otєrєzє.cz

Žiju si svůj sen

Měla bych to brát už jako úplně normální věc, ale je to tak silné, že prostě musím říct: Žiju si svůj sen.
Nemůžu necítit tu sílu toho všeho kolem mě, která mě vtahuje do světa, do kterého patřím, ve kterém už jsem, ale ve kterém jsem dlouho dlouho nebyla a dokonce jsem si myslela, že v něm ani nikdy být nemohu…
Před 22 lety ve svých 16 letech jsem seděla sama ve svém pokoji a trápila se myšlenkami na to, jak to udělat, abych byla ženou.
Nevěděla jsem nic o transsexualitě, nic o chirurgické změně pohlaví, nic o možnostech, které už tenkrát byly, ale nebylo možné si o nich nikde přečíst, protože internet nebyl ještě ani na vysokých školách.
Tehdy jsem si ze zoufalství (a z té krásné představy) vyplnila formulář do inzertního časopisu Annonce a podala si velmi dlouhý inzerát, že hledám kamarádku, se kterou bych mohla chodit ven jako žena, která by mě oslovovala jako ženu a také tak brala. Má naivita v 16 letech neznala hranic. Přála jsem si jediné, ale současně se to přání bála vůbec vyslovit, styděla se za to, zabíjela to, ale nešlo to a tak mě ty představy pronásledovaly všude: Jaké to je být ženou? Já chci být žena. Tou ale nikdy nebudu, protože to je nemožné. Proč mám tyhle otázky?
Tak perfektně jsem se utvrdila v tom, že je to nemožné, že jsem si o tom už jen snila. Mé představy znamenaly útěk ze světa, ve kterém jsem žít nechtěla. Včetně toho inzerátu a naivitě o tom, že by mi vůbec mohl někdo odepsat.
To jsem ale netušila, že za 22 let se to splní…
Tehdy by mě to vůbec nenapadlo. Připadalo mi to jako sci-fi a já si myslela, že mám jen jedinou možnost – žít v těle, které mám od narození.
Teď tu sedím a vzpomínám na víkend s Darinkou.
Ona je kapitola sama o sobě 🙂 Je to tak pohodový, veselý, šťastný a milý človíček, který vypadá jako princezna (vážně).
Když jsme šly spolu z oběda u mé maminky městem, s chichotáním si povídaly, zastavovaly se u výloh s botkama, nakupovaly v obchodě nebo skákaly před televizí na úžasné písničky, povídaly si dlouho do noci, zkoušely si jedna druhé make-up, když jsme rozebíraly kluky nebo když jsem jí ráno nezkušeně ale nadšeně pletla cop (který se potom začal uvolňovat, jak jsem ho na začátku málo utáhla (promiň Darinko, příště už bude lepší! :), když jsme se dnes ráno loučily v Motole (vzala jsem si půl den dovolené, abych jí mohla odvézt) a jako dvě kámošky se objaly… (ach bože jak silná jsou pro mě jakákoliv objetí tím, jak je nemám)… uvědomila jsem si, že tohle je ten sen, který se mi zdál před 22 lety. O tomhle jsem si snila, tohle jsem si přála a zoufale volala o pomoc, ale jen sama do sebe, takže mě nikdo nemohl slyšet.
Mého souseda venku nezdravil Tom a Darinka, ani dvě transsexuálky, ale dvě ženy.
Všechno je najednou tak samozřejmé a přirozené.
Čím déle jste ve společnosti kohokoliv, kdo vás identifikuje jako ženu, tím více se tou ženou stáváte. (Nebo (později dopisuji) si to aspoň myslíte).
A nejlepší na tom je, že už se to ale nevrací zpátky. Zůstáváte na té úrovni, na které jste skončily.
S každým dnem, s každou hodinou jste blíž a blíž.
Asi jsem sentimentální, ale příjemné události a lidi vnímám obzvlášť intenzivně.
Po 22 letech se mi splnil můj sen, který je ale ve skutečnosti miliónkrát hezčí.
Je na čase vymyslet si další svůj sen.
Moc bych chtěla být za dva roky tam, kde je teď Darinka.
