otєrєzє.cz

Co dělá ženu ženou

28. 8. 2014 / 19:43 / 40 Comments
Žena je takové hezké stvoření. (To říkám já). Musí být hezké, protože kvůli ženské kráse muži zabíjejí, píší ty nejkrásnější básně, malují nejbarevnější obrazy a zoufale vyčkávají pod jejími okny ve větru a v dešti.
 
Zamyslet se nad tím, co dělá ženu ženou, mě donutil stav, který teď občas prožívám.
 
Poslední dny mám problém s lidmi.
Ráno je to super. Při odchodu do práce si přijdu krásná a neohrozitelná. Už když si jen namaluju oči (zvládám to teď za pár minut – ne jako dřív :), nemůžu se vynadívat. Ale odpoledne jdu nakoupit a jsem celá strachy vyplašená. Zkoumám pohledy a přenáším na sebe pozornost. Bojím se odhalení a všechny (jakékoliv) pohledy identifikuji jako zlé. Sama pak na ostatní házím vražedné pohledy, přehnaně se rozhlížím (ne, opravdu mě nikdo neřeší) a ve frontě nervózně přešlapuju, kdy už konečně budu na řadě a můžu jít domů. Schovat se. Pokud náhodou nikdo neciví, uklidním se a naopak si užívám ten úžasný pocit, kdy jsem jako žena součást fronty mužů a žen.
Schovaná doma jsem potom ale nešťastná, protože nejvíc mě to baví mezi lidmi. To oni ze mě dělají ženu, když mě oslovují v ženském rodě. To je ale také jediná identifikace, kterou jsem schopná rozlišit správně (protože je jasná). Veškeré ostatní pohledy automaticky hodnotím jako podezřívavé, přestože být takové nemusí. Ale ten strach je z nich takové udělá.

 

Proč se ta slečna na mě tak dívá? Nedívej se na mě! Tak strhni už ten pohled! Budu se na ní taky dívat. Nemůže ze mě strhnout oči. Radši rychle pryč. :/

Pokud se takový člověk usměje, jsem klidná. I kdyby mě identifikoval špatně, dává mi najevo své sympatie (i když to není přesně to, o co mi jde, je to snesitelné).
A pak mi holčička řekne „paní“, ve frontě plné lidí jsem oslovena správně a pokladní mě neřeší už vůbec.
Jsou (úžasné) dny, kdy nezažívám žádné podezřívavé pohledy, jako třeba dnes. Kdy jsem naprosto jasná (myšleno ženská :).

 

Já vlastně nepotřebuji zrcadlo. V něm jsem neobjektivní (většinou se líbím sama sobě). Mým zrcadlem jsou cizí lidé. (Ti, kteří mě znají, jsou milí a nikdy mé sebevědomí neshodí, ale jejich názor prostě neodráží skutečnost, protože přichází jiní cizí lidé, kteří jejich pohled vyvrací.)

 
Pokud se objeví cizí lidé, kteří na mě obdivují ženskost, pak tomu nerozumím. 🙂
 
Taky civívám na lidi. Taky se nedívám jen do země a prohlížím si jiné. Včera jsem vyloženě civěla na prodavačku z DMka s krásným blonďatým culíčkem nebo na tatínka, který právě vystoupil u pošty, na obličeji měl strniště a tak krásný úsměv. Jak mám rozlišit civění od kouknutí? A jak mám rozlišit to, co se jim odehrává v hlavě? Chtěla bych přístroj na čtení myšlenek. Bylo by to tak to největší zrcadlo, jaké jsem kdy měla.

