že si vypijeme čaj (nebo to kafe), popovídáme si, poznáme se a on zase půjde.
 
Nešel.
 
Poručil si druhý čaj, tak jsem si dala s ním a ten usrkával tak pomalu, aby nemusel odcházet domů, že čas začal ubíhat rychle, protože jsme probírali jeho obchody, moje obchody, takže jsme vlastně pracovali a najednou byla půlnoc.
 
Bezva.
 
Terez, vysvětli mi, proč ty máš kolem sebe pořád lidi, co nerespektují tvé „ne“?„, ptala se mě tuhle Anetka, když jsem jí vyprávěla své zážitky s randěním a hledáním toho pravého. „Já, když řeknu, že chci jít v deset spát, tak ten kluk se sám v deset sebere, popřeje mi hezkou dobrou noc, vysloví přání, že se ještě uvidíme a já jdu spát. Protože mě respektuje.
 
Hm. Tak mě nikdo nerespektuje. Každý se hrne za svým cílem hlava nehlava a já si pak myslím, že jsou všichni takoví. Ale nejsou. To já vím.
 
A tak jsem se zvedla a prostě mu řekla, že už je čas jít, že musím jít spát. On se mi zpočátku trochu líbil, ale celé to zkazil. Nejen těmi svými postranními úmysly, které mě sice na jednu stranu těšily, ale na druhé straně nejsou vždy úplně příjemné (záleží na člověku a také kdy je dáme najevo), ale také tím, co mi o sobě navyprávěl. Tak nějak jsem ráda, že jsem ho poznala. Však od toho jsem ho taky pozvala na kafe! A už ho nikdy neviděla.
Oni se tedy občas pokouší znovu mě kontaktovat, ale život jde dál a já si partnera na celý život vybírám. Není mi přiřazen, doporučen nebo podsunut. Vybíráme se spolu. Je to krásná vzájemná kooperace závisející na velké spoustě faktů, pocitů a kompromisů (těch pokud možno co nejméně), u které mám někdy pocit, že takhle přece nikdy nikdo na světě nemůže svého partnera na celý život najít 🙂 Tolik soukolí musí do sebe zapadnout.
 
…nebo vlastně nemusí, akorátže prostě neberu prvního, který se namane. Asi se tomu říká náročnost. Ale žít s někým jen proto, že mě on chce a abych někoho měla je nesmysl. Tedy pro mě. Nedávno jsem čekala u Kauflandu v autě a koukala jsem, jaké páry to z něj vychází a došlo mi, že ne každý si vybírá. Někdo bere prostě to, co je, protože mu to může přinést užitek. Například plný vozík jídla, který já už jsem plný u sebe neviděla ani nepamatuju, protože žít single je prostě neekonomické. Mít tedy partnera (ať už jakéhokoliv) s sebou nese velkou spoustu výhod, jenže já nechci žít s někým jen proto, abych měla plné vozíky… I když proč vlastně ne? Co mi to udělá? Sice má láska bude nenaplněná, ale život mít nějakou hodnotu tak jako tak bude. Myslím tu materiální. Nejspíš toužím po jiných hodnotách a stále věřím na lásku.
 
Na jedné z mých úplně prvních schůzek, kdy už mi narostly růžky po operaci, jsem jednomu zase naivně v jedné naší krásné kavárně zbaštila větu: „Pojeď ke mně do Prahy, odvezu si tě tam a půjdeme spolu do kina, budeme si povídat. Co budeš dělat tady?
Jo, to je fakt. Co budu dělat tady? Nic. Žádný plán nemám. A na kině a povídání si není přeci vůbec nic zákeřného ani špatného.
 
Na větu „budeme si spolu povídat“ už neskočím nikdy. Nebylo to poprvé, co jsem na to skočila.
 