To znamená být všude 100% identifikovatelná jako žena, jako krásná žena, která se líbí mužům, která má muže a která je jeho ženou (nemyslím teď manželkou)… Nemůžu už ty představy v sobě dál držet. Jsou moje a jsou tam, i když jsou o mužích. A chodí stále častěji. Zamilovávám se… z mé strany na tu druhou…
((připsáno později: Jenže vypadám tak, jak vypadám. Smůla. Asi chci všechno moc brzo.)
Přesně, jak říkala Darinka: Nechci se seznamovat s muži jako transsexuálka. Píší mi: “Co takhle zajít večer ke mě? Vínečko, postýlka…” Já jsem žena. Ne něco jiného. Tak jsem si tu informaci z profilu vymazala… A proto teď se svým klukem řeším to, co řeším… že to neví. Ale takhle to má být.
Když si hruška bude myslet, že je jablko, nechá si změnit tvary i chuť na jablko i jméno na “jablko”, taky všichni uvidíme jablko a ne hrušku… A ta hruška nebude mít potřebu nikde říkat, že byla hruškou, protože to nikoho ani zajímat nemá, ale hlavně – ona přeci není hruška…
Darinko, jsi pro mě obrovskou motivací. Uvědomila jsem si s Tebou tolik věcí, díky kterým jsem šťastná a taky jsem zjistila, že jsem už opravdu hodně dlouho sama… Protože Tvá přítomnost mi byla opravdu příjemná. Úplně už jsem zapomněla, jaké to je připravovat s někým večeři, smát se u vyprávění zážitků s přítelem, jít se jen tak projít s někým na náměstí a pak si do noci povídat. Nemluvím teď o partnerském vztahu. Mluvím o kontaktu s člověkem. O kamarádce, kterou mám a stejně jako jsem já měsíční předvoj Lindy, ona je můj předvoj dvouletý.
Neříkám, že budu tak krásná jako ona. Darinka je podstatně mladší (a tedy logicky krásnější), ale musím a chci věřit tomu, že to dopadne dobře.
Legrační je, že já Darinku považuji za nejhezčí MtF vůbec… a ona se zatím vidí tak sebekriticky!
A to jsem se rozčilovala, že pořád nejsem s něčím spokojená… Když vidím jí, jak s její ženskou dokonalostí (včetně toho půvabného dívčího hlásku, který vždy 100% potvrzuje (narozdíl ode mě), že je žena) řeší na svém těle detaily, říkám si, že my asi nebudeme spokojené nikdy. V tom případě nevím, kde je hranice té ženské dokonalosti, které tak pořád chceme dosáhnout, když nás (Darinku) přitom ostatní vidí tak žensky… dokonce tak moc, že ani vlastní kluk neví vůbec nic o tom, kým jsme byly předtím…
Tahle skutečnost, kterou Darinka teď prožívá se svým milým klukem, mě fascinuje. Vyvolává ve mě tisíce otázek, řešení a neřešení.
Měla jsem možnost nahlédnout do jejich konverzace. To byla konverzace mezi mužem a ženou. Hodně jiskřivá. Romantická. Rozverná. Sladká. Hodně ženská z její strany a hodně mužská z jeho. Ta ženskost i mužnost ze strany druhé se mi tak líbila…
Ležela jsem vedle ní, sledovala jak ťuká písmenka svému milému do notebooku a hltala každé slovo i smajlík.
Tohle znám jen z mých virtuálních schůzek s kluky, kterým se líbím. Nejsem tam, kde Darinka, abych si mohla dovolit první rande…
Jsem moc ráda, že jsem tenhle text až do této chvíle napsala.
Protože kdybych ho začala psát až teď, tak bych ho zřejmě takhle vůbec nenapsala…
Je v něm zaznamenán můj (nadšený) úhel pohledu až do chvíle, kdy jsem před chvilkou dostala jednu negativní reakci. Sice je to jen jedna negativní proti stovce pozitivních, ale ono to stačí k tomu, aby nad tím člověk přemýšlel. Všechno to zvednuté sebevědomí, které se pomaličku po kousíčkách zvedalo výš a výš vždycky kvůli jednomu člověku spadne naráz dolů a zbortí se jako domeček z karet. (Linda tohle zná, i když jsem se jí snažila převědčit, že se mýlí, když říká, že ještě není čas na to, aby jí každý říkal Lindo… je v tom bohužel ale trochu pravdy (vezmu-li to i na sebe)).