 

A když by si všichni ti civějící říkali, co je to za obludu, pak bych se aspoň uklidnila a nehonila se z jednoho rande do druhého, nedávala bych šanci mužům a zůstávala bych doma, abych se těmto situacím co nejvíce vyhnula, čekala a něco se sebou dělala (dokud by mi mé konto stačilo).
Nechci být někdo mezi. Nechci poslouchat lichotky a nechci potkávat souseda, který mi tvrdí, jak mi to sluší, když pak poprvé za půl roku v Hradci dostanu „facku“. První.
Jenže teď „něco mezi“ oficiálně jsem, tak nevím, čemu se divím a nechápu, jak jsem vůbec mohla uvažovat třeba o něčem takovém, jako je rande. (To je ta moje netrpělivost. Chtěla bych do všeho skočit hned.)

Hlavu vzhůru.
I tímhle obdobím si musím projít.
Nemůžeme mít všechno hned a ani to nechci. Chci si projít úplně vším od začátku až do konce a vážit si toho, co mám.
Vždycky je nějaké řešení, jak to udělat, abychom už neměly strach z druhých lidí, kteří mi pomáhají třeba jen tím, že se na mě podívají a jdou dál. Žádný zájem ani to pitomé „přecvaknutí“ v jejich hlavě, že je se mnou něco v nepořádku.

Jsem alergická na to civění. A vždycky na všechno používám teorii pravděpodobnosti. Ta mi totiž vyřeší každý problém.
Řeknu si, co je pravděpodobnější:
1) že se jim líbím jako žena? nebo
2) že ve mě vidí muže?

Teorie pravděpodobnosti mi vždycky odpoví tím, co je pravděpodobnější. A co je pravděpodobnější je pravděpodobné, že to tak je. Většinou. (Jaká je tedy správná odpověď? 🙂 Myslím, že půl roku na HRT je pravděpodobnější č. 2.

 
Metodu teorie pravděpodobnosti si můžete vyzkoušet i vy, když něco nevíte 🙂
Třeba: Bude zítra svítit slunce?
Pravděpodobnější je, že ne, protože v posledních týdnech svítí slunce málokdy. Takže bude zamračeno.
 
Nedělám tím pádem ze sebe pesimistku. Jen realistku 🙂
 
Otázka: Povede se má přeměna?
Pravděpodobnější je, že ano. To je statistika a fakt na jiných. Takže věřím, že ano 🙂
 
Povedou se mi ty buchty?
Pravděpodobně ano, protože nejsem žádná začátečnice, takže pravděpodobnější je, že budou všem chutnat (ne že bych si chtěla nějak fandit :).
 
Budu zítra zkoušená z matiky?
Ve třídě je 30 studentů. Pravděpodobnost je tedy malá, takže ne 🙂
 
Baví mě to.
Je to tak jednoduché! 🙂
 
Některé odpovědi jsou ale záludné.
Např. Rozvede se sousedka se svým manželem?
Statistika hovoří, že 52 % všech sezdaných párů se rozvádí. Pravděpodobnější tedy je, že se rozvedou, takže odpověď zní „ano“.
 
To ale neznamená, že se to ještě stane. Některé odpovědi dostáváme proto, abychom s nimi něco udělali. A ne se jim podvolili. Protože život je opravdu v našich rukách.

 

Jinak je v mém životě ale klid. Většinu dne jsem šťastná a nepřemýšlím o tom, že bych mohla být někým jiným, než ženou. Nedovedu si představit jiný život. Proto ať už má přeměna dopadne jakkoli a měla-li by se například zaseknout na tomto stavu, bude to pro mě už přijatelné. Není to tak hrozné 🙂 Ale mohlo by to být lepší.
A pozitivní na tom je to, že pořád je co zlepšovat a tak horší už to být nemůže.

 
A jak je to tedy s tím ženstvím?
 