Otevřel tak dobré víno!!! Já byla unešená. I z něho. Ze všeho. Z jeho rodiny. Z jeho zájmů. Z jeho megagaráže, ve které mu odpočívalo přes 20 luxusních aut, která jsem v životě předtím neviděla. Počkej, až ti otevřu já tu svojí garáž, brouku! Bože! Puberťačka na svém prvním rande. 🙂
 
Taky se to zákonitě muselo zvrhnout…asi tak kolem čtvrté ráno… a druhý den jsem byla jak omámená, zamilovaná, snadno ovladatelná, snadno zneužitelná, zranitelná, rozněžněná… Kdyby mi řekl, ať vyloupím banku nebo zabiju prezidenta, abych mu dokázala, jako ho miluju, tak to udělám. Byla jsem úplně zblblá a myslela jsem si, že začíná láska na celý život 🙂 (To si ale myslím vždycky. Pokaždé do toho jdu naplno, protože to za to stojí dát do toho všechno a ne jen napůl a nechávat si pořád nějaká zadní vrátka. Jak by se mi líbilo, kdyby si můj potencionální partner nechával zadní vrátka? Co na tom, že si pak třeba namelu? To je prostě riziko podnikání. Kdo nehraje nevyhraje. Nebo kdo se bojí, nesmí do lesa, nebo jak to je 🙂
 
O tomhle zážitku s prvním mužem jsem si tu pak napsala i (co nejzdrženlivější) článek, protože to bylo jedinečné, i když jsem pak lásku na celý život musela chtě nechtě přehodnotit na sex na jednu noc. Ale nebylo čeho litovat. Zkušenosti se cení, jen abych je nesbírala každý víkend podobným způsobem s někým jiným. To opravdu nechci. Nemám zájem vyzkoušet 500 mužů, jako ta jedna Britka po operaci, která byla tak nenabažená, že o ní musel napsat i britský tisk. Nechutný.
Chci jen jednoho jediného na celý život, kupovat mu zimní bundu, když mi řekne, že je mu v té staré zima, dávat mu do tašky termosku s horkým kafem a buchtu jen pro něj, aby při práci na chatě neměl hlad a čekat ho doma s večeří. A když mně už půjde hlava kolem z práce, přijde ke mně, přinese mi čaj s nějakými hezkými slovy typu „lásko“ a obejme mě… Večer mi pak v posteli bude číst svou knížku, které vůbec nerozumím, ale tak mě bude uklidňovat jeho hlas, že mu spokojeně usnu na rameni…
 
Jo, mám to vymyšlené. 🙂 To je základ. Ale většinou můj plán je stejně na nic. Naplánuju si hodinové rande u čaje v mé oblíbené kavárně na náměstí a je z toho jeho čtyřhodinový monolog o tepelných čerpadlech (která mě sice taky zajímají, protože mě zajímá všechno, ale ne až tak moc, jako třeba věci z jeho života, protože jsem ho chtěla poznat. Ne jeho čerpadlo. Ach, ty máš tak sexy čerpadlo!), přičemž jakákoliv má snaha o ukončení této schůzky je ignorována, dokonce nepomáhají ani má slova servírce, že „ne, už si nic objednávat nebudu, protože půjdeme…„. Ne, nepůjdeme. Ještě jedno kafe prosím! Křičí na ní. Blbečku. A ty mě pak budeš chtít na rozloučenou ještě líbat na náměstí jo? Tak na to zapomeň. Maximálně pusa a čau.
 
Všichni ignorují má přání. Nebo je nevidí. Necítí. Nevysílám je tak čitelně. Možná je vysílám příliš zakódovaně a jen ti nejlepší jsou schopni ten kód rozluštit.
 
Znám i takové a jsou moc fajn. Teda jednoho 🙂 Ale ten je ženatý a má tři děti se spokojenou a velmi krásnou manželkou. Nicméně mi dokazuje, že jsou tady i slušní milí a hodní kluci gentlemani, kteří své ženy považují stále ještě za poklad, kterého si váží a ne za kus hadru. Doprčic, proč jsem tak staromódní? Kdybych byla mrcha, už ležím na Moravě s tím milionářem v jeho luxusním obydlí, sice má pleš a břicho, ale už nikdy v životě bych tu nemusela řešit, jak zaplatit složenky a ke komu se přitulit. Mňau.
 
„A ty si dáš k snídani co, synu? Já jsem totiž tvoje nová maminka! To koukáš, viď? Tak víš co? Pojď, jdem si zaplavat. Taťka teď odešel z bazénu, tak si aspoň spolu popovídáme.“ 🙂
 
Coooooooooooo? Ty vole, mother.
 
