otєrєzє.cz

Můžu se podívat?

Dostala jsem blahopřání k narozeninám od mojí kamarádky Anetky. K narozeninám 26.5.2015. To je tak hezké! 🙂 Tohle všechno je tak hezké! A to přání mě vážně potěšilo.
Před chvílí jsem přišla od mé obvodní doktorky, ke které jsem se měla hlásit do tří dnů od propuštění z Motola. Říkala, že oni to takhle vždycky po operacích říkají, ale přitom není důvod chodit k ní tak brzo, že se často stává, že i nechodící lidé se sádrou dostanou tenhle pokyn a trmácejí se k ní.
Pětiminutová jízda městem v autě (řídila jsem) byla tak akorát. Sice jsem měla pod sebou polštářek, ale stejně jsem byla ráda, když už jsem před ordinací paní doktorky mohla vystoupit.
Problém byl taky s hadičkou a igelitovým pytlíkem, který jsem si sice tak nějak schovala do velké plátěné tašky přes rameno, ale na druhém rameni jsem měla kabelku a na sobě ještě lehký kabátek, abych tu průhlednou hadičku plnou moči co nejvíc schovala, protože ten pohled se mi prostě nelíbil. Přede mnou vcházel do dveří pán, ale galantně mě pustil. Čekárna byla narvaná, takže si stejně nebylo kam sednout. Já ovšem stála ráda. Jakmile se nějaká místa uvolnila, pán mi nabídl, ať se posadím, ale vysvětlila jsem mu, že bych ráda, avšak stání je mi příjemnější. Jenže když začali přicházet další lidé, sedali si na židličky a já ztrácela přehled, kdo je přede mnou a kdo za mnou, protože za roh jsem neviděla, tak jsem se pokusila sednout. Tedy spíš rozvalit se ledabyle na židli neustále kontrolujíce kabelku a tašku s pytlíkem, do kterého vedla skrytá hadička. Nebylo to moc příjemné a opravdu jsem se těšila, až půjdu na řadu. Chtěla jsem pána pustit (protože tu byl přeci jen o vteřinu dřív), ale on trval na tom, ať jdu. Hodný pán 🙂 A já v sukýnce 🙂 Těch si teď užiju.
Mám moc milou obvodní doktorku, které opravdu věřím a která má obrovský přehled o novinkách v medicíně.
“Tak se posaďte, Terezko.”
“Jestli vám to nebude vadit, tak bych radši postála.” A už jsem jí dávala propouštěcí zprávu o třech stranách, kterou si začala číst.
“No to je věda!”
Zeptala se mě, jak se cítím a jestli mám nějaký problém. Všechno se hojí krásně, kromě rány po drenu v levém třísle, která se hůře hojí a začala z ní zrovna prosakovat voda, tak mě položila na lůžko, natřela betadinkou a přelepila. Měla jsem poodhrnuté kalhotky tak, aby nebylo nic vidět, ale paní doktorka byla zvědavá.
“Nevadí vám, když se podívám? Já jsem tohle ještě nikdy neviděla, vy jste úplně první totiž.”
“Ne, nevadí,” a poodhrnula jsem kalhotky. (Moje doktorka je totiž děsně zvhrlá a má skryté pohnutky, takže si zaslouží kritiku všech těch věčně kritizujících nespokojených pacientů a nejlépe by bylo jí hned zažalovat. O 17 miliónů třeba. 🙂
Já v tom opravdu nevidím problém. Jsem na lékařské půdě a tak tohle opravdu neřeším.
“No to je krásné! To se vážně povedlo!”
“Žejo?” 🙂 “Ještě se s panem docentem vyřeší druhá plastická operace za půl roku, při které se překryje klitoris.”
“Tak ale spousta žen má takovýhle odkrytý klitoris…”, říkala paní doktorka.
Já vím. Druhů je spousta 🙂
I mně se teď mé tělo poprvé v životě líbí.
Je přimo parádní (a teď nemyslím jen můj ženský klín) a to se teprve všechno hojí, ale ono jak to den ode dne splaskává, je to ještě hezčí a hezčí.
Léky na bolest nepotřebuji, téměř žádná omezení kromě toho, že se mi hůř sedí, nemám a pak mě maličko omezuje hadička, kterou mi za dva dny v Praze vytáhnou a já už snad budu konečně úplně svobodná, na což se opravdu moc těším. Vím, že některé slečny popisovaly, jak ještě měsíc a půl po operaci cítily obrovskou bolest nebo že ještě měsíc nemohly ani chodit a tak jen doma ležely. Ale také vím, že jsou holky, co vyskočí a jdou. A takových znám vlastně víc 🙂 Takže tohle je tak hodně individuální, že nemohu porovnávat. Pouze popisovat své vlastní pocity, které jsou ale stejně pořád vesměs krásné.
Ještě jsem paní doktorce řekla, že teď musím dilatovat (protože jí všechno to kolem vyloženě zajímalo) a na to mi řekla, že si z dob nedávných studií pamatuje, jak byla na nějakém oddělení, kde byly malé 12-13leté holčičky se zakrnělou nebo nevyvinutou pochvou a musely si do ní povinně zavádět dilatátor. Doktoři pak vysvětlovali rodičům, že by bylo vhodné, kdyby začaly se sexuálním životem co nejdříve, aby se pochva prohloubila a tyhle slečny v dospělosti mohly tak mít jednou děti. Dilatace není tedy jen naší výsadou nebo prokletím (jak to některé z nás nazývají a já nevím proč, protože v tom prostě žádný problém nevidím a beru to tak, jak je. Důležitý je výsledek a ten je, že mám ženské tělo.)
Každým dnem očekávám vyplněný formulář “potvrzení o ukončení léčby změny pohlaví” od Hanky a příští pondělí se s ním chystám na matriku i na občanky. Ještě musím vymyslet, jaký účes zvolím 🙂 Těším se.
Už bych to měla všechno ráda vyřízené a navíc mi všechno tohle zařizování po doběhnutí do cíle dělá moc dobře 🙂
Pokud se ve čtvrtek rozčůrám, ráda bych do jednoho článku shrnula stručně celý průběh mého pobytu v Motole, protože jak jsem zjistila, napovídala jsem toho kolem spoustu a ty důležité informace se tam hůře hledají 🙂 Jenže já potřebuji povídat a hlavně mám moc ráda detaily, na které za pár měsíců zapomenu, ale tady je vždycky najdu.
Už taky pracuji jak to jde z domova. Nemůžu v tom kolegyňku nechat, i když jsem dnes celé dopoledne měla docela adrenalin, abych to stihla, ale ono trošku zaměstnat mozek není vůbec na škodu 🙂
Už běží Prostřeno, tak já se jdu dívat a k tomu si dám nějakou mňamku.
A taky si musím vystavit mé blahopřání k narozeninám na nějaké čestné místo 🙂

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.