Napadlo mě toto:
 

Ženou jste, pokud:

1) jste indentifikovány jako žena už z dálky

 
 

2) jste oslovovány v ženském rodě

 
 

3) vypadáte jako žena, když vyjdete z koupelny po umytí vlasů

 
 

4) vypadáte jako žena i nenalíčená

 
 

5) vás chtějí heterosexuální muži

 
 
 
 
U bodu č. 4 (žena bez make-upu) byl trošku problém najít nenalíčenou slečnu, která by vypadala opravdu přijatelně hezky. Google mi nabízel fotky žen-celebrit bez make-upu a po shlédnutí těchto fotek jsem došla k závěru, že bez make-upu vypadám jako ony – taky tak blbě :))) Některých jsem se dokonce lekla (stejně jako sebe po odlíčení 🙂 Takže jsem v klidu.
 
Vytvořila jsem si takovou „tabulku ženskosti“:
 
 
Své skóre ženskosti si může takhle jednoduše spočítat každý.
Jsem ráda aspoň za těch 30 %.
Bod č. 1 byl OK půl roku do chvíle, než jsem jednou přijela do Hradce Králové :/ Takže nemůžu dát OK.
Jediný bod č. 2 je jasný. Správně mě oslovují prodavačky, malé děti, dodavatelé, kteří o mé minulosti nic neví. Snad ze slušnosti nebo ze soucitu, ale hlavně, že to tak je 🙂 (Důležitý je výsledek, jak říkám.)
Bod č. 3 – nejsem si jistá, jestli vypadám s mokrými vlasy jako žena, proto dávám „ne“, i když si tak někdy (vzácně) připadám 🙂
Bod č. 4 – tak tenhle bod bude asi ještě hoooodně dlouho „ne“ 🙂
U bodu č. 5 jsem nemohla dát „ok“, protože mě muži na ulici v reálu neoslovují. Vždy jen na internetu a tam mám fotky samozřejmě ty nejhezčí, takže nemohu na 100 % říci, že mě heterosexuální muži chtějí. (Muži, kteří mě chtějí, jsou heterosexuální, což mi lichotí, ale zatím mě žádný z nich neviděl ve skutečnosti).
 
Dovedu si představit, jaké skóre mají ostatní biologické ženy.
Menší než 80 – 100 % ani být nemůže.
 
Proto jakmile dosáhnu alespoň 80 % ženskosti, řeknu si: Terezo, teď už jsi opravdu žena!
 
Znám několik MtF po SRS, které dosahují 100 %.
Některé dokonce před SRS.
Ale všechny z nich jsou minimálně rok (až dva nebo více) na HRT.
 
Já vím, že to není ideální měřítko. Ale to je mi fuk. Jsou to běžné věci každodenního života a dokud je budu označovat křížkem (třebaže kvůli jedné jediné nevydařené situaci za rok, která to celé zkazí), pak nebudu mít tu jistotu, kterou bych měla ráda.
Neříkám „potřebovala“. Protože nějakou jistotu už mám. Jen není stoprocentní.
 
 
A jak se vlastně vyjadřuje ženskost?
Je to dost subjektivní. Každý jí vidí jinak, ale v celkovém pojetí jde vlastně o totéž.
 