Před měsícem a půl jsem si řekla, že si dám klid a nikoho aktivně hledat nebudu. Vlastně ani pasivně, jakože budu jenom sedět a čekat, až ke mně přijde princ na bílém koni, což je naprosto uhozená a trapná představa. Každý strůjcem svého štěstí…
Fakt to byl klid a pohoda, o nikom se mi splašeně v noci nezdálo, nemusela jsem řešit, kdy se uvidíme, jestli bude mít na mě čas, jestli mě miluje… (miluje mě? chybím mu? proč mi to pořád nepíše? proč mi nevolá? on už mě nemá rád, béééé 🙂 a jestli bude mít postranní úmysly (ať je má! Ale ať je krotí – alespoň na začátku. Samozřejmě pokud už ten vztah dostane vážnost a nějaký čas uplyne, už se nikdo tolik krotit nepotřebuje, protože bude jasné, že dotyčnému nejde jen o sex, ale je se mnou taky z jiných důvodů :). (Ono jde ve vztahu taky o něco jiného, než o sex??? Překvápko.)
 
Když jsem byla hodně malá a chodili jsme s babičkou na koupaliště, na chodníku u cesty byla garáž, na jejímž boku byl nasprejovaný obrovský nápis: „Sex je boží!“ 🙂 Byl tam hodně dlouho, několik let a kdykoliv jsem kolem něj šla, tak jsem přemýšlela o tom, zda sex je boží. Ten nápis stoprocentně napsal muž. Teď ale musím s tím pisatelem souhlasit, protože prostě sex je boží. Je to ta nejhlubší a nejintimnější záležitost mezi dvěma lidmi, jakou spolu dovedou vůbec prožít. Nejen, že je boží, ale taky je moc krásný a ke vztahu prostě patří. Jeptiška ze mě nebude.
 
Takže si tak užívám klídek, odpálkovávám žádosti o přátelství lidí, které vůbec neznám, až tam jednou přistane jedna, kterou jsem musela okomentovat slovy: „Ahoj, my se známe?„. Jasně, že se neznáme, ale chci si tak trošku rýpnout. Tohle píšu vždycky, ale s podtextem, který nikdo nikdy bohužel nepochopí, protože tam není cítit, což se nedivím a který znamená: „Neměl bys otravovat slušný holky, který neznáš, tak se kliď. Já nejsem žádná lovkyně přátel.“ Nejlepší jsou ti šestnáctiletí kluci. Tuhle mi jeden, co zdůraznil, že už za měsíc mu bude šestnáct, povídá: „Nechtěla bys se mnou chodit?“
„Jak chodit? Já bych bych mohla být tvoje máma!“
„To nevadí. Aspoň jsi zkušená.“
Tak jsem ho rozebrala tak dokonale, jako jeho máma, až utekl do svého pokojíčku a tam se zamkl, chudák. 🙂
 
Na mou otázku, jestli se známe, jsem dostala odpověď:
Ne, neznáme, promiň. Nechápu, proč se ti poslala ta žádost o přátelství, já na nic neklikal, to je divný.
 
Jo divný. Hm. Ale je fakt, že se mi to stává často, až jsem jednou jedné slečně napsala, proč to dělá a ona mi napsala, že neví, že to samo a tak jsme se dopátraly k tomu, že někde četla něco ode mě a najednou to tam naskočilo, že to ani nevěděla. To je taková „tajná seznamka“ totiž. Počítač sám někoho vybere a podstrčí mu žádost o přátelství. Tyyyjo! Však to říkám – náhodné setkání.
 
