otєrєzє.cz

Please wait

To byla zase noc. :/
Nemohl to pochopit a já to zase nebyla schopná dlouho říct narovinu, ale už jsem k ránu chtěla ukončit to trápení.
Ani po nějakém naznačování na to člověk není schopen přijít. Byla to samozřejmě ta úplně nejposlednější možnost, kterou je člověk vůbec schopen ve své hlavě si představit, natož přijmout.
Šla jsem na to přes Hanku. Neznal jí. To je naprosto normální u člověka, který o něčem takovém slyšel jen okrajově: “Už jsem o tom kdysi někde četl, že existují lidé, kteří se cítí být v jiném těle.”
Teď přišel proces schvalování, u kterého mi nezbývá nic jiného, než čekat.
Hodiny, dny, týdny.
Nemusím se taky dočkat nikdy.
Do poslední chvíle všechno vypadalo tak hezky.
Děkuju ti za těch pár dní štěstí,
za to, jak jsi o mě do poslední (nebo spíš předposlední) chvíle bojoval,
za ty nejhezčí chvilky za poslední dva roky,
za sny, které jsem si začala snít,
za tvůj úsměv, který si nechám v paměti uložený na vždycky.
Je zvláštní, jak samotný fakt, že žena byla (nebo je) ve špatném těle dokáže ovlivnit skutečnost, která byla na první pohled tak jasná.
On ve mě viděl ženu.
Já jsem já.
Neskrývala jsem se. Neměla jsem masku. Všechny mé pocity byly skutečné, má slova byla skutečná, mé pohledy, úsměvy, doteky přes obrazovku.
To, co viděl, jsem byla taky já.
Chtěl mě. Chtěl tu ženu, na kterou se díval a já toho muže, na kterého jsem se dívala.
A teď najednou už to nemám být já?
Nic se na mě přeci nezměnilo…
Neopouštěj mě, prosím.
To říkám v bitvě, která je už vlastně několik hodin dávno prohraná.

29 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.