Některé názory, co ženu dělá ženou?
– Čeho si nejvíce vážím u žen: všeho, co ženu dělá ženou – jemnosti, laskavosti, něžnosti…
– Asi to bude znít divně, ale na ženské má být od prvního okamžiku vidět, že je to ženská, se vším, co k tomu patří. Ano, intelekt je důležitý, ano, osobnost je neméně důležitá, ano, duševní krása je taky důležitá. To je všechno pravda. Ale první, co mě zaujme, je to, co ženu dělá ženou. Hrudník, oči, zadeček, a v letním období (když nosí sandálky a žabky) i prsty na nohou. Na druhou stranu je pravda, že normálně, přirozeně krásných žen je na světě tolik, že tento výběr nezabere moc času a v klidu je pak možno zkoumat ty další, „důležité“ vlastnosti.
– Dlouhé vlasy, smyslný pohled, něžné rysy ve tváři i postava přesýpacích hodin…
– Ženu dělá ženou její chování, měla by být milá, laskavá, přítulná, pečující…
– Reakce ženy na článek o kalhotách: Nechápu redakci proč se máme jako ženy oblékat do kalhot. Je to sice praktické, ale sukně alespoň ženu dělá ženou.
– Ženu dělá ženou její charisma
– Šaty dělají člověka. Ženu dělá ženou její ženskost. Ženskost je vnitřní stav. To je její skutečná krása. Žena je nejkrásnější, když se svými šaty oblékne i svou ženskost.
– Ženu dělá ženou umět z některých situací taktně vyklouznout (zasmát se a pokecat s cizím mužem, ale ženským stylem odstrčit). Jak se říká, když fena nechce, tak si pes nevrzne 🙂
– Jeden básník řekl, že žena je bytost napůl cesty mezi člověkem a andělem. A v tom je její ženskost. Jak si představujete anděla? Přemýšlejte…přidejte lidské vlastnosti…a to je ženská žena, v každém věku, před tisíci lety i za tisíc let bude taková žena moudrými lidmi vnímána jako skutečná žena.
– Ženskost, to je šarm, něha, noblesa, jemnost, ať máš na sobě krásné šaty a makeup, nebo tričko a džíny s nenalíčenou tváří a vlasy staženými do culíku. Nezáleží na tom, jestli jsi manažerka v kostýmku nebo maminka na mateřské. – Ženskost je to těžko popsatelné kouzlo, to „cosi“, co ze ženy vyzařuje. To, co muže přiměje chovat se k ženě jako k ženě.
ženu dělá ženou její osobnost, způsob pohybu a držení těla, spokojenost sama se sebou, sebevědomí, přirozenost = ne ztuhlost.
 
A nejhezčí názor jedné slečny z diskuse o ženskosti na závěr:
– Být samostatná – pro některé muže je to dost silný impulz pro to si tu ženu dobývat, chtít jí, rozmazlovat si jí, a mít radost z toho, že ona mu dopřeje, to, že jí v bytě může přišroubovat šroubek, pověsit obraz a dokonce i to, že ho třeba čas od času pozve na domácí vlastnoručně uvařenou večeři, nebo třeba jen to, že jí může někam pozvat, odsunout židli v restauraci, pomoci do kabátu.
Ženskost není daná tím, jestli chodím namalovaná nebo nenamalovaná, jestli mám vlasy stažené nebo rozpuštěné – normálmě používám jen stíny a řasenku, vlasy nosím dlouhé stažené každý den do drdolu, culíku – jak pak muži slintají, když je rozpustím.
Líbí se mi styl žen z černobílých filmů – to jsou ženy a byly to i ženy, když měly scénu třeba v teplácích, byly to ženy, i když neměly dokonalou postavu – prostě se chovaly jako ženy – nebyly to žádné naivky, svým chováním jednoduché nebo levné holky.
Ženu nedělá ženu to, že se tak narodila, ženu dělá ženou muž, který jí chce dávat pocit ženskosti a je tam úplně jedno, jestli te to ředitelka zeměkoule, matka u plotny nebo dělnice v monterkách.
Ženu dělá ženou to, že chce být ženská a ze své ženskosti má radost a těší jí to.
 
Podle kanadské studie si muži, který konverzují s hezkou ženou, zapamatují více sdělovaných informací. Krásná tvář, příjemný hlas a pohyb rtů způsobuje v mužském mozku větší aktivitu, díky které jsou poté schopni zapamatovat si více detailů z konverzace.
 
 
Ale abych nezůstávala jen u ženství, hodí se tu napsat pár slov i o mužství. 🙂
Moc se mi líbil článek s názvem „Co milujeme na mužích?“, ve kterém studentka práv Markéta Vlková moc krásně (řekla bych, že je to zatím nejkrásnější popis mužství, jaký jsem kdy četla) a přesně popisuje mé pocity, o kterých jsem věděla dřív, než jsem si tenhle článek přečetla. S každou myšlenkou v tomto článku se ztotožňuji a vyvolávají ve mě hezké pocity. To je přesně to, o čem vztah mezi mužem a ženou je.
 