Ať klikal nebo neklikal, bylo z toho ani nevím jak rande, protože mě prostě dostal svým přístupem, kdy žena cítí se býti klenotem v jeho blízkosti, čili se hodně přiblížil té mé pohádkové představě o ideálním partnerovi. (Ona ta má představa není zas až tak pohádková. V pohádkách se tedy vyskytuje vždycky, ale díky tomu, že mám kamarádku Anetku, která má svého Kubu a čekají spolu miminko, tak vidím, jak se někteří muži dovedou chovat. Takže vlastně hledám pořád takového druhého Kubu).
Původně to rande bylo „jen kafe“ (to byl můj plán), ale jen jsem venku na ulici otevřela dveře od auta, protože jsem výjimečně přijela já za ním, nebýt venku +3 stupně, už tam ležíme v trávě a vrháme se na sebe zvrhle. Vrhali jsme se stejně, ale ne do trávy. Byla to taková ta romantická pohádka z románů Pilcherové… můj plán byl, že otevřu dveře od auta, odebereme se spolu k němu domů, možná si dáme jednu letmou pusu na přivítanou, doma mi uvaří kafe, popovídáme si a za hodinu se vracím domů. Skutečnost byla ta, že otevřu dveře auta a všechno je jinak… Myslela jsem si, že se mu nebudu líbit, že něco pozná, že bude zdrženlivý… možná ani on neplánoval mít postranní úmysly, ale během pěti minut jsem je měla už i já a musela jsem se hodně krotit, aby se to nezvrhlo ještě víc. Veškeré pokusy o navázání rozhovoru na nějaké běžné téma končily nezdarem z obou stran, protože věta nebyla dokončena, myšlenka nebyla vyřčena, zato přitažlivost fungovala více než zemská, spíše nadpozemská. Stačilo, že jsem mu řekla, ať si doma sundá ty rifle, protože jsem se nemohla dívat na to, jak trpí. On fakt trpěl! (Trochu jsem za to mohla i já, ale přitom jsem se snažila být hodná.) Což situaci neulehčilo, ale přitížilo, protože jsem tak nějak zapomněla, že když má muž trenky (fakt pěkný!) a současně tu neovlivnitelnou „příhodu“, tak bude mít ještě mnohem větší problém skrýt to. Je fakt, že tohle se mi na mužích líbí. Jak jsou bezmocní, jak je ten jejich orgán prostě neposlouchá a pak už stačí tak maličko… malilinké pošimrání, polibky, třeba jen náznakem (jen si mě ukradni, zmocni se mě!) nebo přitulení se na gauči u televize a zapomínám snadno i já na své kafe a účel téhle návštěvy. To kafe bylo pěkně ledový!
 
Áá, tady někomu něco chybí„, zašeptal mi do ouška, když jsem se popínala jako brečťan a hned se zase s výčitkami oddalovala.
 
Ukočírovala jsem to. K ničemu nedošlo. Ale až tak nevinní jsme taky nebyli. Snažila jsem se tedy být ta slušná. Omlouval se mi potom ve zprávách. Napsala jsem mu, že nemá za co. Vždyť je muž. A já žena. A takhle to prostě občas funguje.
 
Tu pohádku mám pořád v hlavě, jenže milý Tom (zase Tom, to je druhý, aby se to hezky pletlo totiž) bydlí 120 km ode mě a já vztah na dálku nechci. A ne a ne a ne. Jeden jsem si prožila koncem 90. let, kdy jsem jezdila ze severu Čech do Ostravy. To loučení bylo příšerné. Myslela jsem, že mi z okna vlaku vypadne srdce… Takový vztah je víc o utrpení, než o spokojenosti. Kradla jsem si kratičké okamžiky štěstí vtěsnané do víkendů, abych potom celý týden byla jak tělo bez duše a úplně mimo. Zato ty víkendy… to bylo něco!
 
A tak teď čekám, co z toho bude. Nejspíš nic, i když jsme pořád v kontaktu s tím, že přijedu na jeden víkend… To je taková jakože naše vize.
 
 
Nikoho nehledám. Nevím, proč se na mě lepí. Prý musím vyzařovat něco, podle čeho muži dekódují mé chování, jakože chci flitrovat, říkala mi Anetka. A přirozeně pak flitrují taky.
 