Pitomé přechodné období :/

(To bude vtip, až skončí to “přechodné” a ona stejně žádná změna nenastane)…
Ještě si tak úplně ten svůj sen nežiju. Ještě tomu něco chybí. Ženskost. Dost zásadní vlastnost.
Člověk si tu myslí, bůhví jak nevypadá dobře… Ta procitnutí bývají bolestivá. Já už to v tuto chvíli lépe nedokážu. Snad mi pomůže čas a kouzelné pilulky, aby nikdo nemusel říkat mamince: “Mami, ta paní vypadá jako chlap.”
Kdyby aspoň řeklo: “Mami, ten chlap vypadá jako paní.” V tom by byl rozdíl. (I když pořád přemýšlím jaký 🙂
Do mé dvoudenní euforie s Darinkou mi skočí tohle. :/
Vůbec se mi to sem nehodí!
Jo, facka je někdy na probuzení nejlepší.
Pojďte, budeme se chovat, jakože je to žena, budeme mu tak říkat a oslovovat ho Terezo, aby měl klid, chudák.
Couvat nehodlám a ani nechci.
Bude si mé okolí hold na tu paní, co vypadá jako chlap, zvyknout.
Na jednu stranu se mě Darinka ptá, jestli jsem už neuvažovala o prvním rande, na druhou stranu tohle…
Vidím se ve výlohách tak žensky, ve skleněných dveřích v Motole, kde jsem kráčela plnými chodbami lidí celá šťastná z té své ženskosti a celá smutná, že jsme se s Darinkou právě rozloučily, na poštách ve skle u přepážek, v zrcadle, když ráno odcházím do práce… Vidím se tak. A není to tak?
Jsem zmatená. Není.
Co z toho je realita?
Raději věřím tomu horšímu, protože dětské oči jsou tím největším zrcadlem na světě…
A ne že tenhle modrý odstavec přebije tu radost, kterou máme z toho, že Darinka za 10 dní bude zase dělat ten svůj poslední krůček!
Je potřeba se radovat a ne zoufat. (Darinko, ale já tu radost stejně mám pořád – i z toho, jak Ti to dnes vyšlo!)
Šťastnou cestu domů, posílám Ti do modrého autobusu, který se právě teď vymotává z Florence…
Stejně mám radost, protože víkend s Tebou byl parádní holčičí “žurka” 🙂 A hlavně – já to tu musím říct:
Dnes se Darince podařilo domluvit s MUDr. Jarolímem nový termín, který bude už za 10 dní!
Takže žádný červen, jak se tak moc bála. Žádná druhá autotransfuze nebo indikačka. Jen ten fortrans znovu hezky vybumbat… To je mi Tě opravdu líto, ale vím, že Ty to dáš, protože tentokrát to prostě vyjde a nikdo Tě domů nepošle.
Darinka mi připravila původně moc hezké překvapení, když mi do práce celá šťatná volala, že má přijít na operaci už ve středu – tedy za dva dny! Takže dnes večer domů nejede a míří ke mě 🙂
Já celá šťastná, že tu ještě bude dva dny… ale sestřička jí nakonec řekla, že myslela tu další středu, ne tuhle. Takže přeci jen hurá domů 🙂
A když si to Darinka nerozmyslí, poskytnu jí tu na severu Čech dlouhodobou pooperační luxusní péči 🙂
Byla bych moc ráda.
Letím do sprchy a zachumlat se pod deku. Z těch letošních květnových ranních mrazíků vždycky ne a ne rozmrznout.
A taky jdu přemýšlet nad svou ženskostí… včetně toho, co dělat, když ještě není taková, jakou bych jí potřebovala… přestože jsem si myslela, bůhví jak nejsem správně identifikována.
Dokud se mezi miliónem lidí objeví jediný, který vysloví pochybnost, nebudu nikdy na druhém břehu, na kterém už Darinka je.
Taky proto mi s ní bylo tak hezky. Protože jsem na ní viděla, jak září a jak se jí to všechno povedlo. To Ti moc přeju.
Opravdu bych vám jí ráda přiblížila – tím jak vypadá nebo i jejím ženským hlasem, ale respektuji její soukromí tak, jak mě o to požádala, takže si všechnu tu krásu musím bohužel nechat pro sebe. Nechci, aby byla jakkoli identifikovatelná. Ono víc nenápadných detailů stejně nakonec vždycky tvoří celek. A to nechci.
Ale je to vlastně přirozené, že nechceme být spojovány s minulostí. (Některé z nás ano, ale tohle je každého svobodná volba, kterou u Darinky rozhodně ctím).
Na mou otázku, jak se jmenovala před tím mi odpověděla: “To ti nikdy neřeknu.”
Během pár vteřin jsem to všecko pochopila a už se neptala. Už se nikdy nezeptám. Ani já to nikomu nebudu říkat.
Já jsem žena. A nikdy jsem žádný Tom přeci nemohla být.
Mimochodem na Slovensku neexistuje zákon (narozdíl od nás), který by transsexuálům po změně jména na jméno opačného zvoleného pohlaví garantoval změnu všech potřebných dokumentů z minulosti, jako např. i maturitní vysvědčení.
To, co mi Darinka vyprávěla o tom, jak zrovna její škola odmítla vydat její totožné maturitní vysvědčení, ale s novým jménem, mě vážně zvedlo ze židle (i když jsem tedy zrovna kráčela vedle Darinky na ulici). A neudělá s tím nic. Když narazíš na blbce…
23.11.2013 jsem napsala článek “Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím”, protože po návštěvě Andy ve východních Čechách (a mému prvnímu “vystoupení” na veřejnosti za bílého dne) se změnilo úplně všechno.
Dnes 5.5.2014 mohu říct totéž. Dva dny, po kterých už nikdy nic nebude jako předtím.
Chce se mi skákat radostí i brečet zároveň.
A vůbec nevím, co z toho dřív… :/
Tak to jdu raději zaspat.
Tentokrát bez povídání s Darinkou.