A přesto, že ten článek popisuje mužnost, je v něm TOLIK ženskosti!
 

Co milujeme na mužích?

Prostě miluji to, že je muž.
Na muži nás imponuje jeho mužnost. Ženu dělá ženou její ženskost a muže mužem jeho mužnost. Milujeme jejich dominanci, testosteron a vše, čím se mužnost vyznačuje. Zkrátka řečeno, milujeme muže proto, že se vedle něj cítíme být ženou – nežnou, křehkou a chráněnou. Muž nám poskytuje bezpečí, dokáže nás pobavit, odlehčit nepříjemné situace, utěšit nás, obejmout a skrýt do svého mužného náručí.
Miluji jeho široká ramena a mužné paže.
Mužské tělo je plné tajů a charismatu, který nás dostává na kolena. Každá píď mužského těla nás fascinuje. Milujeme jejich široká ramena, která jsou pro nás jako křídla, která nás pohlcují do bezpečí. Mužné paže nám se vším pomůžou, snad by nás i mohli nosit na rukou, ale hlavně nás před vším ubrání.
Oči plné rošťáckých jiskřiček.
Stačí jediný zahloubaný pohled do mužných očí a kolena se nám podlomí. Milujeme mužské oči, které nás obdivují, které na nás ulpívají, prohlížejí si nás a laskají se s námi pouhým pohledem. Milujeme mužské oči, protože dokážou být tak proměnlivé. Dokážou nás pohltit do jejich světa. Dokážou být plné pevné a svébytné jistoty. Dokážou být očima dospělého muže, ale i očima malého chlapce. Dokážou být racionální, ale i milující a chápavé.
Vášnivé rty, které nás líbají.
Milujeme mužské rty, neboť z nich vycházejí krásná slova lásky, útěchy a pohody. Milujeme mužské rty, protože nás líbají, laskají a mazlí se s celým naším tělem.
Smysl pro humor
Milujeme mužský smysl pro humor. Muži dokážou často lehce vybruslit ze situace, dokážou situaci odlehčit, dokážou svým humorem spojovat lidi, dokážou si svými bezprostředními vtípky získat každého na svoji stranu. Díky mužům se můžeme usmívat i smát se z plných plic. A jak se říká „smích prodlužuje život“ a „kdo se neusmívá, nemiluje“.
Neoholené strniště.
Miluji mužské strniště, protože lehce zanedbaní muži jsou tak přitažliví. Kdo by jim dokázal odolat? Miluji, když mě chce políbit, skloní se ke mně a jeho strniště mě lehce poškrábe na tváři.
Sexy úsměv.
Miluji, když se na mě usmívá, protože tehdy vím, že mě miluje, že je se mnou spokojený. Jeho úsměv je sladký, plný dětské radosti, rošťáren, energie, plný života a mužnosti.
Vlasy a klukovský účes.
Miluji jeho vlasy a jeho ležérní účes vrabčáka. Miluji, když si můžu s jeho vlasy hrát, laskat je svými prsty, škrabat ho na zátylku a líbat ho do vlasů. Miluji, když si můžu lehnout tak blízko k němu, že cítím vůni jeho vlasů.
Socializace a komunikativnost.
Milujeme, že jste komunikativní a společenští, že se lehce seznamujete, a to hlavně s našimi blízkými. Milujeme, že si rozumíte s našimi přáteli a rodinou.
Miluji to, že mě miluje.
Na mužích milujeme to, že nás milujete. A když nás milujete, udělali byste pro nás všechno, nosili byste nás na rukou, laskali nás, hýčkali nás a chránili nás před každým nebezpečím.
 