Ale já si chci jen normálně povídat! Nemám žádné postranní úmysly, když někoho potkám a začnu se s ním bavit… Copak to bez toho nejde??? 🙁
 
 
Minulý týden jsem se přistihla v německé bance, kam jsem si šla zřídit účet, že s tím bankéřem flirtuju. Uvědomila jsem si to ale až potom. Strávili jsme tam spolu dvě hodiny, dokonce jsem se i nasmála, dozvěděla jsem se spoustu věcí o jeho životě, aniž bych to původně plánovala a kdyby mě byl býval pozval na oběd, tak to normálně neodmítnu! Divný. A pak že prý já nemám postranní úmysly. Naštěstí mě na žádný oběd nepozval, jen podal ruku a řekl nashledanou. Uf. Díky bohu, že se přeci jen najdou muži, se kterými můžu mluvit o čemkoliv, aniž by z toho bylo rande. Já do té banky ale nešla s plánem flirtovat. Když on se najednou tak rozpovídal…
Jsem ráda, že mi všichni důvěřujete a chcete si povídat, já si s vámi taky ráda povídám, ale vzbuzuje to pak ve vás pocit, že máme k sobě blízko… blíž, než si myslím já. A pokud ten pocit blízkosti získám i já, tak … je to vlastně vpořádku. Tak co tu vlastně řeším? 🙂
 
Vždycky jsem si říkala, že svého budoucího partnera potkám náhodou. Třeba u těch rohlíků v obchodě. Tam se na mě ale všichni maximálně usmějí a jdou dál. Ptala jsem se potom na schůzkách s muži, co si v takových situacích u rohlíků o ženě myslí. A všichni mi řekli, že by nikdy nenašli odvahu mě tam oslovit. Že si naberou ten svůj pytlík rohlíků a jdou dál s příjemným pocitem, že jsem tam byla a usmála se na ně. Ale to je všechno.
 
Takže tenhle můj plán mi asi taky nevyjde. I tak ale náhody miluju.
 
A jak si tak nikoho nehledám, zase mi někdo vlezl do života a já nedokážu jenom sedět, absolutně bez postranních úmyslů se zeptám, napíšu, je z toho rozhovor, je z toho několikadenní rozhovor a je z toho pozvání do žitavského café shopu na ranní koblihu s malinovou marmeládou. Dobře, na tom není nic špatného, proč ne, ten člověk je zajímavý, ráda ho poznám a dozvím se něco nového o životě za hranicemi mé země, jenže tuhle si tak povídáme o jílu (prostě jsem řešila, jaké jsou druhy jílu a vím minimálně o třech, protože se přidávají do jedné nové řady LOreal do šampónů a působí jako vlasový detox – v ČR se to ještě neprodává a tak jsem potřebovala pomoct s překladem z němčiny, jelikož o jílech toho v němčině moc nevím – kdyby chtěl někdo vyzkoušet, tak u mě se to sehnat dá. Já totiž jíl ve vlasech rozhodně zkusit musím! 🙂 a najednou je to samé „moje milá Terezo“ a šup srdíčko!
Jaaaak srdíčko? Bavíme se o jílu!
Asi se cítil osamělý a já jsem mu dělala společnost, což vyhodnotil jako příjemný zážitek.
 
Okamžitě jsem pochopila, že už tu zase jsou postranní úmysly. Jak se mám pak sejít s člověkem, který už ty postranní úmysly má předem?
 
A to byl důvod, proč jsem o nich začala přemýšlet. Že vlastně nejsou špatné. Jsou přirozené. Patří k mužům o trochu víc, než k ženám, protože jim je dala evoluce. Nemohou je příliš dlouho skrývat nebo ovlivňovat. Prostě tu jsou. Jsou vaše. Jste to vy. Milujme mužovy postranní úmysly, ale dělejme, že je nevidíme, až pak najednou…
 
 
Shodou okolností jsem na serveru novinky.cz narazila nedávno na článek s názvem:
Když se muž chová k ženě hezky, stojí za tím často postranní úmysly
 
Muži prý dělají dobré skutky a pomáhají, jen aby na ženy zapůsobili. Jsou to přece jen muži. Vyplývá to z výzkumů i reality, jak píše na webu The Telegraph cestovatel a spisovatel Max Davidson.
 
Muž udělá dobrý skutek, ale zároveň se snaží, aby si toho žena všimla a ocenila to.
 
Muži altruisté, muži lidumilové, muži dobrodinci – chovají-li se tak v přítomnosti dam, chtějí na ně udělat dojem. Jako příklad si stačí vzít domácí práce: když muži pomoc sami nabídnou, nelze vyloučit, že tím cosi sledují.
Výsledky bádání z Oxfordské univerzity a Univerzity Sheffielda Hallama, publikované v British Journal of Psychology, asi překvapí málokoho. Mužské chování, zvláště pokud jde o sexuální přitažlivost, je často instinktivní.