23 komentářů

  • L

    Lucka

    Terezko, tak především já bych právě tu reakci brala spíš pozitivně. to dítě tě identifikovalo jako ženu co vypadá jako chlap´´a pár takových žen znám´´a to je přece pokrok, čili si byla identifikovaná tak jak chceš a o co usiluješ. pilulky bereš chvíli tak je jasné že to ještě nemuže být dokonalé, ale to přijde. já tě varovala že takové chvíle mužou přijít i po letech, a na to se musíš připravit, a prostě se proti tomu obrnit a nevšímat si toho. ale určitě to bude ružovější a ružovější. hlavu hore baba jedna.        tak se nakonec Danielka dočká ještě dřív než tušila, určitě to tentokrát vyjde, prostě musí. hahojík

  • D

    Dita

    Takže u Tebe vedou muži nebo ženy? Často tu píšeš, že si píšeš s muži a flirtuješ s nimi přes internet. Mám ale pocit, že když jsem četla článek o Tobě s Uzlem, bylo to jinak.

  • M

    Majti

    Ahoj Holky. Lucko myslíš to dobře ale to prostě nepřejdeš vždy tě to zamrzí. Já si taky myslím že jsem silná a připravená, ale pak zjistim že vůbec ne. Stalo se mi že jsem šla po užší cestě, a naproti šly dvě maminky, za nimi na kolech malé děti. Když mě minuli mamči, tak volaj na děti, pozor jde tam pani, super ale jedno děcko jak to uměj, na plnej céres to je ale pán, a opakovalo to furt dokola, no hrůza v tu chvíli jsem se chtěla otočit a jít domu. to je jako s tím dráčkem Hihi.

  • T

    Tereza

    [1]: Tak to teda ne, s tím já se nehodlám smířit, že by mě měl někdo i po letech špatně identifikovat. Když vidím Danielku, kterou po 2 letech nikdo NIKDY špatně neidentifikuje (a ani nemůže)… no jo, hold máme každá jinou výbavu do toho života asi. Nebudu se zlobit na celý svět kvůli jednomu dítěti. Máš pravdu, že mě vlastně identifikovalo správně (ale to jen proto, jak jsem byla oblečená). Kdybych měla kostým včelky Máji, tak řekne: Mami, ta včelka Mája vypadá jak chlap!

  • L

    Lucka

    [3]:ahoj Majtičko. však já vím že to vždy zamrzí, ale nic jiného s tím dělat nejde. ono to prostě občas přijde, a je potřeba se na to připravit i když je to těžké.

  • M

    Míša N.

    Čauky holky.Neberte to tak černě.Jsme na začátku,někdo je dál,někdo méně,ale všechny se dostaneme na druhou stranu.Já byla v sobotu venku a schválně jsen chodila mezi lidi,aby mě viděli a vůbec mě nezajímalo co říkají.Já jsem šla a byla sama sebou i když ne dokonalou ženou.Jednou jí budu a tomuhle se jednou budu smát

  • L

    Lucka

    [6]: ahojík Terezko. já nemyslela že tě po letech někdo bude považovat za muže, to ani náhodou. ale pokud se člověk neodstěhuje do jiného státu, nebo lépe na jinou planetu, tak se muže stát že někdo tu minulost připomene, a na to je potřeba se připravit.