Autor: Markéta Vlková
Markéta Vlková
Studentka práv s kreativní duší a láskou k životu. „Život se snažím vnímat a prožívat všemi svými smysly. A posledním smyslem člověka je jeho fantazie.“
 
 
 
 
 
Já jen dodávám:
Muži jsou poslední dobou pro mě tím největším a nejhezčím objevem 🙂
 

40 Comments

  • Sarka

    28. 8. 2014 / 22:29 at 22:29 Odpovědět

    Pokud někdy prijedes Terezko, tak můj partner ti může sdělit to jak jsi moc ženská, samozřejmě z jeho pohledu heterosexuálního muže. Nevím jestli to chce nejakou odvahu, protože co když zhodnotí tvoji ženskost kriticky a s takovými či jinými nedostatky ženskosti. Jde o to aby ti to nějak moc nerozhodlo či nenastalo. On dokáže hodnotit jiné trans ženy celkem výstižně, ale hlavně objektivně bez lichotek a prikraslovani, prostě na rovinu jak tu (trans) ženu vidí a vnímá. Samozřejmě hodnotí ty které mu ukazuji na fotkách a nebo ty se kterými ho seznámim. Dle mého je velmi objektivní, to jak která trans žena vypadá a co by mela změnit a nebo se sebou dělat.

  • A.

    29. 8. 2014 / 13:17 at 13:17 Odpovědět

    Řekla bych, že nejdůležitější je psychická pohoda, sebevědomí a aby z vás vyzařovala spokojenost se sebou samou. Těžko říct, jestli lze definovat, že ženu dělá to, že se líčí a nosí sukně. Jsme individuální bytosti, některé se zrovna nelíčí a sukně nenosí. Některé ženy jsou prostě takové, některé úplně jiné a zrovna tak, co muž, to preference. Někdo má rád krátkovlasou holku do nepohody v džínách, někdo se otáčí za femme fatale, co pluje životem na vražedně vysokých podpatcích.

  • Lucka

    29. 8. 2014 / 17:59 at 17:59 Odpovědět

    [5]: Terezko myslím že to není tak docela pravda. i my jsme se učily být mužem, některá víc jiná méně, a šlo to. člověk odkoukává aniž by si to uvědomoval, učí se chodit a odkoukává, učí se mluvit a odposlouchává. věřím že kdyby žena vyrustala jen mezi muži a muži by se k ní chovali stejně jako k sobě, že by ten rozdíl byl jen velmi malí, možná téměř žádný.

  • A.

    29. 8. 2014 / 20:29 at 20:29 Odpovědět

    [5]: Něco přece jen tu ženu dělat ženou musí. Logicky, jinak bychom se nerozlišovali na dvě pohlaví a jinak by v nikom ani nemohl vzniknout ten pocit, že by měl náležet k opačnému pohlaví, než které napovídá jeho fyzický vzhled. Ale opravdu si netroufám odhadnout, co to vlastně je, jestli je to nějaký psychologický rys nebo snad biologické znaky.

  • A.

    29. 8. 2014 / 23:28 at 23:28 Odpovědět

    Ženu zřejmě dělá ženou trvalá převaha ženských hormonů v tělě, takže nad svým ženstvím vůbec neuvažuje, neboť nemá proč – proto biologickou ženu vůbec nenapadne řešit to, jestli vypadá jako žena nebo jestli náhodou nevypadá jako chlap. Řeší pouze to, jestli je je hezká žena nebo méně hezká/ošklivá žena. Trans ženy jsou (logicky a oprávněně) posedlé tím, jestli nevypadají jako chlap, což bio ženu vůbec nenapadne (a taky proč by mělo, že).

  • Šárka

    1. 9. 2014 / 13:50 at 13:50 Odpovědět

    [5]: Šarm, krásu a typicky ženskou postavu (a ne často tu nelichotivou neženskou klučičí transsexuální postavu co má drtivá většina MtF transsexuálních žen :-( ) má jen málokterá transsexuální žena. Jen některé mají to štěstí a mají to dané od přírody, popřípadě mají možnost vylepšit své ženské atributy placenými feminizačními zákroky a operacemi.