Nejlepším „výzkumem“ je realita

Studie zkoumala, jak ženy i muži reagují a jednají v rámci speciálně naprogramované počítačové hry. Jak dodává Max Davidson, a s tím nelze než souhlasit, mohli si ušetřit svůj čas a peníze. Stačí několik minut pozorovat dialog mezi mužem a ženou ve vlaku, restauraci či kanceláři a dospějeme ke stejným závěrům.
Bez postranních úmyslů by se mile choval snad jen svatý František z Assisi neboli výjimka potvrzující pravidlo. Muži jsou navíc od přírody méně svědomití. Většina má až zahanbujícím způsobem postranní úmysly tak očividné, že vlastně vůbec postranní nejsou, píše Davidson.
Až příště spatříte ženu s těžkým zavazadlem, které neznámý pán nabídne pomoc, nedívejte se na kufr, ale na tu ženu. Z ní se rázem stává vděčné publikum tohoto malého aktu rytířství.

Muži jsou jako pávi

Podle vědců je to takové „paví“ chování – muž udělá dobrý skutek, ale zároveň se snaží, aby si toho žena všimla a ocenila to. Není však potřeba vymýšlet si jména pro něco, čemu většina lidí podvědomě rozumí. Člověk, jak Davidson správně podotýká, nemusí být milionář, vítěz Wimbledonu nebo prezident, aby ženy přitahoval.
Je třeba ukázat, že je slušným jedincem, který se umí chovat. Dobrý a normální člověk není „extremistický samaritán“, který sám sebe postřelí do nohy, jen aby se o něm mluvilo, ale ten, kdo dle svých možností přispívá kupříkladu na africké sirotky, aniž by měl potřebu to komukoli sdělovat.
Typické chlapské uvažování ale vypadá takto: když pustí v dopravním prostředku sednout ženu (ideálně tu nejatraktivnější), má nutkání ohlédnout se ještě přes rameno, zda to bylo oceněno. Nebo aspoň zaznamenáno.

Pomoc má být automatická, žádné taktizování

V průběhu života člověk pochopí, že lze hodně získat jednoduchými laskavými skutky, jako je mytí nádobí, venčení… Nejsou to laciná gesta a vděk za ně není nic směšného – ženy opravdu nejsou naivní. Důležité je, že partner sice chce udělat dojem, ale zároveň i radost, nepřetvařuje se a je to upřímné.
Jedná se o prastaré rituály, vedoucí ke vzájemným kompromisům. Ohleduplný muž bývá citlivější k potřebám druhých. Musí to ale být přirozené, pak má muž i větší šanci na úspěch, než pokud, s nadsázkou řečeno, nacvičuje herecký výkon před zrcadlem.
K tomu však nepotřebujeme provádět roztodivné výzkumy a pak se jimi řídit, završuje Davidson svůj článek. Bohatě postačí, když se rozhlédneme kolem sebe a setrváme v realitě.
 
 
 
Stejně je ta realita krásná! 🙂 A taky být ženou je krásné. Být ženou ve světě, kde jsou i muži právě proto, že na světě jsou muži a ženy.
 
42letá britská bloggerka Jo Pink (biologická žena) k tématu mužské pozornosti napsala:
 
Když gentleman otevře ženě dveře, znamená to, že si myslí, že je bezmocná nebo jí respektuje jako ženu?

 

Z mé vlastní zkušenosti je to krásné, když tohle muž udělá!!! Je to skvělý pocit být oceňována a respektována! Pokud pomoc muže odmítáme, vychází to z našeho přesvědčení, kdy žena popírá svou ženskost, protože chce být viděna jako silná nezávislá žena, která nemá potřebu existence muže. To proto, že si myslí, že být ženou znamená být slabá, bezmocná, podřadná, atd. a to ona přeci není, a když budeme silné, budeme za to upáleny.