  • Š

    Šárka

    Řada transsexuálních žen, by potřebovala místo té SRS operace mezi nohama jako skutečnou  medicínskou pomoc zfeminizovat obličej, tzn. plastiskou operaci obličeje.

  • L

    Lucka

    [15]: ahojík Šárko. v podstatě s tebou musím souhlasit. sice se to nedá říci tak jednoznačně, pro každou MTF je změna pohlaví jinak prioritní. ale taky myslím že vzhled je to nejduležitější, vousatý MTF se změněným pohlavím se nikdy jako žena cítit nebude a ani nemuže. přinejmenším aspon ty nejduležitější věci v přeměně by měli být hrazeny pojištovnou. odstranění vousu, aspon částečné hrazení kvalitních paruk, příp. změna zásadního rysu v obličeji ´´u každé to muže být něco jiného co je typicky mužské´´.  ano momentálně je to spíš takové, tak mu ho ufikneme a máme pokoj. ale ono je to těžké, potom by mohli i ženy s mužskými rysi nárokovat ze stejných duvodu operaci obličeje. ale ano, nejduležitější je ten dojem, jak člověk na okolí pusobí, a podle toho se k němu také chová, co je tam dole nikdo vědět nemusí.

  • D

    Daniela

    Jééj zasa tolko chvaly 🙂 Ale co chcem povedat je to, ze hoci ma tu Terezka furt tolko vychvaluje tak, aj ja ked som bola dva mesiace, aj pol roka, a mozno aj rok na hormonoch tak tiez som zazivala napriklad tie pohlady divne, to šuškanie dvoch ludi: to je chlap ci zena ? ten chlapec vyzera ako dievca a podobne. Teraz je pravda, ze som to uz dlhsie nezazila, neviem cim to je, ci tymi hormonami. Ale ako ja vravim detaily robia celok cize krasne dlhe vlasy, najst si vhodne licenie, popracovat na tom zenskom hlase, zbavit sa chlpov do toho nejaku tu pracu spravia aj tie hormony. To vsetko na tej zenskosti pridava a tym potom tie pochybnosti ludi miznú. Hoci aj ja cakam na nejaky den kedy to znova zazijem nejake pochybnosti inych ludi, ono to urcite zaboli, ale tak ked to bude len raz za čas tak sa to prezit da a znovu sa postavim na nohy a idem dalej 🙂

  • M

    Míša N.

    Čauky holky.Já bych řekla,že každá s vás tu máte pravdu.Někomu postačí jen přeoperování muže na ženu,někdo chce plastiku nosu či úpravy obličeje.Někomu postačí mace-up,prostě každá má své nároky.A ty naše různé nároky,můžou hýbat naší psychikou,protože každá chceme být svá.Takže držím všem palce,ať jsou všichni se svojí přeměnou MAXIMÁLNĚ spokojeni

  • L

    Lucka

    [17]: ahojík Danielka. obličej je složený jen ze samých detajlu. tam přidáš milimetr, tam ho ubereš a je uplně jiný člověk. jasně chce to zduraznovat ty ženské přednosti které zrovna jsou. ale co o tobě píše Terezka tak pochybuji že u tebe někdo ještě váhá jestli jsi ženská. no jo krásne dlhé vlasy, ale co když řídnou a včíl babo´´Danielko´´ rad.  hlavně pokud v tom má někdo uplně jasno, tak co nejdřív do toho, potom je to složitější a složitější. a dnes už je doba kdy to prostě jde.   Danielka, tak už sa ti blíži den D.

  • L

    Lucka

    [18]: ahojík Miško. řekla bych že vypadat jako žena chce každá z nás, zbytek jsou jen výjimky, tipu jsou muži co chtějí mít jen ženská prsa a td. pokud má některá dokonalý obličej tak proč by chtěla plastiku že. ale věřím že převážná část chce být okolím identifikovaná jako žena.

  • T

    Tereza

    Bože 🙂 Můj vlastní blog můj vlastní komentář identifikoval jako spam a vyžádal si povolení ke zveřejnění vlastníka blogu 🙂  tak já si ho tedy dám (to povolení 🙂

  • P

    Peta

    Ahoj Tery klasická ukázková situace kdy děti mluví pravdu prostě to tak je a nikdy nebudeme dokonalé ať si vezmeme na sebe cokoli s tímto se musí počítat a moc neřešit stejně holky jsme a nejsme pa

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.