  • Šárka

    1. 9. 2014 / 14:26 at 14:26 Odpovědět

    Nestojím a netoužím o to býti úspěšnou a dravou např. manažerkou, inženýrkou, doktorkou, podnikatelkou, V.I.P. a pod. Nestojím a netoužím o to býti feministkou. Nestojím a netoužím o to býti lesbičkou či transsexuální ženou. Nestojím a netoužím o to býti  pouze napodobeninou ženy po přeměně a změně pohlavní identity.

  • K.A.E.M

    1. 9. 2014 / 15:17 at 15:17 Odpovědět

    Probouzíš ve mně zajímavé myšlenky. Musím se přiznat, že jsem se musela dlouze zamyslet nad tím, co jsi napsala. Co dělá ženu ženou a muže mužem?

  • K.A.E.M

    1. 9. 2014 / 16:03 at 16:03 Odpovědět

    [22]: Myslím, že na každém je krásné z velké části taky to, že on se má rád. Když jedu metrem, koukám na ty lidi, tváří se, jako kdyby měli v řiti vražené hrábě, říkám si, proč vypadají tak nespokojeně?

  • Šárka

    1. 9. 2014 / 17:12 at 17:12 Odpovědět

    [26]: Řekla bych, že ji má (ženskou postavu) nebo může mít mnoho biologických cis žen. Pokud některá žena o své tělo nedbá a stane se po nadměrné a nevhodné konzumaci potravin obezní (civilační problém), pak se není co divit, že potkáváme na ulicích a všude možně to co potkáváme. Obezní, nepohledné ženy s neelichotivými, nepěknými postavami.

  • K.E.A.M

    1. 9. 2014 / 18:49 at 18:49 Odpovědět

    [27]: Milá Šárko, nedá mi to a musím ti napsat několik vět. To, že tady postneš dvě fotky, které dejme tomu považuješ za ideál krásy ty sama, ještě neznamená, že ostatní nejsou krásní.

  • K.E.A.M

    1. 9. 2014 / 23:07 at 23:07 Odpovědět

    [31]: Praha je super, metro zvláště. Líbí se mi rychlost vlaků, ale ještě víc oceňuji tramvaje, protože mám výhled. No, ještě pořád tiše doufám, že mě šéf pozve na jeden seminář, který naše firma pořádá. Takže se možná budeš rozhlížet marně. :-)

  • Sarka

    2. 9. 2014 / 0:30 at 0:30 Odpovědět

    Po životní zkušenosti s nedokonalou přeměnou_se nemam už z čeho radovat, byt spokojena a užívat si života. Nejde to. Pripadam si po nedokonale přeměně jako ne plnohodnotný zmrzačeny člověk, který ma jen obavy aby nebyl rozpoznán, ma obavy chodit mezi lidi, ma obavy pracovat v pracovnim kolektivu, obavy z toho ze nejsem plnohodnotná a věrohodná ženská. Ono transsexuální žena a cis žena je jako srovnávat neporovnatelně. Syndrom a pachuť transsexuální přeměny nemizi, ale spise se stupňuje. Na jaké straně jsem nevím, jen vim ze_jsem nespokojena a ke spokojenosti nepomáhá nic. Na jakoukoliv jinou činnost nemám vubec chut ani náladu. Zpackany život nedokonalou přeměnou nedokáži změnit. Kdo nezažil přeměnu jen těžko pochopí.

  • K.E.A.M

    2. 9. 2014 / 14:23 at 14:23 Odpovědět

    [37]: Já nevím… Nerada bych tvrdila něco, co jsi nenapsala, ale jak to tak sleduju, vypadá to, že tě tady moc věcí nedrží. Nebyla bys přeci jen šťastnější ve Francii?

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.