Když se ale přestaneme vzpírat tomuto pocitu a dáme prostor ženskosti v našem životě, stanou se znás zase ty vnímavé a citlivé bytosti (mám na mysli to, že ženy přijímají muže sexuálně, což je naše pravá biologická úloha, ale energeticky se potřebujeme dostat na místo přijímání a podvolování se mužům, kteří nám něčím přispějí a energii nám vrací) a dostaneme se tak k naší něžné síle …dát mužům prostor, ve kterém se mohou projevit a ukázat, jak božští muži dovedou být. Pak budeme vidět rovnost žen i mužů. Když vyvážíme to, co je uvnitř obou pohlaví.

Chci být přijímána jako žena, kterou jsem, ne jako náš mužský vzor, který diktuje, jaká bych měla být: „Vstaň a buď silná!“, „Bojuj za naše práva!“ (To je tak zatraceně mužské!) Jsem žena! Mám ženské měkké křivky, hebkou kůži, jsem sexy žena! A to si zaslouží respekt.

 
 
 
Faaaajn. Komu držíš ty dveře, dědku? / Co čumíš? Já si to píchlý kolo vopravim sama, tak koukej vypadnout! / Tss, tu ledničku si vodtáhnu do schodů i bez vás, hoši! / Dej ty pracky pryč, já ty kufry unesu! / Pusť ten kabát, nejsem mimino, abys mě musel oblíkat! / Proč bys pro mě jezdil? Já si vezmu taxíka. / Kup si k večeři chleba, víš že nevařím. / Si zkus mi něco udělat, ty debile, nosím v kabelce bouchačku a nůž, jako každá ženská, abys věděl, hele! /
 
Já jsem tak nezávislá! A silná! A emancipovaná! A vůbec nepotřebuju chlapy!
 
Jsem já ještě vůbec žena…?
 
Děkuji vám, že jste mi pomohl sesbírat ty rozsypané papíry. / To jste moc hodný, že jste mi vzal ty kufry nahoru. / …nebo situace, které se komentují maximálně jen poděkováním, kdy muž podrží dveře, běží otevřít dveře u auta nebo pomáhá do kabátu. Zažila jsem tyhle situace. Líbily se mi. Snadno se na ně zvyká… A takových mužů si vážím.
 
Jsem slabší, neschopná, nemocná, když tohle sama nezvládnu?
Ne, jsem žena. A on je muž.
 
Role jsou rozděleny.
 
Líbí se mi, když ženy jsou ženami a muži muži. Každý tu má své místo. Nikdo není něco míň než ten druhý.
 
A už jsme zase u toho pocitu „malinkatýho zranitelnýho kolouška v silných chlapských rukách“.
 
 
 
Něčeho zajímavého jsem si ale nedávno na sobě všimla.
Skončilo období strachu z toho, že neprojdu. Je pryč neustálé řešení, jestli to na mně pozná nebo ne. Čímž se randění a vlastně celý můj život posunul tam, kam má. Se všemi holčičími obavami, nadějemi a představami.
 
To oni mě zbavili mého strachu. Bez nich bych to nedokázala.
Muži.

5 Comments

  • Šárka

    Promiskuita s opačným pohlavím je u určitého procenta MtF transsexuálek celkem logická. Pokud jim to výsledek SRS operace umožňuje, tak se přeoperované MtF snaží dohnat to co jím bylo od přírody odepřeno a co za dlouhá desetiletí promeškali.

  • Šárka

    [2]: Tak já mám po SRS operaci zatím jen jednu čárku, za jednoho muže, a to čárku za mého partnera. Pokud má holka po SRS operaci partnera, tak aby si to mohla zkusit s jinými muži, jak jí to sexuálně sedí a vyhovuje, musela by být logicky partnerovi nevěrná, což samozřejmě nechci, protože bych tím svému partnerovi ublížila, a to nechci. Jsem tak trochu svázaná partnerstvím v mém poznávání rozmanité ženské sexuality s jínými muži.

  • Šárka

    [3]: Stýkat se s muži, coby procházející MtF, je samozřejmě zdroj a pohon sebevědomí asi každé ženy, a TS ženy obzvláště. Hlavně když ten muž nic nepoznává a ani nic netuší o vaší minulosti a bere vás automaticky jako ženu, která se jako žena narodila. To je úplně nejvíc.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.